CA - 1. kapitola

 Překlad: Lenuszka

Existuje několik obecných pravd, které stále platí. Moc jich není, nemyslete si. Ale alespoň hrstka. Jako například… musíme udržovat čisté oceány. Kdo by se o tohle přel? Nikdo příčetný. Hasiči nejsou dost placení za to, co dělají. Bojují s ohněm. Rolling Stones byli lepší než Beatles. Zcela jasně. Měli by zrušit letní čas. A zkuste změnit můj názor.

A v neposlední řadě, zamilovat se do svého šéfa je hodně špatný nápad. To je předurčeno k záhubě v očích každého.

Horší je, že ve chvíli, kdy jde morálka stranou, vy příliš věříte ve svou přitažlivost, přidáte k tomu nezvykle moc alkoholu na vánočním firemním večírku, a najednou nějak skončíte se zmíněným šéfem na toaletách. Nebyl to můj nejsvětlejší moment, ale toužila jsem po něm většinu času poslední čtyři roky, takže mě nemůžete vinit.

V tuto chvíli sedím naproti zmíněnému šéfovi a snažím se zmenšit, co to jde a vyhnout se celkem pochopitelně očnímu kontaktu.

„Musím tě nechat jít,“ řekne Ben. To je jeho jméno – mého šéfa u té a té mediální korporace, jméno, které nemůžu prozradit, protože jsem při nástupu podepsala klauzuli o mlčenlivosti stejně jako všichni ostatní zaměstnanci.

Nakrčím jedno obočí, ale to je všechno. Jen jeden pohyb. Protože ačkoli je ta formulace zvláštní, musela jsem se přeslechnout. Nebo ho neslyšet správně. On mě nevyhazuje. V žádném případě se to neděje.

Zaprvé, je teprve deset dopoledne a já jsem ještě neměla svůj druhý energetický nápoj – takže mi věci nedocházejí, dokud si nedám svou druhou dávku kofeinu. Takže je tu reálná možnost, že se můj mozek vydává miliony různých směrů a nutí mě si myslet, že mě vyhazuje muž, do kterého jsem zabouchnutá od doby, co jsem ho poznala. Ten samý muž, na jehož každém slovu polokomplimentu jsem visela jako na slově božím, zatímco on mi prokazoval čest tím, že ignoroval moje nepochybně štěněčí, lehce mozek poškozující pohledy, které jsem mu věnovala.

Za druhé… on mě potřebuje. Ten muž nepřežije den, aniž by minimálně šestkrát nezakřičel moje jméno, a nikdy ne v extázi.

Ben se opře do křesla a elegantně spojí ruce před svým štíhlým tělem, jeho výraz je nic neříkající, zatímco moje oči bloudí za něj, k polici plné žurnalistických ocenění a památek z cest. Je to hmatatelná připomínka toho, že Ben není jen hezounek, který mi při mých snech za bílého dne dělá všechny ty nestydaté věci, taky je to směšně talentovaný novinář, který získal zkušenosti a osvědčil se při více než jedné příležitosti.

A v tom tkví ten problém. Obdivuju Bena, a on se po mně vozí jako po najaté mule, a ne zrovna způsobem, který bych si přála.

„Carrie?“

Moje pozornost střelí zpátky k jeho pohledné tváři. Tohle není žádné přehánění. Ben má takovou strukturu kostí, že by většina lidí, muži stejně jako ženy, zelenala závistí.

Úzký rovný nos, ostře řezaná čelist, husté tmavé obočí, které lemuje mechově zelené oči, a věčný stín, který halí spodní polovinu jeho tváře, protože v Benově světě je pořád pět hodin. Ke vší té dokonalosti přidejte náznak britského přízvuku a je to skoro přemíra sex appealu.

A tady to nekončí. Vůbec ne. Protože shrnutí všech těch partií je ještě úžasnější.

Jednou jsem viděla jeho fotku na letišti v Tripolisu, když ho skoro zajala buňka islámského státu. Měl na sobě bundu se safari vzorem, letecké brýle, a jako korunu všeho na hlavě kšiltovku Yankees. Byla jsem z toho tak hotová, že jsem chytila křeč. Zatracené křeče! Myslela jsem, že moje vagína exploduje uprostřed bílého dne, zatímco jsem seděla ve své kóji a cpala se hovězím sendvičem.

