AYCD - 20. kapitola

 Překlad: Marťa

Na oběd následujícího dne přišel Lucas nezvaně do mé kanceláře a na stůl mi postavil hrnek kouřící kávy. Dokonce si dal na čas a přidal do ní porci smetany.

„Co je to?“ Zeptala jsem se a věnovala pozornost hrnku, ne Lucasovi, který stál vedle mé židle.

„Káva.“

Ta malá laskavost od něj mi připadala, jako diamantový prsten.

Rychle jsem tu myšlenku odsunula a sáhla po talíři s kávovým dortem, který jsem mu schovala.

„Dort,“ řekla jsem a podala mu talířek.

Bavila mě skutečnost, že se navzájem krmíme a kofejnujeme, jako starý pár.

Vzhledem k událostem posledních dní jsem měla podezření, že podvědomě udržujeme naši energii v očekávání improvizovaných kancelářských orgasmů.

Napila jsem se vody a on si dal kousek dortu. Udržovali jsme oční kontakt, jako bychom věděli, že jsme si to navzájem otrávili.

Káva měla správnou teplotu.

„Máš džíny?“ Zeptala se nenuceně a mávla k jeho kalhotám.

„Měl jsem je během karantény.“

Na druhou stranu, káva byla příliš horká. S povzdechem jsem ji položila.

 „No, v sobotu večer si je vezmi. Ty a Madeleine přijdete na herní noc. Moje máma na tom trvala.“

Byla to lež – nepřišla na to řeč už týdny. Byl to můj nápad. Lucase bylo příliš těžké ignorovat a prozatím bylo nemožné udržovat mezi námi nějaký odstup. Rozhodla jsem se tedy využít řízeného prostředí k tomu, abych zjistila jeho motivy k tomu, proč se choval, jak se choval. Bylo to nejblíž, jak se dva nepřátelé mohli dostat k rande.

„Co když nemám v sobotu čas?“ Zeptal se ostýchavě.

„To by ze mě udělalo nejšťastnější dívku na světě,“ řekla jsem a sevřela ruce ve falešné modlitbě.

„Dám ti vědět.“ Oznámil mi, ale já už odpověď znala. Zločinci si nemohou pomoci, aby se nevrátili na místo činu.

„Uděláš to,“ řekla jsem mu a otočila se, aby neviděl můj úsměv.

 

Moje máma byla potěšená, že jsem byla nejen ochotná zúčastnit se herní noci, ale že jsem se navíc chopila iniciativy a naplánovala to.

V pátek večer jsme jely nakoupit zásoby potravin. „Potřebujeme předkrmy a jednohubky. Hodně nápojů. Určitě Jacka a kolu.“

„Není to Lucasovo oblíbené pití?“ Zeptala se moje máma.

„Tohle mají rádi všichni, mami.“

„Já ne, mám raději hořký aperol.“

Když jsme odcházely z obchodu, náš vozík byl přeplněný potravinami na párty. Vypadala jsem, jako soutěžící ve Vyhraj plný košík a pokladník se mě zeptal, jestli pořádáme velkou párty.

„Velkou,“ lhala jsem.

 

Následujícího rána Lucas znovu sekal trávník mé matky a já stála u okna se šálkem kávy a sledovala ho. Totéž dělala naše sousedka přes ulici, paní Betty. Pokynula jsem jí hrnkem a ona se usmála. Byla to tichá dohoda: Neřeknu to, když ani ty.

„Užíváš si výhled?“ Zeptala se moje máma, která stála hned za mnou.

Zpočátku jsem panikařila a lekla se, že mě přistihla – ale pak jsem si uvědomila, že jsem nedělala nic špatného.

„Jen se ujišťuji, že to nepokazí.“

„Tak pojď. Potřebuji tvou pomoc.“

Zapojila mě do práce. Celý den jsem vařila a uklízela. Namíchala jsem kuřecí salát a guacamole.

Upravila jsem polštáře na gauči, ustoupila a upravila je znovu. Pečlivě jsem schovala jakoukoliv fotografii z dětství, která mě vykreslovala ve špatném světle a mezitím vším jsem pomáhala v kuchyni.

