AYCD - 10. kapitola

 Překlad: Marťa

Tento boj s Lucasem je jiný, než býval. Před 11 lety byly naše zbraně konvenční a dohodnuté: vysvědčení, časy závodů, výsledky zkoušek, vražedné pohledy. Nebyly žádné narážky ani jemné náznaky předehry.

Hádala bych, že během střední školy Lucas nerozlišoval předehru a předloktí. Dospělý Lucas ano. Zdálo se, že ho Stanford naučil víc, než biologii. Měla bych mu poslat dopis s gratulací. Neměla jsem problém s vývojem války. Neměla jsem ponětí, co číhalo za rohem, jaké malé triky si dnes Lucas nacpal do rukávů a to mě dostávalo na hranu. Přimělo mě to dvakrát si každý krok rozmyslet.

V pondělí ráno jsem vklouzla do černých šatů ke kolenům, postavila jsem se před zrcadlo a pokusila se na sebe podívat ze všech úhlů. Ano, zepředu to vypadalo vhodně, ale co když se budu muset ohnout a zvednout tužku? Posune se lem vkusně nebo začne křičet hý-já?!

Černé šaty jsem nahradila kalhotami a halenkou. U vlněných kalhot nehrozilo žádné nebezpečí.

Až na to, že poslední dny Lucas ovlivňoval můj vnitřní termostat. Už jsem nebyla schopná regulovat svou tělesnou teplotu tak, jak jsem byla zvyklá. Vlněné kalhoty jsem vyměnila za tenkou úzkou sukni. Pak jsem odešla z pokoje, než hodím na podlahu další kus oblečení.

Byly to už dva týdny, co jsme spolu s Lucasem začali spolupracovat v rodinné ordinaci doktora McCormicka. Měla jsem dost času si zvyknout, a přesto, když jsem v pondělí ráno procházela do kanceláře a viděla ho připravovat šálek kávy v kuchyňce, pohled na něj mě stále šokoval.

Uplynula milisekunda, během níž jsem viděla Lucase, jak ho viděli všichni ostatní – jako vysokého pohledného doktora s hustými hnědými vlasy a dokonalým bílým úsměvem – ale to byl přelud, fiktivní oáza, která zmizí, jakmile se přiblížím a musela jsem si pamatovat, že ten přelud patřil Lucasovi Thatcherovi.

„Máš pondělní harašení?“ Zeptal se podezíravě z mé prohlídky.

„To nechceš vědět.“ Povzdechla jsem si, než jsem přinutila nohy, aby mnou pohnuly do relativního bezpečí mé kanceláře.

Jakmile jsem si hodila věci vedle stolu, otevřela jsem kabelku a vytáhla věci, které jsem pobrala, než jsem odešla z domu: lahvičku červeného laku na nehty, kterou mám pro Casey a vydání Temné hmoty pro Ginu, v pevné vazbě. Nebyly to úplatky, samy o sobě, jen dary určené k získání podpory – to vše bylo součástí FÁZE 2.

Poté, co byly lak na nehty i kniha vděčně přijaty, vznášela jsem se na obláčku triumfu. Dávat opravdu může být lepší, než přijímat, říkala jsem si, když jsme s Lucasem vešli do vyšetřovny a uviděli našeho prvního pacienta. Paní Vickersová. 56 let. Bolest kotníku s mírným otokem. Měla jsem náskok a Lucas mě nepochybně v určitém okamžiku zastaví, aby nabídl svůj dvoucentový nápad. Chtěla jsem mu rozbít prasátko.

„Paní Vickersová, dobré ráno. Jsem doktorka Bellová a dnes se o vás postarám.“

„Ježíši! Konečně!“ Práskla časopisem o podlahu. Zvedla jsem ho, ale ona ho zpátky nechtěla, tak jsem tam jen trapně stála. „Kdo si myslíte, že jste, že necháváte lidi takhle čekat? Byla jsem domluvená na 7:45 a je 8:00. Myslíte si, že tady můžu jen tak sedět a čekat na vás celý den? Mám taky svoji práci, víte?“

Chtěla jsem ji opravit – první prohlídky probíhají vždy od 8:00 – ale stále jsem se vznášela na obláčku cukrové vaty.