„Slyšela jsi mě?“ pokračuje, jeho tvář bez výrazu jednou pomalu mrkne.

Tohle se mu vůbec nepodobá – Ben obvykle oplývá syrovou sexuální energií – ale posledních pár měsíců je to mezi námi neskutečně trapné. Takže dělám to, co jsme dělali oba od toho večera a polibku – předstírám, že se to nestalo. Někdy o tom dokonce samu sebe přesvědčím.

Přistihnu se, že zírám na jeho rty, tak se odvrátím. Z koho si tu dělám srandu? Nic tuhle vzpomínku nevymaže. To, jak jsem mu narazila do hrudi, když jsem odcházela z toalety, kam on vstupoval. To, jak jsem se cítila, když jsem se zasmála a třela si čelo v místě srážky s jeho tvrdou hrudí. To, jak se na mě usmál. Nebo když mi svými dlouhými prsty chytil za zápěstí a stáhl mě stranou.

Jo, to jen tak nezapomenu.

O necelou minutu později mě nečekaně přišpendlil ke dveřím a strčil mi jazyk do krku. Musela jsem otevřít oči, abych se ujistila, že si to jen nepředstavuju. To není nikdy dobré znamení. Pokud někdy budete chtít otevřít oči uprostřed úletu s vaším žhavým šéfem, něco je pravděpodobně špatně.

Byl to ten nejlepší polibek? Ne.

Bylo to hrozné? Ne.

Prostě to nenaplnilo mé představy a ty představy byly roky víc než velkolepé. Ale zase jsem byla opilá, takže mi možná už neslouží tak dobře paměť. Proto to kladu za vinu sobě, ne jemu.

Po pár minutách nedbalého líbání se Ben odtáhl, vypadal rozcuchaně a nezvykle nejistě. Projel si rukou ve vlasech a svým britským šarmem (který by ho pravděpodobně vysekal i z vraždy) se omluvil a vypadnul, nechal mě tam samotnou s myšlenkou, co se to kruci stalo.

Ale to bylo před šesti týdny a teď je teď. Teď sedí na svém trůnu úspěchů a vypadá velmi sebejistě. Což se o mě říct nedá. Bez ohledu na to nepropadám panice, protože mě nemůže vyhodit, i kdyby chtěl. Jsem jeho snaživka. Ta, která mu nikdy neřekne ne. Jsem si absolutně jistá, že mě nemůže vyhodit, co by si bez své pravé ruky počal?

Netrpělivě se podívám na iPhone, který mám na klíně. V mém počítači čeká kupa průzkumů – pro příběh, který jsem Benovi přinesla a pracuju na něm – a nad hlavou mi visí uzávěrka.

„Na oběd?“ to je jediná možná varianta. „Dneska nemám čas.“

Zase strávím asi celý víkend prací. Oběd nepřichází v úvahu. Má práce je prakticky všechno, co mám a opravdu o tom nechci přemýšlet. Tohle jsem vždycky chtěla, že. Propracovala jsem se k tomu od chvíle, co jsem na Arizonské Státní odpromovala s titulem ze žurnalistiky. No, tohle přesně ne. Nechtěla jsem Benovi chodit do čistírny. Nechtěla jsem mu hledat bezlepkovou pizzu. Nechtěla jsem v kanceláři zůstávat do noci, abych kontrolovala práci jiných novinářů, protože mě o to Ben požádal, když byl příliš líný vyslechnout své/jejich vlastní zdroje.

Tím tohle je všechno, co mám, myslím, že mám cíle, kterých chci dosáhnout, ceny, které chci vyhrát, příběhy, které chci odvyprávět, a otročení Benovi mi to všechno pomůže splnit. Nějaký osobní život je až daleko na druhém místě.

Udělá obličej a poprvé od chvíle, co jsem byla předvolána do jeho kanceláře, se v něm zračí pochyby. Je to takový výraz jako když má zácpu. Dobře to znám. Koutky úst má napjaté a lehce zvednuté, obočí nakrčené. Viděla jsem to nesčetněkrát, když dával kopačky jakékoli holce, o kterou ztratil zájem.

„Ne, ummm… na dobro.“ Uhne očima k obrazovce svého počítače, než vůbec dořekne poslední slabiku. Ta samá kombinace hlásek se mi momentálně ozývá v hlavě jako umíráček.

