MTTG - 21. kapitola

 Překlad, kor.: Tým

Chiara

„Pojďme najít našeho draka.“ Chiara se pokusila ignorovat překotný způsob, jakým se světlo měnilo, když následovala Jareda. „Myslím, že jsem na to přišla.“

„Ach?“ vydechl Jared, když se pomalu pohybovali hlouběji do jeskyně.

„Nyní je to zřejmé, že? Říkal jsi, že nevíš, jaký element zbyl. Teď jsme tím obklopeni. Bude to křišťálový drak.“

„Nikdy jsem neslyšel o křišťálovém drakovi.“ Jared zněl zamyšleně. „Ale dávalo by to smysl, vzhledem k tomu, že ani jeden z nás nevěděl, že může existovat pátý elementární drak.“

„Ať je to kdokoli, má zjevně rád své tajemství.“ Chiara natáhla ruku a bez přemýšlení se dotkla křišťálové věže. V reakci na to jeskyni zaplnil jasný zvonivý zvuk, vibrující jako vysoký tón zlatého zvonu.

Chiara sebou trhla, okamžitě se stáhla a vyděšeně se rozhlížela kolem. „Omlouvám se!“

Jared se zasmál. „Myslím, že jsi právě zazvonila.“

„Doufám, že jsem našeho draka nevzbudila z pěkného spánku. Nechtěli bychom, aby se rozzlobil,“ řekla, stále se rozhlížela kolem a čekala, až drak vyrazí vpřed.

Ale nic se nestalo. Na zvuk nikdo neodpověděl a po chvíli pokračovali dál.

„Možná chce, abychom za ním přišli,“ řekl Jared. „Draci jsou takoví.“

„Vaše chiméra je takový.“ Ten pocit byl pozoruhodně podobný tomu, jak se cítila, když poprvé vstoupila do jeskyně Rady prvků, svolané chimérou.

Naštěstí Gareth nevypadal tak strašidelně. Tento nový drak bude určitě stejný.

Koneckonců proroctví předpovědělo, že Rada získá pátého spojence v jejich boji proti temnotě. Měli být tady. A měli se spřátelit s kýmkoli, kdo zde žil.

„Je, že?“ Jared na ni pobaveně pohlédl. „Předpokládám, že to se stane, když jsi starý a mocný. Odněkud své rozptýlení potřebuješ získat.“

„Zvlášť, když jsi každý den celý den v jeskyni.“

Oba se tiše zasmáli. Z místa, kde stáli, se rozprostíraly prstence světle zlaté, oranžové a světle červené, pak zase vybledly.

Na reakci světla na jejich přítomnost však nebylo možné odpovědět, a tak pokračovali vpřed.

Ze začátku to bylo těžké rozeznat, protože všechny zdi kolem byly ze stejného zářícího křišťálu. Ale teď, když se dostali hlouběji do jeskyně, si uvědomili, že kráčeli přímo ke stěně z krystalu.

Zeď vydávala stejné jasné světlo, které jako by pronikalo do všeho, čeho se dotklo.

Chiara se zamračila a zvedla ruku. Cítila se podivně průsvitná. Ale její ruka byla stále stejná jako vždy. Nestala se neviditelnou. Stále byla z masa a krve.

Ulevilo se jí a cítila se trochu hloupě a nechala ruku klesnout.

A pak si uvědomila, že se mýlila. Na tom světle bylo něco divného.

Nebyly tam žádné stíny.

Neklidně se rozhlédla, ale bez ohledu na to, kam se podívala, nevrhali s Jaredem ani ten nejmenší stín.

Možná by se to dalo vysvětlit tím, jak na ně světlo zářilo ze zdí všude kolem. Ale přesto. Připadalo jí to divné.

A světlo ani nebylo cítit falešně – ale na tom, jak všechno tak zářilo, bylo něco zvláštního. Přesto cítila podivně nejistá. Připadalo jí to trochu jako být rentgenován.

A možná to udělal tento nový drak. Možná měl infračervený pohled jako superhrdina ze staré školy.

Ale byl na jejich straně, bez ohledu na to, kdo to byl. To byla jediná věc, na které záleželo.

„Jak se dostaneme dovnitř?“ Ve zdi nebyl žádný otvor, který by Chiara viděla.