„Je mi to opravdu líto,“ řekla jsem sladce. „Chápu, že je váš čas důležitý a chtěla bych to napravit. Naproti je kavárna, tak jim řekněte, že si dáte kávu na doktorku Bellovou.“

„Fuj, káva mi způsobuje průjem. Poslouchejte, dámo, myslíte si, že když na sobě máte bílý plášť, můžete rozkazovat všem kolem sebe? No, hádejte co? Já to dělat nebudu. Raději věřte tomu, že vám dám na Yelpu špatnou recenzi.“

Cítila jsem za sebou Lucase, který si ten útok bezpochyby užíval. Nijak se nehrnete převzít tuto pacientku, že doktore Thatchere?

„Paní Vickersová, teď nemůžu dělat nic jiného kromě toho, že vás uzdravím, takže už nebudeme ztrácet čas a půjdeme k věci: zmínila jste nějaké otoky a citlivost na pravém kotníku?“

Měla založené ruce a přimhouřené oči. Poznala jsem, že se chtěla hádat dál a čekala, že já budu její hru podporovat, ale zklamala jsem ji.

„Ano. Ten pravý,“ zamumlala a odvrátila se.

„Tak se na to podíváme.“ Odložila jsem její kartu i časopis na stůl a vykročila vpřed. Trvalo dalších pět minut dohadování, než mě vůbec nechala se na nohu podívat. Modřina a citlivost spojená s příběhem jejího pádu ze schodů rozhodně vzbuzovaly obavy.

„Myslím, že bychom vás měli poslat do okresní nemocnice na rentgen. Určitě je to vymknuté, ale musíme vyloučit něco horšího.“

„Nemůžete to udělat tady?! To je směšné!“

„Omlouvám se. Jsme jen malá rodinná klinika. Nemáme vybavení…“

„Nechte si ty kecy pro někoho jiného, blondýno. Moje recenze na Yelpu se prodlužuje,“ zavrčela a vytáhla svůj drahokamy pokrytý smartphone.

„Dobře, to stačí.“ Ozval se zpoza mě Lucasův hlas a já se napnula. „Zjevně máte špatný den, ale pokud nebudete zacházet s doktorkou Bellovou s patřičnou úctou, jakou vám prokazuje ona, myslím, že byste si své zdravotní záležitosti měla jít vyřešit někam jinam. Až tam budete, navrhuji také začít s rentgenem kotníku.“

Moje oči byly tak vykuleně šokované, že musely zabírat polovinu mého obličeje. Možná vůbec poprvé v životě paní Vickersová oněměla. Zjevně byla zvyklá na šikanování teenagerů u pokladny U Dillarda. Na několik sekund tiše zírala na Lucase, než se ke mně otočila, ale nepodívala se mi do očí. „Kterou nemocnici jste říkala?“

Když jsem později toho rána procházela kolem kuchyňky, Lucas si tam naléval druhý šálek kávy. Zastavila jsem se a otočila se k němu, vědomá si toho, že jsme už dnes ráno stáli na stejných značkách: on se šálkem kávy v ruce a já na něj beze slov zírala.

Od kohokoliv jiného bych si otevřeného projevu podpory cenila, ale nechtěla jsem, aby mě viděl, jako nějakou slečnu, která se poprvé ocitla v nouzi. To, že jsem byla na medicíně, mě vystavilo mnohem víc a mnohem horším lidem, než byla paní Vickersová a naučila jsem se to zvládnout po svém.

„Vysvětlil jsi doktoru McCormickovi, co se stalo? V případě potřeby tvůj příběh potvrdím,“ řekla jsem, jako by potřeboval alibi při vyšetřování vraždy.

Pokrčil rameny a snažila jsem se ignorovat nutkání mu poděkovat.

„Nebyl překvapený. Zřejmě už tady způsobovala potíže předtím. Nemyslím si, že se ještě vrátí.“

„Dobře, mimochodem…“ Jeho obočí se svraštilo a na tváři se mu objevil ustaraný výraz. „Vím, že bys to zvládla, ale nemohl jsem tam jen tak sedět a nechat ji tak s tebou mluvit.“

Naklonila jsem hlavu a pozorovala ho. „Vážně? Jsi jediný, kdo mě může šikanovat?“

Následovalo ticho, které jsem ještě nikdy neslyšela. Nebyla to nepřítomnost zvuku, ale spíše jako zadržený dech nebo nervózní slova zachycená v hrdle.