Skutečným šampionem byla Madeleine. Kolem oběda se objevila se šampaňským a pomerančovým džusem na mimózu a já chamtivě její nabídku přijala. Usrkávala jsem ze sklenice, dokud ve mně ten alkohol nezačal působit. Stres z pořádání herní noci byl jen matnou vzpomínkou.

„Proč je to pro tebe tak velký problém?“ Zeptala se Madeleine, když jsme šly nahoru, abychom se převlékly.

„Není.“

„Každý sendvič jsi nakrájela na srdíčka.“

„Myslela jsem, že to vypadá roztomile.“

„Dala jsi do schránky balonky.“

„Je to párty, Madeleine. Musí to vypadat slavnostně!“

„Čtyřikrát jsi přestěhovala nábytek v obývacím pokoji.“

„Ano. Moje matka by si vážně měla pozvat konzultanta feng shui. V tomto domě je spousta špatné energie.“

„Eh, jasně. Otoč se, já tě zapnu.“

Neříkala jsem Madeleine, že jsem stejné úsilí věnovala i výběru perfektních šatů. Byly červené. Téhle barvě jsem se obvykle vyhýbala. Viděla jsem je viset na figuríně ve výloze obchodního centra a věděla jsem, že jsem je musela mít. Byly krátké a koketní a nikdy jsem nic podobného nenosila.

„Sááákra Daisy,“ řekla Madeleine a ustoupila, aby si mě prohlédla.

Podařilo se mi jen pousmát, když mi něco z přední části domu padlo do oka. Přicházeli hosté!

Přeběhla jsem k oknu a podívala se dolů. S mojí matkou a Madeleine, která byla tady, jsme čekali jen Lucase a jeho rodiče… ale ten, kdo kráčel po chodníku, byl nečekaný host, někdo, koho rozhodně pozvala moje matka.

„Kelly O´Connorová?“ Zeptala se zpoza mě Madeleine šokovaně.

Chtěla jsem se opřít rukou o okenní parapet, ale minula jsem a narazila čelem do skla. Kelly vyděšeně vzhlédla a já odskočila od okna. „Co tady sakra dělá?!“

Kelly O´Connorová. KELLY. O´CONNOROVÁ. Učitelka z prvního stupně. Předsedkyně Hamiltonského dýňového festivalu. Krásná. Jiskřivá. Bez přítele.

Potřebovala jsem si se svou matkou promluvit.

Naštěstí byla v kuchyni a sypala chipsy do mísy. Zahnala jsem ji do kouta.

„Kelly O´Connorová? Vážně?!“

Rozzářila se a otočila. „Ach, perfektní, dorazila?“

Ozval se zvonek a já slyšela Madeleine, jak ji zdraví.

„Na co jsi myslela, že jsi ji pozvala? Nemůžu Kelly vystát.“

„No tak, Kelly není tak špatná.“

„Trvala na tom, že bude hrát v církevním betlémě Ježíška, dokud jí nebylo třináct. A co bylo ještě horší, všichni jí to roli dali, protože byla tak andělská. Jsem vážně jediná ve městě, kdo si myslí, že rovnátka na beránkovi Božím byly už moc?“

Moje matka se zasmála. „Myslela jsem, že jsi, jako Ježíš odvedla skvělou práci a stejně jsem ji nepozvala kvůli tobě.“

Bylo to, jako by mi dala facku: moje máma pozvala Kelly kvůli Lucasovi.

Kdyby mě neporodila, hned bych ji zavraždila. Nemohla jsem dýchat. Moje šaty, které byly předtím koketní, mě teď jen stahovaly. Chtěla jsem je ze sebe strhnout, abych se mohla volně nadechnout.

„Zruš to pozvání,“ žádala jsem ji. „Řekni jí, že došlo k úmrtí v rodině.“

Ve skutečnosti se přesně tohle mohlo stát.

„Už je v našem obývacím pokoji, Daisy.“

Zavřela jsem oči a pokusila se přemýšlet. Kelly byla hloupá, jako poleno. Možná bych jí mohla říct, že první hra je na schovávanou a přesvědčit ji, aby se šest hodin schovávala ve křoví. V téhle hře jsi nejlepší, Kelly. Vážně, prostě tam vyskoč, jako když jsi lezla do jeslí, které byly o polovinu menší, než ty.

