SFD - 19. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Tak jo dámy a je to tady, doporučuju si připravit kapesníčky, protože následujících pár kapitol bude citová ždímačka a rozhodně je použijete : ) Lusesita

Datum: 19. června

Od: Cole

Komu: Jared

 

Teď už chápu závislost. Nikdy předtím jsem ji nechápal, víš. Jak může muž (nebo žena) dělat něco tak sebezničujícího, když ví, že tím neubližují jen sobě, ale i lidem, které milují? Zdá se tak neuvěřitelně snadné nevypít další drink. Prostě se jen zastavit. Tak jednoduché to je, vážně, ale jako se to často stává mně, má arogance mi zabraňuje vidět pravdu, na které záleží.

Ačkoliv teď už ji vidím.

Každý den si namlouvám, že už bude poslední. Každý večer, kdy usínám v jeho posteli, si namlouvám, že zítra si koupím letenku do Paříže, na Havaji, nebo možná do New Yorku. Nezáleží, kam půjdu, hlavně, že nebudu tady. Musím se dostat z Phoenixu – pryč od něj – než to zajde ještě dál.

A pak se mě znovu dotkne a mé přesvědčení zmizí jako pára nad hrncem.

Tohle nemůže skončit dobře. To je jádro věci, cukříku. Už jsem to zažil – ty to víš – a na konci zůstane jen zlomené srdce. Na mě nečeká žádný šťastný konec jako u tebe a Matta. Pokud zůstanu tady s ním, nakonec budu neklidný a naštvaný.

Už teď se to děje a nemůžu to zastavit. Stávám se zahořklým a naštvaným. Nebude trvat dlouho a budu nesnesitelný, nakonec mě opustí. Ale když udělám to, co musím, co mi má přirozenost velí udělat, jít dál, konec nebude o nic lepší. Ať tak, či onak, bude pryč. Není moudřejší to ukončit teď, cukříku, než to dojde až do tohoto bodu? Není lepší si připustit, že štěstí, co pociťuju je předurčeno k sebedestrukci?

Zítra odejdu. Zítra přestanu zdržovat nevyhnutelné.

Zítra přestanu nám oběma lhát.

Zítra.

A ptáš se, co dnes? Dnes už je moc pozdě. Brzy bude doma, na sporáku mám večeři a víno se chladí v ledničce.

A on se na mě bude usmívat, jakmile projde dveřmi a já budu předstírat, že tato křehká, riskantní věc, kterou jsme stvořili, může trvat věčně.

Ještě naposledy, cukříku. Jedna poslední dávka. To je vše, co potřebuju.

A tak nyní už rozumím závislosti.

 

 

PROBUDÍ MĚ na sklonku noci lehkým sevřením ruky, což nikdy předtím neudělal a trvá mi chvíli, než mi dojde, co se stalo.

„Cole?“ V místnosti je tma. Sotva rozeznávám jeho siluetu ležící přede mnou.

„Děje se něco?“ Neodpoví, ale rychle se přesune do mého náručí. Nikdy neváhal, co se týče milování, a vím, že kdyby mě probudil, jen za tímto účelem, už dávno by přešel k akci. Tohle bylo něco jiného a znepokojilo mě to. Všechno na tom bylo špatně. Byl příliš klidný, příliš tichý, příliš napjatý. „Co je?“ Zašeptám.

Obalí kolem mě ruce. Chvěje se a jeho rty jsou o proti mým měkké. „Jen ještě jednou, lásko.“ Zašeptá.

Naše milování je pomalé a něžné, chci se ho dotýkat všude. Po celou dobu je tichý, roztřeseně dýchá, jeho jemné, štíhlé ruce mě povzbuzují, nohy má pevně sevřené kolem mých boků. A když ho nakonec políbím, ochutnám slzy.

Zastavím se a přemýšlím, jestli jsem si to jen nepředstavoval. Přejedu prsty přes jeho tváře, jsou mokré a dech se mu zasekne v krku.

