POF

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Všechno začalo růžovou obálkou s Jaredovým jménem.

Je pátek večer. Zrovna jsme dojedli večeři a já sedím na pohovce s vychlazeným pivem. Jared sedí vedle mě a známkuje stoh papírů na boční opěrce. Pes, kterého jsme před šesti měsíci adoptovali z Human Society v Boulder vyskočí vedle mě a položí mi hlavu do klína. Je to kříženec s loveckým psem, umí perfektně štěněčí oči a Jared trvá na tom, abychom mu říkali Scooby.

Natáhnu se po dálkovém ovladači, abych přepnul kanál, když uvidím obálku. „Co je to?“ Zvednu ji z konferenčního stolku.

„Jako co to vypadá?“ Zeptá se, aniž by vzhlédl od papírů.

Obálka je už otevřená, tak z ní vytáhnu kartičku. Je na ní velké červené srdíčko s krasopisně napsanými slovy 'Buď můj Valentýn'. „Je Valentýn?“

Se zjevným pobavením se na mě podívá. „Zítra. Ty jsi to nevěděl?“

„Ne a nevěřím, že ty ano.“

Pokrčí rameny. „Pracuju na střední. Věř mi. Valentýn není den, který by dospívající dívky nechaly bez povšimnutí.“

Znovu se podívám na kartičku v ruce. Neotevřel jsem ji, částečně protože nechci být vlezlý, ale taky proto, že nechci vidět, co je tam napsané. Bojím se, že by mě to mohlo naštvat ještě víc.

„Kdo ti dal Valentýnku?“ Zeptám se, bojuji proti strašnému pocitu, který mě naplní při pomyšlení na kohokoliv jiného, kdo ho chce.

„Jedna z mých studentek.“

„Tvá studentka?“ Zeptám se naštvaněji, než jsem zamýšlel.

„Co se děje, Matte? Žárlíš na sedmnáctiletou holku?“ Popichuje mě.

„Ne!“ Řeknu, ale oba víme, že lžu.

„Nejedná se o nic velkého,“ řekne a vrátí se k papírům.

Vím, že má pravdu. Je jeho studentka. Je příliš mladá a navíc žena. Vím, že pro mě není žádnou hrozbou, přesto, pokud se jedná o Jareda, nikdy jsem nebyl moc racionální. Skutečnost, že mu někdo jiný dal Valentýnku mě nasrala. „Nemyslím si, že bys měl podporovat takový druh chování.“

Obvykle pokládá moji žárlivost za zábavnou. Ale díky pohledu, který mi věnuje, když se otočí, poznám, že je velmi naštvaný. „Je hezké být jednou za čas oceněný,“ vyštěkne.

Co mu na to mám říct? Myslí si, že ho nedoceňuju? Pokud si tohle myslí, tak se mýlí, ale na tom nezáleží. Cokoli bych teď řekl by znělo defenzivně a neupřímně.

Po zbytek večera moc nemluvíme. Je zaneprázdněný známkováním. Nedokážu říct, jestli je na mě pořád naštvaný, nebo ne a příliš se bojím zeptat. Nechci se s ním hádat. A to s určitostí nezjistím dokud nezamíříme do postele. Když se po něm natáhnu, beze slova se ke mně otočí zády, ležím na své straně postele a snažím se přijít na to, co dělat.

Už jsou to tři roky od doby, kdy jsme se poznali, dva a půl, co jsme se stali milenci a jeden od chvíle, kdy jsem mu dal prsten. Poté, co jsem to řekl rodičům, jsme se s Jaredem snadno usadili v našem vztahu. Vždycky jsme spolu byli šťastní, šlo o nepříliš okázalý a pohodlný druh štěstí. Teď se bojím, že děláme přesně to, co většina ostatních párů, bereme se navzájem jako samozřejmost. Za sebe můžu upřímně říct, že ho teď miluju stejně jako předtím - možná ještě víc – ale nejsem zrovna chlap, co by dával najevo lásku. Možná bych měl udělat víc.

Pořád se budím, dokud mi ve čtvrt na pět nezazvoní budík. Dělám od pěti do dvou. Jared pořád spí, leží na břiše uprostřed postele, jako vždy. Odhrnu mu vlasy a políbím ho na zadní část krku. Sjedu rukou dolů po jeho zádech a slyším, jak se mu změní dech, když se začíná probouzet. „Řekni mi, že už nejsi naštvaný.“

Povzdechne si a ospale promluví. „Nejsem naštvaný.“

„Jsi si jistý.“

„Přísahám.“

„Omlouvám se, že jsem žárlivý kretén.“

„Je ti odpuštěno. Teď běž pryč, ať můžu spát.“

„Uvidíme se ve dvě.“ Řeknu a začnu se zvedat z postele.

„Vlastně ne.“ Promluví do polštáře. „Studentská rada mě přinutila jim pomoct s dekorací na valentýnský tanec konaný dnes večer.“

„Otrava.“

„Jsem jen šťastný, že nemusím dělat dohled.“ Přetočí se zády ke mně a přehodí si deku přes hlavu. „Budu doma kolem páté, doufám.“

„Dobře a určitě nejsi pořád naštvaný?“

„Matte, je noc a ty blábolíš. Jsme v pohodě, dobře? Teď krucinál vypadni.“ Což je přesně to, co udělám.

Řekl, že už není naštvaný a já mu věřím. Přesto nemůžu jeho slova dostat z hlavy. „Je hezké být aspoň jednou za čas oceněný.“ Myslel jsem na to celý den a dojdu pouze k jedinému závěru: Jared myslí, že si ho necením a to mě trápí.

 Má nejistota je už tak dost špatná, ale na konci směny vejdu do šatny a najdu tam Granta Jamesona. Teoreticky by se měl připravovat na začátek své směny. Ve skutečnosti sedí na dřevěné lavičce s hlavou zabořenou v dlaních.

„Co se děje, Grante?“ Zeptám se, ani ne tak, protože by mě to zajímalo, ale protože se to nabízí. Čekám, že je to jedna z obvyklých věcí: je unavený, něco ho trápí, nebo mu není dobře. Ale on mě překvapí.

„Connie mě opustila.“

S Grantem spolu dost často děláme. I když nejsme nejlepšími přáteli, slyšel jsem o jeho manželství dost, abych věděl, že nebylo perfektní. Přesto jsem si nikdy neuvědomil, že jsou na tom až tak špatně.