„Jsem zmatená. Co přesně tě rozčiluje?“

„Snažíš se ho někomu dohodit.“

„A proč tě to rozčiluje?“

„Protože chci Lucase pro sebe! Smutného a nešťastného a poraženého.

„Daisy…“

„Fajn. To je fuk. Prostě si nemyslím, že by mohl být zrovna s Kelly. Nemají vůbec nic společného.“

„Ach? Tak s kým myslíš, že bych ho měla seznámit?“

„Co kdyby se pokusila, já nevím, s někým seznámit svou jedinou svobodnou dceru? Nezdá se mi, že by se nám dveře netrhly od té doby, co jsem doma!“

O sekundu později jsem uslyšela zaklepání na dveře.

Ťuk ťuk. Klep-klep-klep. Znělo to, jako písnička, což znamenalo, že to nebyl Lucas. Moje máma téměř výskla radostí. „To musí být Patrick!“

Patrick? Kdo je Pat…

„Patrick Brubacher?!“ Zasyčela jsem, když se vyvlékla z mého zesláblého sevření. Jak jsem byla zaskočená, vyklouzla mi a šla do obývacího pokoje. Úplně ignorovala moji otázku, ale to nevadilo. Jakmile ho Madeleine pustila dovnitř, uslyšela jsem Patrickův hlas.

Patrick byl mužským ekvivalentem Kelly O´Connorové: hubený, blond, nevýrazně pohledný, jako dobře ušitá bota. Byl to veterinář, který kdysi zachránil psa ze studny a znovu ho dal dohromady. Viděli jste ty fotografické koláže: 1. den ten pes vypadal, jako bezdomovec a den 30. měl na sobě načechraný červený šátek a usmíval se po boku svého nového majitele. Tím majitelem byl Patrick.

„Daisy Bellová? Panebože, jsi to ty?“

Samozřejmě, že byl Patrick přirozeně potěšený, že mě viděl. Nikdy necítil jiné emoce, než radost.

Nechala jsem ho, aby mě objal a ucítila jsem vůni jeho kolínské. Voněla hezky. Byl vysoký a vlasy měl ostříhané nakrátko. Jeho úsměv byl jeho nejvýraznějším rysem a říkala jsem si, že si ho tam nechal přišít. Za ním stála Kelly a čekala, až se ke mně dostane.

„Ahoj Kelly,“ pozdravila jsem ji a hned si přála, abych to zkusila znovu a radostněji.

 Nevšimla si toho. Jak by mohla? Byla naprogramovaná tak, aby zvládala základní povely: být příjemná nebo být mrtvá. A stále dýchala.

„Musím přiznat, že to bylo, jako závan minulosti, když mě tvá máma pozvala na herní noc. Už jsou to věky, co jsem viděla tebe nebo Lucase.“

Srdce mi pokleslo. To znamenalo, že souhlasila předtím, než viděla Lucase 2.0. Vysokého, svalnatého, a mužného, který měl dorazit každou minutou, a já si byla jistá, že bude příjemně překvapená. S tím vědomím jsem svou matku nenáviděla ještě víc.

Když se ozvalo silné zaklepání na přední dveře, odstoupila jsem od Kelly a Patricka. Madeleine otevřela a já ztuhla, když do mého domu nakráčel Lucas, následovaný jeho rodiči a doktorem McCormickem v závěsu. Sotva jsem zaregistrovala fakt, že moje matka pozvala našeho šéfa, protože Lucas měl na sobě džíny a kobaltově modrý svetr. Kobaltová modř byla šokující, tuhle barvu měl Supermanův oblek. Co to kurva bylo, Lucasi? Co to kurva bylo?

„Páni,“ zašeptala Kelly a zrudla, jako školačka. Hledala u mě podporu, a pak si uvědomila, že se k ní nepřipojím ve vzdychání po Lucasovi. Byla jsem jeho soupeř. „Och, nevadí.“

Nechala jsem všechny, aby se pozdravili, zatímco jsem připravovala nápoje v kuchyni. Neuvědomila jsem si, že míchám Jacka a kolu, dokud dovnitř nevešel Lucas a nevytrhl mi to z ruky.

„Odkdy ti chutná Jack Daniels?“

„Odkdy nosíš svetry?“

Ticho. Moje reakce byla trochu slabá, ale stačila.

