MTTG - 22. kapitola

 Překlad, kor.: Tým

Jared

Bolela ho každá kost v těle.

Jared doposud dokázal snést útoky temného draka. Místo ohně na něj Zane dýchal temnotu – temnotu, která vypadala, že má vlastní mysl, a která se proměnila v podivně pevné stíny, které se mu omotaly kolem křídel. Byly ztěžklé jako železné řetězy, a dokonce i poté, co se z nich vymanil, ho další útok srazil k zemi.

Náraz byl tak tvrdý, že na chvíli zůstal omámený. Jediné, na co dokázal myslet, bylo, že musí vstát a pokračovat. Byl vše, co stálo mezi drakem a jeho družkou.

Jared se bolestně postavil zpět a ignoroval bolest levého křídla. Až poté si uvědomil, že se světlo změnilo.

Myslel si, že oslepující záblesk světla byl způsoben nárazem jeho hlavy o kámen, když spadl.

Ale mýlil se. Světlo tam stále bylo.

Teď bylo tak jasné, že stíny, které předtím světlo tlumilo, plálo jako mlha ve slunečním světle. Jeskyně kolem nich ožila. Křišťál se probudil.

Chiaře se konečně podařilo probudit pátého draka.

Než mohl temný drak nabrat sílu na další útok, Jared se spěšně proměnil zpět do své lidské podoby. Přinutil se postavit na nohy, ignoroval své bolavé tělo a potom popadl Chiaru za ruku.

Rychle ji stáhl s sebou do dračí jeskyně, která se jim konečně otevřela.

Byl v polovině jeskyně a dychtil, aby mezi nimi a Zanem byla co největší vzdálenost, když si uvědomil, že něco není v pořádku.

„Nikdo tam není.“ Chiařin hlas se třásl nedůvěrou. „Stěna se otevřela – ale nikdo tu není!“

„Musí tu být!“ Stále běžel vpřed tak rychle, jak jen mohl.

Jeskyní se za nimi otřásl další řev. Křišťál jim vibroval pod nohama, když jim zvuk drápů na skále oznamoval, že Zane je také otřesený.

„Možná je tu východ.“ Chiara lapala po dechu, když běželi dál. „Možná někde nahoře – to světlo musí odněkud pocházet!“

Jared zděšeně zíral na prázdný stupínek před nimi.

Pokud to bylo skutečně určeno pro draka, tak to bylo malé. Nejdůležitější bylo, že to bylo prázdné, i když to bylo osvětleno zářivým paprskem stříbrného světla, který dopadal odněkud vysoko nad ním a zasahoval střed stupínku jako reflektor.

Znovu zaslechli Zaneův rozzlobený řev.

A pak se i to nové, silné světlo krátce ztlumilo, když na ně drak dýchl mrak temnoty. Skrze pouto mohl Jared cítit Chiařinu hrůzu, jak se jim kolem nohou ovinuly úponky stínů.

Stíny byly cítit podivně pevné, jako by je uchopila chapadla. Bylo to jako jít hlubokým bahnem – nebo pohyblivým pískem, něco nebezpečného a temného, ​​co je chtělo strhnout.

Útok však nebyl tak silný, jako byly Zaneovy dřívější útoky. K osvobození nebylo potřeba vynaložit tolik síly.

Zanea něco oslabilo.

Světlo. Možná tady není drak – ale světlo mu stále škodí.

Jared zaťal zuby a vytáhl nohy z úponků temnoty, pak také pomohl osvobodit se Chiaře. Lapala po dechu s očima vytřeštěnýma hrůzou – ale stále pokračovala, jeho stisk na její ruce byl silný a odhodlaný.

Stupínek byl teď přímo před nimi. Byl vyroben z chladného mramoru, který se třpytil stříbrem v děsivém světle, které padlo dovnitř – a byl nepoškozený. Žádné dračí drápy nezanechaly ve skále rýhy.

Jared polkl. A přesto, i bez pátého elementárního draka na své straně, nebyli dosud poraženi.

Pokud Zanea oslabilo světlo, co by se stalo, kdyby ho mohli nalákat do zářivého kuželu soustředěného světla, který zářil přímo na stupínek?