Otočil se ke mně a na pár sekund jsme uvízli v zírací soutěži. Jeho obočí se opět svraštilo a v ten okamžik jsem si pomyslela, že je krásný. Myšlenka se objevila z ničeho nic a já se snažila zavřít ji zpět do krabice. Škoda, že to už nešlo. Pokoušet se to popírat nemělo smysl. Stál tam a díval se na mě s vytesanou tváří a hnědýma očima. Zadrhl se mi dech a Lucas si toho všiml. Zíral na mě, jako by něco chtěl.

Jako by chtěl mě.

Chvěla jsem se. Chtěla jsem, aby odpověděl na moji otázku, abych se mohla vrhnout do své kanceláře a zabarikádovat dveře, ale místo toho odložil kávu na pult. Vkročil do mého osobního prostoru. Byl to intimní přístup s jediným záměrem, a když jsem si uvědomila, že jsem byla opřená o zeď, moje srdeční frekvence se pokusila o světový Guinnessův rekord. Kolibříci na mě neměli.

Musela jsem vzhlédnout, abych mu viděla do tváře a ani tak jsem toho moc neviděla. Jeho rysy byly nerozluštitelné.

Urazila jsem ho? Vytočila? Skoro jsem se nad druhou možností zasmála, ale pak vrhnul pohled na mé rty a mě už se smát nechtělo. Sehnul se a mě se převrátil žaludek. Z nějakého nepochopitelného důvodu jsem byla zvědavá, jestli mě políbí. Právě tady, právě teď, po 28 letech války. Možná si uvědomoval, že hlavou proti mně neměl šanci, tak zaměstnal jiné části těla, ale měl by vědět, že cesta, po které mě tlačil, šla oběma směry a meče, se kterými hrál, byly dvousečné. Jistě, už to nebyl ten vychrtlý Lucas z doby před deseti lety, ale i se svými novými proporcemi musel počítat s rizikem, že mě jen tak nevyděsí.

Nahnula jsem se blíž a snažila se mu ukázat, že mi jeho blízkost nevadila. Moje tělo se o něj otřelo a já potlačila odpor – nebo to byla touha? Ať tak či onak, šla jsem do toho, abych to vyhrála. Pokud budu muset, rozmáčknu mu obličej.

Jeho tělo se přitisklo k mému a v chodbě se ozval hluk. Někdo zahne za roh a on bude muset ustoupit.

„Položila jsem ti otázku,“ řekla jsem a pak toho litovala. Můj hlas byl roztřesený.

 Byla to součást naší války? Vznášel se nade mnou a zvedl ruku k mému krku. Na jednu vteřinu jsem si myslela, že mě uškrtí, ale místo toho mi přejel prstem po klíční kosti. Jemně. Bolestně.

„Jestli se přiblížíš, budu křičet,“ varovala jsem ho.

„Myslím, že ne.“

Zavřela jsem oči, připravila se na smrt a místo toho se jeho rty přitiskly na mé. Stále jsem žila. Možná víc, než kdy jindy.

Moje ruce se zvedly a tlačily ho pryč. Po 28 letech to byl instinkt. Pud sebezáchovy. K jeho cti se moje ruce dostaly až k jeho hrudi. Pak se ale musely moje nervové synapse přetížit, protože mě líbal Lucas Thatcher, zhouba mého bdělého života a vedoucí role v mých nočních můrách a moje pravá ruka ho chytila za límec bílého pláště a přitáhla.

Tvrdě. Proti mně.

Můj mozek bzučel maximální kapacitou, ale všechny moje neurony na sebe narážely a snažily se tuto výměnu zdůvodnit. Můžete někoho zabít polibkem? Myslím, že to dělal – zabíjel mě ústy. Naklonil se a kousl mě do rtu a ne jemně. Věděla jsem, že jedinou nadějí na odvetu byla také přetížení jeho mozku. Klouzala jsem jazykem kolem jeho rtů a polibek prohloubila. Vzala si ho.