„Co tady dělají Kelly a Patrick?“

„Pozvala je moje máma. Pro nás.“

„Proč? Kvůli konkurenci?“

„Myslí si, že by se ti Kelly mohla líbit.“

Zasmál se a srdce mi v hrudi povyrostlo o tři velikosti. Se zvýšeným průtokem krve, které mi tím poskytlo, jsem si dodala odvahy a podívala se na něj. Jeho hnědé vlasy byly směšně rozkošné a zvlněné. Jeho lícní kosti se zdály ostřejší, než kdy jindy. Zvedl sklenici ke rtům a napil se, než mi ji podal zpět. Chtěla jsem mu ji hodit do tváře, ale také jsem ho chtěla políbit. Naštěstí jsem uviděla Kelly, jak se na nás dívá ze dveří kuchyně a neudělala jsem ani jedno. Vím, že přišla, aby si mohla popovídat s Lucasem. Chtěla na něj vrhnout ten svůj pohled velkých hnědých očí. Při představě, jak se na něj usmívala, se mi sevřel žaludek.

„Takže to znamená, že Patrick je tu pro tebe?“ Zeptal se a přitáhl mou pozornost zpátky k němu.

Hrála jsem si se skleničkou. „Pravděpodobně. Myslím, že moje máma chce, aby mě adoptoval, jako toulavého psa.“

„Jsi příliš divoká. Snědla bys ho zaživa.“

To jsem nemohla popřít.

Moje matka tleskla a oznámila začátek herní noci. Když jsem se vrátila do obýváku s Lucasem za zády, uvědomila jsem si, že zatímco jsme se nahoře s Madeleine připravovaly, ona to tady předělala. Tolik k feng shui.

„Lucasi, budeš sedět tam a Daisy, ty tady.“

Posadila nás na opačné strany místnosti a všichni se, kromě mě a Lucase, zasmáli.

„Schovali jste všechny ostré předměty, že?“ Smál se Patrick.

„Máš nějakou bariéru, kterou bychom mezi ně mohli dát?“ Zeptal se pan Thatcher.

„Možná by byl nejlepší plot,“ dodala Kelly a rozhlédla se po místnosti, aby se ujistila, že ji všichni považujeme za legrační. Chtěla jsem jí říct, že to zabila. Ten vtip už byl moc.

„Dobře, pusťme se do toho,“ řekl Lucas s lehkým úsměvem. „Oba jsme se dohodli, že se budeme chovat v mezích slušného chování, že ?“

Jeho slova si můj mozek převrátil, jako by mluvil o předehře: Dohodli jsme se, že se budeme chovat v mezích neslušného chování, že Daisy?

Odkašlala jsem si a lehce přikývla.

Seděl naproti mně, usmíval se svými dokonalými ústy a dokonalým důlkem a měl na sobě kobaltově modrý svetr. Bylo to krásné. Chtěla jsem ho zabít.

„Jo. Jasně. Souhlasím. Pojďme tu show rozjet.“

Další hodina byla, jako v pekle. Seděla jsem mezi Patrickem a paní Thatcherovou, a přestože jsem paní Thatcherovou milovala, nemohla jsem z ní dostat slovo, protože Patrick dělal vše pro to, aby si mě uzurpoval pro sebe. A mezitím Kelly seděla mezi Lucasem a naší zaprášenou knihovnou. Nebyla tam žádná židle, ale jednu přitáhla. Bylo to nevhodné, ale bylo jí to jedno. Držela se blízko Lucase a já si toho dříve nevšimla, ale její šaty byly opravdu vyzývavé. Pokaždé, když se k němu naklonila, aby s ním promluvila, otřela se mu prsem o paži. Chtěla jsem oznámit otevřený casting na vánoční kostelní hru, takže bude muset odejít.

Nikdo ze mě a Lucase nespustil pohled a všichni nás sledovali, jako ostříži. Bylo to, jako by rebootovali dlouho zrušenou televizní show a oni sledovali, jestli byla stále stejně dobrá. Navzdory tomu jsem se chovala, jak nejlépe jsem mohla. Střídala jsem se v šarádách. Můj partner byl Patrick a měl by uhodnout, jaký film jsem napodobovala, ale jeho odhady byly naprosto mimo.

