LL - 7. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Liv

Chlapi se vrátili o pár dní později a Carter si udržuje odstup. Pořád je přátelský, občas trochu flirtuje, ale rozhodně mi dává prostor.

Nemělo by to bolet. Přesně tohle jsem chtěla. Nepotřebuju ho. Nepotřebuju nikoho.

Je výplatní den a já mířím do baru pro peníze. Je čas si konečně pořídit nějaký nábytek do mého bytečku.

„Liv! Ráda tě vidím, zlato,“ zakřičí Stacy hned, jak vejdu do baru.

„Čau Stacy, jak se máš?“

„Znáš mě, držím tyhle hochy v lajně.“ Mrkne na mě, zaloví v kabelce a vytáhne obálku s penězi. „Nějaké vzrušující plány na volnou noc?“

„Vlastně se chystám najít si nějaký nábytek. Můj byt je tak trochu… prázdný. Tato výplata bude dobře použita.“

„Skvělé! Řeknu Carterovi, ať jde s tebou, můžeš využít jeho náklaďáček!“

„Ne, vážně, Stacy –“

„Cartere!“ Zakřičí přes bar.

Sakra.

„Vážně, můžu si to nechat doručit –“

„Nesmysl! Jsme rodina a máme náklaďák.“

Kruci. Jak jí mám říct, že nemůžu nasednout do auta, nebo kabiny náklaďáku, aniž bych nevypadala jako naprostý blázen? Nemluvě o tom, že nevím, co říct Carterovi. Nemůže znovu vidět, jak se rozpadám a to se přesně stane, když vlezu do toho náklaďáku.

Sakra, vykašli se na to, Liv.

„Co se děje mamko medvědice?“ Říká Carter zatímco přichází k baru.

Džíny mu visí nízko na bocích a tričko hezky obepíná jeho vyrýsovaný hrudník. Když se mu konečně podívám do očí, vím, že jsem byla přistižena, jak ho očumuju. Mrkne na mě a pak obrátí svoji pozornost zpět ke Stacy.

„Liv se dneska chystá koupit si nějaký nábytek a ty jí pomůžeš s odvozem.“

Dokonce se ho ani neptá, prostě mu to řekla narovinu. Musíte tuhle ženu milovat. Nebo nenávidět. Právě teď vůči ní cítím oboje.

„Ve skutečnosti si nechám ty věci doručit, ale díky Cartere.“

„Proč by sis je měla nechat doručovat, když mám náklaďák? Navíc myslím, že znáš Stacy dost dobře, abys věděla, že co řekne, to se taky stane.“

„Sakra správně, chlapče!“ Vloží se do toho Stacy.

Protočím oči a neochotně přikývnu. „Dobře, fajn. Jdu do Goodwillu. Můžeme se sejít tam.“ Začnu vycházet ze dveří, ale Carter je hned u mě.

Položí mi ruku na záda, což je gesto, které by mě mělo přimět ucuknout, ale od něj se to zdá správné. Intimní. Ochranářské.

„Pojď, náklaďák je tímto směrem.“

Dostaneme se k němu a on mi otevře dveře.

No tak Liv. Zvládneš to. Buď normální. Buď sakra normální.

Vlezu do náklaďáku a připoutám se bezpečnostním pásem. On zatím zavře dveře a přejde na druhou stranu.

Zavřu oči a snažím se zahnat vzpomínky. Přesto se objeví záblesk toho, jak jsem spala na zadním sedadle Toyoty a noviny jsem používala jako přikrývku. Krčila se na podlaze, když přišli policisté. Rozbili okno. Jak jsem se nikdy necítila v bezpečí. Nalezení těla…

„Liv? Jsi v pořádku?“

Otevřu oči a uvědomím si, že se třesu, prsty si nepohodlně tisknu v klíně.

Nemůžu se pohnout, nemůžu mluvit. Jsem zasraný cvok.

„Kruci, říkala jsi žádná auta.“ Carter vyskočí z auta, oběhne ho a otevře mi dveře.

