CA - 6. kapitola

 Překlad: Lenuszka

Region Tří jezer, tvořený jezerem Lake Saranac, Placid a Tupper, má bohatou historii. Tady trochu znalostí, prezident Calvin Coolidge si v White Pine Camp udělal v roce 1926 letní Bílý dům, a jezera hostila dvoje zimní olympijské hry. První v roce ´32 a poslední v roce ´80.

Opravdová továrna na sport, území jako celek přitahuje atlety desítky let. Přes dva tucty z nich soutěžilo na hrách ve Vancouveru a skoro tucet v Soči. A mnoho z nich se tu stále vrací k tréninkům, když zrovna nesoutěží.

Lake Saranac obecně se stal populárním v roce 1800 jako vybraná destinace slavných a bohatých, kteří se léčili a uzdravili z tuberkulózy. Léčebné domky, jak se tomu říkalo, se staly dočasným domovem pro básníka Roberta Louise Stevensona a skladatele Belu Bartoka, a pro mnoho dalších.

Moji praprapředci ze Švédska (někde časem jsme ztratili jedno „s“ navíc) si pronajali jeden z těchto pozemků. Každopádně jakmile objevili vakcínu proti tuberkulóze, domky ztratily svou atraktivitu a byly nahrazeny hotelem.

Comfort Cottages je v naší rodině po čtyři generace. A po všem, co se minulý týden stalo, mi to připomnělo, že jsem to vždy považovala za jistotu, že mě vždy podrží, pokud klopýtnu.

No, klopýtla jsem.

Turnerův Ford Expedition pomalu křupe po prohrnuté cestě k hotelu a já cítím uvnitř těla mravenčení. Být tu zpátky není jako trest, spíš jako osobní výzva. A to je asi dobře.

Zatímco Turner předstírá, že neexistuju, já zkoumám toho muže, který mi zachránil život a zároveň mi poslední dva dny dělal peklo. Hlavu má mírně zakloněnou dozadu, svalnatou paži nataženou, jedna velká ruka spočítá na horní části volantu. Jeho výraz říká jedinou věc – vycouvej.

Taky jsem šťastná, kámo. Celá šťastná zpátky.

Vstal brzy a řekl mi, abych se oblékla. Pak mi strčil do ruky lopatu a oba jsme – dobře, on víc – odházeli verandu. Potom vytáhl sněhovou frézu a vytvořil dost širokou cestičku, aby vyjel s autem na hlavní cestu. Od té doby mi neřekl jediné slovo. „Možná bych sem tam měla zajít do fitka,“ jak jsem se unavila, musela jsem si sednout, abych popadla dech.

Opravím svůj původní dojem, že je to bratranec známého bombového útočníka. Není nebezpečný, jen z nějakého důvodu nepříjemný. Je to spíš takový Ebenezer Scrooge (protivný stařík, hlavní hrdina Vánoční kolegy – pozn. překl.). Jo, Ebenezer Scrooge z pohoří Adirondack – to zní hezky.

Žhavý Scrooge – buďme fér.

Což je jedno, protože Scrooge a já navždy rozdělíme své cesty, až mě vyloží. „Jak jsi to věděl?“ zeptám se, nejistá, jestli mi odpoví.

Upřímně, je to ani tak ne otázka jako spíš obvinění. Dala jsem mu adresu a tam přímo dojel, aniž by potřeboval navigaci.

„Google mapy.“

Prohnaný pohled, který mi věnuje, si ode mě vyslouží nedobrovolné protočení očí.

Jak myslíš, Scroogi.

Táta je venku a nabírá dřevo do krbů, když zastavíme před hlavním domem, velkým s dvaceti ložnicemi, bílým viktoriánským stylem a lesklými námořnicky modrými okenicemi. Slouží jako recepce a sídlo rodiny, taky k svatbám a banketům. Na tváři se mu rozleje úsměv, když vidí přijíždějící SUV.

Zaparkujeme vpředu a Turner vystoupí z auta, kývne směrem k tátovi a řekne „Gene“.

„Jakeu,“ řekne táta bez zaváhání.

Gene? Jake? Cože???

Táta přesune svou pozornost ke mně. „Medvídku-Carrie! Jak se má hlava?“

Natáhnu ruku a přejedu si prsty přes roh vedle svého spánku. Jo, pořád tam je. „Budu žít. Ahoj, tati.“

Vyklouznu z auta, a vkročím do tátova objetí. Koutkem oka zahlédnu, jak nás Turner pozoruje. Naše oči se setkají a on ucukne. Otevře zadní dveře a vytáhne mé kufry.

„Jak se máš?“ zeptám se a podívám se na tátu.