„Hm… ehm… Kmotr?! Ne… Hledá se Nemo!“

Podívala jsem se na Lucase a jeho ústa naznačila: „Hvězdné války.“

Odhodila jsem svůj imaginární světelný meč a ztuhla. Byla jsem zpátky v té místnosti na klinice. Klečela jsem na kolenou a cítila ho v ústech. Lucas to poznal. Naklonil hlavu a usmál se. Zazvonil bzučák a my prohráli další kolo.

„Dostaneme je příště, Daisy!“ Řekl Patrik, robot.

„Prohráváte o deset bodů,“ upozornila Madeleine, pak viděla můj zamračený výraz a dodala: „Ale myslím, že možné je všechno.“

Kelly a Lucas byli v čele a doktor McCormick řekl, že tvořili skvělý tým. Bylo mi už z toho hraní špatně a možná jsem reptala příliš hlasitě, když jsem se vracela na své místo.

„Nebuď mrzutá, že jsi prohrála, Daisy,“ řekla máma přede všemi.

Začervenala jsem se.

„Připomnělo mi to chvíli, kdy ji Lucas porazil a stal se vůdcem školky,“ řekla paní Thatcherová se smíchem. „Byla tak rozzuřená.“

Doktor McCormick a moje máma byli na řadě a já sledovala schody a přemýšlela, jestli by bylo trapné, kdybych uprostřed hry zmizela. Skoro jsem to udělala, ale pak byli na řadě zase Lucas a Kelly a já je sledovala, protože ten pocit svírání v mém žaludku byl nový. Bylo to nové a bolelo to. Soustředila jsem se na to, jak Kelly předvádí Alenku z Říše divů a Lucas to uhodl v rekordním čase. Kelly zapištěla a vrhla se mu do náruče. Vyskočila jsem a všichni kolem na mě okamžitě vrhli pohledy a čekali, jak budu reagovat. ¨

„Pro… promiňte,“ zamumlala jsem. „Necítím se dobře.“

Možná jsem byla nemocná, protože mě opravdu bolel žaludek. Šla jsem do horní koupelny a naklonila se nad toaletu a čekala na zvracení – a pak si rázem uvědomila, že to nebyla nevolnost, čím jsem trpěla. Bylo to něco horšího.

„Daisy?“ Lucas zaklepal dveře mé ložnice. Spláchla jsem prázdnou toaletu a šla mu otevřít.

„Potřebuješ doktora?“ Zašklebil se.

Stál na prahu a držel krabici sušenek a sklenici vody.

Jako by tohle mohlo vyřešit můj problém.

„Je ti dobře?“

„Skvěle,“ řekla jsem, ustoupila a nechala mu otevřené dveře. Jasná pozvánka: mohl jít dovnitř, pokud chtěl. Za 28 let nikdy v mém pokoji nebyl. Sledovala jsem, jak vstoupil a zavřel za sebou dveře. Jako by vešel do domečku pro panenky. Moje věci byly ve srovnání s ním malé a dětské. Podíval se na trofeje a stuhy zdobící stěny, kousky chybějící v jeho vlastní sbírce. Usmíval se, když míjel radu diplomů z našich středoškolských vědeckých soutěží. Na plakátu nad mojí postelí nebyla chlapecká skupina ani postavy ze Stmívání. Byl to anatomický diagram lidského srdce.

Posadila jsem se na vyvýšenou postel a dívala se, jak si prohlížel mě věci, než se ke mně konečně otočil. Pohledem přejel po mém těle a pak po jednolůžku mé postele.

Zpanikařila jsem.

„Madeleine mě pravděpodobně přijde brzy zkontrolovat.“

Sevřel ústa. Pravděpodobně cítil můj strach.

„Tvoje matka všechny vzala ven, aby jim ukázala zahradu. Máme čas.“

„Jak ses sem proplížil?“

„Dobrovolně jsem se nabídl, že tě půjdu zkontrolovat, protože jsi nemocná.“

Zněl tou představou pobavený.

„Vážně jsem.“

Přiblížil se.