Pořád se nedokážu pohnout.

Odepne mi bezpečnostní pás, a něžně vezme jednu moji ruku do svých.

„Omlouvám se, Liv. Nepřemýšlel jsem. Pojď sem, dostaneme tě z auta.“

Slyším jeho slova. Uklidňující tón, ale nedokážu je zpracovat.

„Podívej se na mě. Jsi v bezpečí. Teď tě vytáhnu z auta, dobře? Dotknu se tě, jo?“

Otočím hlavu a podívám se do zelených očí. Naplněných obavami a… porozuměním? Přikývnu a nespustím z něj oči. Jak ví, co má říct, aby mě uklidnil? Stejně jako vždycky.

Položí si moje ruce kolem krku. Jednou rukou vklouzne pod mé nohy a druhou ovine kolem zad. Carter mě jemně položí na zem a opře o náklaďáček, než ustoupí. Jako by věděl, že právě teď potřebuju prostor.

„Zhluboka se kvůli mně nadechni, Liv. Jsi v pořádku, tady jsi v bezpečí.“ Přikývnu a vtáhnu vzduch do plic.

„Jakých pět věcí vidíš?“

Tázavě na něj pohlédnu.

„Pomůže to. Věř mi. Jmenuj pět věcí, které vidíš.“

„Uh… tebe, tu motorku, bar, štěrk a ceduli otevřeno.“

„Dobře. Teď čtyři věci, kterých se můžeš dotknout.“

Ruku přesunu k boku auta, k mým vlasům, lemu trička. Natáhnu se a bez přemýšlení se dotknu Carterových vousů. Přistoupí blíž se sladkým, uklidňujícím úsměvem.

„Skvělé. Teď tři věci, které můžeš slyšet.“

Zavřu oči a poslouchám. „Auta na štěrkové cestě, listí šustící ve větru a řev motorky.“

„Jaké dvě věci můžeš cítit?“

Oči mám stále zavřené a zhluboka se nadechnu. „Voníš jako borovice a whiskey.“

Uchechtne se. Cítím, jak se ke mně přibližuje a opře se o mě čelem.

„Jedna věc, jakou můžeš ochutnat.“

Nakloním hlavu a lehce otřu ústa o jeho. Cítím jak se jeho ústa pod mými roztahují do úsměvu. Odtáhne se a podívá se na mě.

„Cítíš se líp?“

Přikývnu. „Jo. Co to bylo? Jak jsi věděl, co dělat?“

„Už jsi někdy předtím měla záchvat paniky?“

Přikývnu.

„Já také, míval jsem je dost často, když jsem se poprvé vrátil z nasazení. Jeden z fyzioterapeutů mi řekl o technice uzemnění – pět věcí, které vidíš, čtyři, kterých se můžeš dotknout, tři, co slyšíš, dvě co cítíš, jedna, kterou můžeš ochutnat. Přivedou tě zpět do současnosti. Pomáhá to, že?“

„Jo. Vlastně jo.“ Podívám se na něj. „Děkuju, Cartere. Zapamatuju si to pro příště.“

Odkašlu si a odstoupím od něj.

Co to se mnou sakra je?

Už dvakrát mě viděl vyšilovat a dokázal mě uklidnit. A pak ho kurva políbím? Kruci. Tohle nemůžu dělat. Nemůžu tu být. Není možnost, že by mě chtěl, poté, co mě viděl znovu se hroutit. Stejně, jako potřebuju, aby mě odmítl a zůstal stranou, vím, že to bude bolet jako svině.

„No, ještě jednou děkuju. Za všechno. Myslím, že prostě zamířím domů. Nábytek si můžu koupit později.“

„Co? V žádném případě. Vydrž minutku.“

Vytáhne telefon a někomu zavolá.

„Dominicu, můžeš jet ke mně domů a přivést mi motorku do klubu? Jsem tady náklaďáčkem. Liv potřebuje nějaký nábytek, mohl bys za námi s ním přijet, až se sem dostaneš? Vezmeme si motorku.“

Zírám na něj a on na mě jen mrkne.