Jared natáhl ruku a opatrně se dotkl zdi. Z místa, kde prsty přejížděl po krystalu, se šířily nové vlnky světla.

„Je to pevný,“ řekl. “Možná tu jsou dveře, které musíme najít.“

„Mohl bys znovu použít zlatý disk,“ navrhla Chiara. „Musí tu být cesta.“

„Jsme na správném místě.“ Jared zploštil ruku a přitiskl ji ke krystalu. „Cítím to. Za zdí je něco velmi silného.“

„Nemyslím si, že bychom měli ten krystal prorazit. Bylo by to nezdvořilé. A nepřinesli jsme si žádné nástroje.“

Možná si měli přinést vrtačku. Zlatý disk to měl v tom případě opravdu zmínit.

„Kdyby ses proměnil, mohl bys to prorazit křídly?“ navrhla Chiara.

Jared zavrtěl hlavou a vrhl na krystal pochybný pohled. „Cítím, že je to hodně pevné. Pochybuji, že by to něco změnilo.“

Krystal znovu pulzoval tam, kde se ho Jared dotknul rukou.

Chiaru to zaujalo, zvedla ruku a přikryla s ní Jaredovu. Světlo teď pulzovalo rychleji a měnilo se v odstínech bledě růžové, pastelově modré, odstínů levandule, fialové, stříbrné a zlaté, rychleji a rychleji. Bylo to hypnotizující; připadalo jí to jako sledovat obří tlukot srdce.

A pak barvy, tak pomalu, aniž by si zpočátku uvědomovala, co se děje, ztratily barvy svou jasnost. Krystal stále pulzoval – ale světlo už nesvítilo tak zářivě.

Vyděšeně stáhla ruku zpět, ale to nic nezměnilo. Světlo v jeskyni se nenápadně ztlumilo. Stále tam bylo dostatečně jasně, aby viděla, ale její nadpozemská jasnost byla pryč.

Místo toho to vypadalo, že vzduch začala plnit temná mlha…

Vykřikla a uvědomila si, co se děje, v úderu srdce uviděla úponek temnoty šířící se skrz krystalovou zeď.

Jared to musel cítit současně. Otočil se kolem a na tváři měl výraz šoku. A když Chiara sledovala jeho pohled, srdce jí bušilo hrůzou, když viděla, že se tam u vchodu do jeskyně začaly shromažďovat stíny.

Temnota vířila jako černé mraky pokrývající oblohu, než se strhla bouře.

Potom se stíny spojily, staly se hlubšími a tmavšími – a nakonec se změnily v pevnou hmotu.

„Zane,“ vydechla Chiara zděšeně.

Byl tam stínový drak, kterému už jednou unikli. Jenže teď vypadal ještě temnější. Jeho šupiny pulzovaly temnou energií, tak černě sytou, že ve světle jeskyně vypadala téměř jako olejově fialová.

Drak otevřel čelisti a zařval – a Jared popadl Chiaru za paži a zatlačil ji za sebe.

„Hledej dveře. To je naše jediná šance.“ Spěšně vytáhl svůj amulet a pustil jí ho do ruky. „Rozptýlím ho na tak dlouho, jak to jen půjde. Pospěš si!“

O sekundu později se proměnil a mocný griffin roztáhl křídla svého orla, aby ji chránil.

Třásly se jí prsty a pevně je sevřela kolem jeho amuletu. Byla vyděšená – viděla, co drak dokáže, a jak Jared dokáže takové monstrum porazit?

Musí najít cestu přes tuto zeď. Musí – nebo tu oba zemřou.

Skrze pouto druhů cítila Jaredovu vlastní hrůzu. Bál se – ale ne o sebe.

Jared se bál o ni.

Toto poznání prorazilo šok, který se kolem ní usadil, až ztuhla hrůzou.

Najednou se jí vrátilo soustředění. Srdce jí stále bušilo a měla pocit, jako by se čas zpomalil. Za sebou slyšela dračí řev a griffinovu odpověď na výzvu.

Ale jediné, na co se teď soustředila, byla zeď.

Rozeběhla se podél ní a pokoušela se najít otvor ve zdi – cokoli neobvyklého, co by jí mohlo napovědět, kde by se dalo projít.

