AYCD - 15. kapitola

 Překlad: Marťa

Rozhodnutí vzít si na veletrh džínové šortky a červené kovbojské boty bylo čistě strategické. Nechtěla ve svých ležérních khaki kalhotách vyčnívat ve městě, jako pěst na oko. Mému vápnovo zelenému odstínu pleti nebylo pomoci, ale moje matka mi natočila vlasy a já najednou vypadala, jako Jessica Simpson kolem roku 2001. Věděla jsem, že jsem udělala dobře, když jsem dorazila na veletrh a pár minut jsem věnovala pohledům na kovboje FFA. Ano, hoši, tyhle boty byly rozhodně stvořené pro chůzi.

Byla jsem si jistá, že se můj stánek stane hitem. Jistě, z předešlé noci jsem stále měla trochu kocovinu a jistě, organizátoři veletrhu mě strčili do zóny bez mužů mezi stánek obzvláště vysmažených Twinkies a postarší ženu, která dělala ze sokolích pírek lapače snů, ale nedovolím, aby mi to v něčem bránilo. Poté, co řeknu doktoru McCormickovi, že stovky, ne, tisíce lidí se u mě seřadili, abych jim zkontrolovala krevní tlak, zasype mě chválou, než se smutně podívá na Lucase. Co pro mě v poslední době udělal on?

Přinesla jsem sebou rekvizity: malý plakát s významem zdraví pro srdce a nalepila jsem ho na stěnu vyšetřovací místnosti a několik značkových per, které jsem našla ve spodním šupleti skříně. Byla zaprášená a inkoust ve většině z nich vyschl, ale bylo to lepší, než nic.

Vůně čerstvě smažených Twinkies se vznášela kolem a na vteřinu jsem o sobě zapochybovala. Ve frontě na ně čekal až tucet lidí a oni na můj stánek museli vrhnout alespoň letmý pohled. Existovala malá šance, že jsem přecenila nadšení pro preventivní medicínu. Rožek mého zdravotního plakátu se odlepil a zkroutil.

A pak jsem ho uviděla, právě když jsem se otočila, abych plakát spravila: Lucas Thatcher.

Co tady dělal tak brzy?

Poznámka, kterou jsem mu nechala, zněla konkrétně. Stánek 1933, 18:00. Žádný stánek 1933 nebyl a veletrh končil v pět odpoledne.

Dobré ráno,“ řekl, spokojený sám se sebou, že do mé pasti nespadl.

„Lucasi,“ přikývla jsem a prohlédla si ho. „Jsem ráda, že jsi to zvládl.“

Jeho černá kšiltovka a stejné tričko byly potištěné logem McCormickovy rodinné kliniky. Vypadal, jako áčkový hollywoodský herec, kterého jsme zaplatili, jako mluvčího naší praxe. Na ramenou měl dva těžké vaky. Položil je na stůl a moje pera odstrčil stranou.

„Klid, Ježíši. To jsou těla?“

„Ne, ale tenhle stánek vypadá, jako márnice.“ Podíval se na tucet rozházených per, jako by je chtěl vyhodit. Potom rozepnul zip prvního pytle a začal nás stánek obohacovat skutečným lupem – dobrými a drahými věcmi. Rozkošnými hrnečky s nápisem „Udržujte Hamilton zdravý“ v krásně vyvedeném písmu. Další kšiltovky. Trička ve všech velikostech.

„několik místních podniků souhlasilo, že dá sponzorské ceny do tomboly,“ řekl a vytáhl lístky tomboly. „Aby je lidé mohli dostat, budou si muset nechat změřit tlak nebo index tělesné hmotnosti. Chystají se to oznámit reproduktorem.“

To byl skvělý nápad, ale neřekla jsem mu to.

„Jo, zaplníme tenhle stánek všemi těmi věcmi, takže kdybys mohla…“

„Ach, ty hrnečky jsou roztomilé!“ Vykřikla ta cikánka, která dělala lapače.

Chtěla jsem jí říct, aby si všímala svého stánku, ale Lucas byl rychlejší. „Díky. Pokud budete mít později čas, provádíme bezplatné kontroly tlaku.“

Obdivně se na něj usmála a hrnek si držela na prsou, jako by ho nikdy neměla dát z ruky. Hrozilo, že se znovu podívám na svoji snídani.

