AYCD - 21. kapitola

 Překlad: Marťa

Pravděpodobně jsem udělala chybu, když jsem s Lucasem nechala zajít věci tak daleko. Ze stejného důvodu si neadoptujete mládě krajty, protože je roztomilé (vyrostou jen o pár centimetrů, že?) a jen proto, že jste nadržení, nezačnete blbnout se svým celoživotním nepřítelem. Je dobré užít si s ďáblem trochu legrace až do chvíle, kdy vám napochoduje do pokoje, sundá vám kalhotky a ukáže vám, jak moc byl v tom, co dělal, dobrý.

Než jsem začala míchat podnikání a potěšení, bylo to v pořádku. Měla jsem všechno. Vyrovnanou povahu. Matku, která se mi mohla podívat do očí, aniž by se chichotala. Vícefázový plán, jak převzít praxi doktora McCormicka.

Teď, jsem si sundala spodní prádlo – a po herní noci jsem ho hodila do koše – a jediné místo, kam jsem mohla jít, bylo Dairy Quinn – rychlé občerstvení s nealkoholickou zmrzlinou. Ostuda. K mému zděšení neměli otevřeno. Zjevně jsem byla jediná, kdo potřeboval v pondělí v 5:45 ráno chutnou léčbu.

Co mě nutilo odchýlit se od 28leté metody s prokázanými výsledky? Musela jsem si udržet odstup. Stát se drsnou doktorkou. Donutit Lucase plakat.

Lucas.

On všechno změnil.

V okamžiku, kdy se vrátil do Hamiltonu, byl samý sval a přiléhavé kalhoty. Když jsem ho viděla obědvat naposledy, jedl quinou – QUINOU, zrní, o kterém jsem ani nevěděla, že existovalo.

Měla jsem si uvědomit, že na něčem ujížděl, a teď to dávalo smysl. Nedělal si srandu, když mi říkal, že chce, abych se zamilovala. Takže poté, co mi zlomí srdce, já odjedu a praxi mu přenechám. Opravdu si myslel, že to slovo – to pětipísmenné slovo – mu tuhle válku vyhraje.

Bude potřebovat víc, než jeden kobaltově modrý svetr a hrst náhodných orgasmů, abych zapomněla, kdo byl. Co jsme byli.

Nepřátelé.

„Herní noc byla zábava. Měli bychom ji uspořádat znovu.“ Tohle řekl Lucas v pondělí ráno při přípravě kávy.

„Kterou část přesně?“ Zeptala jsem se, vyzařujíc k němu svoji tetelící se energii.

Podal mi smetanu. „Tu část, ve které jsi kvůli mně roztáhla nohy.“

S klepnutím jsem položila hrnek do rohu kuchyňské linky malé kuchyně, mimo výhled z chodby. „Zbláznil ses? Snažíš se, aby nás oba vyhodili?“

„Jsme tady jediní.“

Byla pravda, že jsme tam byli směšně brzy. Očividně jsem nebyla jediná, kdo nemohl spát.

„Přesto by tady doktor McCormick něco takového jistě neschvaloval.“

Jeho pohled klesl na mé rty. „Tak přestaň mluvit.“

Aniž bych si to uvědomila, tiskla jsem se na Lucase, boky na boky. Moje ruce svíraly jeho hruď. Jeho ruce byly ovinuté kolem mého pasu a já nemohla odolat.

Jeden polibek mi neublíží.

Ani dva ne.

Lucasovy rty byly, jako tuba Orea: víte, že byste je neměli jíst, ale nemůžete přestat, protože chutná tak úžasně.

„Tyhle polibky nejsou pro tebe,“ varovala jsem ho.

„To je mi jedno.“

A pak to převzal on. Zvedl mě a posadil na kuchyňskou linku. Zády jsem narazila do skříňky a zadkem jsem rozdrtila několik balíčků cukru. Vysypaly se na podlahu, ale Lucas mi zaklonil hlavu dozadu a zatahal mě za spodní ret.

„Nemůžu?“ vydechla jsem mezi polibky. „Mládě krajty.“

„Co?“ Zeptal se a přejížděl mi rty po krku.

„Oreos.“

Otevřely se zadní dveře a ozvalo se malé zazvonění. Gina si trochu zabručela, když jsme se s Lucasem od sebe odtrhli, já seskočila dolů a rychle jsme začali v kuchyni uklízet. Zametala jsem cukr ze země, když se objevila zpoza rohu.

„Jste ranní ptáčata,“ řekla, než pokračovala chodbou ke svému stolu.

Stála jsem ztuhlá a čekala, až se vrátí a pokárá nás za to, že jsme po sobě lezli ještě předtím, než úplně vyšlo slunce, ale neudělala to. Po zbytek dopoledne jsem chodila s úsměvem na rtech – to znamenalo, dokud se neobjevila moje matka a všechno nezničila.

 

Díky mé matce to vypadalo rozumně. Příští týden bude náš dům dezinfikován proti termitům – nebo švábům? To jsem si nepamatovala. Přísahala, že mi to říkala, ale nemohla jsem si pamatovat všechny naše rozhovory.

