AYCD - 23. kapitola

 Překlad: Marťa

Následujícího dne jsme s Lucasem předstírali, že jsme ti nejlepší dospělí spolubydlící. Když jsem vyšla z pokoje pro hosty, otáčel palačinky. Užila jsem si pohled na jeho nahý hrudník, když do pánve naléval těsto. Bylo to zhmotnění snu, který alespoň jednou měla každá žena.

Do práce jsme přijeli brzy a rozdělili si pacienty bez jakýchkoliv argumentů. Což doktor McCormick ohromeně okomentoval. Samozřejmě nevěděl, že spolu já a Lucas poslední dobou skotačíme, ale opravdu jsem neviděla význam v tom, že bych mu to řekla.

Po práci jsme opustili lékařské centrum a přešli ulici k Lucasovu bytu, zatímco jsme diskutovali o večeři. Doufala jsem v těstoviny a Lucas plánoval grilovaného lososa, ale byl ochotný mi vyjít vstříc. Vyklusali jsme nahoru a on odemkl dveře svého podkroví.

Poté, co jsem se převlékla ze svého pracovního oblečení, otevřeli jsme láhev vína za rozumnou cenu, dali vařit špagety a posadili se na opačné konce pohovky, abychom si prolistovali lékařské časopisy tohoto měsíce. Lucas odebíral ty nejlepší a to jsem mu i řekla.

„Nemůžeš srovnávat cenu peněz s dalším vzděláváním,“ odpověděl.

„Nepochybně.“

„Kromě toho jsou předplatné odpočitatelné od daní.“

Podívejte se na to, jak diskutujeme o daních a nemáme divoké záchvaty nenávistného sexu. „Taký ty jsi ale důvtipný podnikatel.“ Nebyla jsem sarkastická. „Mohl bys mi podat víno?“

Místo toho vzal láhev a dolil moji i svoji sklenici. Láhev byla prázdná a my se stále chovali, jako dospělí, kteří spolu sdílejí domácnost.

„Kdybys chtěl, mohla bych udělat omáčku k těstovinám,“ navrhla jsem a postavila se se svým vínem.

„Báječné.“

Když jsem vytáhla z ledničky a spíže přísady, Lucas pustil hudbu. Byl to skvělý jazz. Nikdo z nás nebyl jeho skutečný fanoušek, ale v této fantazii ano.

Lucas mě překvapil tím, že vklouzl za mnou a nabídl mi pomoc s omáčkou. Netrvalo dlouho a už mě rukama objímal.

„Pojďme si dát chvíli pauzu.“

„Och, drahý, ta omáčka ale shoří!“ Řekla jsem přehnaně ve stylu 50. let, jako ženuška v domácnosti.

Zasmál se a naklonil mi hlavu dozadu, aby získal přístup k mému krku. Políbil mě na citlivé místo těsně pod mojí bradou.

„Bude to stát za to,“ přísahal.

Bouchla jsem ho do hrudi a předstírala boj, ale bylo jasné, že naše umělecké dílo se rychle stávalo pornem.

Vyskočila jsem a omotala mu nohy kolem boků. Přikročil k našemu předchozímu místu na kuchyňském ostrůvku a já ho pokárala.

„Lucasi, proboha, tentokrát na gauč. Mám z té žuly modřiny.“

Chtěla jsem si lehnout a cítit na sobě jeho váhu. Přenesl mě tam a společně jsme na něj spadli. Během několika sekund ležely jeho lékařské časopisy odhozené a zmačkané na hromadě. Jeho noha srazila telefon a ten spadl na podlahu. Jazzová hudba utichla.

Po našem rychlém a špinavém předvečeřovém skotačení, jsme vypustili falešný akt. Místo vína a diskuze o mezinárodních obchodních dohodách jsme jedly rozblemcané těstoviny s tekutou omáčkou a přepínali jsme televizní programy a nikdy se neshodli na tom, co budeme sledovat.

„Tak co máš puštěného, když jsi tu úplně sám?“ Zeptala jsem se.

