CA - 5. kapitola

 Překlad: Lenuszka

„Dotyčný se zdá nepříjemný,“ mumlám si polohlasně. „Není moc na verbální komunikaci…“ Vzpomenu si na to, jak se na mě díval: apatie se směsicí mrzutosti. „Ale hodně neverbální. Mračí se jako šampión.“

Poslední tři hodiny sedím na gauči a pokouším se číst. Pořád jsem u kapitoly pět a ne proto, že by kniha nebyla dobrá. Je to proto, že se těžko soustředím, když je Turner, ten tajemný gay z hor, za zavřenými dveřmi na konci chodby.

Zmizel v jedné z místností před třemi hodinami a ještě se neobjevil. V mezičase jsem našla toaletu a snažila se dát se co nejvíc do kupy, ale není to bůhví co. Potřebuju svoje věci a ty jsou tam někde venku. V matce všech bouří.

Jedna věc je jistá, nemusím se bát znásilnění; vypadá to, že mi z boku na hlavě vyrostla špička penisu. Lehce nafialovělá. Nepřeháním, vypadá to jako konec zvonku. A to žádné množství make-upu nepřekryje.

Dveře tajemného pokoje se otevřou a Turner vyjde pokrytý čerstvou malbou, pohled přilepený k podlaze, jeho výraz naznačuje, že je zahloubaný v myšlenkách. Projde kolem gauče a škrábe se – přísahám Bohu – někde poblíž rozkroku. Díky Bohu přes tepláky. Ignoruje mě a jde do kuchyně.

„Máš hlad?“ slyším ho křičet.

Mám hlad? Jak by řekla moje babi, „Kadí medvěd v lese?“

Když překročím práh, myje si ruce ve dřezu.

„Umírám hlady. Sním cokoli.“ Pak znovu zvážím svou odpověď. „Až na sušené hovězí. To nejím na jakýkoli způsob.“ Sednu na jednu ze tří rozkládacích židlí k zelenému plastovém kuchyňskému stolu ze sedmdesátých let, a sleduju, jak vytáhne papírové talíře a ubrousky ze skříňky nad dřezem. Několik červených jednorázových kelímků.

„Sušené hovězí?“ udělá obličej.

„Jo, máš nějaké?“

Jeho zmatený výraz přetrvává. „Ne.“

„Dobře.“

Už jsem se předtím podívala do lednice. Je nacpaná čerstvým jídlem. Hezké vědět, že můj hostitel je dobře připraven na jakékoli počasí. Doufám, že bude ochotný se podělit, protože soudě podle jeho velikosti musí spořádat neskutečné množství a já si nechci vzít nic bez jeho svolení. Něco na něm mi říká, že je jeden facebookový příspěvek od toho, aby vyrobil trubkovou bombu a jel s ní do D.C., ale nehodlám udělat nic, co by ho naštvalo.

„Měla jsi něco k snídani?“ zeptá se, jak zírá do otevřené lednice, masivní šíře jeho paží zakrývá všechno uvnitř.

„Ne. Nechtěla jsem tě rušit při čemkoli, co jsi dělal--“

„Maloval. A řekl jsem, že si máš vzít, co chceš.“

Maloval? Tenhle chlap je asi tak citlivý jako kovadlina. „Jako… stěny?“

Podívá se přes rameno, obdaří mě dokonalým zamračením. To není jeho obvyklé mračení. Tohle mě má zastrašit. Asi považuje mou otázku za útok. „Ne.“

„Omlouvám se…“ zamumlám. „Možná mám otřes mozku. Všechno, co dnes vypustím z pusy, zní špatně.“

Vytáhne bochník krájeného celozrnného chleba z lednice a položí ho na linku, následují tři sáčky s uzeninami, rajčaty a salátem.