Ruku v ruce utíkali za světlem. Některé z jeho plánů se skrze pouto musely dostat až k Chiaře, protože běžela, jako by na tom závisel její život, aniž by se zastavila kvůli otázkám.

Zane za nimi vztekle zařval, když si konečně uvědomil, že je jeho stínové úponky nedokázaly chytit. O chvíli později se ozval rachotící zvuk obrovských křídel – Zane teď musel letět přímo nad nimi.

Jared se neodvážil otočit. I kdyby se proměnil do svého griffina, aby čelil Zaneovi, nekoupil by Chiaře víc než pár sekund. A pak by tu byla uvězněna se Zanem úplně sama.

Ne. Světlo bylo jejich jedinou šancí. Pokud dokáže Zanea přimět, aby vstoupil do světelného kužele, měli šanci ho porazit. A pak se odtud dostanou živí.

Zvuk křídel byl teď děsivě blízko – ale už byli téměř u stupínku.

Jak běželi, koutkem oka viděl sochy griffinů, tyčící se kolem.

Bylo na nich něco zvláštního. Vypadali nějak povědomě – umělec, který je vytesal z mramoru, musel skutečného griffina vidět, protože zobrazil všechny detaily do nejmenšího pírka.

Pak přešli kolem soch. Pár kroků vedlo nahoru na stupínek. Drželi se pevně jeden druhého a uháněli po schodech nahoru – a pak byli ve světle.

Když se otočili, Zane byl tak blízko, že viděli temnotu vířící mezi jeho zuby, když otevřel čelisti.

Ale světlo bylo jasnější. Teď to bylo tak silné, že se zdálo, že vše kolem nich zmizelo a bylo pohlceno neuvěřitelně stříbrno-bílou. Měl pocit, jako by to světlo pronikalo přímo jeho kůží a prosvětlovalo ho až do nejhlubších a nejtemnějších koutů jeho srdce.

Něco se pohybovalo na okrajích jeho vidění, ale nevěnoval tomu pozornost.

Světlo teď bylo všude.

Pulzovalo jím, proudilo mu v žilách a naplňovalo ho od kořínků vlasů až k prstům na nohou, dokud vše, co mohl ochutnat, vidět a cítit, byl jeho oslepující lesk. Nabylo to na intenzitě, zářilo stále jasněji, až se bál, že ho to roztrhne, že je toho příliš mnoho na to, aby to tělo jediného člověka mohlo pojmout.

A přesto se světlo rozjasňovalo.

Skrze pouto druhů cítil Chiařino zmatení – ale nemohl se pohnout. Chtěl po ní natáhnout ruku, ale síla v něm byla teď tak silná, že nevěděl, co se stane, když se dotknou.

Griffin by neměl pojmout takovou sílu. Určitě nebylo možné použít tuto sílu a přežít. A pokud by to neroztrhalo jeho tělo, roztrhalo by to jeho mysl na kousky, přesně tak jako chiméře.

Ale i tak. Přesto. Pokud by mohl touto silou zachránit Chiaru před stínovým drakem, nestálo by to za to…?

Jako by podivné světlo zaslechlo jeho myšlenky, najednou ještě více zesílilo. Bylo to tak zářivé, že se zdálo, jako by vypalovalo všechno, co z něj dělalo člověka, všechno, co z něj dělalo měniče. Nakonec se zdálo, jako by byl vyrobený jen z pulzujícího, tepajícího, stříbřitě bílého světla, které zářilo silou milionu hvězd dohromady.

Jared nedokázal dál s tím tahem bojovat a v agónii otevřel ústa, aby zakřičel ve vzdoru a výzvě. Neměl v úmyslu zemřít – ne dříve, než sejme Zanea.

A pak to cítil.

Jeho tělo nevysvětlitelně zesvětlilo. Po páteři mu proběhlo elektrické brnění. Každý sval v jeho těle se napjal.

Měnil se, i když se k tomu vědomě nerozhodl. Ale světlo mu nedalo na výběr. Vytlačilo jeho griffina ven – a po chvíli váhání se Jared vzdal.

Nyní byl jeho čas. Jeho poslední útok na Zanea – jeho poslední šance zachránit Chiaru, i kdyby to znamenalo, že ho světlo pohltí.

