AYCD - EPILOG

 Překlad: Marťa

Lucas a já jsme byli v kostele. Měl na sobě smoking a já šaty, které byly tak lehoučké, že jsem je sotva cítila. Stáli jsme proti sobě na opačných stranách oltáře a poslouchali kazatele. Měla bych dávat pozor, ale sledovala jsem Lucase. A on sledoval mě. Byl to náš vlastní soukromý rozhovor uprostřed obřadu.

Zvedla jsem obočí, jako bych se ptala, jestli odsud chce vypadnout.

Jeho úšklebek mi řekl, že jsme tam museli ještě chvíli zůstat.

Byli jsme celkem důležití. Ne, ne nevěsta a ženich.

Byli jsme tady kvůli mojí matce a doktoru McCormickovi. Ty dvě hrdličky do toho praštili. Já byla družička a Lucas byl ženichův svědek. Pro teď jsem byla ráda, že jsem stála stranou, mimo pozornost. Až se s Lucasem vezmeme, chtěla jsem, aby to bylo malé a intimní, možná jen my dva.

Celý náš život byl všem na očích. Dokázali jsme to. I teď, rok poté, co jsme převzali doktorovu kliniku a provozovali MediQuik mimo město, nebyl den, aby někdo neodkazoval na naši starou válku. Zdálo se, že polovina lidí ve městě to „věděla celou tu dobu“, zatímco druhá polovina stále nemohla uvěřit, že se máme rádi. Sázeli se, až nám to vybouchne do tváří.

Jistě, stále byly dny, kdy jsem Lucase chtěla zabít (ten chlap měl způsoby, jak se mi dostat pod kůži), ale ta vášeň, jakou jsem cítila, když jsem Lucase ucítila stát za sebou, když jsem vařila večeři, jak mě objal rukama a nechal zapomenout, že existovalo nějaké jídlo.

Byla to provokativní síla a já se stále ještě nevyrovnala se svou láskou k němu. Velikost mých citů k mému starému rivalovi mě občas děsila. Ležela jsem v posteli, předstírala čtení a sledovala ho při spánku a přemýšlela, kolik let to tak budu cítit. Promarnila jsem 28 let tím, že jsem ho nenáviděla. Zdálo se, být fér jen to, že bychom měli dostat dvakrát až třikrát tolik času, abychom si to vynahradili.

Naklonil hlavu, asi se divil, na co jsem myslela.

Nemělo by to být těžké dešifrovat.

Celý den jsem myslela jen na to, jak mu to v tom smokingu slušelo.

Usmíval se a kazatel oznámil, že doktor McCormick může políbit nevěstu. Obrátila jsem svou pozornost zpátky k obřadu právě včas, abych viděla, jak mé matce vlepil hubana. Málem přitom omdlela, žádné překvapení – byla naprosto pohlcená a šíleně zamilovaná do svého Donnyho. To bylo doktorovo jméno, ale já ho odmítla používat. Vždycky pro mě bude doktor McCormick – nebo doktor taťka, jak jsem mu v žertu začala říkat.

Lidé vypukli v jásot. Lucas zatleskal a já podávala kytici své matce, aby mohli poprvé společně projít zpátky uličkou, jako manželský pár.

„Miluji tě,“ řekla mi těsně předtím, než ji doktor McCormick odvedl pryč. Nemohla jsem být šťastnější. Byli skvělý pár a já měla ledničku pokrytou pohlednicemi ze všech jejich cest, abych to dokázala.

Lucas přešel do středu oltáře a nabídl mi rámě. Přijala jsem ho a společně jsme následovali nevěstu a ženicha uličkou.

„Kolik slov jsi zachytila?“ Zašeptal.

„Tři. Maximálně čtyři.“

„Jo, já taky.“

„Až se vezmeme, udělejme to na pláži nebo někde, kde by se naši hosté mohli dívat kolem, zatímco by ignorovali naše sliby.“

„Ano,“ souhlasil. „Nebo bychom to mohli udělat v kině?“

„Chytré. Jako předkrm budeme podávat popcorn a na plátně budou hrát filmy o Bourneovi.“

„Líbí se mi, jak přemýšlíš, Bellová.“

Dorazili jsme do zadní části kostela a on mě políbil na tvář.

„Abychom měli jasno,“ řekla jsem, „tohle nebyl návrh, že ne?“

Ušklíbl se. „Ne. To přijde později. Během přípitku šampaňským.“

Vykulila jsem oči. „To by ses neodvážil. Ne, před všemi těmi lidmi.“

Přikývl. „Máš pravdu. Bude lepší, když to udělám hned tady. Právě teď.“

Otočil se ke mně.

Chvěla jsem se. To nemohl myslet vážně. Lidé opouštěli kostel. Zvědavě nás sledovali. Prakticky jsme byli pod mikroskopem. Ale Lucas se na mě jen usmál.