Za pár minut můj stánek převzal Lucas. Byl teď barevný a příjemný.

Už se u nás zastavili čtyři lidi, aby se zapojili do tomboly a to veletrh ještě oficiálně nezačal.

„Přinesl jsem ti tričko navíc,“ řekl Lucas a držel ho přede mnou. Vypadalo to přesně, jako moje velikost. Vzala jsem mu ho z ruky a poté, co jsem se převlékla, jsme byli dva stejní, usmívající se lékaři. Brzy jsme se stali nejoblíbenějším stánkem na veletrhu, ale z důvodu, které si nikdo nedokázal představit.

„Lucas Thatcher a Daisy Bellová?!“ Zastavil se před námi a zíral na nás jeden z našich spolužáků. „Je to fakt? Vy dva pracujete společně? Hej, Barb! Tomu nebudeš věřit!“

Barb tomu nevěřila, ale když to uviděla, řekla to Amandě, která to řekla Samovi, který to řekl Ryanovi. Brzy se ta zpráva rozšířila po celém veletrhu. I když jsem předpokládala, že Lucasova tombola přiláká do našeho stánku nejvíce lidí, nakonec se lidé sešli jen proto, aby se podívali na jen větší vedlejší show všech dob: Daisy Bellovou a Lucase Thatchera, kteří společně vedli stánek, ani by se přitom mlátili pěstmi. Pro tolik lidí to bylo nepředstavitelné.

„Takže ty a Daisy, hm?“ Ben, další spolužák, se ptal Lucase, když mu měřil tlak.

„Co?“ Zeptal se Lucas.

„Jste vy dva vážně spolu? Vy dva jste nevydrželi ani středoškolskou algebru, aniž by vás pan Lopper nemusel přesazovat na druhé konce třídy.“

„Pracujeme spolu,“ opravil ho Lucas. „A rád bych si myslel, že jsme od té doby dospěli.“

Setkala jsem se s Benovým pohledem přes Lucasovo rameno a zavrtěla hlavou. „Ne,“ řekla jsem mu mlčky.

Na oběd už jsme měli po tombole a mě bolela ruka z nafukování manžety na krevní tlak. Naštěstí se před několika minutami objevila grilovací kuchařka a odvrátila pozornost od našeho stánku. Posadila jsem se a strhla si stetoskop z krku.

Lucas se posadil vedle mě.

Ucítila jsem uzený bůček a v ústech se mi sbíhaly sliny.

„Máš hlad?“ Zeptal se.

To byl první kousek konverzace, kterou mířil na mě, a já se příliš bála na něj podívat. Ty dotěrné myšlenky nezmizely – zhoršily se. V úterý mě políbil. Ve středu si všiml mé dvouhry. Ve čtvrtek si se mnou pohrával v laboratoři. V pátek mě uvěznil v kanceláři a pak jsem na něj skoro skočila na Madeleinině večírku. Musela jsem ten řetěz přerušit. Sobota bude jiná. Vezmu ty rušivé myšlenky a pohřbím je šest stop hluboko.

„Nechceš se mnou mluvit?“

Pokrčila jsem rameny.

Ignoroval moji tichou domácnost. „Jak bylo v knižním klubu?“

Už jsem to nevydržela. Otočila jsem se k němu a on zíral dolů na místo, kde mi džínové kraťasy přiléhaly k horní části stehen. Jeho oči měly barvu pečených vlašských ořechů. Byly tmavé, stejně, jako po našem polibku. Dbala jsem na jejich varování, vstala a nechala Lucase řídit loď samotného.

Byl to dobrý pocit, získat mezi námi trochu odstup. Každý krok, kterým jsem se mu vzdálila, mi dával naději. Kontrola. Prokázal jsem kolem grilů a používala dav k tomu, abych se chránila před znepokojujícími pravdami a snažila se dostat je ze své hlavy. Dala jsem Lucasovi nesprávné informace o stánku, abych se s ním nemusela dělit nebo proto, že jsem věděla, že jsem nemohla věřit sama sobě, když byl blízko mě? V jednu chvíli jsem se dokonce přistihla, jak Lucase sleduji, zatímco se nakláněl k pěkně stavěné brunetce a přemýšlela jsem, jestli si myslel, že byla hezká. Ten pohled mě tak rozrušil, že jsem neregistrovala ani skutečnost, že prsty mého bývalého spolužáka zmodraly z toho, jak moc jsem mu nafoukla manžetu na měření tlaku. No, jeho prsty pravděpodobně byly modré už předtím, než přišel k našemu stánku.