Jared ji matně zaslechl křičet jeho jméno. Ale už bylo pozdě. Už se proměnil, křídla se mu roztáhla a zobák pyšného orla se rozevřel.

Křídla ho zvedla vysoko do vzduchu.

A tam ke svému naprostému šoku viděl, že sochy poblíž pódia se začaly hýbat.

Dva mramoroví griffini už neměli barvu bledého kamene. Místo toho mávali křídly a žíhané černo-hnědé peří vypadalo neskutečně povědomě.

Nebyl však čas přemýšlet o tom, co to může znamenat.

Zane byl teď blízko – velmi blízko. Přišel přímo na stupínek a zuřivě řval – a právě když se Jared zvedl do vzduchu, Zane vstoupil do kuželu světla.

Vztek v Zaneových očích vystřídal náhlý šok. Úponky stínů vířící kolem jeho ostrých zubů shořely v do očí bijícím světle.

Stíny, které zakrývaly jeho tělo, se také pohybovaly, ale již nevířily hrozbou. Místo toho se zdálo, že ustupují, jako by je světlo zraňovalo. A kde ustoupily, odhalily, že Zaneovo tělo je pokryto vybledlými šupinami. Kdysi mohly být rudého draka ohně, ale teď to bylo vybledlé s nejslabším nádechem červené.

Přesto Zane zůstal nebezpečným nepřítelem. Přestože ze sebe vydal rozzlobený výkřik bolesti, stále přicházel přímo k Jaredovi.

Zaneovy čelisti se otevřely. I v zářivém světle, které naplňovalo temnotu, se mu podařilo vychrlit příval kroutící se temnoty. Úponky stínu se vrhly vpřed a natáhly se k Jaredovi silou hrozivého krakena, který byl odhodlaný ho stáhnout.

Když Jared hleděl na paprsek temnoty, který mířil přímo k němu, jako by se na okamžik zpomalil čas. Zane byl blízko – že pouhý úder jeho křídel by Jareda bezpečně sestřelil jako projektil.

Což by pak zasáhlo Chiaru, uvědomil si vteřinku před nárazem. Chiara je člověk a nemá léčitelské schopnosti měničů.

V tom zlomku sekundy poznání se rozhodl.

Místo toho, aby zamával křídly a pozvedl se výš, roztáhl křídla a nebojácně hleděl Zaneovi do očí, když chránil Chiaru svým tělem.

Jarede, ne! zakřičela skrze pouto.

Cítil, jak její strach a hrůza zaplavují zlaté světlo, které spojovalo jejich srdce – a cítil její lásku k němu. Rozlila se v něm jako velká vlna tepla a protékala mu žilami, takže její zlaté světlo se mísilo se stříbrným jasem, který se ho zmocnil.

A pak světlo vzplanulo.

Připadalo mu, jako by vybuchla hvězda.

Světlo vybuchlo z něj. Bylo nemožné to všechno pojmout. Explodovalo mu ze zobáku, když jeho griffin vzdorovitě vykřikl; zářilo mu z očí; osvětlovalo to jeho peří a drápy a každý zlatý chlup jeho lví srsti.

Zářil a byl mocný.

A nebyl sám.

Vedle jeho světla se objevily další dva paprsky zářivě bílé.

Teď před sebou viděl tři světelné linie, které zářily tak jasně, až se zdálo, že se mu to vypálí oči.

Tři linie světla – vycházející z jím vytvořeného trojúhelníku a dvou soch griffinů, které náhle ožily.

Jejich kombinované světlo zasáhlo Zanea plnou silou. V jeho oslepujícím jasu temnota, kterou vydechl, shořela jako papír.

Když ho jejich útok zasáhl, Zane vztekle zařval. Zbývající stíny, které ho obklopovaly, se na okamžik svíjely a zakrývaly jeho šupiny mastnou temnotou, která se kdysi zdála tak nepřemožitelná.

Nyní, tváří v tvář síle jejich světla, ustoupila tak rychle jako utíkající krysy. Zane byl uvězněn v jejich světle a kroutil se, ocasem bičoval dopředu a dozadu, když se zmítal v agónii.