„Krůtí nebo hovězí?“

„Krůtí, prosím.“

„Majonéza nebo hořčice?“

„Hořčice.“

Turner se pohybuje po kuchyni s ladností někoho, kdo rád připravuje jídlo. O několik minut později přede mě postaví talíř. Na něm je dokonale připravený krůtí sendvič překrojený na půl, chleba lehce opečený, vedle něj sáček hranolek. Vypadá to a voní tak dobře, že se sotva držím, abych se do něj hned nezakousla.

„Tohle je výborné. Díky,“ řeknu s plnou pusou. „A ještě jednou díky za záchranu.“ Zavrčí odpověď, když kousne do svého sendviče. „Mimochodem, jak jsi mě našel?“

Odloží svůj sendvič a otře si ruce do ubrousku. „Hloupá náhoda. Spal jsem na gauči a tvoje světla mi zasvítila přímo do tváře.“

Hloupá náhoda, to jo. Když mluvíme o autě, potřebuju co nejdřív svůj zubní kartáček a čisté spodní prádlo. „Turnere… potřebuju své věci. Z toho auta.“

Zamrká, prázdný výraz. Pak se zamračí a zavrtí hlavou. „Tam venku je to pro tebe příliš nebezpečné.“

Jo, to vím. Pravděpodobně bych nikdy nenašla cestu zpět. „Potřebuju z toho kufru pár určitých věcí. Důležitých věcí.“

„Nic není důležitější než tvůj život.“

Jsem ráda, že si to myslí.

„Nerozumíš mi…“ řeknu jemně, snažím se, aby porozuměl mému pohledu.

Unaveně povzdechne, položí si lokty na stůl a spojí ruce. „Chceš, abych ti zašel pro věci.“

„Bylo by to od tebe opravdu milé.“

Zvedne zbytek svého druhého sendviče a strčí si ho do pusy. Žvýká a natáhne krk, aby viděl z okna. „Pořád docela dost sněží. Můžeš si půjčit něco mého.“

Tenhle určitě nebyl vychován k tomu být džentlmenem, takže se rozhodnu, že je čas na pravdu. „Rudá armáda je ve městě, Turnere. Takže pokud mi nepůjčíš tampon…“ pokrčím rameny. „Potřebuju svoje věci.“

Mému nabručenému hostiteli trvá třicet minut, aby ušel šedesát stop od své příjezdové cesty, zachránil mé kufry z oranžového auta a vrátil se.

Třískne dveřmi, položí mi zavazadla k nohám a zamračí se na mě. To je v pořádku, přes ten mrazivý vzduch sotva vidím, protože mám v očích slzy. Otřepe se, zuby mu drkotají, sundá si kabát a rukavice, odkopne svoje boty Timberland.

„Děkuji. Opravdu si toho cením.“

Na oplátku dostanu ticho. Načež znovu zmizí.

***

Dvě čárky. To je veškerá služba, kterou mám pozdě odpoledne, když se bouře konečně posune dál a nechá za sebou poryvy větru a enormní kupu sněhu.

V mezičase jsem si stačila dát horkou sprchu. Je to oficiální, je to gay. V sešlé koupelně jsem našla šampon s marockým olejem a duhový ručník. Na horala má určitě drahý vkus co se vlasových výrobků týče. Ten ručník vypadal povědomě. Byl to ten samý, který měl včera večer hozený kolem ramen.

Po sprše jsem si udělala drdoly a vzala si čisté oblečení, přes které jsem si přetáhla Jackiin poničený svetr. Po bližším ohledání se tohle místo v čistotě nijak nezlepšilo, a nechci zničit žádné další oblečení, které není moje.

Když se setmí, nudím se jako nikdy, takže začnu žít nebezpečně – zaklepu na dveře pokoje, kde se skrývá Turner. Představuju si, že mi možná trocha konverzace pomůže zabít čas, a on mi udělal bezpochyby ten nejlepší krůtí sendvič, co jsem kdy jedla.

„Co,“ zavolá ten morous.

Tohle nevěstí nic dobrého, ale vytrvám. „Tady Carrie… Andersonová. Můžu dovnitř?“ Jsem zvědavá, co tam dělá? To si pište. Chci říct, kdo je ten chlap ve skutečnosti? Umělec? Proč žije tady? Má přítele? Jaký je jeho příběh? A Bůh ví, že miluju dobré příběhy. Je stejně tak zvědavý na mě? Pravděpodobně ne.