Ale nebyly tam žádné skryté dveře, žádné pukliny ve zdi.

Frustrovaně skřípala zuby a snažila se neposlouchat zvuky obřích křídel, které za ní hlučně mávaly, přejela rukama po zdi a spěšně zamířila do druhého směru.

Někde ty dveře musí být! Dokázali dojít tak daleko!

Měli jsme být tady. A je tu to zatracené proroctví.

Pěstmi bušila do krystalu. „Pusť nás dovnitř, sakra!“

Za ní se ozval děsivý zvuk velkých drápů na skále.

Znovu bušila do zdi. „Vzbuď se!“

Pokud byl ten pátý drak tak mocný, proč jim sakra nepomáhal?

Drak za ní znovu zařval. Najednou se zdálo, že se světla v jeskyni ztlumila.

A pak griffin zakřičel bolestí.

S hrůzou se otočila.

Jared se vznášel nad ní – ale kolem něj vířil oblak temnoty. Utahovalo se to stále těsněji, až to skoro vypadalo, jako by měl na sobě řetězy temnoty.

Bolest – cítila jeho bolest skrze pouto.

Cítila však také jeho nesmírnou sílu a odhodlání, jak stále bojoval.

Zamrkala slzy, protože věděla, že Jared se nikdy nevzdá. O chvíli později se mu nakonec podařilo porazit orlí křídla a proříznout podivné stíny, které se ho pokoušely udržet nehybného.

Jared byl znovu volný – ale stínový drak už znovu otevíral čelisti a připravoval se na další útok.

Nezbývá čas.

Zuřivě znovu narazila do křišťálové zdi.

„Otevři se, sakra! Neznám kouzelné slovo. Pusť nás dovnitř!“

Krystal byl pod její rukou chladný a pevný. Prsty ji bolely, ale sotva to přes svou hrůzu cítila.

Znovu zvedla pěst a narazila do zdi. Nic se nestalo.

Roztáhla proti zdi dlaň a skřípala zuby, když se snažila vymyslet něco, cokoli, co by probudilo draka schovávajícího se za ní – a v tu chvíli to ucítila.

Bylo to malé, téměř nemožné rozeznat. Ale když se odtáhla, aby zírala na malou nedokonalost v krystalu, se kterým se její prsty setkaly, nemohla uvěřit vlastním očím.

Nebyla to jen nedokonalost. Byl to malý zářez v krystalu – ve tvaru dokonalého trojúhelníku.

Trojúhelník se třemi přímkami směřujícími nahoru.

Drak za ní znovu zařval, na což odpověděl griffinův výkřik. Vzduch v jeskyni byl ještě chladnější a světlo na okrajích jejího vidění tmavlo.

Neodvážila se obrátit, a to ani když přes ni skrze pouto proběhl ostrý hrot bolesti a za ní se ozval zvuk něčeho těžkého, co dopadlo na zem.

Utíkej, křičel Jared skrze pouto.

Ignorovala ho. Místo toho zaťala prsty kolem jeho amuletu. Potom ho zvedla a přitiskla do malé prohlubně v krystalu.

Pasovalo to perfektně.

Na okamžik vše ztichlo.

A potom se krystal rozsvítil tak zářivě, že se všechno utopilo ve světle.

Neviděla. Neslyšela. V uších jí zněl zvonivý zvuk.

A zeď před ní byla pryč.

Její prsty stále držely amulet, ale krystal, na který ho stiskla, úplně zmizel. O chvíli později se do očí bijící světlo ztlumilo, až ji už neoslepovalo. Stále naplňovalo jeskyni intenzivněji než předtím – ale opět viděla.

Před ní se otevřela další křišťálová jeskyně, velkolepější než ta, kterou prozkoumali předtím.

Byla plná soch a stromů z lesklého křišťálu, zlaté truhly plné pokladů, stoly naložené starými knihami – a tam, na konci obrovské jeskyně, byl stupínek.

Odněkud vysoko nahoře spadal dolů paprsek oslepujícího světla a koupal stupínek ve stříbrném jasu.

Na obou stranách stupínku stála socha griffina, dokonale vytesaná z hladkého bledého mramoru.

Ale stupínek byl prázdný. V dohledu nebyl žádný křišťálový drak.