„Dobře, když jsi teď doma.“

Turner kolem nás projde a položí mé věci na verandu, a já na toho takzvaného Samaritána podezíravě zamžourám. „Jake?“

Za tohle si vysloužím další oslňující zamračení. V téhle chvíli je to jako jeho vizitka; nikdy ne bez něj.

„Vy dva se znáte?“ zeptám se táty, pozornost mi těká mezi ním a mužem, k němuž jsem si vyvinula nekřesťanské pocity.

„Carrie! Báli jsme se o tebe,“ zavolá moje babička.

Objeví se nahoře na schodech, vypadá přesně tak jako naposledy, co jsem ji viděla před dvěma lety, když přijeli na návštěvu. Má na sobě svůj standartní červený rolák s řádkovaným svetrem přes něj, džíny, a vlasy nalakované do podoby bílé helmy. K doplnění outfitu nesmí chybět tenká cigarety v prstech jedné ruky a Elvis, její mainská mývalí kočka, jí sedí na rameni té druhé. Když mě vidí, zasyčí. Zatracený zplozenec pekla.

„Omlouvám se, babi.“

„Ahoj, Martho,“ slyším zavolat Scrooge.

„Ahoj, Jakeu,“ zacvrliká babi zpátky. „Postaral ses o mou holčičku?“

„Slíbil jsem, že ano,“ řekne jí.

Cítím se v tomhle příběhu jako ta hloupá holka. Očividně se všichni chytají kromě mě. A jestli je jedna věc, která mě vyvádí z míry, je to nebýt v obraze.

„O co tady jde?“

„Jake tu žije, zlato,“ oznámí hrdě táta a přitiskne si mě blíž. Pak se jeho pozornost zaměří na Jakea. „Ty´s jí to neřekl?“

„Myslel jsem, že to bude milé překvapení.“

Jo, to se vsadím. Blesky, které mi srší z pohledu, by mohly propéct jeho maso na medium. I když to by asi nebyl velký rozdíl. Naprosto nedotčeně se otočí na podpatku a beze slova zamíří k domkům, zatímco ho sleduju.

„On tu žije?“ zopakuju, hlas mám protkaný upřímným zklamáním.

„Přistěhoval se minulé léto.“

Mám podezření, že je za tím příběhem něco víc, ale potřebuju sprchu a wifi.

„Můžu zůstat v Austenové?“

Všechny domky jsou pojmenované po Zeldině oblíbených autorech. Proč to můj otec nikdy nezměnil, je nad mé chápání. Kdyby ode mě odešel manžel, udělala bych všechno proto, abych ho vymazala ze života.

„Jo. Je jediná volná,“ řekne táta a usměje se na mě.

Kolem očí má více vrásek, ve tmavě hnědých vlasech má víc šedých pramínků, a přesto je pořád velmi pohledný.

Můj táta by klidně mohl být filmovou hvězdou. Vypadá lépe než Cary Grant, to mu někdo napsal do jeho ročenky. I když táta je určitě víc jako Jimmy Stewart než Cary Grant. Je to obyčejný chlap. Není na něm nic nápaditého. Nepotřebuje moc ke štěstí a nikdy netoužil po ničem víc. Což je divné, protože Zelda nebyla šťastná nikdy z ničeho. Co k němu lidi přitahuje, je jeho upřímnost, jeho lidskost, laskavost. Je naprosto spokojený s tím, kým je. Pravděpodobně proto ho Zelda musela mít. Ona se živí na laskavosti ostatních lidí.

„Ve které zůstává on?“ zeptám se, jak vidím Turnera mizet za rohem. „Počkej, nech mě hádat – v Poeovi?“

„V Hemingwayovi.“

Kruci. To je hned vedle mě.

***

„Jaké máš teď plány, když jsi zpátky?“

Obávaný rodičovský třetí stupeň. Věděla jsem, že to přijde. Babi udělala večeři, její jedinečnou sekanou, a já ukrajuji třetí kousek, když to začne. Podívám se přes kuchyňský stůl a vidlička mi uvízne napůl cesty k puse. Výraz mého táty je opatrně neutrální… prozatím.

Za ním na stěně visí nový obraz, který neustále odpoutává mou pozornost. Je to zimní krajina, prostá a minimalistická, ale fascinující ve své jednoduchosti. Chci se na ni pořád dívat.

„Pěkný obraz.“

„To bys měla říct Jakeovi. Je to jeden z jeho,“ informuje mě táta nenuceně.

Překvapení mám napsané ve tváři. Páni, s tím chlapem odpaluji velké tlusté husí vejce. Není špatný malíř, je vlastně úžasný. „Eh, těžká přihrávka.“

„Proč přesně tě vyhodili?“ zapojí se babi. Její výraz je daleko od neutrálního. Zatímco táta postupuje jemně, babi nechodí kolem horké kaše.