„Vážně? Jaké máš příznaky?“

„Svírání na hrudi. Pocit slabosti. Svírání žaludku. Touha ublížit Kelly.“

Zakryl úsměv a postavil vodu a sušenky na noční stolek. „Přesně, jak jsem se bál.“

Dramaticky jsem spadla zády na postel. „Pravděpodobně nepřežiju noc, co?“

Stará matrace se pod jeho váhou prohnula, když si lehl vedle mě. Na chvíli jsme jen tak leželi v mé dětské posteli, nedotýkali se a respektovali pravidla domu, ale netrvalo to dlouho.

„Ještě pár dalších testů, a pak budeme moudřejší.“ Sotva se jeho ruka dotkla mého břicha, začal kreslit malé kroužky a namotal si látku mých šatů kolem prstu. „A co tady? Bolí to?“

Přikývla jsem a zavřela oči. „Ano.“

Jeho ruka klouzala po mých žebrech a hrudníku, dokud nespočinula na mém srdci. „A tady?“

Odpověděla jsem roztřeseným hlasem. „Bolí nejvíc za celý můj život.“

Naklonil se ke mně dolů a jeho ústa mi přejela po odhaleném krku. „Tady?“

„Nejsem si jistá. Udělej to ještě jednou.“

Cítila jsem na své kůži jeho úsměv, když se jeho ruka přesunula dolů mezi moje nohy. Vyhrnul hedvábnou látku mých šatů a jemně ji vytáhl. Odhalil má kolena. Pak stehna. Spodní část mých kalhotek byla stěží viditelná a chladný vzduch, který jsem ucítila na zakázané části kůže, mě rozechvěl.

Lucas mlčel, stáhl se zpět a nechal mě odhalenou, aby si mě mohl prohlédnout.

„Roztáhni nohy,“ řekl.

Jeho slova byla rozkazovačná, ale tón byl jemný – ve skutečnosti tak jemný, že jsem mu vyhověla. Roztáhla jsem stehna a moje šaty se o pár centimetrů vyhrnuly a pak to bylo ještě horší. Lucas mi prsty poklepal na moje kalhotky a klouzal jimi po mých stehnech. Musela jsem ohnout kolena, aby mi mohl sáhnout mezi nohy, ale moje tělo jako by nepatřilo mě. Naslouchalo a dělalo přesně to, co chtěl on.

Jakmile jsem byla od pasu dolů nahá, Lucas se zvedl z postele. Opřela jsem se o lokty a sledovala, jak se pohyboval po mém pokoji, hladová po jeho myšlenkách. Na co myslel, když se opíral o můj prádelník a hodnotil mě tak chladně? Stále oblečený v džínách měl výhodu. Já byla oblečená, a přesto se nepohnula, abych si stáhla sukni dolů.

„Ukaž mi to.“

Střelila jsem po něm pohledem a jeho pozornost stále patřila místu mezi mýma nohama. Paže měl založené na prsou. Ústa sevřená a v očích mu jiskřily plamínky.

„Ukaž mi, co jsi dělala na střední škole. Pozdě v noci, když jsi byla úplně sama. Když jsi měla spát.“

Ušklíbla jsem se. „Podej mi tu starou učebnici matematiky a já ti to ukážu.“

Stěží se pousmál. „Špatně.“

Rozpačitě jsem přelétla pohledem k oknu. Mohl mě tady před lety vidět?

Ne, nemohl. Postel byla ve špatném úhlu a žaluzie blokovaly zbytek. Přesto vypadal tak sebevědomě a sledoval, jak jsem se snažila vzpamatovat.

„To je jedna z tvých fantazií?“ Zeptala jsem se.

„Fantazie je věc, kterou si člověk představuje. Tohle – ty, Daisy Bellová, jak se dotýkáš sama sebe – to je něco, co chci vidět.“

„Tvé ego vážně nezná hranic,“ pokárala jsem ho. Přesto jsem se nezakryla.

„Dej si ruku mezi nohy.“

Vyklenula jsem obočí. Moje nohy se nepohnuly. Nemusel být tak panovačný.

Odstrčil se od komody a udělal pohyb, jako by mířil ke dveřím. Ruka se mi zvedla z postele a v rekordním čase se uložila na mém stehně.

„Tak,“ řekla jsem ne tak klidně, jak bych doufala.

„Daisy, kterou jsem znal, takhle plachá nikdy nebyla. Nikdy neustoupila od výzvy.“

Byl to jeho chabý pokus o reverzní psychologii. Snažil se mnou manipulovat, ale vymykalo se mu to z rukou.