„Co se stalo?“

Hořce se zasměje. „Řekla, že ji beru jako samozřejmost a už si jí nevážím.“

Měl jsem něco říct, něco jako 'to je mi líto', nebo mu nabídnout, že mu po šichtě koupím pivo, ale vše, na co můžu myslet je, jak mě ta slova pronásledují. Je to znamení. Musím pro Jareda něco udělat, nějaké gesto, aby věděl, co cítím. Koneckonců je Valentýn. Jaký by byl lepší den mu ukázat, jak moc ho pořád miluju?

Po práci jdu rovnou do obchodu, nevím, co hledat. Od tamějších zaměstnanců je dost milé, že všechny valentýnské sračky dali do jedné uličky, takže jsem nemusel chodit daleko. Ulička je plná mužů, co hledají dárek na poslední chvíli. Výběr čokolád se dost rychle zmenšuje a to jsou jen dvě hodiny. Kolik mužů si ještě neuvědomilo, co je za den? Kolik jich nevědělo, jakému nebezpečí čelí, když na konci pracovního dne vejdou do dveří s prázdnýma rukama? Představím si tuhle uličku o půl šesté večer, muži se snaží najít poslední kytici květin, je to jako článek z magazínu Onion: 'Zoufalí muži bojují o růže v pokusu dokázat svoji lásku.' Při té myšlence se skoro zasměju nahlas.

Zvažuji možnosti: přáníčko, květiny, vycpaná zvířata, čokoládové krabičky ve tvaru srdce. Přemýšlím, jaké by to bylo stát s jednou z těchto věcí v ruce, zatímco Jared vejde domů a cítím, jak rudnu. Samozřejmě by se usmíval, protože se vždycky usmívá, ale můžu si představit pobavení v jeho očích. Musí se držet, aby se nesmál. A kdo by ho mohl vinit? Jaký chlap by chtěl krabici levné čokolády a růžového, plyšového medvěda? Balení piv a lístky na fotbalový zápas, možná. Ale ne tyhle sračky, jako od Hallmarku.

Čím déle stojím v načančané růžové uličce, tím hloupěji se cítím. Tohle nejsme my.

Poraženě se vrátím do Jeepu. Tradiční dárky jsou očividně ze hry. Ale pořád musím něco udělat. Fotbalové vstupenky by byly perfektní, až na to, že sezóna už skončila. Teď se hraje halový fotbal. V Denveru je tým a další ve Fort Collins. Samozřejmě netuším, kde nebo kdy hrají, nebo jestli by měl Jared o tyto zápasy zájem. Nikdy předtím se o tom nezmínil. Nezní to slibně. Taky je tu hokej, ale ten je kurevsky drahej. Basketbal, lístky na Nuggets jsou hrozně levné, protože nikdo v Denveru nechce vidět, jak dostávají nakládačku a Jared si stejně myslí, že je basketbal strašně nudný, takže ani tohle nepřipadá v úvahu.

Stále zvažuju možnosti, když projíždím kolem videopůjčovny Od A do Z. Uvědomím si, že zpomaluju. Možná tohle je moje odpověď: nic přehnaného, prostě večer doma a společné sledování filmu. To je romantické, ne?

Zazvoní zvonek nade dveřmi, když vcházím dovnitř. Jediná osoba za pultem je Zach, který mi přátelsky mávne, než pohlédne zpět na monitor počítače. Doufal jsem, že by tu mohla být Lizzy, Susan nebo moje máma, protože ty by mi mohli doporučit film. Dokonce i Angelo by mi mohl pomoct, jakmile by si ze mě přestal utahovat. Ale je tu jen Zach a přesto, že je vlastníkem půjčovny, co se týče filmů, neví absolutně nic. Což znamená, že je to na mně. A to je na prd, protože nevím, co hledat.

Angelo nedokáže nechat filmy na jednom místě. Neustále vše přesouvá a mění výstavky. Myslel jsem si, že je to kontraproduktivní, protože lidi se musí toulat kolem a hledat, kam jejich oblíbená sekce zmizela. On říká, že v tom to je, když se toulají mezi regály, můžou najít něco nového. Řekl jsem, že se jedná o manipulaci. A on (předvídatelně) „to máš kurva pravdu.“ Bez ohledu na moji obvyklou zlost při hledání sekce 'akčňáků', tentokrát musím připustit, že mi to pomohlo. Přímo v přední části obchodu mají sekci plnou zamilovaných filmů na Valentýna. A přímo vedle nich je výběr nízkorozpočtových hororů, které se odehrávají čtrnáctého února. Angelo myslel na obě strany.

O všech filmech nalevo jsem slyšel, ale nikdy je neviděl: Když Harry potkal Sally, Zápisník jedné lásky, Pretty Woman. Zvednu první a začnu si číst, o čem je.

„To si kurva děláš prdel,“ ozve se najednou za mnou Angelo a já nadskočím. „Tuhle sračku nechceš vidět, chlape.“

„Proč ne?“

„Protože je to hrozné, sentimentální svinstvo.“

„Ale je Valentýn,“ hájím se.

„Jo, a co?“

Povzdechnu si a vložím videokazetu zpět. Mám rád Angela, je pro mě jako brácha. Což znamená, že mu chci někdy dát ránu, jen abych dokázal, že můžu. „Můžeš si dát pauzu, Angi? Jen jsem si myslel, že by to bylo pěkné gesto, to je vše.“

„Kdyby byl Jared kočka, tak jo, ale on není. Přinutit ho se na tohle dívat by bylo spíš mučením. Věř mi.“

„Tak co navrhuješ, chytrolíne?“

Nakloní hlavu, jako by mě posuzoval. Jako by se nemohl rozhodnout, zda mě má brát vážně nebo ne. „Můžete přijít sem. Plánujeme Anti-Valentýn. Žádné holčičí sračky, žádné víno. Dostali jsme pivo, nachos a tři různé typy křidýlek.“