„Posluž si,“ slyším o věčnost později.

Pomalu otočím koulí a strčím dovnitř hlavu. Místnost je velikánská a dobře osvětlená. Jsou tam natažená malířská plátna, opírají se o stěny, jsou na podlaze. Jsou všude. Některá prázdná, jiná zakrytá plachtou. Jop. Musí v tom být opravdu hrozný, když všechny ty hotové zakryl.

Vstoupím dovnitř a najdu Turnera u velkého okna, jak stojí před malířským stojanem a stolkem. Zrovna čistí štětec nějakým hadříkem.

„Potřebuješ něco?“ řekne, aniž by se na mě podíval.

U dveří je opuštěná židle. Dojdu k ní a usadím do ní svůj zadek. „Ne, já se jen… opravdu nudím a nemůžu se soustředit na čtení.“

Rozhlédnu se kolem a prohlédnu si všechny ty různobarevné skvrny na staré dřevěné podlaze, role plátna naskládané u stěny. „Tímhle se živíš? Jsi umělec?“

„Neživím… ale prodávám je.“

Což nabízí otázku, „Jaký druh umění?“ Chci říct, má je všechny zakryté. Očividně je švorc; tenhle dům je děs. Pravděpodobně jich moc neprodává… a já jsem mu snědla jídlo. Rozhodnu se, že mu pošlu šek, až se postavím na vlastní nohy.

„Většinou krajinky.“ Pořád se nedívá mým směrem, a mám akutní pocit, že ho ruším.

„Vždycky jsi chtěl být malířem?“ Naskočí mi vzpomínka. Sebe, jak si balím své osobní věci ze stolu a strkám je do obnošené tašky, kterou mám od vysoké. Pohled toho pracovníka ostrahy, jak mě sledoval. Jako bych plánovala nějakou loupež. V hrudi se mi otevře propast. Takhle jsem si opravdu svůj život nepředstavovala.

„Ne… chvíli jsem hrál hokej.“

„Oh, jo? To jsem viděla.“

Poprvé od doby, co jsem mu přerušila práci, se na mě podívá. „Viděla jsi co?“

„Že hraješ hokej.“ Samozřejmě dává větší smysl než Turner, citlivý umělec. Ačkoli má ten umučený styl. „Tak za prvé tvoje postava. Byl jsi dobrý?“

Vše, co o hokeji vím, je, že většina hráčů je vysoká, mají vousy a chybí jim zuby. Jinými slovy nic, co by mě zaujalo.

„Byl jsem v pohodě.“ Vrátí se zpátky k čištění štětců.

„Všichni nemůžeme být superstar že?“

„Jo,“ odpoví, a jestli mě zrak neplete, upjatě.

Další dvě minuty přejdou bez jediného slova. Konverzace je pro tohohle chlapa něco jako waterboarding, a už mě přešla vůle to zkoušet.

„Co děláš ty?“ konečně řekne a jedna moje část cítí bodnutí pýchy. Přimět ho se zajímat není zrovna malý krok, a já jsem ho zvládla.

Tak hluboko už klesly moje standardy. Že jsem nadšená z toho, že se mě tenhle chlap na něco zeptal.

Sleduju, jak si upravuje tuby s barvou, prsty má od světle modré, červené a královské fialové. Namočí si hadr do čisticího roztoku a očistí si s ním prsty.

„Jsem reportérka,“ odpovím automaticky. Protože to pořád jsem – bez ohledu na to, co si Ben nebo jeho nadřízený o mě myslí.

Turner se narovná, otočí hlavu a jeho hloubavý pohled se setká s mým. „Reportérka?“ Ve tváři má podivný výraz.

„Uh-huh, jo. Reportérka.“ Nebudu mu vysvětlovat všechny svoje životní omyly. Sotva si je umím vysvětlit sama.