„Když jsem ti umývala vlasy! Nepamatuješ?“

Myslím, že jsem toho v poslední době měla hodně.

„Takže nad domem bude jeden z těch velkých cirkusových stanů? Kde budeme my?“ Zeptala jsem se.

Tehdy mě poplácala po rameni a podala mi tašku. „Obávám se, že to je otázka na tebe, ne na nás, zlatíčko. Já mám příští týden kde zůstat, ale ty si budeš muset něco najít. Jsem si jistá, že to zvládneš!“

Je mi 28 a najednou jsem byla sirotek.

„Kde budeš bydlet?“

Políbila mě na tvář a začala ustupovat z kanceláře do chodby. Ale ale, nějak spěchá.

„Ach, jen u přítele. Zavolej, pokud budeš něco potřebovat. Páčko!“

„Odkdy říkáš páčko? Kdo jsi?“

Když jsem se vrátila do kanceláře, otevřela jsem tašku, abych zjistila, co mi zabalila. Nahoře byla poznámka: Jen to nejnutnější! Doufám, že jsem myslela na vše, co budeš potřebovat. Miluji tě, máma.

Jistě, bylo tam oblečení do práce a můj zubní kartáček, ale také si dovolila prohrabat se mým spodním prádlem. Polovina tašky byla plná prádla, jaké jsem si koupila, když bylo v prodeji k Valentýnovi, ale nikdy jsem ho na sobě neměla. Kde si myslí, že příští týden budu? Na svatební cestě?

Z vedlejší kanceláře jsem uslyšela Lucasův hlas a hrklo ve mně. Myslí si, že zůstanu u něj. Ta malá dohazovačka. Nepřekvapilo by mě, kdyby v tom domě žádní škůdci nebyli a ten vyhazov byl jen trik. Myslím tím, že mi nezabalila nabíječku na telefon, ale krajkové kalhotky? Čistou podprsenku? To je divné.

Zapnula jsem tašku a hodila ji pod stůl, než jsem vytočila číslo na Madeleine.

„HAHA. Ne, promiň.“

Tak zněla její odpověď, když jsem ji poprosila, jestli bych u ní nemohla pár dní zůstat.

„Madeleine! No tak, jsi moje nejlepší kamarádka. Měla bys tady být pro mě, když tě potřebuji.“

„Poslouchej, nechala bych tě u sebe ráda, ale vážně tam není místo pro spolubydlící. Je to tam samá krabice… Pravděpodobně u sebe budu mít pánskou společnost… znáš to, cvičení. Možná příští týden?“

„Uvědomuješ si, že budu bezdomovec, že jo? Opravdový bezdomovec žijící pod dálnicí.“

„Kde je tvůj smysl pro dobrodružství?“

„Pane Bože, ty v tom jedeš taky. JEDEŠ V TOM, NEBO NE?!“

„Nevím, o čem to mluvíš. Koukni, volá mi šéf. Promluvíme si později. Oh, a nezapomeň mi poslat adresu konkrétního místa, kde budeš, abych tě mohla přijít navštívit.“

„Vtipné. Sbohem.“

Netrvalo dlouho a moje situace se rozšířila mimo moji kancelář. Moje máma to řekla doktoru McCormickovi, který to řekl Mariah a tak dále. Lucas to věděl do oběda.

„Slyšel jsem, že Motel Lone Star má v tomto ročním období dobré ceny,“ řekl a opřel se o mé dveře.

„Zvláštní, že to zmiňuješ, už tam mám zamluvený pokoj,“ chvástala jsem se.

„Fuj. Daisy, dělal jsem si legraci. Samozřejmě, že můžeš zůstat u mě, pokud chceš.“

Sáhla jsem po druhé polovině svého krůtího sendviče. „Není třeba, doktore Thatchere. O všechno se postarám sama. Nechci se chlubit, ale už se těším na ten ekonomy pokoj s výhledem do zahrady, na kterém je moje jméno.“

Ukázalo se, že výhled do zahrady byl trochu přehnaný. Ve skutečnosti jsem se dívala na zatracené parkoviště a rozpadající se nadzemní bazén.

Bazén, až po okraj naplněný zakalenou modravě zelenou barvou. Možná to byla bakteriální zahrada.

Otočila jsem se od okna a prohlédla si místnost. Vybledlé květinové stínítko. Rozpadající se strop.

Prasklá dlaždice. Od hosta přede mnou napsaný vzkaz: V noci dávejte pozor na cvrčky. Půjdou po vás. Nebyla jsem si jistá, ale v koutě jsem asi viděla cvrččí vnitřnosti.

Žádný problém. Bylo 18:45. Jistě, bála jsem se toho, co by mohlo žít v látkových materiálech v místnosti, ale mohla jsem se opřít o zeď, dokud nebudu dost unavená, abych tak usnula. Óóó, nebo si možná půjdu lehnout do smaltované vany – jejda, ahojky obří skvrno krve usazená kolem odtoku. Pokud vám to nevadí, hned odsud vypadnu.

Lucasi Thatchere, připrav se na svoji novou spolubydlící.