Procházela jsem se po veletrhu a jedla jsem grilovaný sendvič, než jsem se pak znovu postavila do fronty, abych jeden koupila i Lucasovi. Když přede mnou ve frontě byli už jen dva lidé, uvědomila jsem si, co dělám a otočila jsem se. Nezajímal mě Lucasův hlad.

Když jsem se konečně vrátila do našeho stánku, byla jsem pryč příliš dlouho – Lucas sbalil stetoskop a manžetu na krevní tlak.

„Kam jdeš?“

Vážně jsem byla pryč celé odpoledne? Podívala jsem se nahoru a slunce stále stálo vysoko na obloze. Ještě bylo brzy.

„Zase se mnou mluvíš?“ Řekl a hodil po mě vědoucím úsměvem.

Nesnášela jsem, když to dělal. Usmíval se.

„Odcházíš?“

Uvědomila jsem si, že jsem přistoupila blíž a chytila ucha jeho tašky, abych mu ji vytrhla z ruky a přiměla ho zůstat. Pustila jsem je a ustoupila.

Když jsem znovu promluvila, ujistila jsem se, že můj hlas byl vyrovnaný a normální. „Myslím, že nevadí, pokud ano. Jen mě to tak zajímalo.“

Zavrtěl hlavou a vstal. „Zavolal mi doktor McCormick. Potřebuje, abych se vrátil na kliniku.“

„Kvůli čemu?“

„Jede tam jeden z jeho blízkých přátel. James Holder. Pamatuješ si na chlapa, který v pondělí přišel s příznaky chřipky minulé pondělí? Zřejmě se to dost zhoršilo.“

„Jdu s tebou.“

„Nejdeš.“

Otočila jsem se. „K čertu, že nemůžu. Nenecháš mě tady, abys mohl zachránit den. Kromě toho, polovina lidí tady beztak stojí ve frontě na Twinkies. Myslím, že tuhle bitvu prohráváme.“

„Fajn. Můžeš jet se mnou.“

Na veletrhu mě vysadila máma a klinika byla vzdálená víc, než kilometr. Zvažovala jsem možnosti, ale nedopřeju mu uspokojení z toho, že mi je s ním nepohodlně.

„Jo, dobře. To je jedno.“

Řekla jsem Lucasovi, aby držel na konci stolu otevřený pytel, a poté jsem všechno ze stolu shrnula dramaticky dovnitř. Moje levná pera skončila v koši, když se Lucas nedíval.

Jeho auto bylo staré, černé jako jeho duše a potřebovalo zásadní facelift. Překvapilo mě, že si ho celé ty roky nechával. Jeho rodiče mu ho dali, když mu bylo šestnáct a když jsme byli na střední škole, trávil čas tím, že ho opravoval. Dávala jsem mu šanci padesát na padesát, že dojedeme na kliniku, aniž by se rozpadlo. Vepředu bylo jedno lavicové sedadlo, plné předmětů, které patřily Lucasovi: další stetoskop, běžecké boty, oblečení na cvičení úhledně složené na sedadle spolujezdce. Lucas se vším pohnul, ale když jsem naskočila a posadila se, pohltilo mě to. Jeho vůně. Se zachvěním na zádech jsem si uvědomila, že jsem v jeho doupěti.

Nastartoval náklaďák a připoutal se. Snažila jsem se o totéž, ale přezka se zasekla.

„Je to rozbité. Počkej, udělám to. Odepnul se a natáhl se, aby mi pomohl. Jednu sekundu jsem seděla na druhé straně lavice od něj a teď tu byl Lucas přímo na mě. Jeho tvrdá hruď se o mě opírala a já si byla vědoma každého nervového zakončení mého těla, které se s praskáním probíralo k životu. Jeho ústa byla kousek od mých, a protože jsem svému tělu nedůvěřovala, sevřela jsem rty a přitiskla se co nejvíc do sedadla, až se moje kůže spojila s látkou potahu. Moje zdravá ruka se sevřela v pěst po mém boku.