Začínal být netrpělivý, zoufalý.

„Tohle to je?“ Řekla jsem bez dechu? „Výzva?“

„Ano.“

Moje ruka pomalu klouzala po stehně. „Ale výzva pro koho?“

Když jsem se přiblížila, jeho čelist se napnula. Líbilo se mi to.

„Prstem přejeď nahoru a dolů.“

Můj pohled střelil ke dveřím. Oknu. Jemu. Naklonil se mírně dopředu a já si přála, aby neviděl, jak jsem byla vzrušená. Důkaz se mi lepil na prst. Dělala jsem, co mi řekl, protože jsem chtěla a protože bylo příjemné dotýkat se sama sebe. Vyvolával vzrušení, ale já si kousala rty. Kroutila jsem boky. Zavřela jsem oči.

„Podívej se na mě.“

Udělala jsem to.

„Zavřít oči je příliš snadné. Můžeš předstírat, že jsi sama. Chci, abys věděla, že se dívám.“

Pak jsem si uvědomila, že ten kobaltově modrý svetr klamal – žádný model nikdy neřekl dívce, aby si hrála sama se sebou. Měl by nosit kůži. Řetězy. Masku.

„Daisy?“

„Ano.“

„Strč do sebe prst a řekni mi, jaké to je.“

Všude jsem zrudla, ale prostředníčkem jsem už pohybovala a mířila přes mé záhyby, dokud jsem ho lehce nevtlačila dovnitř. Lucas slyšitelně zasténal a mě se to líbilo tak, že jsem prst zasunula o další článek.

Stěží jsem ho slyšela, jak mi připomínal: řekni mi, jaké to je.

„Těsné,“ řekla jsem.

Moje první slovo ho zrušilo. Odstoupil od prádelníku a já ho vyzývala pohybem prstu dovnitř a ven.

„Teplé. Mokré.“

Tři slova a Lucas byl u mě a tahal mě k sobě, až mé boky ležely na hraně postele. Klekl si mezi moje nohy a můj prst se ocitl v jeho ústech. Než ho pustil, olízl ho. Potom použil tu ruku, aby mě rozplakal, když jeho hlava klesla mezi moje stehna. Když jsem ho tam viděla, cítila jsem na sobě jeho dech a já se cítila tak sexy, jak ještě nikdy předtím. Jeho ruce mě držely otevřené a kousal mě do stehen, dokud jsem neměla modřiny. Před prvním líznutím nebylo úniku. Jen ochutnal, ale chtěl víc.

Políbil mi žlábek spodní části stehna, kousek od místa, kde jsem ho potřebovala. Vyhýbal se tomu místu a teprve, když mi pevně přitiskl ruku na pusu, přejel po mě jazykem. Málem jsem vyskočila z postele, když se přesunul výš, kmital jazykem a překvapil mě. Lucas Thatcher mě nikdy nešukal, ale svými ústy se tomu přiblížil.

Projel mnou blesk. Chtěla jsem víc, chtěla jsem všechno. Jeho ústa líbala střed mého těla. Ležela jsem před ním s roztaženýma nohama a svírala přikrývku po obou stranách mé hlavy. Bylo to to nejlepší, co jsem mohla udělat, abych se udržela na místě. Měla jsem pocit, že padám.

Strčil do mě prst a přidal další.

„To je moc,“ zavzlykala jsem a svírala zavřené oči.

Nesouhlasil a nevzdával se.

„Moc ah! Lucasi! To je moc!“

Když přidal další prst, byla jsem vyřízená. Začal pumpovat dovnitř a ven a pracoval na mě ústy. Žádala jsem ho, aby pokračoval. Slíbila jsem mu své prvorozené dítě, praxi, každou korunu, kterou jsem měla, jen aby nepřestával – právě tam – svými nádherně dlouhými prsty, které jak se zdálo, hasily požár, o kterém jsem ani nevěděla, že hořel.

Když jsem mu vrazila ruce do vlasů a on zasáhl přesné místo, pomyslela jsem si, že nebyla pravda, že bych Lucase nenáviděla. Vůbec jsem Lucase nenáviděla. Jeho prsty zůstávaly ve mně, když to začalo přicházet a moje boky se kroutily a tiskly nahoru k jeho ústům.