„Většinou zprávy nebo ESPN.“

Páááni, šokující. Dej to na HGTV – myslím, že tam běží Úprava domů.“

„Kolikrát můžeš sledovat, jak Joanna Gainesová říká: francouzské dveře tady a položte to tady, než zestárneš?“

Nemohla jsem mu odpovědět, Jak se opovažuješ urážet Jo, ale zazvonil mi telefon. Postavila jsem se a vrhla jsem na něj pohrdavý pohled.

„H.G.T.V. Prostě to udělejte.“

Než jsem došla do svého pokoje, hovor spadl do hlasové schránky a jakmile jsem zavřela dveře, stiskla jsem tlačítko přehrávání.

„Daisy! Tady Damian. Jak se máš? Už jsou to věky. Nepřekvapuje mě, že jsem ti spadl do schránky, když jsi tak velkou důležitou lékařkou, ale až budeš mít chvíli, zavolej mi. Mám pro tebe opravdu zajímavý návrh. Něco, co si opravdu myslím, že budeš chtít slyšet.“

Damian byl můj nejstarší přítel z vysoké. Potkali jsme se během studia na Duku. Ano, byl mezi námi krátký románek, ale méně milostného a více přátelského. Podle Damiana byl ten krátký prchavý vztah dobrý k tomu, aby si uvědomil, že nebyl bi, jen obyčejný gay. V té době jsem nevěděla, jestli se mám urazit nebo zasmát, tak jsem mu poblahopřála k objevení sebe sama a od té doby jsme pokračovali, jako přátelé.

Oblékla jsem si bundu a zamířila ke dveřím, příliš zvědavá, než abych počkala, abych mu mohla zavolat později.

„Jdu na procházku,“ řekla jsem Lucasovi, který byl tak zabraný do sledování opakování Zákona a pořádku, že mi ani neřekl fajn, dík.

Když jsem seběhla ze schodů a klepnula na jméno na svém telefonu, pamatovala jsem si, že Damian před několika lety pracoval na marketingu pro velký konglomerát urgentní péče. Zajímalo by mě, jestli tam stále pracoval.

„Damiane? Tady Daisy.“ Usmívala jsem se, když hovor přijal. „Dlouho jsme spolu nemluvili.“

„Daisy!“ Zakřičel. „Budeš ráda, že jsi zavolala tak rychle.“

„Proč? Zase jsi na holky?“

„Ani ne, Daisy. Tahle loď už odplula. Jde o něco jiného.“

Prošli jsme obvyklými řečmi, a pak se pustil přímo do vysvětlování, že od té doby, co jsme spolu mluvili, se vypracoval ve společnosti MediQuik. Jedné z těch velkých korporací, které stály za některými z těch lesklých klinik, které se poslední dny objevovaly na každém rohu. Nyní měl na starosti rozvoj podnikání pro celou východní polovinu Texasu.

„Takže jde o to, že dohlížím na vytvoření 75 nových míst, z nich jedno bude v Hamiltonu v Texasu. Zmínila ses o návratu a práci tam, když jsme spolu mluvili naposledy.“

„Ach, to mi lichotí, že jsi na mě myslel,“ řekla jsem zdvořile a přemýšlela, kam tou konverzací mířil.

„Myslel jsem na tebe, ale teď mě vyslechni. Chci, abys měla na starosti Hamiltonskou kliniku.“

Ztichl, kvůli dramatickému efektu. Byla jsem potichu, protože jsem chvíli koukala do blba.

„Byla by to tvoje praxe. Postarali bychom se o schůzky, fakturaci, marketing, ty to pojmenuješ a je to. Pacienti to milují, nemluvě o lékařích – telefon mi zvoní, jak se tam lidi chtějí dostat.“

„Nevím, zní to opravdu skvěle, ale vlastně jsem se takhle, v jedné z těch lékařských krabic, nikdy neviděla,“ řekla jsem lhostejně. „Ale lichotí mi, že jsi na mě myslel.“

Na druhém konci linky bylo ticho.

