AYCD - 9. kapitola

Překlad: Marťa

Přečtěte si Lucasovu nádhernou a srdcervoucí zpověď. (Je to bobísek ♥). M.

LUCAS

 

Od: lucasthatcher@stanford.edu

Komu: daisybell@duke.edu

Předmět: Neodeslaný email #349

 

Cítím se trochu divně. Už dlouho jsem žádnou zprávu nenapsal. Ne od doby, kdy jsem se vrátil zpátky do Hamiltonu. Můžu tomu vůbec říkat zprávy, když jsem je nikdy neodeslal? Ani si nejsem jistý, jestli pořád tuhle emailovou schránku používáš. Doktor McCormick stále říká, že od nás chce vidět nové postupy, ale od člověka, který stále používá Windows 98, bych nepočítal s tím, že by na to někdy přistoupil.

Onehdy jsem se podíval, kdy jsem poprvé začal psát tyhle… záznamy v deníku? Výkřiky do prázdna? Ať se jim rozhodnu říkat jakkoliv, ten první byl během prvního ročníku na Stanfordu. Byl to týden podzimního semestru a myslím, že by se dalo říct, že se mi stýskalo po domově. Alespoň tohle jsem ti v tom emailu říkal. Pokračoval jsem o tom, jak mi chybí Hamilton a nikdy jsem nezmínil, že mi chybíš ty.

Myslím, že jsem docela dobrý v udržování tajemství. Nikdy jsem ti neřekl, že jsem podal přihlášku na Duke. Šel jsem do toho naplno, stejně jako ty, ale pak jsem zaslechl tvůj rozhovor s Madeleine před plesem. Říkala jsi, jak jsi nadšená, že budeš tak daleko. Nemohla ses dočkat, až se dostaneš z Hamiltonu a ode mě.

Pochopil jsem to. Jasně a hlasitě. Mohlo to být poprvé v životě, kdy by jeden z nás naznačil něco skutečného, ha.

Šel jsem na Stanford, připravený na nový začátek, ale místo toho jsem celý první rok přemýšlel o přestupu na Duke. Nevstoupil jsem do žádného bratrstva, ani jsem nezískal celoživotní přátele, kterým bych šel za svědka. Trčel jsem na koleji a poslouchal CD, které jsi namixovala pro Madeleine. (Ukradl jsem většinu její sbírky, než jsem se odstěhoval.) Při poslechu skladeb, které jsi vybrala, bylo něco uklidňujícího, i když nebyly pro mě.

Bože, to bylo dávno, před deseti lety, a přesto si stále pamatuji, jak jsem byl tím osmnáctiletým dítětem na vysoké škole a jak moc se mi stýskalo.

Překonal jsem to – překonal jsem spoustu věcí – ale dodnes mě trápí jediná otázka, na kterou už je příliš pozdě se ptát.

Bylo by to více nebo méně bolestné, kdybych právě ten první email odeslal?