„Co budete promítat?“

„Mafiány.“

„To nezní moc romanticky.“

„O to tu jde!“

„Angelo, nepomáháš.“

Zavrtí hlavou. „Ale jo, chlape. Ty jsi jen blbec.“

„Seru na tebe Angi.“

„Vážně Matte, poslouchej mě. Všechny ty roky, co jsi randil s babama ti pokřivily mozek. Mužům je Valentýn putna. Dělají to, jen aby jejich ženský byly šťastný, ale my jsme šťastní. Nemusíme tohle dělat. To je jedna z mnoha výhod, když nejseš hetero!“ Nechci mu věřit, že jen proto, že je můj partner chlap a ne žena, jsem úplně mimo. Muži se taky chtějí cítit, že si jich vážíš, ne? Angelo musí v mé tváři vidět pochybnosti, protože si povzdychne. „Podívej, chlape, dokážu ti to.“ Otočí se a zavolá přes celý obchod. „Zachu?“

Zach vzhlédne od počítače. „Jo?“

„Víš, že je dnes Valentýn?“

Zach na nás vteřinu šokovaně zírá. „Ne.“

„Koupil jsi mi něco?“

Zachovi začnou rudnout tváře. Nečervená se často, ale kvůli Angelově otázce se cítí nepříjemně. „Um… ne.“

„Dobře, protože ani já jsem ti nic nekoupil.“

Úleva v Zachově tváři je k pokukání. „Díky Bohu,“ řekne a otočí se zpět k počítači. „Ježíši Angi, neděs mě tak.“

Angelo se otočí zpět ke mně se samolibým úšklebkem, který by mohl být považován za roztomilý, kdyby nebyl zaměřen na mě. „Vidíš?“

„Fajn, ale pořád chci pro něj něco udělat.“

„Tak mu ho vykuř.“

„Pane Bože!“ Snažím se nebýt v rozpacích, protože to by ho pobavilo ještě víc. S Angelem mluvíme téměř o všem. 'Téměř' je ten správný termín. Jediná věc, o které nikdy nemluvíme, je sex. Jeho nenucený postoj k šukání jiných mužů je mi úplně cizí a má vlastní zdrženlivost ohledně mého vztahu s Jaredem je pro něj velmi zábavná. „Myslel jsem něco kromě toho.“

„Máš pravdu,“ řekne tónem, který mi naznačuje, že se mnou ještě neskončil. „Kuřba je spíš záležitost narozenin. Udělej normálně něco, co neděláš, ale víš, že z toho bude hotový.“

„Jako co?“

Protočí oči. „Jak to mám vědět, chlape? Nikdy jsem s ním v ložnici nebyl.“

„Angelo, pořád nepomáháš.“

„Fajn, chceš nějaké skutečné nápady?“

„Jo.“

Opře se o filmový poutač, zkříží si ruce před hrudníkem a dívá se na mě se střeženým pobavením. „Měl jsi někdy oční linky?“

„Co? Ne! Jasně, že ne!“

„Stejně to asi není Jaredův styl. Co kůže?“ Prohlíží si mě sexuálním způsobem, který na mě nikdy nepoužil. A zasraně doufám, že už ho nikdy nepoužije. „Rozhodně postroj. Vypadal bys v něčem takovém dobře.“

Mé rozpaky nemají konce, což ho pobaví ještě víc. Je to nesnesitelné, ale pravdou je, že jsem po něm chtěl návrhy. „Dokonce, i kdybych to chtěl udělat, kde si sakra myslíš, že bych za pár hodin něco takového sehnal, Angi? Jsem si zatraceně jistý, že obchod s potravinami v Codě něco takového neprodává.“

„Dobrá připomínka.“

„Další nápady?“

„Už jsi ho někdy svázal?“

„Ne.“

„Možná bys ho měl spoutat.“

Mé nepohodlí dosáhne neúnosného bodu. „To je jedno. Vymyslím něco sám.“

„Jasně, že jo.“ Řekne takovým způsobem, který naznačuje, že si je jistý, že to neudělám. Nesnáším, že si to musím přiznat, ale pravděpodobně má pravdu.

Otočím se k odchodu, ale Zach na mě zavolá. „Matte?“ Překvapí mě tím, protože Zach moc nemluví. Není to tak, že bychom se neměli rádi, ale pravdou je, že nemáme nic společného, až na Angela a Jareda. Většinu času si se Zachem prostě nemáme co říct.

„Jo?“ Otočím se k němu.

„Udělej mu večeři.“

Mám chuť ho políbit. Tak jednoduchý nápad a tak dokonalý. S Jaredem spolu děláme večeři často, ale obvykle jednoduchá jídla jako špagety nebo Slopy Joes. A ještě častěji si objednáváme pizzu, nebo jíme venku, ale přijít domů na opravdovou večeři? Vím, že tohle Jared ocení. Proč mě to nenapadlo dřív? „To je skvělý nápad.“

„Hádám, pokud máš zájem o vanilku.“ Chová se jako chytrák, jen aby mi mě podusil. Tentokrát jeho úsměv není výsměšný, ale opravdu upřímný.

„Tady.“ Zach napíše něco na kousek papíru a podá mi ho. Ta slova mi nic neříkají. Jsou španělsky nebo italsky. „Požádej o ně v obchodě s alkoholem na rohu. Dováží je tam a jsou docela dobré. Otevři láhev, než začneš vařit, aby mohlo dýchat, a v čase jídla bude perfektní.“

Ohledně vína si nejsem jistý, ale aspoň se snaží. „Díky Zachu.“ Otočím se k Angelovi, který se na mě pořád kření. „Díky za nic, Angi.“ S radostí mi ukáže prostředníček a já se zasměju. Jen se mi ulevilo, že už mám plán.

Poté zamířím zpět do obchodu s potravinami. Koupím steak, marinádu, brokolici a brambory. Znovu se zastavím ve valentýnské uličce a podívám se na zbytek květin. Nemůžu Jaredovi předat kytici růží, aniž bych se cítil jako pitomec, ale aspoň je můžu dát na stůl. Zdá se mi to přijatelné. Vezmu jednu z menších v kyblíku. Zastavím se v obchodu s alkoholem na rohu. Koupím víno a vývrtku, protože si jsem zatraceně jistý, že žádnou nemáme. S Jaredem nepijeme nic jiného než Dr. Peppera a pivo, ale domnívám se, že víno je dobré. Přece jen se snažím udělat něco speciálního.

