AYCD - 16. kapitola

 Překlad: Marťa

„Nějak to je tvoje vina.“

„Opravdu?“ Zeptal se Lucas. „Prosím, řekni mi, jak je moje chyba, že se nás evangelický, imunokompromitovaný pacient cestoval do Indie více, než dvěma lety, v době, kdy jsem ho vůbec neznal.“

„Přesto se stále držím toho, že jsi za to zodpovědný ty.“

Lucas protočil očima a zhroutil se zpátky na vyšetřovací stůl: naši malou postel po dobu nejméně 24 hodin.

CDC bylo rychlé – pravděpodobně byli stále nervózní z nedávného vypuknutí eboly, které zasáhlo národ. Do hodiny jsme měli v naší kanceláři čtyři úředníky z oblasti veřejného zdraví. Dva z nich doprovodili pana Holdera ven do čekající sanitky a dva zůstali s námi. Měla jsem podezření, že chtěli dát dohromady historii pacienta a položit nám několik otázek, ale teprve poté, co jsem uviděla jejich přehnané ochranné obleky, mě napadla myšlenka plnohodnotné karantény.

Úředníci nás s Lucasem jemně zavedli do vyšetřovny a řekli nám, abychom tam zůstali. Slíbili, že se za pár minut vrátí a my jim uvěřili… stejně, jako nám věřil pan Holder.

Rychleji, než jsem si dokázala představit, rozmotali byrokracii a naše dveře zamkli zvenčí. Panikařila jsem.

„Hej, počkejte!“ Zakřičela jsem a bušila do dveří, abych upoutala jejich pozornost.

„Madam, uklidněte se prosím. Přesouváme pana Holdera do izolace v Houstonu na vyšetření.“

„To je skvělé,“ řekla jsem a zalomcovala klikou, abych se dostala z místnosti. „Tak můžeme odejít?“

„Ne tak rychle.“ Úředník zvedl ruku v rukavici. „Mám dobré zprávy a špatné zprávy.“

Špatnou zprávou je, že protože jste byli v tak úzkém kontaktu s pacientem, potřebujeme, abyste vy dva zůstali tady v karanténě, dokud si nebudeme jisti, že se na vás infekce nepřenesla. Dobrou zprávou je, že pokud budou kožní testy po 24 hodinách negativní, můžete jít.“

24 hodin? Jak by mohlo být zavření ve vyšetřovně s Lucasem považováno za dobrou zprávu?

„Jasně. Dobře. Tak tu nechte jen doktora Thatchera, protože on byl tím, kdo se dotkl pana Holdera a já zůstanu doma v povinné karanténě. To zní rozumně. Pokud tu byrokracii trochu stáhnete, mohla bych vyklouznout ven.“

Hleděli na mě prázdnými pohledy, aniž by si všímali mé hysterie.

„Buďte ráda, že je to jen den. Protože jste poprvé viděli pana Holdera přede dvěma týdny, mohlo dojít k jakékoliv infekci, která by se teď mohla projevit.“

Tohle všechno nám řekli před hodinou a od té doby jsem se nevzdala naděje na útěk. Lucas ano.

Ležel na vyšetřovacím stole rukou přehozenou přes oči. Myslím, že spal.

Můj útěk bude muset být individuální snahou.

„Hej, pssst, kámo. Kamaráde.“

Zaklepala jsem na skleněné okno na dveřích zkušební místnosti a pokusila se upoutat pozornost úředníka hlídajícího přímo venku. Byl to můj žalářník a já měla plán.

„Vím, že mě tam venku slyšíš. Máš jméno?“

Nehýbal se. Jeho poslední práce musela být u stráže anglické královny.

„Poslouchej, chci ti říct, že jsem velmi sexy doktorka se silným… imunitním systémem.“ Můj hlas narůstal hysterií, ale doufala jsem, že mu to přijde svůdné. Když mě pustíš, rozepnu ten vinylový oblek, strhnu ti masku a ukážu ti, jak jsem neinfikovaná.“

Návrh ho nezaujal, tak jsem zkusila zjevnější přístup.

„Jejda. Právě mi spadlo tričko. Hned za tím sklem jsem nahá, jako v den, kdy jsem se narodila – ale víc sexy.“

„Daisy, má sluchátka,“ řekl Lucas zpoza mě.

Zamračila jsem se. „Jak to víš?“

„Viděl jsem je.“

To pro mě byla poslední kapka. Otočila jsem se od okna a začala přecházet po malé vyšetřovně. „Děláš si ze mě srandu?! Jsme zaseknutí v téhle místnosti, nemáme se čím zabavit a on tam venku poslouchá podcast?“

„Může to být audiokniha…“

Byl pobavený.