Ještě jednou se jeho černé oči zahleděly přímo na Jareda a roztáhl čelist.

Ale stíny, které z něj vyšly, na Jareda nedosáhly. Jako kouř zmizely v zářícím světle s hrozivým výkřikem, který drnčel v křišťálové jeskyni. Pak Zane také zařval, zvuk bezbranného, ​​bezmocného vzteku.

A světlo, které na něj stříleli, začalo růst a růst, až vytvořilo kouli, která ho obklopila.

Na okamžik začalo světlo tak zářit, že už Zanea neviděli.

A pak, jak náhle se to objevilo, síla, která naplnila Jareda téměř k prasknutí, se začala uvolňovat.

Světlo, které mu hořelo v srdci, se postupně tlumilo.

O chvíli později už kopí světla, které vystřelil na Zanea, zmizelo. Nakonec Jaredovy svaly povolily a on padnul na podlahu.

Cítil se vyčerpaný a bolavý, jako by použil svaly, o kterých ani nevěděl, že existují. Křídla ho bolela, jako by letěl celý den.

Za svýma očima stále viděl hořící linii světla, které používali k zachycení Zanea. Vytvořili trojúhelník – trojúhelník vydávající tři přímé linie.

Stejně jako amulet, který nosil od té doby, co ho našli jako dítě.

Stejně jako symbol na tajemném pátém podstavci v síni Rady prvků.

Stále to nedávalo úplně smysl – ale Chiara byla prozatím v bezpečí. Na tom jediném záleželo.

Jakmile dopadl na zem, proměnil se zpět a ona byla okamžitě po jeho boku. Společně hleděli na místo, kde světelná koule stále jasně zářila a zakrývala Zanea.

A pak i to světlo odumíralo, kousek po kousku, tak jemně jako západ slunce.

Tělo Zanea zůstalo v pozadí. Stále dýchal, ale byl v bezvědomí.

Jeho tělo bylo nyní téměř úplně bílé – mdlý, nepřirozený odstín bílé, který přiměl Jareda myslet na vybělené kosti. Tu a tam, poblíž kloubů, ještě zbýval červený nádech, který před jeho paktem s Temnotou ukazoval, že byl kdysi drakem ohně.

Ale veškerý oheň z něj vyhořel. Zane vypadal slabě jako novorozené kotě, když odpočíval na zemi – opuštěný temnotou i ohněm.

Než mohl Jared začít přemýšlet, co s ním budou dělat, přistáli ostatní griffini. V zápalu okamžiku jim nevěnoval velkou pozornost. Jediné, na co mohl myslet, bylo, že odtud musel nějak dostat Chiaru.

Ale teď, když byl Zane poražen, se na ně poprvé podíval. A konečně si uvědomil, proč griffini vypadali tak podivně povědomě.

Oba to byli mocní griffini, pyšné orlí oči na něj zíraly, když si k tělu skládali silná křídla. Stejně jako všichni griffini byli spojením elegance a majestátnosti orla se silou lva.

Ale bylo toho víc. Na jejich křídlech něco bylo. Něco na vzoru tvořeného černo-hnědou jejich peří

Byl to vzor, ​​který Jared důvěrně dobře znal.

Ty stopy černé a hnědé mělo přesně stejný vzor, který tvořilo jeho vlastní peří.

Jak na ně Jared zíral, v hrudi se mu budovala zvláštní emoce, oba griffini se proměnili.

Stáli před ním muž a žena. Zdálo se, že oběma je kolem čtyřiceti. Žena měla dlouhé hnědé vlasy zapletené dozadu, aby jí nepadaly do obličeje. Při pohledu na něj měla v očích slzy.

Muž měl velké, silné ruce a tělo, čtvercovou čelist a blond vlasy. Když zíral na Jareda, jeho tvář byla omráčená, téměř jako by nemohl uvěřit tomu, co vidí.

Nápadně se podobal Jaredovi.

Jared polkl.

Muž vypadal přesně tak, jak by vypadal Jared, kdyby cestoval časem zpět do devadesátých let, s účesem, který byl už třicet let vyšlý z módy, a oblečením, které naposledy viděl ve filmu z devadesátých let.

Nemožné.