Vydal chraplavé zasténání a přitiskl mě ke zdi. Tiskla jsem se ke mně boky a jasně si uvědomovala, že buď zmizela podlaha, nebo mě z ní zvednul. Dostal mě přesně tam, kam chtěl a moje tělo, které se celý život trénovalo, odmítalo ustoupit. Prsa mi ztěžkla a rozbolela mě, jak se tiskla k jeho hrudi. Dokonce i moje bradavky se k němu natahovaly. Kalhotky si budu muset vyměnit a styděla jsem se, ale ne tolik, abych přestala. Lucas se na vteřinu stáhl, zhluboka se nadechl a já na něj skočila a znovu se ústy přisála na jeho.

Skončí to, až řeknu já.

Jeho ruka se obtočila kolem zadní části mého krku a stáčela si do dlaně volné prameny mých vlasů. Roztřásla jsem se a on mě sevřel pevněji. Bože, to byl dobrý polibek.

Samozřejmě, že byl. Nebylo nic, v čem by Lucas Thatcher nevynikal, a já sama oceňovala, jak zběhlý byl v boji z úst na ústa.

Moc dobrý. Naklonil mi hlavu. Chytil mě za krk. Stiskl. Prohloubil polibek, dokud jsem nemohla dýchat. Dokud se mi mezi nohama neusadila tíha a cítila ho na břiše. Byl to šokující pocit, tvrdost, o které jsem nikdy neuvažovala.

Chutnal, jako provinilé potěšení, takové, které bezpochyby zkysne, jakmile budu zase sama. Byli jsme nepřátelé. Nepřátelé. A přesto, když vzal Lucas můj pas do svých velkých rukou a kroutil boky proti mým, měla jsem pocit, že jsme spolupracovali na tom, abychom vytvořili něco společně. Vzájemně zajištěné zničení.

„Už jsem je vyzváněla pagerem třikrát.“

Zaregistrovala jsem hlas Mariah, ale zdál se být daleko, nejméně na míle daleko.

„Opravdu? Pojďme se podívat, jestli je najdu.“

Teď to byl Doktor McCormick. Zabočil za roh do chodby, kterou jsme používali, jako testovací zařízení na naše zbraně a Lucas ode mě odskočil tak rychle, že jsem neměla čas se postavit. Složila jsem se na dlaždice na zemi v hromádce touhy a nefungujících končetin.

„Daisy? Proč jste na zemi?“ Zeptala se Mariah.

„Ztratila knoflík.“

„Byl to Lucas, kdo nabídl to šílené vysvětlení.

Otevřela jsem ústa. Rudá. Nateklá. Rozhodně neschopná komunikace.

Doktor McCormick to šokovaně nezpochybnil. Byl příliš zaplavený pacienty, než aby si uvědomil, že mám knoflíky na svém plášti všechny a vlasy mi trčely všemi směry.

„Dobře, podíváme se po něm později. Na vás dva čekají pacienti.“

Otočil se a opustil nás a já vzhlédla k Lucasovi a očekávala, že ho najdu také poznamenaného okamžikem a ušklíbla jsem se.

Místo toho měl oči, jako dvě tmavě hnědé kaluže. Hřejivé.

Jeho dech byl stejně těžký, jako můj a jeho obočí bylo spojené, téměř, jako by se hněval. Jeho rty byly sevřené a já si vzpomněla na to, jak jsem ty rty líbala.

Bože můj.

Políbila jsem Lucase Thatchera.

Třásla se země?

Natáhl se dolů, aby mi pomohl vstát a já bych si přála, abych myslela rychleji a postavila se sama. Nebyla jsem připravená na jeho dotek, ne když jsem byla stále napjatá, jako pružina. Stále držel moje paže, dokud jsem nestála pevně na nohách. Zírala jsem na jeho svalnaté předloktí a studovala pevné sevření, kterým mě držel.

Mezi námi jiskřil vzduch.

Jemně setřel trochu prachu ze zad mého bílého pláště a pak ustoupil. Vypadal, jako před deseti minutami. Doktor Thather. Rozvážný. Hezký. Hrozný.

A já? Já byla ubohá výmluva pro lidskou bytost stojící na roztřesených kolenou.

„Ke tvé dřívější otázce: ano.“

„Co?“ Zeptala jsem se chraplavě.

„Jsem ten jediný,“ řekl, než odešel.