„Řekni mi, co je špatně.“ Ale on mlčí a jen zavrtí hlavou. Zaboří tvář do mé hrudi a přestane bojovat. Ať už ho trápí cokoliv, vzdá se a tiše pláče, až se z toho třese a já netuším, co mám dělat. Držím ho pevně, dokud neusne, jeho tvář je na mé hrudi stále vlhká. Dlouho poté, co se jeho dech zpomalí, ležím vzhůru, bolí mě na hrudi zlou předtuchou. Namlouvám si, že o nic nejde, že vše bude v pořádku.

Je skoro pět, když konečně usnu, když se o dvě hodiny později probudím, je pryč.

 

NEJDŘÍV si pomyslím, že šel pouze nakupovat do obchodu, téměř vždy připravuje snídani. Pravděpodobně šel jen pro vajíčka a slaninu, nebo se možná rozhodnul dnes nevařit a vrátí se s bagetami a latéčkem. Jdu běhat, čekám, že ho najdu v kuchyni, až se vrátím, ale není tam. Přemýšlím o tom, ale nebojím se. Ještě ne. Dokud nejsem ve sprše a nevzpomenu si, co se stalo v noci. Jak klidný byl.

Na slzy na mých rtech. Na jeho tichý šepot.

„Jen ještě jednou, lásko.“

A v tu chvíli mi dojde, že je něco špatně.

Strach a úzkost, kterou jsem pociťoval, zatímco mi ležel v náručí, přerostli v absolutní děs. Zavolám mu domů, ale nezvedá to. Volám mu na mobil, ale skočím rovnou do hlasovky. Obléknu se tak rychle, jak jen můžu a jedu k němu domů.

Když otevře dveře, jeho oči jsou smutné a trochu zarudlé.

Rychle se odvrátí. „Dal by sis víno?“ Zeptá se s nucenou nonšalancí. Jako by tohle bylo v pořádku. Jako by se mi země neotřásala pod nohama.

„Ještě není ani devět.“

„Vím, kolik je, miláčku. Smíchám ti ho s pomerančovým džusem, pokud se budeš cítit líp.“

„Snažil jsem se ti dovolat.“ Mlčí a pohled upírá mimo mě. Semínko hrůzy v mé hrudi rozkvete v plnohodnotnou paniku. „Je něco špatně?“

„Ne.“ Řekne, i když jeho hlas je divný. Napjatý. Příliš tichý. Následuje jen napjaté ticho a pořád se na mě nedívá.

„Nevím, co se tu děje, Cole, ale zasraně mě děsíš. Prosím, řekni mi, o co jde.“

Trvá mu chvíli, než odpoví. Jen vteřinu, jeden hluboký roztřesený nádech. „Je to jednoduché, zlatíčko. Odcházím.“

Panika, co jsem cítil, vybuchla, vyrazila mi dech, svíravý pocit na hrudi hrozil, že se udusím. Srdce mi buší a já se musím chytit opěrky gauče, abych zabránil světu se točit, když tu stojím v paralyzujícím šoku. „Odcházíš ode mě?“ Podaří se mi nakonec vyslovit.

„Odjíždím z Phoenixu.“

Dýchej.

Přinutím se nadechnout. Napočítám do pěti a přemýšlím.

Opuštění Phoenixu nutně neznamená, že odchází ode mě. Nemusí to znamenat, že je konec.

„Jak dlouho budeš pryč?“ Podaří se mi ze sebe dostat.

„To ještě nevím, drahoušku.“

„Kam půjdeš?“

„Pro teď do Hamptons. Pak možný do Paříže.“

Na okamžik – pouhý úder srdce -  je má panika pryč a nahradí ji něco ještě horšího. Něco ošklivého. „K Raulovi? O to tady jde?“

„Ne,“ zašeptá, v jeho hlase slyším slzy.

„Nejsem pro tebe dost dobrý?“ Vyštěknu a vidím, jak moc ho to zasáhlo. Vidím, že se mu třesou ramena pod tíhou mého rozhořčení.