„Jsi reportérka?“ zopakuje, výraz se mu změní z hranice nevěřícnosti na hněv.

Tohle je divné.

Na vteřinu se sama sebe ptám, jestli mě poznal podle profilové fotky. Kruci, možná je ten chlap fanouškem NFL a sledoval ten příběh. „Umm, jo,“ odpovím méně sebevědomě. Bůh mi pomoz, jestli je na Twitteru. Opravdu nechci slyšet všechny ty věci, které by udělal se všemi mými tělesnými otvory. Jsem si celkem jistá, že by se mi nelíbily.

Zúží oči, když na mě tiše zírá. Tohle je pravděpodobně to nejhorší zamračení, kterým mě dosud oblažil a začíná mě to znepokojovat. Dokončí utírání rukou a hadr hodí na vozík. Pak se narovná, dá ruce na boky, jeho tepláky mu klesnou pod kyčelní kosti. A můžu s naprostou jistotou říct, že mít výhradní pozornost tohoto muže není něco, co chcete.

„Kdo tě poslal?“ zavrčí, jeho hlas je chraplavý a silný.

To je křivka, kterou jsem nečekala. Nejsem si jistá, co si mám z téhle otázky pobrat. Nebo z jeho chování. „Jak to myslíš?“

Udělá krok blíž a moje záda ztuhnou. Pomalu se odstrčím ze židle a vstanu, nastupuje instinkt bojuj nebo uteč. Spokojím se s uteč.

„Kdo tě poslal? Pro koho pracuješ?“

Tohle začíná být skutečně děsivé. „Nikdo. Nikdo mě neposlal,“ odpovím, vrtím hlavou, srdce mi hlasitě buší v hrudi. Bez přemýšlení se opatrně podívám přes rameno k široce otevřeným dveřím a počítám, jak daleko se můžu dostat ve svých Pumách v několika stopách sněhu.

„Kravina--“ Udělá další krok vpřed a zastaví se, každý sval v těle má napjatý. Tohle pro mě nevypadá dobře. „Okamžitě mi řekni, kdo tě poslal nebo tě vyhodím.“

Cože prosím??? Uprostřed sněhové bouře? V noci? Nejděsivější je ten smrtelně tichý tón, který používá. Balancuju mezi nevěřícností a skutečně děsivým strachem. Tenhle chlap je vyšinutý. Věděla jsem, že je s ním něco špatně.

A přesto se za posledních 72 hodin stalo něco, co změnilo mou genetickou skladbu. Protože rostoucí hněv z nespravedlivosti z toho všeho se snaží odsunout strach na druhou kolej. Odmítám se z toho sesypat. Udělala jsem poslední dobou hodně ústupků a tady to končí. Možná udělá to nejhorší, ale neuvidí mě jako zbabělce.

„Tak podívej, kámo, nevím, o čem to tu mluvíš, takže se uklidníme--“

„Neříkej mi, abych se uklidnil,“ štěkne. „Jsem z vás už unavený. Chci vědět, kdo tě poslal.“

„Přísahám, že nikdo.“

Zúží oči do dvou indigových škvírek. „Řekni mi to nebo tě vyhodím.“

Cože? Spadne mi brada. Tenhle chlap je nepříčetný. Opravdu magor. Dolehne na mě další vlna vzteku. „Nikdo mě neposlal, ty psychouši! Kdo by mě jako měl poslat? Nikdo!“

Ucukne, když ho nazvu psychoušem. Jako bych byla první osoba, která to kdy udělala. Jo, správně. A mám jeden most v Brooklynu, který ti prodám.