První věc, co udělám, jakmile dorazím domů je, že namarináduju maso. Pak uklidím jídelní stůl od všech věcí, které zdá se shromažďujeme právě tam. Mě osobně se daří věci uklízet, ale Jared je hotové čuně. Beru jako osobní vítězství, že se mi podařilo ten nejhorší bordel omezit jen na tuto místnost. Podařilo se mi sesbírat účty, noviny, papíry do školy a kupóny, u kterých si Jared myslí, že je použije, ale pak si je zapomene vzít do obchodu. Scoobyho adopční papíry a hromady dávno zapomenutých vánočních přání. Kelímky od kávy a rukavice, které hledám už od listopadu. Začínám si přát, abych zvolil večeři venku.

Nakonec je plocha, která bývala naším jídelním stolem prázdná a já začnu uvažovat o samotném vaření. Nejdřív otevřu víno, aby mohlo dýchat, jak navrhoval Zach, ať už to sakra znamená cokoliv. Vyjdu skleněnými dveřmi na zadní verandu, kde máme gril. Bohužel je pokrytý sněhem. Tento rok ho napadlo víc, než obvykle. Zadní část domu směřuje na sever, a zatímco Colorádské slunce rozpustilo většinu sněhu, na zadní část dopadá stín a je zmrzlá. Je možné, že to tak zůstane ještě další měsíc. Čistím gril a po celou dobu se chvěju. Otevřu poklop, pustím plyn a stisknu tlačítko pro zapálení.

A nic.

Stlačuju ho znovu a znovu. Stále nic. Ten gril je jen rok starý, ale ta pitoma tlačítka přestanou fungovat, když se dlouho nepoužívá. Jdu dovnitř a hledám zápalky, podívám se do každé zásuvky v kuchyni. Projdu všechny zásuvky v konferenčním stolku. Dokonce hledám i v naší ložnici, i když nemám ponětí, proč by tam byly.

Žádné zápalky.

Přeběhnu ulici k domu našeho souseda. Jim má přes dvacet, je vysokoškolák, který pracuje v obchodě s potravinami. Jsem si jistý, že je neustále zfetovaný a skutečnost, že vypadá, že se mě bojí a nikdy mě nenechá projít předními dveřmi, mi to potvrzuje. Ale i tak je docela milý. Nechá mě třást se na přední verandě, než se konečně vrátí nazpět.

„Žádné zápalky, ale mám zapalovač navíc.“

Podá mi zapalovač s koncem pokrytým chemickou pryskyřicí. Ten chlap je dost chytrý, aby mě nepouštěl do domu, ale zase ne tak, aby mi nepodal zapalovač, který používá k udušení doutnající misky. Povzdechnu si. Někdy si přeju, abych mohl vypnout svůj policajtskej mozek. „Díky Jime, zachránil jsi mi život.“

Běžím zpět po ulici, vyběhnu schody, otevřu přední dveře – no, pokusím se je otevřít, ale mám smolíka. Jsou zamčené.

Kurva! Jared mě vždycky škádlí, kvůli mému zvyku zamykat přední dveře, který hraničí s paranoiou. Myslel jsem, že se jedná o základní bezpečnost a v polovině času jsem si to ani neuvědomoval. Tentokrát se mi to moc nehodí, když jsou moje klíče pořád uvnitř a visí na háčku u dveří. Branka od dvorku se nedá otevřít zvenku – jednalo se také o základní zabezpečení, nezáleží na tom, co Jared říká, což znamenalo, že jsem musel přelézt tu zatracenou věc a roztrhl jsem si tričko. „Kurva!“ Znovu zakleju, ale aspoň jsou zadní dveře otevřené a já jsem schopný se dostat do domu. Scooby mě nadšeně vítá, když se snažím zahřát.

Samozřejmě o dvě vteřiny později si uvědomím, že musím zase ven. Zkusím znovu zapalování a pořád nic. Takže použiju Jimův zapalovač a zapnu plyn.

Pořád nic.

Pustím plyn na plné pecky, střídavě zkouším zapálit gril tlačítkem a zapalovačem. Nefunguje. Napadlo mě, že kdyby byl v nádržce skutečný propan, tak bych se právě vyhodil do povětří. Asi bych měl být rád za každou maličkost.

Ale nebyl jsem.

Uvažuju, že zajdu do obchodu pro novou nádržku, ale pět hodin se rychle blíží a já nechci ztrácet čas. Poprvé za celou dobu si přeju, abychom měli ten pitomý gril od George Foremana. Jdu nazpět do kuchyně, stojím tam a čekám, až mě něco napadne. Dělat steak na pánvičce se mi zdá ubohé. Je možné dělat steaky v troubě? Dívám se na ovládání trouby, jako by se tam měl zázračně objevit program 'grilování' a pak ho uvidím: GRIL. To by mělo být ono, ne?, pustím ho, otevřu dvířka a udiveně sleduju, jak se spirály ve vrchní části zbarvují do ruda. Perfektní! Nikdy předtím jsem nic negriloval v troubě, ale jak těžké to může být? Vezmu syrové maso, vložím ho tam a voila! Grilovaný steak, u kterého mi nemusí mrznout prdel venku.

Zelenina pravděpodobně zabere nejvíc času. Plánoval jsem opéct brambory, ale když jsem použil gril, tak to není dobrý nápad. Mikrovlnka nepřipadá v úvahu, protože Jared přísahá, že brambory z mikrovlnky vždy chutnají jako guma. Myslel jsem, že je plný sraček, ale jelikož tu večeři dělám pro něj, rozhodl jsem se, že udělám bramborovou kaši. Nikdy jsem ji nedělal, ale příprava nevypadá komplikovaně. Nejdříve je oloupu. Nemáme jeden z těch zázračných loupačů, tak použiju nůž, jako jsem to viděl dělat mámu během dospívání milionkrát. Vypadalo to tak snadně. Můj pokus byl méně úspěšný. Během loupání odříznu polovinu z každé brambory, ale nakonec to zvládnu. Nakrájím je a hodím do hrnce s vodou, ten pak položím na hořák, který zapnu na vysoký ohřev.

Kouknu na hodiny a vyděsí mě, jak je pozdě. Strávil jsem až směšné množství času masakrováním brambor.