Jared se nemohl pohnout. Byl příliš ohromený.

Pak žena vykročila dopředu. Věnovala mu nejistý úsměv. Natáhla jednu ruku a prsty se jí třásly, jako by se neodvážila uvěřit, že je skutečný. V očích se jí leskly slzy, jedna po druhé se jí přelily a stékaly po tvářích.

A pak se uvnitř Jareda něco zlomilo.

Vždy si myslel, že byl příliš mladý na to, aby si své rodiče pamatoval. Ale najednou v něm povstaly vzpomínky, příliš silné na to, aby je bylo možné ignorovat.

Jemný hlas bzučel melodií, která ho uspávala. Paže držící ho v náručí, krásná tvář se na něj usmívá. Jiný hlas, jiná paže, silná a uklidňující, chrání ho před jakýmkoli nebezpečím.

„Matko,“ řekl hlasem rozrušeným emocemi a pak byl v jejím náručí.

Brečela. Slyšel to skrze bouři emocí a paměti, která se v něm zlomila náhlou silou hurikánu.

Nevěděl, jak nebo proč, ale pamatoval si to. Vzpomněl si, že ho drželi.

A pamatoval si, že byl milován. Milován a chráněn.

Milovali ho tak moc.

„Co se stalo?“ zeptal se, když se konečně odtáhl.

Jeho otec se také přiblížil, jednu paži mu ovinul kolem ramen a druhou kolem jeho matky. I on plakal a jeho oči byly plné radosti i bolesti, když se podíval na Jareda.

„Jsi náš syn,“ řekl a hlas se mu třásl. „Jarede… Přežil jsi. Vrátil ses k nám.“

„Byli jste sochami,“ řekla Chiara s údivem.

Jared se zhluboka nadechl a o krok ustoupil, pak natáhl ruku a pevně přitáhl svou družku k sobě. Na podporu mu přitiskla ruku na záda.

„Tvá družka má pravdu,“ řekl jeho otec. „Naše linie griffinů je stará a pyšná. Po tisíce let jsme střežili velké tajemství.“

„Strážili jsme Světlo,“ pokračovala jeho matka s neuvěřitelným úsměvem na tváři, když sledovala Jareda a Chiaru. „Je to velká čest a velká povinnost. Po tisíce let se element světla skrýval. Před dlouhou a dlouhou dobou to vytěsnilo temnotu, která chtěla zničit veškerý život. Od té doby jsme své tajemství skrývali. Museli jsme.“

„Věděli jsme, že jednoho dne se světlo bude muset vrátit. Když by se temnota probudila, našlo by si nového šampiona. Nový pán světla, který bude bojovat proti této hrůzostrašné hrozbě.“ Jeho otec polkl, když se podíval na Jareda. „Ale i přes naše znalosti jsme nebyli připraveni. Nemysleli jsme si, že se temnota probudí během našeho života. A když na nás udeřila, viděli jsme jen jediný způsob, jak tě zachránit.“

„Poslali jsme tě pryč,“ řekla jeho matka třesoucím se hlasem. „Věděli jsme, že draci tě udrží v bezpečí, když my jsme nemohli. A pak jsme udělali, co bylo naší povinností. Velká a strašná povinnost.“

„Chránit Světlo za každou cenu,“ zamumlal jeho otec. „Udržovali jsme ho bezpečně skryté, dokud nenastane ten okamžik a vybere si šampiona, který se do tohoto boje zapojí. Zapečetili jsme jeskyni, abychom chránili Světlo – a byli jsme zapečetěni uvnitř s ním jako jeho strážci.“

„Byli jste proměněni v kámen, abyste ho střežili?“ Jared se cítil zděšeně, když se podíval na stopy slz na matčině krásné tváři.

Vypadala tak mladě… jako by od chvíle, kdy se rozhodli jeskyni zapečetit, neuplynul vůbec žádný čas.