„Co se děje?“ Zeptal se.

„Vtipné.“

Zasmál se, protože mě stále občas rád mučil. Starý zvyk.

Otočila jsem se na patě a vydala se rovnou ke stolu s občerstvením v rohu. Připojil se ke mně.

„Prsten už mám.“

Usmála jsem se. „Vím. Když jsem se poprvé nastěhovala a hledala místo na své oblečení, našla jsem ho ve tvé zásuvce na ponožky.“ Podala jsem mu sklenku šampaňského, abychom mohli uvolnit místo dalším hostům. „To bylo před rokem.“

Strčil volnou ruku do kapsy. Nemohla jsem si pomoci, ale zajímalo by mě, jestli ten prsten měl teď s sebou.

„Ano, už ho nějakou dobu mám.“

„Jak dlouho?“

„Požádal jsem tvoji matku o tvoji ruku v den, kdy jsem zjistil, že se stěhuješ zpátky do Hamiltonu.“

Na své vyznání navázal dlouhým upitím šampaňského.

„Troufalé,“ řekla jsem, i když skrýt na své tváři ten obrovský úsměv bylo nemožné.

„Možná. Raději si myslím, že sebevědomé.“

Ocitli jsme se v malém výklenku daleko od davů lidí. Dalších pár minut jsme tam byli jen já a on. Potom budeme muset pokračovat na hostinu a přednést naše přípitky. Opíjet se na baru. Protančit celou noc.

„Můžeš se mě zeptat. Řeknu ano.“

„Čekal jsem na správnou chvíli. Chci, aby to bylo perfektní.“

„A co večer, až přijdeme domů? Napustíme si vanu, svlékneme to oblečení a můžeš se mě zeptat.“

„Nemělo by to být překvapení? Nemyslím, si, že máš právo diktovat o podmínkách návrhu k sňatku.“

Usmívala jsem se a naklonila se dopředu. Voněl tak, jak jsem to milovala. „I když to u některých lidí funguje, myslím, že my dva jsme si překvapení užili dost na celý život.“

„Opravdu?“

„Ano. Co takhle? Ukázalo se, že můj úhlavní nepřítel – muž, kterým jsem od narození opovrhovala a konkurovala mu – byl ve skutečnosti láskou mého života.“

„To je docela překvapení.“

Rychle jsem ho políbila na tvář. „Pravděpodobně bych s ním měla soupeřit dál. Takových, no, 40 nebo 50 let.“

„A jak?“

„Hm, nejsem si jistá.“ Mrkla jsem. „Manželství... děti. Nejméně dvě?“

„Tři,“ řekl a objal mě kolem pasu.

„Čtyři,“ přihodila jsem a udělala z toho pořádnou soutěž.

„Pojďme začít s jedním a uvidíme, jak to půjde.“

Usmála jsem se a napila se šampaňského.

„Dobře, ale kde bude ta naše spousta dětí bydlet?“

„Možná v domě obklopeným verandou a zahradou.“

„To by se mi líbilo.“

„A se psem.“

„Ano. Rozhodně musíme mít psa.“

„Lucasi?“

„Ano?“

„Myslím, že by ses mě měl dnes večer zeptat.“

„Daisy?“

„Jo?“

„Buď zticha, abych se tě mohl zeptat.“

A pak Lucas Thatcher, ten stejný kluk se kterým jsem celý život bojovala, padl na koleno a vytáhl z přední kapsy malou černou sametovou krabičku. Stejnou černou sametovou krabičku, do které jsem každý den tento rok nakukovala každé ráno. Překvapilo mě, že byla po celé té době, kdy jsem na ni sahala, stále dokonalá.

Nikdo nás neviděl, když jsem začala plakat a kývala hlavou znovu a znovu. Nasadil mi na prst starožitný diamantový prsten – dědictví po jeho matce – a zůstali jsme spolu v tom výklenku a chovali se, jako dva puberťáci, dokud nás mikrofonem nezačali volat. Zjevně jsme byli zapotřebí jinde.

Ustoupila jsem a marně jsem se snažila upravit své nadýchané šaty. Obléct mě, jako pudla, byla matčina představa špatného vtipu.

„Vypadám dobře?“ Zeptala jsem se.

„Ano, na svém místě není jen pár vlasů. Nic nápadného.“

Věděla jsem, že lhal. Marně jsem si otřela tvář. „Pane Bože. Máma to určitě pozná.“

„To je pravda, ale o spoustě věcí věděla už předtím.“

Zasmála jsem se, protože to byla samozřejmě pravda. Poslední dva lidé, kteří věděli, že spolu Lucas a Daisy skončí navždy spolu, byli Lucas a Daisy.

 

 

KONEC