Brokolici nasekám tak rychle, jak jen můžu. Tu vím, jak připravit – jen trochu vody na dně hrnce, aby se spíš udělala v páře, než vařila – ten pak hodím taky na hořák a zvýším obrátky. Ale je potřeba ještě něco, když chcete dusit zeleninu: pokličku. Chvíli mi to trvá, ale nakonec ji najdu v šuplíku pod sporákem. Je ze skla a nehodí se k samotnému hrnci, ale je přibližné stejně velká.

Zbývá už jen steak. Trouba je stále zapnutá. Vyndám steaky z marinády a položím je na horní mřížku a zavřu dveře. Zkontroluju znovu hodiny. Není to tak zlé. Začínám si myslet, že bych to mohl zvládnout.

Vezmu talíře a příbory a prostřu stůl. Hledám sklenky na víno. Nakonec je najdu ve vrchní poličce úplně vzadu. Musím povytahovat podivnou škálu panáků, váz a maličkých skleniček na džus – vše, co jsme nikdy nepoužili – ale mám je. Zbytek těch sraček odsunu na stranu pultu, abych je mohl uklidit později. Skleničky na víno jsou otočené vzhůru nohama, takže spodek je pokryt vrstvou prachu a špíny. Jen Bůh ví, kdy byly naposledy použity. Umyju je a položím na stůl. Potřebuju vázu na květiny. Aspoň vím, že jednu máme, když jsem ji právě vytáhl při hledání skleniček. Jdu zpět do kuchyně a zastavím se.

Kuchyň je plná kouře. Který vychází z jednoho z hrnců. Stáhnu ho z hořáku a kouknu se dovnitř. Je plný malých kousíčků zeleného uhlí. Zmateně se podívám na druhý hrnec na sporáku.

Někdy jsem takový idiot.

Při všem tom spěchu, jsem dal pokličku na špatný hrnec. Brambory mám v hrnci plném vody, která právě začala vřít a na něm je polička. Brokolice je v hrnci, ve kterém byl centimetr vody, ale žádnou pokličku jsem tam nedal. Voda se vypařila a brokolice je spálená na troud. Skvělé.

Hodím hrnec s doutnající brokolicí do dřezu a sundám pokličku z brambor, ale z něčeho pořád vychází kouř.

Odložím pokličku a otevřu troubu, jsem skoro sražený vlnou černého kouře, který se z ní vyvalí. Steaky prskají, z vrchu jsou propečené, stočily se a ze spodu jsou pořád růžové. Spodek trouby je zaneřáděný a zdá se, že většina kouře pochází právě odtud. Zjevně nemáte dávat steaky rovnou na mřížku. Možná byste měli použít pečící papír? Stejně nic takového nemáme.

Porozhlédnu se po chňapce, ale samozřejmě žádnou nenajdu. Najdu však utěrku, složím ji a povytáhnu mřížku natolik, abych mohl vidličkou vytáhnout steaky. Položím je na talíř na pult za mnou. Kdybych jen našel pánev, abych je dodělal i z druhé strany, stále budou jedlé a navíc máme brambory. Večeře není úplný propadák.

Nechám troubu otevřenou, aby se zbytek omastku spálil a kouř se vyvětral ven. Otevřu skříňku a podívám se po nějaké pánvičce, kterou můžu použít. Koutkem oka zachytím něco zářivě červeného. Otočím se a z toho, co uvidím, zasténám.

Když jsem sundal brokolici z hořáku, nevypnul jsem ho. Stále byl rudě rozpálený a pravděpodobně dost horký, abych si o něj mohl zapálit cigaretu, a přímo na něj jsem položil skleněnou pokličku od brambor.

Jsem dost chytrý, abych jí nepopadl holýma rukama. Zvednu utěrku, kterou položím na držák a zvednu ji z hořáku. Jakmile se utěrka dotkne horkého skla, poklička se roztříští. Vhodnější slovo, než roztříští, je exploduje. Kurevsky mě to vyděsilo, až jsem upustil utěrku a uskočil zpět kvůli létajícím střepům. Pár jich přistane na podlaze. Vidím, jak se pod nimi roztavuje linoleum. Dupu po nich, jako by hořely, ale jediného, čeho ve skutečnosti docílím, je, že jen zašlapu horké sklo ještě hlouběji do podlahy.

„Kurva!“ Vykřiknu.

Ale to není to nejhorší.

Něco dalšího vzplane. S hrůzou se obrátím ke sporáku. Pořád jsem sakra nevypnul ten hořák a upustil jsem přímo na něj utěrku. Materiál chytne, plameny vesele olizují digestoř nad ním.

V hlavě mi proběhne, co bych měl udělat – nalít na něj vodu nebo posypat jedlou sodou. Nebo to byl prášek do pečiva? Máme vůbec něco z toho?

Možná by mouka taky fungovala. Kdybychom ji měli. Možná cukr? Nebo to prostě shoří? Zdá se to jako celá věčnost, než se rozhodnu, co udělat, ale ve skutečnosti to nemohlo být déle, jak vteřina. Nakonec udělám to, co by udělala každá racionální osoba. Zvednu tu nejbližší věc, což je náhodou pugét květin, stále ještě zabalený v celofánu a začnu jimi bít do hořící utěrky.

Celofán se roztaví a květiny vzplanou, ale plameny jsem dostal pod kontrolu natolik, abych hořák mohl vypnout. Zbytky doutnající utěrky hodím do dřezu a k tomu hrnec se spálenou brokolicí a pak málem vyskočím z kůže, když se domem ozve pronikavý hluk. Je to detektor kouře. Trochu pozdě, pomyslím si, vzhledem k tomu, že polovina domu je naplněna kouřem. Jdu do předsíně a v marném pokusu mávám rukama, abych rozehnal kouř. Když to nefunguje, uchýlím se k drastičtějším opatřením. Vytrhnu ho ze zdi a hodím přes celou místnost, ale ta zatracená věc stále nepřestala hvízdat.

Něco se mi mihne kolem nohou, otočím se a uvidím Scoobyho mířit kolem mě do obývacího pokoje. „Scooby?“ Zavolám a přemýšlím, jestli se nespálil nebo nějak nezranil tím nepořádkem v kuchyni. Otočí se, podívá se na mě –

S hezky šťavnatým steakem v tlamě.