Právě… mě… vyhodil.

„Jsi v pořádku?“ zeptá se o notnou chvíli později.

Ne. Nejsem v pořádku. Jsem od toho nejdál, jak můžu. Právě teď chci křičet. Místo toho to potlačím a snažím se zklidnit dech, než omdlím.

Právě jsem přišla o půdu pod nohama. Nemohu si dovolit být nezaměstnaná. Ne teď. A asi ani nikdy jindy.

Pohled mi padne na malou kávovou skvrnu na pravé nohavici mých kalhot a hněv, který jsem cítila jen málokdy, hrozí, že se prodere ven. Je to dokonalá vizuální prezentace mého života: nepovšimnutá a nevítaná. Kdybych věděla, co pro mě dnes chystá, šla bych do čistírny vyzvednout svoje věci, které tam byly týdny, protože jsem pořád dělala přesčas. Nosila bych rudou rtěnku a kostýmek od Chloe, ten, který mi koupila moje sestra k narozeninám, ten, ve kterém vypadám jako drsná mrcha. A určitě bych si umyla vlasy.

Místo toho jsem momentálně vyhozená v těch samých pokrčených šedých teplácích, které nosím celý týden s vlasy v copu, protože suchý šampon nedokáže zázraky bez ohledu na to, co vám říkají.

Dostanu ze sebe suché uchechtnutí. „Proč?“

Když ústy zformuju to slovo, odpověď mě zasáhne jako blesk z čistého nebe. V hlavě se mi vybaví ta líbačka na toaletách, a krk mi pokryje červeň.

„Proč co?“

„Proč mám padáka?“ objasním a drtím přitom zuby. Jen proto, že jsem byla ochotná všechno obětovat pro vyšší dobro, neznamená to, že tu budu hrát mrtvého brouka. Chci to slyšet nahlas, že mě vyhodil kvůli puse.

Zmateně se na mě podívá. „Pro začátek“ – kývne hlavou doleva – „to byl ten počáteční tweet.“

Tweet? Jaký tweet? Dokud mi to nedojde a nezavřu oči, zatímco se mi kroutí vnitřnosti.

„Ani to nebyl celý tweet,“ zamumlám. „Jen jsem sdílela svůj původní článek. Byl to spíš takový… tweetek.“

„Ten muž právě zemřel, Carrie. Nepočkala jsi ani dvacet čtyři hodin.“

Dobře, možná jsem neměla sdílet policejní zprávu a fotografii, ale risk je zisk.

„A omluvila jsem se--“

„Po tom, cos´ to ještě zhoršila.“

„Protože lidi o něm mluví jako by to byl nějaký polobůh.“

„A pro mnoho lidí byl,“ vypálí zpátky a zvedá hlas, což značí, že se mnou ztrácí trpělivost.

Musím vám něco vysvětlit. Ten velký příběh, se kterým jsem přišla, který mi vysloužil práci Benovy onuce, nemám lepší výraz, byl příběhem, který mě zaujal hned po škole.

O slavném quarterbackovi v NFL se říkalo, že zmlátil svou přítelkyni tak hrozně, že měla těžká zranění. Takže jsem ji sledovala, získala si její důvěru a ona slíbila, že mohu napsat příběh z jejího pohledu. Nakonec mi ukázala video jednoho incidentu, exkluzivně pro mě. Ukázalo se, že si nahrávala jeho návštěvy už té doby, co ji začal komandovat. To byla trefa. Pořád cítím ten příval adrenalinu, když jsem po tom šla.

V té době ten příběh málem pohřbili. Prodejci novin si hráli na čekanou. Ten příběh byl šokem pro miliony jeho fanoušků, mnoho z nich nemohlo uvěřit, že by to jejich zlatý chlapec udělal, a nechtěli si připustit, že by si o něm měli myslet něco tak hrozného, čímž by jistě fanoušky ztratil.

To všechno se změnilo, když jsem publikovala příběh jeho chování z minulosti a přiložila video, jak se to všechno stalo. Ten příběh obletěl svět a přesvědčivě popírat už to nešlo. To důkazní video ukázalo, že to na pana NFL Superhvězdu ani nenarafičili, ani se nestal obětí zlatokopky. Byl to násilník.