Uvízl se mnou v téhle místnosti na příštích 24 hodin, na tváři měl lehký úsměv a ležel si na vyšetřovacím stole, jako by to bylo lehátko na pláži na Ibize.

„Počkat.“ Další myšlenky ve mně vyvolaly paniku. „Jak přežijeme 24 hodin bez jídla?“

„Dali nám jídlo.“

Ukázal na malý svačinový box na pultu a já ho šla zkontrolovat. Několik müsli tyčinek. Láhve s vodou. MRE - armádní jídlo k okamžité spotřebě. Pokračovala jsem v rozdělování našich přídělů, dokud jsem nenašla čokoládovou tyčinku, kterou tam museli dát, aby udrželi morálku. Strčila jsem si ji do kapsy, když jsem si byla jistá, že Lucas znovu zavřel oči.

Rozhlédla jsem se po místnosti a zdálo se, jako by se stěny nepostřehnutelně stáhly. Prozkoumala jsem malou koupelnu připojenou k vyšetřovací místnosti a otřásla se.

„Myslíš, že budu čůrat dva metry od tebe? Děláš si ze mě legraci?“

„Nebo bys to mohla držet.“

Z krku mi vyšel žalostný zvuk.

„Už jsi přišla o rozum? Protože pokud ano, měla bys mi to říct, abych tě mohl zpacifikovat.“

Vrhla jsem na něj pohled. „Ráda bych viděla, jak to zkoušíš ty.“

Pohyb na chodbě mě rozptýlil a já skočila ke dveřím. „Hej! Juhů!“

Úředník si přitáhl židli ke dveřím, aby se mohl posadit a já byla zoufalá – ve skutečnosti tak zoufalá, že jsem začala křičet přes dveře, že mám příznaky TBC. Doufala jsem, že je to lež.

„Víte co?“ Zakašlala jsem, jako Karen z Protivných sprostých holek. „Mám bolesti na hrudi, zimnici a horečku. Myslím, že byste mě taky měli vzít do Houstonu.“

Nakonec se ke mně otočil.

„Díky Bohu!“

Cítila jsem svobodu. Pustí mě ven. Musel mě poslechnout – koneckonců jsem byla lékařka. Až se testy vrátí negativní, všichni se zasmějeme a já budu na cestě s čokoládovou tyčinkou v kapse. Lucas zůstane tady a bude jíst tu studenou kaši kvůli vlastnímu přežití.

„Lže. Prostě chce ven,“ varoval muže znuděně Lucas. Někde v místnosti jsem našla antistresový míček a hodila mu ho na hlavu. A on ho chytil. A znovu a znovu a znovu.

„Lžu?“ Zakřičela jsem, až příliš vědoma si toho, že jsem překřičela hlasitost vnitřního hlasu. „Já nelžu!“

Muž venku zavrtěl hlavou. Bylo mu špatně z mých keců. Zvýšil hlasitost na svém iPhone a já zahlédla jeho audioknihu: Harry Potter a vězeň z Azkabanu. Bylo to ironické a já si nemohla pomoci, ale cítila jsem se Siriusem Blackem jistou spřízněnost – až na to, že místo toho, abych byla zavřená s tisíci mozkomory vysávajícími duše, měla jsem jen jednoho, který na mě momentálně zíral.

„Mohla bys odpočívat,“ řekl. „Nedostaneme se odtud, dokud nebudou naše kožní testy negativní.“

Stále si pohazoval s tím stresovým míčkem a já dosáhla svého limitu. Bez váhání jsem přešla pokoj a míček mu vytrhla z rukou. S výkonem nadlidské síly jsem ho roztrhla napůl. Kolem nás se vznášely drobné kousky pěny. Na pár vteřin jsme existovali v zatraceně sněhové kouli.

„Oficiálně jsi přišla o rozum,“ řekl Lucas.

„Kolik času nám ještě zbývá?“

Zkontroloval hodinky. „22 hodin a 35 minut.“

Nepřežiju to.

„Lucasi.“

„Ano?“

„Myslím, že bys mě měl zpacifikovat.“

 

 

HODINA 2

 

Aby mě Lucas rozptýlil od mého úpadku duševního zdraví, souhlasil s rychlou inventurou místnosti.