Rychle se ale dá dohromady a setřese překvapení. „Lžeš.“

V tu chvíli mi ujedou nervy. „Poslala mě FBI! Jasné? Oni to byli. A pokud mě zraníš, pokud mi zkřivíš jediný vlásek na hlavě, strčí tě na doživotí za mříže!“

Uštědřila jsem mu další ránu. Zapotácí se zpátky, a tváří mu probleskne pochybnost. „FBI?“

„Jo, jdou po tobě. Pravděpodobně ti prohledávají sociální účty, jak tu spolu mluvíme. Jsem si jistá, že u svých kumpánů v base budeš velmi populární.“

Teď vypadá zmateně a trochu naštvaně. „Cože?“

„Slyšel jsi.“

Znovu se mračí, jak mě tiše studuje. A i když mlčí, což budí dojem klidu, nežeru mu to. Jediný důvod, proč jsem ještě nevysprintovala z místnosti je, že se ještě nehnul z místa.

„Ukaž mi tvé novinářské pověření.“

Novinářské pověření… to jsem vyhodila, když mě vyrazili. A jestli si uvědomí, že už nemám ochranu důležitého zaměstnavatele, možná toho využije. „Ne.“

Ten nepřátelský obličej zaregistruje mou odpověď. „Ukaž mi ho.“

Pulz mi uhání jako splašený kůň, ale nesesypu se. Zavrtím hlavou. „Ne. Do toho ti nic není.“

„Ukaž mi ho nebo tě vyhodím hned teď.“

Mám toho dost. „Sněžíííííí, ty blázne! Víš, že mě to bílé svinstvo skoro zabilo. Tak jsi to celou dobu plánoval? Zabít mě a udělat ze mě sušené hovězí? Zmrazit mé maso na pozdější použití! Moje rodina mě očekává, takže si ani na minutu nemysli, že se z toho dostaneš!“

Zamrká. Kromě toho nehne ani svalem. „Ježíši zatracený Kriste, nikdo…“ – udělá obličej--“z tebe nehodlá dělat“—odfrkne si--“sušené hovězí. Říkala jsi, že jsi reportérka.“ Hlas mu klesne o pár decibelů, je jemnější a méně obviňující. „Proč máš problém ukázat mi svou kartičku?“

Teď mě dostal do pasti. Nejsem tu ta hloupá holka. „Nemáš právo žádat moje pověření.“

„Poslyš…“ Hlasitě vydechne a projede si prsty ve vlasech. „Zachránil jsem ti život, nakrmil jsem tě, skoro jsem utrpěl omrzliny, jak jsem se ti snažil dostat tvoje tampony z auta. Jsi můj host a já tě žádám, abys mi ukázala svoje pověření. Tak ho naval.“

Všechno to je pravda. Taky je pravda, že není důvod proto, aby ho viděl.

„Nemůžu.“

„Můžeš.“

„Ne, nemůžu,“ řeknu, rychle přemýšlím. „Jsou v přihrádce toho pronajatého auta.“

Žíla, která mu vyskočí na čele, vypadá, že je připravená vybuchnout. „Děláš si srandu?“

„Ne.“ To je pravda jen částečně. Nedělám si srandu – lžu.

Skloní hlavu a zhluboka se nadechne.

I když sníh už padá v menších dávkách a to nejhorší z bouře odešlo, podmínky venku jsou pořád daleko od bezpečí. Ve skutečnosti to vypadá, že pod oknem je takový solidní metr a půl sněhu. Přebrodit se přes něj k autu není o nic snazší, než bylo odpoledne.

„Fajn. Jdu pro něj.“ Vydá se ke dveřím, projde kolem a mně se v hlavě rozezní alarm – poplach třetího stupně.

„Nemůžeš jít tam ven!“ křičím a běžím za ním.

„Už jsem to udělal dvakrát.“

Dojde k hlavním dveřím a obuje si Timberlandy, které leží na rohožce. Pokud se odsud dostane a najde přihrádku prázdnou, možná mi postupně utrhá všechny končetiny. To nemůžu riskovat. Nemůžu riskovat, že ho naštvu ještě víc, než už je.

Ze stresu jsem na hraně pláče, jak ho sleduju oblékat si svůj těžký kabát.

„Počkej!“ zamrzne, ani se mým směrem nepodívá. „Nemůžeš tam jít.“

Teď se na mě podívá a protočí oči.