„Tak to není,“ zašeptá a můj chvilkový hněv se rozplyne. A nezbyde nic, než bolest, zmatek a neochvějné přesvědčení, že ho nemůžu ztratit.

Zavřu oči. Bojuji se slzami, které se mi hromadí za víčky. Snažím se polknout knedlík v krku. Jak se to mohlo stát? Pokud ho to zraňuje stejně, jako mě, čímž jsem si jistý, tak proč?

„Cole?“ Otevřu oči a on se ke mně konečně otočí. Jeho tváře jsou mokré a v jeho očích vidím, že se nepletu. Je tak blízko, aby se rozsypal. „Cole,“ zopakuju, tentokrát prosím, „mluv se mnou.“

„Musím jít,“ hlas se mu při těch slovech zlomí.

Přejdu k němu, vezmu jeho tvář do dlaní a snažím se mu podívat do očí, ale on je pevně zavře. Slíbávám mu slzy z tváří. „Pak jdi, ale řekni mi, že se nakonec vrátíš domů. Prosím, řekni, že tohle není konec.“

„Musí to skončit.“

„Proč?“

Zhluboka, roztřeseně se nadechne, pak znovu otevře oči, které jsou zaplavené slzami. „Jonathane,“ řekne jeho skutečným hlasem – nepřikrášleným melodičností, kterou obvykle používá, ale tím tichým, který je za ní schovaný. Není nižší než obvykle. I když je stále tak trochu zženštilý, ale tentokrát je jemnější, plný strachu. A tím jedním slovem, mým jménem, mě zraní víc, než jsem si myslel, že je možné, protože to znamená, že mluví smrtelně vážně. „Kdybych ti řekl, že se nebudu vídat s nikým jiným, zatímco budu pryč, věřil bys mi? Vzal bys mě za slovo? Můžu být pryč dva, čtyři nebo šest měsíců. Víš, jak jsem v minulosti žil. Kdybych ti teď řekl, že nebudu mít jiného milence, než jsi ty, věřil bys mi?“

Chci říct ano, že mu věřím. Ale je to pravda? Šest měsíců s ním, na druhé straně země, nebo na druhé polovině světa. Věřil bych, že by byl po všechny ty noci sám?

„A co ty?“ Pokračuje napjatým šepotem.

„Za čtyři měsíce od nynějška, když pořád nebudu doma, budeš na mě čekat, nebo si najdeš někoho jiného, s kým bys sdílel postel?“

„Já nevím,“ připustím a jeho slzy začnou padat rychleji.

„Já ano,“ odstrčí mé ruce, odvrátí se ode mě a otře si oči. „Buď budeš předpokládat, že jsem nevěrný a budeš zahořklý a naštvaný, nebo se unavíš čekáním na mě a najdeš si někoho jiného. V každém případě se jednoho dne vrátím domů a ty budeš pryč.“

„Nemůžeš vědět, jestli to tak bude.“

„Ale vím, Jone. Vždycky to tak je.“

„Řekl jsi mi, že jsi to nikdy nezkusil.“

„Lhal jsem a nemůžu si tím znovu procházet, Jone.“

Vezmu ho za ruku a otočím k sobě. „Nechci, aby to mezi námi skončilo, Cole. Prosím nedělej to. Miluju –“

„Neříkej to!“ Zašeptá a přiloží mi prst na rty, aby mě umlčel. V jeho očích se objeví něco jako panika. „Prosím, neříkej to.“ Znovu prosí.

„Cole –“

„Neměli jsme to nechat zajít tak daleko.“

„Nechci, abys odešel. Nechci, aby to skončilo. Prosím, nedělej to. Nevěřím, že tu není jiná možnost.“

Slzy teď padají ještě rychleji, ale nesnaží se je přede mnou skrýt, nebo je otřít. „Je tu jedna možnost. Chceš ji slyšet?“

„Samozřejmě.“

„Nebude se ti líbit.“

„To nevíš.“

Můžu říct, že mi nevěří, ale zhluboka se nadechne a řekne, „pojď se mnou.“

„Jít s tebou kam?“

Na chvíli zaváhá. „Kamkoliv.“

Musím se trochu zamyslet nad tím, co mi tu říká, a najednou mi to začne docházet a v hrudi pocítím hněv. Nechám ho ze sebe proudit a ustoupím o krok, v jeho očích vidím, že to očekával.