Měly jsme tyto položky, které nás měly zabavit na příštích 22 hodin:

-          5 nejdůležitějších časopisů, z nichž 3 už způsobily naše rozepře

-          1 fixa, 1 pero

-         6 krabic rukavic, 87 dřevěných špachtlí na stlačení jazyka, 55 tyčinek na čištění uší a 164 vatových tamponů

-          1 krabice papírových utěrek

-          přikrývky a polní lůžko dodané CDC

-          spoustu dalšího zdravotnického materiálu, které mi nepomůžou zapomenout, že jsem vězeň.

„Je jen jeden logický způsob, jak tohle přežít,“ řekla jsem, když jsem srovnala 87 špachtlí na jazyk a postavila se na nohy.

Lucas se na mě se zájmem podíval. Stála jsem u dveří a dávala jednu nohu před druhou, dokud jsem nepřešla celou místnost. 36 čtverečních metrů děleno dvěma lůžky, abychom měli každý své vlastní. Jedna osoba samozřejmě dostane vyšetřovací stůl, ale druhá získá přístup do koupelny, takže naše dva autonomní národy budou muset zavést nějakou formu obchodu.

„Co to děláš?“ Zeptal se.

Kopnula jsem nohou do té jeho. Byla uprostřed mé dělicí linie ze špachtlí.

„Nastavuji hranici. Fungovalo to pro Koreu, bude to fungovat i pro nás.“

Ty špachtle ho dlouho z mé poloviny neudrží.

„Hej, musíš se formálně zeptat, jestli chceš vstoupit do mého prostoru.“

„Jídlo jsi nechala na své straně.“

To nebyla náhoda.

Přeskočil místnost a poté se usadil na své místo s jablkem. Dalších deset minut jsem se skřípěním zubů poslouchala, jak křoupe jablko.

„Jak můžeš být tak klidný?“

Podíval se na mě přes své napůl snězené ovoce.

„Napadlo tě někdy, že by mi možná nevadilo, kdybych tu s tebou zůstal zavřený?“

Zasmála jsem se. „Hrozně vtipné.“

Pokrčil rameny a znovu si kousl.

Buď si tu kamennou tvář nacvičoval v zrcadle, nebo byl právě v tu chvíli sarkastický. Žádný z mých tréninků mě nepřipravil na možnost dvě.

„Poslechni, dost s terapií. Mám ještě poslední nápad, jak se odsud dostat.“

Neměl náladu mi odpovědět, tak jsem pokračovala.

„Když mě zvedneš, dosáhla bych na ty panely ve stropě. Jedním se protáhnu a prolezu větracími šachtami. Až si najdu čas, vrátím se pro tebe.“

Dojedl jablko a hodil ohryzek do koše na mé straně. Stále jsem čekala, až mi odpoví, když zamířil do koupelny, aby si umyl ruce v umyvadle. Pomalu je otřepal, pak odešel a opřel se o vyšetřovací stůl, kde si založil ruce. Jeho oči se setkaly s mými. Naklonil hlavu a prohlížel si mě. Pod jeho pohledem jsem se zapotila.

„Proč se odtud chceš tak moc dostat?“

Zamračila jsem se. „Není to zřejmé? Kdo by chtěl být 24 hodin v karanténě?“

„Ne, nechceš tu být se mnou. Proč?“

„Pokud to nevíš, po celé naší historii…“

„Myslím, že chceš, abych tě znovu políbil.“

Otevřela jsem pusu a slova ze mě padaly, jako kameny do vody. „Já? Chci. Ty. Chci. Políbit? Znovu? HA.“

Šokující bylo, že mému novému dialektu rozuměl.

„Je to jen teorie,“ řekl a poté klidně změnil téma. „Pojďme si zahrát malou hru: Pravda nebo výzva.“

„Na hry nemáme čas.“ Tohle bylo poprvé, co jsem neměla správnou odpověď. Neměli jsme nic jiného, než čas. Povzdechla jsem si.

„Výzva.“ Protočila jsem očima a nechtěla mu to dopřát. „Neopovažuj se.“

„Začneme pomalu. Vyzývám tě, abys mi dala tu čokoládovou tyčinku, kterou sis předtím nacpala do kapsy.“

To měl oči všude?

„Ne!“ Poplácala jsem si kapsu, abych se ujistila, že tam stále byla bezpečně schovaná. Byl to můj malý kousek naděje, v jinak bezútěšné existenci, a abych si ji udržela, musela jsem změnit svou volbu. „Fajn. Pravda.“

Potěšeně se usmál. „Myslela jsi na náš polibek na chodbě?“