„Scooby ne!“ Vykřiknu a běžím k němu. Trochu se při mém řevu přikrčí, ale steak nepustí. Stojí v rohu a nemá kam jít. „Zlý pes!“ Zakřičím a popadnu steak. „Zlý, zlý pes! Pusť to, pusť to, ty zatracený bastarde!“ Ale jeho tlama je pevně sevřená. Nechce se vzdát svého pohoštění.

Napadne mě, jak směšná celá situace je. Dům je naplněn kouřem, detektor stále vydává varovné signály na podlaze v koutě pokoje a já se psem se rveme o spálený kousek masa.

V tu chvíli samozřejmě dorazí Jared.

Náš dům má otevřený půdorys, takže může vidět všechno už od dveří; kuchyni v troskách, kouř valící se z trouby, pípající detektor kouře na podlaze a já se Scoobym jsme ztuhlí na místě a čekáme na jeho reakci.

Miluju Jareda, ale pokud bych měl jmenovat jednu jeho vadu, tak tu, že reaguje dřív, než si věci promyslí. Bohužel pro mě, ani dnešek není vyjímkou.

„Co se to tu krucinál děje?“ Vykřikne. Popadne detektor kouře a hodí ho na trávník před domem, pak zabouchne přední dveře. Jestli se vypnul na čerstvém vzduchu nebo ne, to nevím, ale aspoň ho už neslyším. „Snažíš se zapálit dům? Cítil jsem kouř až na chodníku!“ Přejde do kuchyně, zavře troubu a vypne všechny hořáky včetně toho, na kterém se vaří brambory, které jsou ještě hodiny od toho, aby byly hotové. „Co to kurva je, Matte?“

Vzdám své přetahování se Scoobym, který triumfálně odběhne se svojí cenou. I kdybych steak dostal zpět, ne že by ho některý z nás chtěl jíst. Jdu za Jaredem do kuchyně, kde stojí s rukama v bok a vražedným výrazem ve tváři. Mým prvním instinktem je mu nějak chytrácky odpovědět, ale odpověď spolknu, vím, že by to bylo kontraproduktivní. Nechci se s ním hádat. Ne ze všech dní právě dnes.

Těžce si povzdechnu a opřu se o ostrůvek. Cítím se úplně poražený. Chtěl jsem pro něj udělat něco hezkého a teď je naštvaný a já defenzivní, budu mít štěstí, když půjdeme do postele a budeme spolu mluvit. „Snažil jsem se ti uvařit večeři.“

Jsem překvapený, jak rychle jeho hněv opadne. Rozhlédne se po kuchyni, na poslední zbývající steak, spálený z jedné strany, stočený nahoru, ukazující syrové maso zespoda; spálenou brokolici a utěrku ve dřezu, střepy rozbitého skla na podlaze a na pracovní desce; brambory na sporáku, které se už nevaří; roztavený nepořádek, který dříve býval celofánem a jeho zbytky ulpívající na ožehlých a zvadlých růžích.

Se zjevným překvapením se na mě otočí. „Koupil jsi mi kytky?“

Cítím se jako idiot. Můžu cítit, jak rudnu, když se setkám s jeho pohledem. „Ano.“

„Na Valentýna?“

Ježíši, to je trapné. „Ano.“

Na chviličku zavře oči, prakticky vidím, jak se mu v hlavě otáčí kolečka. Poté, co je znovu otevře, usměje se na mě. Jeho oči jsou tak jasné a nádherné, až mě bolí se do nich dívat. „Děkuju.“

Aspoň už není naštvaný. A nemusíme se hádat. Pořád se rozhlížím po nepořádku, který jsem udělal. Nemůžu si pomoct, ale myslím, že je to malé vítězství. „Omlouvám se, že jsem to posral.“

Jared zavrtí hlavou a pořád se usmívá. Rozhlédne se znovu po pokoji a oči mu přistanou na otevřené lahvi vína. Je to jediná část večeře, která nebyla zničena. „Koupil jsi víno?“

Povzdechnu si, cítím se, jako největší hlupák na světě. Najednou ze mě ve spěchu vypadne: „Zach řekl, že je dobré a já pro tebe chtěl udělat něco hezkého. Nevěděl jsem co, tak jsem zašel do půjčovny a –“

Zdá se, že ho zbytek odpovědi nezajímá. Jedním krokem mezi námi uzavře vzdálenost, políbí mě a přeruší mě tak. Polibek je zprvu plachý a váhavý, jako by se mnou nebyl už dlouho. Je sladký a veškerý hněv a zklamání se ve mně rozplyne. Přitáhnu si ho těsně k sobě a políbím ho nazpět, moje naléhavost rychle převýší jeho nečekanou váhavost. Když nakonec přeruší polibek, tváře má zčervenalé, ale usmívá se. „Děkuju.“ Zopakuje.

„Uklidím ten nepořádek.“ Řeknu mu.

Jeho úsměv se ještě zvětší. „Později.“ Otočí se a přejde k pultu, kde je otevřená láhev vína. „Pojď.“ Sundá korek z vývrtky a strčí ho zpět do láhve. „Jdeme ven.“

„Kam?“

Neodpoví. Popadne víno a dvě skleničky na džus, které jsem nechal na pultě, když jsem hledal skleničky na víno. „Vezmi si kabát.“ Řekne a já neprotestuju.

Jared mě vede do jeepu. Sedne si na sedadlo řidiče a podá mi lahev a skleničky. Jede dolů ulicí, kolem Od A do Z a odbočí doleva.

„Kam to jedeme?“

„Uvidíš.“ Usměje se.

Nemá smysl na něj tlačit, tak se uvolním na sedadle a zavřu oči.

Myslím na večeři a na skutečnost, že si Scooby právě teď pravděpodobně pochutnává na druhém steaku. Uvědomím si, že jsem kvůli němu měl aspoň uklidit ty střepy, než jsme odjeli. „Vypálil jsem díry do linolea.“

Uleví se mi, když se Jared zasměje. „To je mi jedno. Omlouvám se, že jsem tak vylítl, když jsem přišel. To ode mě bylo hnusné.“

Jo, ale znám Jareda. Vím, že to tak nemyslel.