„Myslíš, abych zapomněl na práci a cestoval s tebou?“

„Ano.“

„Už jsme o tom jednou mluvili, Cole. Nebudu tě následovat jako nějaký psík a žít z tvé charity.“

„To není charita, Jone.“

„Všem ostatním to tak bude připadat.“ Zvýším hlas.

„Nezáleží, co si ostatní my –“

„Jak bych vůbec mohl žít s hlavou nahoře, Cole?“

„Kdybych byl heterosexuál, všichni by očekávali, že budu podporovat svoji ženu. Jaký je –“

„Ženu?“ Vyštěknu, teď už křičím a on sebou trhne, ale nemůžu přestat. „Tohle ty chceš?“

„Nepochopil jsi to. Myslel jsem jen –“

„A měl bych taky čekat s večeří, až se vrátíš domů? Nebo je to pořád tvoje práce? Měl bych tě tedy nazývat ženou?“ Zamračí se a vím, že jsem ho zranil, ale jsem příliš naštvaný, abych svá slova vzal zpátky.

Přistoupí o krok ke mně s obezřetným výrazem. „Mám život, který mi většina lidí závidí, Jone. Můžu si jít, kam chci. Dělat, co chci. Mám víc peněz, než dokážu utratit.“ Položí mi jednu chvějící se ruku na tvář. „A chci to sdílet s tebou. Vše, co musíš udělat je říct ano.“

Miluju ho. Bože, miluju ho tak moc, že uvažuju, jak je možné, že mi ještě hrudník nevybuchl sílou lásky k němu, ale nedokážu si představit, že bych udělal to, o co mě žádá. Nedokážu si představit, že nebudu mít nic svého, že na něm budu závislý naprosto ve všem.

„Nemůžu tak žít.“ Snažím se udržet mírný tón hlasu, ale stejně tak jsem mu mohl vlepit facku. Zasekne se mu dech v krku. Zavře oči a odvrátí se ode mě, ale ne dřív, než zahlédnu, co se přede mnou snaží skrýt. Zahanbení. „Cole –“ začnu se po něm natahovat, ale ucukne a zvedne ruku, aby mě zastavil.

„Jednou ses mě zeptal, proč se chovám tak, jak se chovám. To je ten důvod, Jone. Protože být okázalý, excentrický je přesně to, co se ode mě očekává a ačkoliv se mi lidi smějí, také vyjadřují určitý respekt k mé schopnosti nezajímat se o to, co si myslí. Jsem hlupák, zbabělec. A slaboch. A to je to jediné, co si gay nemůže dovolit.“

„Necháp –“ znovu zvedne ruku, aby mě zastavil.

„Rád bych, abys teď odešel.“ Řekne rozervaným hlasem. Byl to téměř jeho skutečný hlasy, jemný, tichý a dusící se slzami. Ale také slyším, že znovu změnil intonaci; trochu melodičnosti se znovu vrátilo. Zády ke mně přejde ke stolu, zvedne skleničku vína a hodí do sebe vše, co v ní zbylo.

„Můžeme si o tom promluvit, Cole? Prosím?“

„Ve skutečnosti už není co dalšího říct.“ V dalším okamžiku se ke mně otočí čelem, a když to udělá, na tváři má nasazenou masku. Zdi jsou neochvějně zpět na svém místě. Opře se o stůl a pohodí hlavou, aby mu ofina spadla přes oči. Na tvářích má stále slzy, ale oči už jsou suché. „Letadlo mi odlétá za pět hodin. Myslím, že víš, kde jsou dveře, drahoušku.“