Zasmála se skrze slzy. „To byla snadná volba! Tuto volbu jsem ráda podstoupila. Ale poslat tě pryč… i když to byl jediný způsob, jak tě ochránit…“

„Zlomilo nám to srdce,“ řekl jeho otec. „Raději bych pro tebe zemřel, kdyby to znamenalo, že byste s tvou matkou mohli uprchnout. Ale Temnota je nepřítel jako nikdo jiný.“

„Není před ní úniku,“ řekl Jared tiše. „Vím. Viděl jsem, co to udělalo ohnivým drakům, kteří si mysleli, že by mohli být spojenci. Poskvrňuje je to. Pokroutí všechno, čeho se dotkne.“

„Byl to jediný způsob.“ Otcovy oči se leskly. „Můžeš nám někdy odpustit?“

„Snažili jste se mě ochránit,“ řekl Jared chraplavě. Musel zvednout ruku, aby si otřel oči.

„Samozřejmě. Samozřejmě! Udělal bych totéž, kdyby to bylo to jediné k záchraně mé družky.“

„Hej,“ řekla Chiara a šťouchla ho do ramene. „Nemám o tom také hlasovat? Nedovolím, aby tě někdo změnil na sochu, aby mě ochránila. Neopovažuj se!“

Usmála se, i když měla také mokré oči. Skrze pouto cítil její úctu a úlevu – a přetékající lásku k němu.

Chiara věděla, co to pro něj znamená. Byla jediná, kdo kdy viděl hluboko do jeho srdce – tu část, kde skrýval bolest a nejistotu, že neví, co se stalo jeho rodičům.

Jemně a podpůrně mu přitiskla ruku na rameno. Cítila se za něj šťastná – i když ona sama už věky se svým vlastním otcem nemluvila.

Ale možná by to teď mohli napravit.

Porazili Zanea. Našli jeho rodiče. A našli –

„Počkej,“ řekl Jared nahlas.

Natáhl se po amuletu, který nosil od doby, co ho našli jako dítě. V ruce mu jemně zářil a vydával jemné světlo.

Světlo pulzující rytmem jeho vlastního srdce. Světlo, které ho stále naplňovalo, zářilo v něm novou a šokující silou.

„Žádný pátý drak neexistuje.“ Jaredovi se zatočila hlava, když si náhle uvědomil, co to všechno znamená. „Nikdy nebyl nový elementární drak.“

„Ty jsi nový šampión Světla,“ řekl hrdě jeho otec. „Světlo si tě vybralo, Jarede. Poprvé za tisíce let má světlo nového pána.“

„Element světla.“ Vyřkla Chiara s úctou – pak se usmála, a pevně ho objala kolem krku.

„Nemohlo si vybrat lepšího člověka,“ zašeptala divoce. „Gratuluji, Jarede!“

Jared stále nevěřícně kroutil hlavou, když cítil, jak se světla jemně ztlumila.

I když jeho síly byly nové, díky náhlému pocitu temnoty se okamžitě otočil. Natáhl ruce, aby Chiaru ubránil před jakoukoli hrozbou – ale tentokrát k nim temnota nepřicházela.

Tentokrát se stíny plazící se po podlaze vrhly směrem k místu, kde byl Zane stále v bezvědomí.

Jako roj krys na něj dopadaly stíny, dokud Zane nebyl úplně zakryt kroutícím se mrakem temnoty.

Jared to teď cítil. Ve vzduchu byl příšerný, tichý zvuk, sotva slyšitelný, stejně děsivý jako skřípění kovu.

Instinktivně čerpal ze svých nových sil – a když natáhl ruku, vtrhl štít světla, který je oddělil od prskajícího mraku stínů.

Ale stíny je ignorovaly. Dále obklopovaly Zanea, podivně mastná černá hmota tak temná, že se zdálo, že spolkne všechno světlo, které se jí dotklo. Pak zmizely tak rychle, jako by tam nikdy nebyly.

A s nimi zmizelo i Zaneovo tělo.

„Sakra.“ Jared udělal krok vpřed. „Udělali to samé se Steelem. Rád bych Zaneovi položil pár otázek…“

„Je poražen. Jeho síla byla zlomená. Teď už nemůže dělat nic,“ řekl klidně jeho otec. „To nevadí. Důležité je –“

„Důležité je, že jsme tě konečně dostali zpět,“ dokončila jeho matka a i přes její slzy jí oči zářily vřelostí a nekonečnou láskou, kterou si stále pamatoval, a to i po všech těch letech.