Nakonec se z toho doslova vykroutil. Případ byl odložen, když oběť odmítla svědčit. Nikdy jsem ji nevinila z toho, že přijala peníze jako odškodné – přiznat se, že jste obětí násilí slavné hvězdy většinou končí tím, že s vámi jako s obětí jednají pořád – ale bylo to zklamání. V NFL ho na rok posadili na lavičku. Platil pokuty. Hodně se toho namluvilo o změnách pravidel. Sportovní analytici debatovali, jestli by měl být vyhozen z týmu a kdo by měl kuráž ho přijmout. Ale nakonec si ho tým nechal na soupisce a všechno bylo rychle zapomenuto a odpuštěno, když vyhráli další Super Bowl.

To bylo před čtyřmi lety. Tento víkend zemřel při leteckém neštěstí.

Zpravodajství jelo prakticky nonstop. Odborníci a super fanoušci nepřestávali mluvit o tom, jaký to byl skvělý muž, takže jsem cítila potřebu to trochu vyvážit, připomenout lidem, že to všechno nebylo tak jednoduché, protože dokázal hodit míč.

Už vás někdy na Twitteru vypískali? Jo, není to hezké. Obdržela jsem na svůj tweet lavinu odpovědí, většina z nich byla za hranou a v některých státech pravděpodobně nezákonná. Naštvaní vesničané po mně šli s vidlemi a noži. Jen jsem nečekala, že se k nim připojí Ben.

„Takže budeme ignorovat jeho kriminální historii, protože opravdu dobře házel míčem?“

„Udělal toho hodně pro společnost, založil několik velmi úspěšných charitativních projektů--“

„Byl to násilník.“

„A zaplatil za to.“

„Ne dost.“

„Carrie--“

„Bene…“ prosím ho svým nejpatetičtějším hlasem. „Bene, prosím…“ To už bylo i se zoufalstvím. Když si Ben něco usmyslel, těžko jste ho přesvědčovali o opaku. To je jeden z důvodů, proč je tak dobrý ve své práci. „Za tohle mě nemůžeš vyhodit. Byl to můj soukromý účet na Twitteru a bylo to v mém volném čase.“

„Carrie, nejen že můžu – pročti si smlouvu – ale já musím.“ Ukáže na strop. „Příkaz přišel shora.“

„Bůh mě chce vyhodit?“

Po tváři mu přeběhne úšklebek, ale pak pokrčí rameny. „V určitém smyslu ano.“

Potom se rozhostí ticho, během něhož si nejsem jistá, jestli chci brečet nebo se dopustit násilí. Ben se dívá jinam, snaží se nedávat nic najevo, ale vidím mu to na očích. Žaludek se mi bouří. Nepřijde mi na pomoc. Opravdu mě vyhodil.

Jeho křeslo se nakloní doprava. Pak doleva. A poprvé od doby, co jsem před čtyřmi lety vešla do jeho kanceláře na pohovor a skoro jsem se při pohledu na něj rozplynula, mu chci trochu poupravit fasádu, aby vypadala míň pěkně.

Obětovala jsem se pro tým, zřekla se života na výsluní toho příběhu, zatímco Ben posbíral veškeré benefity. A proč? Aby mě vyhodili při prvním náznaku potíží.

„Dostávám výhrůžky smrtí,“ řeknu mu. A je to pravda. Lidé jsou kvůli svým sportovním hrdinům šílení.

Klesne hlouběji do svého křesla, projede si prsty ve vlasech. „Ano, to je… nešťastné.“

Nevypadá, že by to myslel vážně. Ve skutečnosti vypadá, že je mu to jedno.

„Podívej,“ – vydechne unaveně. Jako bych byla nepříjemností, které se chce stůj co stůj zbavit – „dej si na chvíli pauzu. Můžeme se o tom pobavit za pár měsíců. Řekněme… až se bouře uklidní.“

Tohle mi přinesla loajalita. Odložená kvůli jednomu tweetu, vyhozená jako včerejší noviny kvůli tomu, že jsem ukázala pravdu. Babička vždycky říkala nevěř pohlednému muži.

Ben zvedne svůj kelímek ze Starbuck´s, přiloží ho ke rtům, rtům, které přikryly ty mé, rtům, o kterých jsem fantazírovala… rtům, které bych zrovna chtěla praštit. V tu chvíli si uvědomím – Ben je levák.