„Je to příliš nebezpečné,“ dodám, hlas mám vysoký a napjatý strachem. „Až přestane sněžit, zajdu pro to sama. Až to zítra prohrnou. Než mě přijede vyzvednout táta.“

Strategický krok – zmínka o mém tátovi. Dát mu vědět, že mám rodinu, která mě bude hledat. Vždycky zlidštit oběť. A je třeba říct, že jestli to zahraju dobře, nebudu oběť.

Ale on mi to nespolkne. Vezme za kliku a už se chystá otevřít dveře, když mě dožene stres posledních tří dnů.

„Nemám žádné pověření!“

Otočí se od dveří, hledá v mém výrazu a přehrada se protrhne. Začnou mi téct slzy a nemůžu udělat nic, abych je zastavila.

„Co myslíš tím, že žádné nemáš?“

„Myslím tím, že žádné nemám… vyrazili mě… minulý měsíc.“

To mi vyslouží další zamračení. „A to čekáš, že ti uvěřím?“

„Turnere, vážně, vyhodili mě. Žádné pověření nemám.“

Cítím se teď, jako by mě vyhodili znovu. Jak ponižující je vysvětlovat to tomuhle chlapovi. Přejdu zpátky ke gauči, posadím se a otřu si tvář rukávem sestřina kašmírového svetru. Když je to ticho už k nesnesení, znovu vzhlédnu.

Sleduje mě jednu, druhou, třetí mučivou chvíli. „Proč?“

„Proč co?“

„Proč tě vyhodili?“ Jeho tón neevokuje vřelost nebo touhu si vylít své srdce. Ve skutečnosti zní ještě naštvaněji než kdy dřív a čekám problémy.

„Oh… no…“ Jsem tak emocionálně vyšťavená, abych přišla s nějakou dobrou výmluvou. „Tweet. Vyhodili mě kvůli tweetu.“

Turner si svlékne kabát a pověsí ho zpátky na řadu háčků na stěně. Zuje si boty. „Co jsi tweetovala?“

„Není to jedno?“

„Pořád se rozhoduju, jestli ti věřit,“ vyštěkne. „Takže, co to bylo?“

Teď jsem na řadě já, abych unaveně povzdechla. „Příběh, který jsem napsala před lety… o quarterbackovi Dallas Stars, Halpernovi. On--“

„—před měsícem zemřel. Vím.“ Založí si ruce na hrudi a studuje mě. „Ty jsi o něm napsala příběh před čtyřmi lety?“

Poprvé od doby, co jsme se setkali, vypadá Turner méně naštvaně a víc zvědavě. Přikývnu a znovu si osuším oči.

„A?“

„A management neschvaloval ten tweet, který jsem poslala v den jeho nehody.“ Odvrátím pohled, na svoje klouby, rudé z chladu. „Dostali hodně negativních reakcí… omlouvám se, jestli tě to rozrušuje.“ Znovu se objeví frustrace. Nejsem připravená sklonit se před tímhle naštvaným, panovačným, možná násilnickým troubou. „Mrzí mě, že zbil ženu, která vážila méně než jeho rotvajler. A mrzí mě, že to není takový hrdina, jakého by sis přál. Jen hlásím novinky – nevytvářím je.“ To mě nutí přemýšlet o všem, co se stalo od doby, co jsem se vrátila do New Yorku. „Nebo – se snažím je nevytvářet.“

Turner zavrtí hlavou. „Je mi líto jeho rodiny, ale nebyl osobou, za jakou ho měli jeho fanoušci.“

Tohle tvrzení upoutá mou pozornost. „Říkáš to, jako bys ho znal.“

Není šance, že by samotář žijící v chátrajícím domku na předměstí Lake Placid, někdy zkřížil cestu s quarterbackem za sto milionů dolarů, který vyhrává Super Bowl.

Turner odchází, míří přímo do pokoje, kde „maluje.“ Těsně před tím, než se zavřou dveře, bych přísahala na bibli, že ho slyším říct, „Znal.“