„Musíš tím trochu otočit, a pak opravdu silně zatáhnout,“ vysvětloval.

Mluvili jsme pořád o bezpečnostním pásu?

„Daisy?“

V určitém okamžiku jsem zavřela oči, tak jsem je teď otevřela a on tam byl a vznášel se nade mnou s napůl domýšlivým úsměvem.

„Zase se červenáš.“

Myslel si, že něco věděl a to já nemohla dovolit.

„Právě jsem vzpomínala na všechna ta rande, která jsi měl v tomhle autě na střední.“

Úkosem se na mě podíval a mně se líbilo, jak jsem ho zaskočila změnou tématu, tak jsem pokračovala. „Během společného běžkaření nám Jessica Mayweatherová povídala o tom, co jste v tomhle autě dělali. Doufám, že jsi ty sedadla nechal občas vyčistit, Lucasi.“

Silně trhl bezpečnostním pásem a zapnul mě. Bylo to příliš těsné, ale nic jsem nenamítala.

„Přeháněla.“

Otočila jsem se k oknu, aby neviděl můj úsměv.

Cestou na kliniku jsme nemluvili. To byl dárek vzhledem k tomu, že jsem stále nemohla přestat myslet na to, co všechno za ta léta tohle auto zažilo. Ani jsem předtím nelhala. Jessica Mayweatherová byla kvočna a všem se se svými eskapádami s Lucasem chlubila. Chodili spolu několik týdnů během prváku. V mé hlavě to byla léta.

„Neuvědomil jsem si, že jsi toho na střední tolik věděla o mém milostném životě,“ řekl, jakmile jsme vyjeli na hlavní silnici.

Nebylo to tak, že bych se soustředila na nic jiného…

Pokrčila jsem rameny. „Holky mluví.“

„Kluci taky.“

„Ano?“

Zastavil auto před klinikou. „Ano, myslím, že si vzpomínám, jak Bobby Jenkins říkal něco o tom, jakou mu dalo práci dostat se s tebou na druhou metu a jak jsi byla ztuhlá.“

Tváře mi zrudly popáleninami druhého stupně. Jestli Bobbyho Jenkinse ještě někdy uvidím, vrazím mu dýku do srdce. Uvidíme, kdo bude ztuhlý potom.

Na parkovací místo vedle našeho zajelo drahé modré sportovní auto a za volantem jsem poznávala našeho pacienta, Jamese Holdera. Bez dalšího slova o mých ložnicových dovednostech v dospívání jsme s Lucasem přešli do režimu lékaře. Hodila jsem si stetoskop kolem krku a vyskočila z auta. Než Lucas odemkl přední dveře, pan Holder už mířil dovnitř a vypadal desetkrát hůř, než přede dvěma týdny.

„Pane Holdere?“ Zeptal se Lucas a spěchal, aby mi pomohl nést část váhy pana Holdera. S Lucasovou pomocí jsme ho dostali do ordinace. Vytáhla jsem z recepce jeho kartu a připojila se k Lucasovi v místnosti.

„Od chvíle, kdy jsem přišel poprvé, se to zhoršilo,“ vysvětloval. „Nejím a v nepravděpodobné situaci, kdy jsem dokonce schopný usnout, téměř okamžitě se budím zalitý potem. Zbytek času vykašlávám krvavé hleny. To musí být nějaká chřipka.“

Chřipková diagnóza měla v té době smysl: byla chřipková sezóna, byl starší a užíval léky, které oslabovaly jeho imunitní systém. Protože byl osobním přítelem doktora McCormicka, rozhodli jsme se hrát na jistotu a poslat vzorek hlenu na rozbor.

„Daisy,“ začal Lucas, „vím, že je sobota, ale můžeš zavolat do laboratoře a zjistit, jestli už mají výsledky?“

Nebyl čas se dohadovat o tom, kdo byl oficiálně ve službě. Vykročila jsem ke stolu Giny a zavolala na číslo diagnostické laboratoře. Po několika zazvoněních jsem byla vyzvána k zanechání zprávy, která nám vůbec nepomůže. Vstoupila jsem do vyšetřovny.