„Nic se nestalo.“

„Nečekal jsem to. Nikdy jsme nic na Valentýna nedělali.“

„Já vím.“

„Nic jsem ti nekoupil.“

„Nečekal jsem to od tebe. Já jen…“ Zní to tak směšně a nemůžu se na něj ani podívat, když pokračuju. „Chtěl jsem pro tebe něco udělat.“

„Od kdy pro tebe Valentýn něco znamená?“ Zeptá se, nemyslí to jako obvinění. Je to prostá otázka a opodstatněná, když jsme se o něm předchozí dva roky ani jeden nezmínili.

„Řekl jsi, že se necítíš být oceněný.“

Zavrtí hlavou. „Mluvil jsem o škole. O mých studentech.“

„Tví studenti tě milují.“

Znovu zavrtí hlavou. „To bývalo, ale teď je to jiné. Když jsem poprvé tu práci vzal, měl jsem děti, co chodili ke mně na doučování. Všichni tak dlouho bojovali s učiteli, kteří nevěděli, co dělají a když jsem převzal jejich třídy, byli nadšení. Vzhlíželi ke mně.“

„A teď už ne?“

„Ty děti, co mě znali, už jsou pryč. Všichni odpromovali. Teď jsem jen další z učitelů, co dává moc úkolů.“ Povzdechne si a mávne rukou. „Nic to není. Jen se lituju.“ Koukne na mě, než upře pohled zpět na silnici. „Proč jsi myslel, že tím myslím tebe?“

Byl ke mně upřímný, tak teď je řada na mně. Zhluboka se nadechnu a všechno mu řeknu – moji iracionální žárlivost na Valentýnku, jak Granta opustila manželka, protože se cítila nedoceněná a jak jsem se bál, že cítí to samé a jak jsem pro něj chtěl udělat něco speciálního. Zpočátku se cítím směšně, ale zatímco pokračuju, začnu v tom vidět humornou stránku, obzvláště když mu povídám o obchodě a pak zastávce v půjčovně a mém rozhovoru s Angelem a Zachem.

„Jsem si jistý, že Angelo si myslel, že je to jen přehnaná hysterie.“

„Jo. Řekl, že bych ti ho měl prostě vykouřit.“

Zasměje se. „No, nemůžu říct, že bych protestoval.“

„Navrhl, abych si koupil kožený postroj.“

Jared se na mě podívá se zábleskem zájmu v očích, který okamžitě poznám. „To není špatný nápad.“

„Také navrhl oční linky.“

Jared se zasměje. „To je špatný nápad. Na tohle nejsem.“

„Díky Bohu.“ Řeknu a on se znova zasměje. „Řekl, že bych tě měl svázat.“

„Jestli chceš.“

„Nebo bych tě měl nechat svázat mě.“

Pohlédne na mě ze strany a trochu se zašklebí. „Víš, že máš želízka.“

„Říkáš, že bys do toho šel?“

„Jasně, nevadilo by mi přivázat tě k čelu naší postele.“

Nevím, proč jsem na to nikdy nepomyslel. Teď když o tom tak přemýšlím, cítím, jak se mi rozproudila krev. Miluju, když je Jared v posteli agresivnější, dokážu si představit, jaký by mohl být, kdybych pod ním ležel bezmocný. Přemýšlím o věcech, které by mi mohl udělat, každá lepší než ta předchozí. Vzruší mě to víc, než bych čekal.

Nakloním se přes sedadlo, vezmu ho za hrst vlasů, zatahám za ně, aby naklonil hlavu a já ho mohl políbit na krk. „Myslím, že tě nechám.“

„Dobře,“ zasměje se, ale nenechá mě, abych pokračoval. Odstrčí mě pryč. „Až se dostaneme domů, udělám to.“

Rozhodně nechci čekat. Najednou se ho chci tak moc dotýkat, mít ho právě teď v autě, ale přinutím se vrátit zpět na své sedadlo. Koneckonců řídí. Nebylo by dobré, kdyby kvůli mně naboural. Nechtěl bych to vysvětlovat žádnému z mých kolegů.

„Jsme tady.“ Řekne.

Nevěnoval jsem pozornost, kam jedeme, ale teď se podívám. To místo poznávám: malé parkoviště vedle hlavní stezky. A i když ho nemůžu vidět, vím, že nedaleko je velký kamenný pilíř. Skála, jak jí říkají děti. A kromě toho, že sem chodím jako policista, abych udělal zátah na teenagery, byl jsem tu pouze jednou: ten den, kdy jsme se s Jaredem poznali.

Překvapeně na něj pohlédnu a zjistím, že se červená. „Je to hloupý nápad, že?“

„Ne, není.“ Ujistím ho.

Slunce zapadá, máme plné ruce vína a sklenic. Na některých místech jsou stále pozůstatky sněhu, takže nestoupáme nahoru stejným způsobem, jako když jsme se poznali. Místo toho jdeme úbočím. Jakmile dorazíme na vrchol, sedneme si na okraj, bok po boku jako toho prvního dne. Jared mi podá sklenici plnou vína a sledujeme západ slunce. Jak se obloha zbarvuje odstíny oranžové a růžové a začínají se nad námi objevovat hvězdy.

Před třemi roky bylo jaro, jasný a teplý den, údolí pod námi bylo zelené, živé. Teď je zmrzlé a hnědé, přesto krásné. Vzpomínám si na ten den, když jsem seděl na skále vedle Jareda. Už tehdy jsem věděl, že jsem našel někoho, kdo by mohl být mým přítelem, možná spřízněnou duší. Ale ani jsem nesnil o tom, jak nakonec pro mě bude důležitý. Stal se mým nejlepším kamarádem, milencem, zachráncem a já jen žasnu nad osudem, který mě dovedl k obchodu s autodíly jeho rodiny a zeptal se na jeep k prodeji stojící před ním.

Co kdybych tam nikdy nevešel? Coda je dost malé město, takže bychom se nakonec setkali, ale tak nějak vím, že by to nebylo stejné. Kouzlo toho sedět na tomto místě s ním by se nikdy nestalo. Nikdy bych si nepřiznal tajemství, které tak dlouho spalovalo mé srdce – že mě přitahují muži a nevěděl jsem, jak skutečně milovat ženy - pokračoval bych tak, že bych dál randil s ženami, pokoušel se učinit otce šťastného a selhával bych, sledoval matku, jak se trápí v nefungujícím manželství.