„Umm… kvůli tweetu.“ Mám plnou pusu a žvýkám. Zdržování je teď můj kámoš.

„Tweetu?“ štěkně babča.

„Jo, víš – Twitter. Slyšela jsi o něm, babi?“

„To je to, co dělá prezident? Posílá ty malé zprávy?“

Tohle celé začíná být super trapná konverzace. „Uh, jo, asi jo.“

„Ty jsi přišla o práci kvůli jedné té malé zprávě?“ zopakuje s totální nevírou. Babi bude mít v červenci 81. Myslí si, že „svět se v prdel obrací,“ jak mi neustále říká. Ani kapku ji neviním.

„Jop.“

„Co jsi napsala?“ řekne táta, znovu se zapojí, jeho pozornost mi není úplně příjemná.

„Já… já… pamatuješ, jak jsem z vysoké přišla s tím příběhem?“

„O tom quarterbackovi? Ten, co bil svou ženu?“ dodá táta.

„Přítelkyni. Ano.“ Táta není velký fanoušek fotbalu. Baseball a NASCAR, to bylo vždycky jeho. „Zemřel před dvěma měsíci při nehodě… a já jsem sdílela ten článek, co jsem napsala. Snažila jsem se připomenout lidem, že to nebyl úplně skvělý chlap.“

Ticho. Celé dvě minuty neslyším ani pípnutí. V mezičase se potím. Tohle může vést kamkoli. Jediné, co se nestane, že bychom změnili téma. Protože je jedna pravda, na kterou bych vsadila život, v mé rodině si nikdo nenechává svůj názor pro sebe.

„Přišla jsi o práci, protože jsi řekla pravdu?“ babi je vzorový příklad zděšení. „Co to je za sračka?“ Až na klení. Babi kleje hodně.

„Matko…“

Jsem přesvědčená, že Gene byl v minulém životě světec. Nikdy jsem ho neslyšela říct žádné sprosté slovo, ani náznak.

„Co? Omlouvám se, jestli se tě dotknu, synu, ale tahle země je oficiálně mrtvá, pokud člověk přijde o práci proto, že řekl pravdu.“

„Kdy se to stalo?“ Táta nevypadá tak přesvědčeně o mé počestnosti jako babi.

„V den jeho nehody. Všichni na sociálních sítích o tom mluvili.“

„Carrie…“

„Tati, oni mluvili o jeho výhrách Super Bowlu místo faktu, že bil ženu.“

„Ten muž má rodinu, Carrie. Rodiče – možná sourozence. Byl ženatý?“

Faktem je, že se oženil. Pamatuju si, jak jsem byla v šoku, když jsem viděla fotky ze svatby v TMZ v Daily Mailu. Stalo se to šest měsíců po třetí výhře Super Bowlu, pouhý rok a půl po trestu.

Nepřítomně kývnu.

„Já toho chlapa nehájím, zlato. Ublížil nějaké ženě a byl za to po zásluze potrestán. Ale pomysli na jeho rodinu… ty z toho vinit nemůžeš. Oni jsou ti, kterým ubližuješ, když po něm jdeš.“

Táta a jeho morální kompas. Vždycky se můžu spolehnout, že mě přiměje se cítit jako krysa.

„Tati, už o tom nechci mluvit. Upřímně si nemyslím, že bych udělala něco špatně a oni mě za to vyhodili.“

Znovu padne ticho. Pak táta povzdechne. „No, potřebuju tu pomoct. Maggiin odchod do důchodu se blíží.“

„Řekla nám to minulý rok,“ oznámí babička a tím tátu potopí. Pak na mě mrkne a já se koušu do tváří, abych skryla úsměv.

„Ať tak či tak, nepřipravil jsem se na to. Možná jsem to odmítal přijmout. Maggie tu dělala všechno…“ Táta se opře dozadu na židli a dá si lok svého uvařeného piva. „Budu ti platit polovinu toho, co jsem platil jí.“

To je skoro stejně jako jsem si vydělala v předchozí práci. Žurnalistika se neohlíží na ekonomiku. A bez nákladů na nájem si celkem rychle můžu něco naspořit. Což znamená, že se můžu vrátit zpátky do L.A. rychleji, než jsem čekala. To nejhorší je konečně za mnou.