Můj orgasmus ožil vlastním životem. Lámal rekordy a nastavoval nové. Bojovala jsem s tím, abych zůstala zticha, ale kdybych mohla, vykřičela bych si chválou na Lucase plíce.

HEJ VŠICHNI. UKÁZALO SE, ŽE LUCAS VÁŽNĚ VÍ, CO V POSTELI DĚLAT.

Možná bylo lepší, že jsem to udělat nemohla. „Vo-vodu,“ zachraptěla jsem a ukázala na sklenici na nočním stolku.

Lucas se zasmál, když mi ji podal, a pak vešel do koupelny. Slyšela jsem, jak si umýval obličej, a když se vrátil, stále jsem se vznášela vysoko na svém post-orgastickém obláčku. Nic se nedělo, všechno bylo krásné… létali v mém pokoji animovaní ptáci?

Vděčně jsem usrkávala vodu a mručela.

Lucas mi zdvořile stáhl šaty a čekal, až se vzpamatuju. Políbil mě na tvář, když se otevřely dveře a dovnitř zalétl hlas mojí matky.

„Daisy! Cítíš se OMŮJBOŽE…“

Neklepala.

KDO NEKLEPE?

Její výkřik byl přerušený, když se o dřevěnou podlahu rozbil keramický hrnek. Horký čaj jí opařil nohy a ona sebou trhla, ale její oči byly upřené na nás, jak jsme zamrzli v tom nejsnadněji rozluštitelném tabu v historii: Lucas se nade mnou skláněl, moje tělo páchlo po orgasmu, oči jsem měla plné emocí, které jsem nebyla zcela připravená zvládnout.

„DAISY BELLOVÁ!“           

Nejprve jsem si myslela, že zuří, ale pak se rozesmála. A nepřestala. Uvízla v nekonečné smyčce.

„Paní Bellová,“ řekl Lucas. „Vydržte.“

Skočil do akce a popadl ručník z mé koupelny, aby utřel rozlitý čaj.

Madeleine a paní Thatcherová stály ve dveřích za ní, jako návštěvníci muzea. Předtím jsem si jich nevšimla.

Vyskočila jsem z postele a oblékla si spodní prádlo. Skoro se mi podlomily nohy, ale Lucas mě v poslední vteřině chytil, jako by mě zakláněl na tanečním parketu. Bezpochyby jsme byli v téhle pozici roztomilí, jako prase.

„Není to, jak si myslíš,“ řekla jsem.

Lucas mě narovnal a ujistil se, že stojím pevně, než mě pustil. Bylo to promyšlené gesto a každý si toho všiml.

„Ó, zajímá mě, jak se z tohohle vymluvíte,“ řekla Madeleine se zlým úsměvem.

Paní Thatcherová se zazubila, zvedla ruce a otočila se ke schodům. „Není třeba nic vysvětlovat! Nic jsem neviděla.“

„Hej, Patricku! Doneseš koště?“ Zakřičela moje matka.

„Jdu na to!“

 Byla jsem ponížená. Ten průvod takhle pokračoval ještě dalších patnáct minut. Můj pokoj byl průchoďák. Přišel doktor McCormick, aby se ujistil, že si matka neporanila nohy. Patrick pomáhal Lucasovi zamést střepy a Kelly, Bůh žehnej jejímu srdci, přišla a bez zřetele na situaci se posadila na moji postel. Přesně na místo, kde jsem před okamžikem ležela. Přesně tam, kde byl můj zadek.

„Ó, teploučko,“ zašveholila a usadila se. „Hrajeme tady nějakou hru?“

Byla jsem pobavená její zapomětlivostí. Moje ponížení se změnilo v rezignované pobavení a zničehonic jsem se začala smát. Ať už byl můj stav jakýkoliv, muselo to být nakažlivé, protože se přidala Madeleine, pak moje máma a všichni ostatní. I když jsem byla v rozpacích, stále jsem chápala směšnost toho všeho. Bylo to, jako vejít do pokoje a najít v posteli Kojota Vildu a Ptáka Uličníka.

„Ah-ha-ha-ha-ha, haa,“ zasmála se Kelly. „Čemu se zase smějeme?“