„No, to je to – nevolám jen z profesionální zdvořilosti, ani se ti nesnažím lichotit. Snažím se ti udělat osobní laskavost.“

„Co tím myslíš?“

„Podívej, nechci znít necitlivě, ale… jde o to, že rodinné kliniky oproti MediQuiks nedopadají dobře. Mohu ti poslat tržní data z loňského roku, ale podstatou je, že místní kliniky málokdy vydrží déle, než rok, když se proti nám postaví.“

Chápala jsem to. Tento hovor nebyl ani tak obchodní záležitostí, ale spíš varováním před tsunami. Vlna se blíží. Můžu buď chytit surf, nebo se nechat odplavit vlnou.

„Jasně, a jsi si jistý, že na to můj malý Hamilton přistoupí?“

„Příští měsíc s tím vyjdeme ven. Hamilton už není tak malý. Náš výzkum naznačuje nejlepší výsledky pro následující rok a já tě chci v čele.“

Chvíli jsem se pokusila objektivně zvážit jeho nabídku. Na první pohled se zdálo, že tohle bylo vše, co jsem původně chtěla získat.

Moji vlastní praxi.

Příležitost žit a pracovat v Hamiltonu.

Šanci zbavit se Lucase.

 Ve své fantazii jsem se zabývala scénářem, ve kterém podávám doktoru McCormickovi rezignaci a kráčím po cestě ke své nové klinice. Zraní ho to, ale musí to pochopit. Lucas jeho praxi pravděpodobně převezme, i když pokud byla pravda to, co Damien říkal, nebylo by to na dlouho.

„Musím toho hodně zpracovat. Nevadí, když bych ti zavolala, jak se rozhodnu?“

„Samozřejmě, dej si na čas. Mluvil jsem se svým šéfem a on souhlasil, že ti dá předkupní právo. Vždycky dáváme přednost náboru mladých lékařů z té oblasti, než abychom stěhovali starší ročníky.“

Pane Bože. Uvědomovala jsem si, že nejsem jediná ve městě, kdo odpovídal tomu popisu. Co když to odmítnu a oni se místo toho zeptají Lucase?

„Dobře, ještě jednou děkuji, Damiane.“

„Žádný problém. Smlouvu ti pošlu emailem – je to jen možnost, nic závazného. Zavolej mi, pokud budeš mít nějaké otázky.“

Když jsem se vracela nahoru, točila se mi hlava. Damianův návrh byl nečekaný. Moje vlastní praxe? Moji vlastní pacienti? Nápad převzít doktora McCormicka mě tak pohltil, že jsem nikdy neuvažovala o možnosti, že bych v Hamiltonu založila další kliniku.

Měla jsem své fáze, které fungovaly… no, tak nějak. Od všech laků na nehty a káviček, které jsem nosila, se nezdálo, že by mě personál miloval o něco víc, než Lucase a doktor McCormick mě rozhodně neupřednostňoval tak, jak jsem předpokládala. A fáze 3: Zbavit se Lucase se teď tak nějak proměnila na: Být v jeho kuchyni. Možná Damianův telefonát přišel ve správný čas.

Možná to bylo to pošťouchnutí, které jsem potřebovala.

Už tak dlouho byl můj sen provozovat vlastní praxi. Myslela jsem, že ji budu mít po návratu do Hamiltonu, než mi zaslepil oči Lucas. Upravila jsem své sny, zvykla si sdílet s ním práci, ale možná jsem to už dělat nemusela. Možná nebylo pozdě na to, mít všechno, co jsem vždycky chtěla.

„Super tajný hovor, hm?“ Zeptal se Lucas, když za mnou zaklaply dveře.

Vzhlédla jsem a on seděl přesně tam, kde jsem ho nechala na gauči, ale teď byla na konferenčním stolku postavená láhev červeného vína a dvě sklenice, které čekaly na naplnění. Odvrátila jsem pohled.

„Jen máma. Chtěla se ujistit, že mám bundu, až přijde studená fronta, která se blíží.“

Přemýšlel o mé odpovědi, jako by nějak věděl, že bylo něco v nepořádku. Už jsem se chystala mu říct, aby se staral o vlastní věci, když přikývl a já se přikrčila. Lucas mi věřil a neměl by.

Litovala jsem, že jsem Damianovi volala zpátky.