„Přihoď zdravotní pojištění a dohodneme se.“

***

V deset večer jsem zpátky v Austenové, osprchovaná a zachumlaná v posteli projíždím svůj účet na Twitteru. Nevím, proč se tím pořád mučím, ale dělám to. I když jsou ty návštěvy bolestivé, čtu si každou zprávu s výhrůžkou a nevhodné komentáře a začnu ty účty blokovat. Odmítám zastávat roli oběti a smazat svůj účet. Tím bych přiznala, že jsem udělala něco špatného a bez ohledu na to, co si můj táta myslí, já jeho názor nesdílím. Navíc, pokud neunesete tíhu veřejného mínění, nemáte právo dělat práci, která vás na takovou úroveň dostává.

Mou pozornost upoutá zvuk tekoucí sprchy. Přichází to ze zdi za mnou, kde je pelest postele.

Turner… Jake… Scrooge, nebo kdo, se vrátil brzy. Nebo se má za ním stavit nějaký kámoš. Bůh pomoz té ubohé duši. A Bůh pomoz mi, pokud budu muset poslouchat, jak dělají nechutnosti.

Tyhle domky byly stavěné po dvou, takže mají společnou stěnu, která bohužel nenechává moc prostoru pro představivost. Další zvuk, tentokrát spláchnutí toalety, takže sáhnu pro sluchátka. Udělám si v duchu poznámku, abych do přivítacího balíčku pro hosty zařadila taky jedny.

Myšlenka na Turnera, jak někoho baví, ale upoutá mou zvědavost. To je obvykle velice snadné, ale až do této chvíle jsem neměla čas ani wifi, abych se na to podívala.

S jeho jiskřivou osobností si neumím představit, jak se snaží někoho balit. Ne, musí to být tak, že nesmí mluvit a zároveň toho chudáka vyděsit. Pravděpodobně má profil na Grindru. Jo, to je seznamka pro ty líné. Ošustit a opustit by mohl být jeho styl.

Popadnu svůj laptop a na googlu hledám Jake Turner hokejista a z toho, co se vynoří, mi spadne brada a po zádech mi přeběhne uvědomění.

Do pytle a ještě trochu… Jake Turner je slavný. A nejen tak nějak známý, on je opravdová superstar.

Na obrazovce se ukážou stovky fotek. Turnera, jak dává gól, jak vyjíždí z trestné lavice, jak drží Stanley Cup… a směje se. Ó můj Bože, Turner je schopný úsměvu. A má zuby. Pěkné zuby.

Dolehnou ke mně jeho slova, „Jsem v pohodě.“ V pohodě, to mě poser. Tady nejužitečnější hráč, tam nejvyšší smlouva v NHL. Ten lhář.

Další fotka upoutá mou pozornost. Ta s převráceným černým Jeepem nabořeným do hloučku stromů. Kliknu na ni a vyskočí článek. Titulek říká…

Mike Bressler, kapitán vítězného stanley cupového týmu Bostonských medvědů, zemřel ve věku 36. Jake Turner, nejužitečnější hráč ligy, je ve stabilizovaném stavu.

Zprudka se posadím, otevřu každý článek o té nehodě a minimalizuju stránky. Pak začnu číst, očima přejíždím článek po článku, snažím se shromáždit co možná nejvíc aktuálních fakt.

Spekulace, které ve většině z nich najdu, mi způsobují nevolnost a rychle je odsunu stranou, ale faktem zůstává, že Bresler a Turner, dlouholetí kamarádi, jeli do vzdálené oblasti Oregonu, mířili do Breslerova rybářského kempu den poté, co vyhráli Stanley Cup.

Policejní zpráva říká, že Turner řídil pozdě v noci, když mu do cesty skočil jelen. Jeep jedoucí 120 km/h, se několikrát převrátil, když se Turner pokusil zabránit srážce. Pohřešovat je další den začala Breslerova žena. Bresler byl na místě mrtev, protože vypadl z auta, a Turner byl ohrožený na životě díky vnitřním zraněním.

Hodně lidí Turnera obviňovala. Často se mluví o tom, že byl extrémně opilý a pravděpodobně sjetý, když odjížděli na letiště. Očividně si najali let do Oregonu v ten samý večer a na soukromém letišti si vyzvedli Breslerův Jeep. Nic z toho ale nebylo dokázáno a policejní zpráva neobsahuje žádné překročení pravidel. Ale i tak, když roluju na Twitteru, je jasné, že spousta fanoušků NHL věřilo, že byl odpovědný za Breslerovu smrt.

Srdce mi divoce buší a dokážu jen zírat na tu bílou stěnu, která odděluje Austenovou od Hemingwaye. Teď to všechno dává smysl.

Projíždím článek kvůli datu. Ta nehoda se stala v červnu, den poté, co získali Stanley Cup, před 4 lety… což se ukáže jako přesně ten měsíc, kdy jsem přišla se svým příběhem.