A nebyl by to jen můj vlastní život, nebo mých rodičů, na který by to mělo dopad. Ale i Jaredův život by se změnil. Kdybychom se nikdy nepotkali, možná by stále pracoval v obchodě, místo toho, aby učil, což chtěl dělat už dlouho. Kdyby tam zůstal, obchod by se možná nezavřel. A nikdy bychom nepotkali Angela a Zacha.

Zdá se, že celý náš společný život je dílem okamžiku, kdy jsem uviděl Liziin jeep na prodej. Díky chvilkovému nápadu jsem se rozhodl na něj zeptat a on stál za kasou. Všechno, čeho jsem si cenil, bylo výsledkem jednoduché skutečnosti, že jsem ho poznal a on mě přivedl sem, nevím proč, ale do dnešního dne tomu nerozumím.

Znamená pro mě celý svět. Tak moc ho miluju. Chci mu to všechno říct, že vím, že kdybychom se nepoznali, můj život by nebyl stejný. Ale to nemůžu. Nemůžu se takhle otevřít. Dokonce ani jemu.

Jared už si naleje druhou skleničku, zatímco já jsem ještě ani neochutnal. Napiju se a málem se udusím. „Angelo má pravdu,“ řeknu, když se mi konečně podaří polknout. „Chutná to jako splašky.“

Jared se zasměje. „Tak nějak to mám rád. Druhá sklenička už je lepší.“

Už není moc světla, přesto vidím jeho tváře zarudlé od zimy a obláčky chladného vzduchu vycházející mu od úst. Položím sklenici a přesunu se za něj, aby mi seděl mezi nohama. Obalím kolem něj ruce a on se s povzdechem o mě opře. Zabořím tvář do jeho hrubých kučer. Vlasy už má dost dlouhé a vyhrožuje, že si je nechá ostříhat. Pokaždé protestuju, ale vím, že ho brzy budu muset nechat. Trochu už se vymykají z rukou.

„Omlouvám se za tu kuchyni.“

„Je ti odpuštěno.“ Natáhne ruku za sebe, mezi nás, sjede dolů po břiše až ke slabinám. Trochu mě zmáčkne a škádlí. „Opravdu tě chci připoutat k posteli.“

„Můžeme hned vyrazit domů, jestli chceš.“

„Ještě ne,“ řekne a nechá mě mu nalít další víno. „Nejdřív bychom měli udělat něco zábavného.“

„Tohle není zábava?“

„Víš, co tím myslím.“

„Jo,“ připustím. „Pořád je dost brzo a je Valentýn.“

„Přesně. A mám hlad. Ze všeho toho vína na prázdný žaludek cítím trochu opojený.“

„Tak co chceš dělat?“                  

Pokrčí rameny. „Co dnes Angelo promítá?“

„Mafiány.“

„Na Valentýna?“

„Říká, že je to anti-Valentýn. Podávají nachos, kuřecí křidélka a pivo.“

Jared otočí hlavu a podívá se na mě přes rameno. „To zní skvěle.“

To je ono. Ta zábavná část. Tak moc jsem byl odhodlaný najít něco romantického, že jsem o nás dostatečně nepřemýšlel. Nemíváme tiché večeře u svíček. Nedíváme se na dojáky. Pijeme pivo a sledujeme fotbal. Pokud jde o filmy, obecně se shodneme, že čím více explozí, tím lépe. Jak jsem na to mohl zapomenout?

Sedím tu s rukama kolem něj, sdílíme své tělesné teplo a nadechuju se vůně jeho vlasů, zatímco popíjí víno. „Je skoro sedm.“ Řekne po nevím jaké době. „Měli bychom jít.“

Postavím se a podám mu ruku, abych ho vytáhl na nohy. Měl jsem jenom malou skleničku vína, ale on dopil zbytek.

„Myslím, že porušuju zákon o pití alkoholu na veřejnosti.“

„Později ti dám pokutu.“ Řeknu a vytáhnu mu klíčky od auta z kapsy.

Jdu s ním k autu. Teď když ho u sebe nedržím blízko, uvědomuju si, jaká je ve skutečnosti zima. A taky tma. Naším jediným zdrojem světla je velký měsíc. Sejít dolů nám trvá déle, než výšlap nahoru.  Jsem rád, že věci nakonec skončili dobře, přesto si stále přeju, abych mu to řekl. Přeju si, abych měl kuráž otevřít pusu a všechno říct. Někdy si přeju, abychom oba nebyli takový chlapáci.

Zastaví u Jeepu. Je to stejný Jeep jakým jsme sem jeli ten první den. Ten, který jsem následující den koupil od jeho švagrové. Chvíli na něj kouká, než stočí pohled ke mně. Dokonce i ve tmě vidím výraz v jeho tváři. Zdá se, že zaváhá, než přijde ke mně. Obejme mě kolem pasu a vzhlédne. „Jsem vážně rád, že jsi měl zájem o ten Jeep.“

To mě přiměje k úsměvu. Je to taková úleva. Veškeré pochyby v mé hlavě zmizí. Nemusím mu nic říkat, protože to už ví. Vždycky jsme si navzájem dobře rozuměli a uvědomím si, že jsem byl hlupák, když jsem o tom pochyboval.

Jared mě políbí. Jeho rty jsou studené, ale ústa má teplá. Na jeho jazyku můžu ochutnat víno a už vůbec nechutná tak hnusně. Je sladké a trpké v tu samou chvíli. Přitáhne si mě k sobě blíž. Jeho ruce a zvuky, co vydává, když se líbáme, naznačují, co bude následovat, jakmile se dostaneme domů.

Lehce bez dechu se ode mě odtáhne „Příští rok ignoruj Zachovu radu a dej na Angelovu.“

Zasměju se. „Dobře. Ale neopovažuj se mu říct, že jsi to říkal. Nikdy na to nezapomene.“

Ruce má stále kolem mě, zvrátí hlavu a rozesměje se, což mi dává znovu dobrý přístup k jeho krku. „Dohodnuto. Neřeknu mu ani o poutech.“

„Díky Bohu.“

„Miluju tě.“

Držím ho pevněji a zabořím mu tvář do vlasů. „Za to taky děkuju Bohu.“ Řeknu převážně sám pro sebe. „Šťastného Valentýna.“

Konec