Lucas kontroloval srdce a plíce. „Hluboký nádech.“

Pan Holder mu vyhověl a já začala klást otázky.

„Změnil jste nedávno stravu nebo léky?“

„Ne.“

„Byl jste nedávno v zámoří?“

„Ne.“

„Měl jste někdy takové příznaky.“

„Ne, ale tohle je hrozná věc. Jediný případ, kdy jsem viděl někoho takhle kašlat, bylo, když jsem navštívil slum v Indii. Jeli jsme tam na misijní výlet s kostelem a nikdy nezapomenu na nemoci, které tam museli někteří z těch chudých lidí řešit kvůli té jejich špíně.“

Vykulila jsem oči a listovala jeho kartou. „Myslela jsem, že jste říkal, že jste nedávno nikam necestoval?“

„To bylo více, než přede dvěma lety! Chcete, abych vám řekl i to, co jsem jedl v den, kdy byl zastřelený Reagan?“ Snažil se zasmát, ale to jen vyvolalo záchvat kašle.

„Přišel jste na té misi do blízkého kontaktu s někým, kdo vypadal, jako by byl nemocný?“ Zeptala jsem se.

„Sakra, všichni tam vypadali dost špatně. Nesáhla byste na ně. My tam ale byli a myli jim nohy, rozdávali Bibl..“

Jeho řeč přerušil obzvláště ošklivý záchvat kašle, a když si sundal ruku od pusy, byla plná krve.

Vrhla jsem ustaraný pohled na Lucase a zavrtěla jsem hlavou. Museli jsme od pana Holdera ustoupit. Hned. Moje instinkty mi říkaly, že máme co dočinění s něčím mnohem horším, než byla chřipka. Našla jsem ve skříňce dvě obličejové masky a jednu podala Lucasovi. Očekávala jsem, že se bude hádat, ale on si ji nasadil a pak se otočil, aby se ujistil, že jsem si ji nasadila správně i já.

Vstoupili jsme zpátky do místnosti a pan Holder se zjevně vyčerpaný, předkláněl s hlavou ve dlaních. Bez laboratorní diagnózy nebo rentgenového vyšetření hrudníku jsme toho víc udělat nemohli. Shromáždíme informace, které jsme měli: jeho teplota, krevní tlak, že cestoval do Indie, to vše naznačovalo diagnózu.

Jakmile jsme provedly všechny testy, které nám klinika dovolovala, řekli jsme mu, aby tam seděl a my šli do vyšetřovny přes chodbu, abychom si promluvili v soukromí.

„Myslím, že si oba myslíme to samé. Měli bychom zavolat do krajské nemocnice? Tady toho víc udělat nemůžeme.“

Souhlasila jsem, ale naposledy jsem zkusila zavolat do laboratoře.

„Zatraceně,“ vykřikla jsem po dalším marném pokusu a práskla jsem sluchátkem. Frustrovaně jsem zavřela oči, a když jsem je znovu otevřela, všimla jsem si, že na záznamníku blikala malá červená dioda. Gina obvykle kontroluje víkendové vzkazy v pondělí, ale já se do toho pustila v naději, že nám to pomůže.

„Doktore McCormicku, Billy má kuřecí maso…“

Pustila jsem další zprávu.

„Můžete v pondělí zavolat. Potřebuji…“

Další.

„Krávy se znovu dostaly z pastviny, potřebuji…“

Další.

„Haló? Tady je Erika z Mission Labs. Je nesmírně důležité, abyste si tento vzkaz přehráli co nejdříve. Dostali jsme pozitivní kulturu tuberkulózy od pacienta J. Holdera a tohoto jedince je třeba okamžitě umístit do izolace. Každý, kdo s ním byl v přímém kontaktu, by měl být monitorován. Pokud se nám neozvete do pondělí ráno, budeme podle zákona nuceni informovat CDC.“

„Lucasi!“ Zakřičela jsem. „NECHOĎ ZPÁTKY TO TÉ ORDINACE!“