„Skvělé chlape. Díky. Brzy se uvidíme.“

Zavěsí a dá si telefon do zadní kapsy.

„Proč… proč bys to dělal?“

Věnuje mi zvláštní pohled. „Co tím myslíš? Potřebuješ nábytek, ne?“

„Jo, ale, můžu si ho nechat poslat. Nepotřebuji tvoji pomoc. Nemusíš to dělat.“

„Á tady to je.“

„Co je tady?“ Vyštěknu. Cítím se špatně, že se k němu chovám jako mrcha, ale je to tak lepší. Musí se držet zpět a přestat s tím být ke mně tak milý. Nemůžu. Tohle nezvládnu.

„Uvažoval jsem, kdy znovu postavíš své zdi. Předtím jsi je kvůli mně nechala dole.“

„Jo, no, budu na tom muset popracovat.“ Zabručím. Otočím se k němu zády a rozhoduju se, zda bych měla počkat, až se ukáže Dominic, nebo prostě jít na autobusovou stanici.

Carter přistoupí blíž a obejme mě kolem pasu, něžně si mě k sobě přitáhne.

Skloní hlavu, takže mám jeho rty u ucha.

„Dál si stavěj ty zdi a já je všechny strhnu, Olivie. Máš ve svém životě lidi, kterým na tobě záleží. Pusť nás dovnitř.“

Přitulí se mi ke krku a nosem mi přejíždí po rameni. Nemůžu si pomoct, zvrátím hlavu, opřu si ji o jeho rameno a dám mu lepší přístup k mé pokožce. Carter neztrácí čas. Ucítím, jak zuby okusuje moji odhalenou kůži, následuje žár z hebkého jazyka a rychlý polibek.

Přitisknu zadek ke Carterově pevnému tělu a cítím jeho tvrdý penis, jak se o mě otírá. Zavrčí mi do pokožky na krku.

„Kurva, Liv. Tak strašně tě chci. Minulý týden bylo mučení držet se od tebe dál, ale nechtěl jsem tě vyplašit.“

Jeho slova mnou prostoupí. Minulý týden se mi nevyhýbal, protože by mě už nechtěl… jen chtěl, abych se cítila pohodlně.

Proč musí být tak zatraceně dokonalý?

Ustoupí a vloží mezi nás prostor. Okamžitě mi chybí jeho teplo.

Otočím se a vidím, jak se upravuje. Zakřením se při vědomí, že jsem mu tohle způsobila já.

„Sakra, ženská. Teď budu chodit tvrdý po obchodě.“

Jen se usměju, on se zašklebí nazpět a přejede si po vousech.

Dom zajede na parkoviště, zastaví před námi a hodí Carterovi klíče.

„Jaký je plán, šéfe?“

„Jdeme do Goodwillu, můžeš za námi jet s náklaďáčkem.“

„Jasně lidi, ale proč s ním nejedete sami? Proč jedete na motorce?“

Cítím se velmi nepříjemně, tak odvrátím pohled. Carterovi nic neujde.

„Liv nemá ráda auta. Proto pojedeme na motorce.“

„Dívka mého gusta!“ Dom na mě mrkne. „Nikdy jsem nepochopil, proč sis pořídil, tuhle hroznou věc. Motorka je všechno, co potřebuješ. Ale hádám, že potom bys nemohl nabídnout svoje služby této dívce při stěhování, že Cartere?“

Přísahám, že jsem slyšela, jak Carter zavrčel.

Dom zvedne obě ruce v předstírané kapitulaci.

„Jen si s tebou hraju, člověče. Jdeme na to.“

Dom vleze do náklaďáčku a Carter mi pomůže vylézt na motorku. Obalím ruce kolem jeho silného těla a přitisknu se k němu.

„Drž se pevně, lásko.“ Řekne přes rameno.

„Jsem LIV.“ Zakřičím a on se zasměje, když vyjíždíme.