Entangled - 18. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Když Cara z chodby zaslechla důvěrně známé zacinkání o tom, že do penthousu vyjíždí výtah, právě pokládala spícího Marcuse do jeho košíku na spaní. Když vzala v úvahu, jak dlouho už byl Gian pryč, usoudila, že se pravděpodobně vrátil on. Proutěný koš položila doprostřed své postele, kde bylo dítě v bezpečí, a zamířila do přilehlé koupelny, kde si sundala župan.

Čekala na ni horká, skoro až příliš plná vana plná bublinek.

Po ránu si ji zasloužila.

„Caro?“

Do prdele.

Koupel na ni očividně bude muset počkat.

Mylně se domnívala, že ten, kdo přicházel do penthousu, byl Gian. Ale znělo to jako Domenic. Rychle si navlékla župan zpět a právě, když vyšla a zabočila za roh do chodby, si ho v pase bezpečně zavázala.

„Caro, jsi doma?“

Z ložnice se ozvalo bzučení jejího mobilního telefonu – když Marcus spal, vždycky vypínala jeho vyzvánění. Jistě, Dom by rozhodně mohl chvíli počkat.

Cara se skoro otočila, aby zamířila k bzučícímu telefonu, ale přestal bzučet. Pak začal bzučet znovu.

Co to zatraceně bylo?

„Jo, dej mi chvilku,“ zavolala Cara.

„Gian je tady?“

„Ne, dneska ráno mu do toho něco přišlo.“ Když se Dom objevil na konci chodby, Cara byla jen krok od návratu do své ložnice. „Hned přijdu. Něco se stalo?“

Dom pokrčil rameny. „Nic, kvůli čemu by sis musela dělat starosti.“

Na zlomek vteřiny se jí zastavilo srdce. „Ale stalo se něco?“

Neodpověděl. Telefon v ložnici dál bzučel. Očividně se trvale a neúnavně dožadoval její pozornosti.

„Počkej, jen si dojdu pro telefon,“ řekla Cara Domovi, „než probudí dítě.“

Domův podivný, chladný výraz se nezměnil, ale i tak na ni mávl. Caře to nepřišlo nijak zvláštní, protože Gianův bratr byl jedním z mála lidí, ke kterému se nedostala dost blízko na to, aby ho svým způsobem považovala za přítele. Ten muž byl vždycky slušný a zdvořilý, ale nikdy se nedostal k tomu, aby s ní navázal přátelský vztah. Nevadilo jí to. Chápala, že některým lidem - některým z Gianových mužů nebo rodiny – nebylo příjemné být s ní nebo navázat s ní nějaký vztah.

Cara se k Domovi otočila zády a zamířila do ložnice. V ten okamžik si uvědomila, že to pravděpodobně byla největší chyba jejího života. Neudělala ani jediný krok dovnitř místnosti a Dom byl náhle za ní. Na tak velkého muže ho Cara jen stěží zaslechla.

Popadl jí za vlasy a v okamžiku ji stáhl na zem. Její hlavu zasáhla prudká bolest, která celým jejím nervovým systémem jako tisíce jehel vystřelovala přímo do páteře. Nevypadalo to, že by Domovi vadil její prvotní boj. Díky své velikosti Caru snadno přemohl, donutil ji přetočit se na záda a pak jí praštil hlavou přímo do země.

Bolestí a zmatkem se jí už v očích začínaly tvořit slzy. Tyhle emoce neměly nic co společného s jejím strachem. Domovi neudělala nic, co by ospravedlnilo rány pěstí, kterými se pustil do jejího těla, ani jeho smích plný výsměchu, když žadonila, aby s tím přestal.

„Proč to děláš?“

„Mlč,“ zavrčel.

Proč?

Co?

I když Cara si nebyla s Domem nikdy příliš blízká, ani se s ním nepřátelila, muž, který byl teď nad ní, nebyl tím, kterého dřív viděla. Vypadalo to, jako by se celá jeho tvář změnila, jeho výraz - téměř mrtvý – vypadal, jako by patřil monstru.

Připadalo jí, jako by ji vůbec neviděl. Jako by se jeho oči nedívaly na matku jeho synovce nebo na ženu, která o něm ani o jeho rodiny nikdy nepronesla ani jedno špatné slovo. Nezajímalo ho, kým byla, protože byla prostě jen něčím, s čím se měl vypořádat.

Něco, čeho se zbavit.

Její počáteční šok rychle přešel ve výkřik, který vydala. Výkřik, který probudil spící dítě.

Ložnicí se ozvalo Marcusovo zakvílení. Když Dom s dalším úderem zaváhal a pohledem zajel k posteli, jako by si právě uvědomil, že v místnosti bylo i dítě, Caře spadlo srdce až do žaludku. A stejně tak jako na ní, se ani na malý proutěný koš nedíval s důvěrně známým pohledem člověka, který se díval na něco, o co by měl na jisté úrovni pečovat.

Cařina panika se rozběhla na nejvyšší obrátky. Předtím až příliš šokovaná a nejistá, než aby skutečně zareagovala, i když se hloupě snažila dostat se z cesty facek a úderů. Teď s jediným pohledem na muže, který by z nějakého důvodu, který nechápala, mohl zabít jejího syna, ji zoufalství opravdu nakoplo.

Nakoplo ji zatraceně tvrdě.

V ústech cítila pachuť krve, z tváře jí vystřeovala bolest až do hrudi, ale Caře to bylo naprosto ukradené. To jediné, co slyšela, byl její plačící syn a to, jak jí srdce bušilo jako o závod. Její boj se pod Domovou váhou zvětšil a pustila se do něj vším, čím mohla. Musela bojovat rukama, nehty. Ale využila je, co nejlépe mohla, zaťala je do Doma tak tvrdě, jak jen mohla, a cítila, jak jí klouby z nárazu do jeho úst zapraskaly. Nehty se mu hluboce zaryla do obličeje, nechávaly po sobě ostré linky od očí až ke rtům, přitom bušila a kopala nohama ve snaze získat jakýkoli záchytný bod.

„Zkurveně sebou nemlať,“ zaslechla, jak nad ní vrčel.

Cara ho neposlouchala.

Nebyla si jistá, jak by vůbec mohla.

„Nemohl ji prostě nechat být,“ zavrčel Dom, když jeho ruce sevřely Caru kolem hrdla. Tvrdě ho stiskl, sebral jí vzduch, až jí jeho nedostatkem hořely plíce. „Nikdy jí nedovolí být šťastnou, ne tak, jak on chtěl být. Srát na něj a srát na tebe.“

Cara v uších slyšela hukot vlastní krev. Vidění měla rozmazané. Rty měla otupěné necitlivostí, stejně tak jako všechny končetiny. Přísahala by, že cítila, jak jí srdce zpomalovalo.

Nebyla si jistá, jak to bylo možné, ale bylo to, jako by se v těch okamžicích zpomalil celý svět kolem ní. Díky tomu si byla mnohem bolestivě vědoma toho, že přicházela o život a nemohla s tím nic udělat.

„Prosím, neubližuj dítěti,“ podařilo se Cara ze sebe dostat díky poslednímu kousku dechu, který ji zbýval. „Prosím -“

„Zkurveně sklapni! Drž hubu, sklapni, drž hubu!“

Někde vzadu zamženého vědomí si Cara byla jistá, že uslyšela ozvěnu zacinkání, které se neslo penthousem. Ne, že by na tom záleželo, protože Cara neměla dost energie ani na to, aby udržela otevřené oči, nemluvě o tom, že by dokázala zvednout pěsti, aby dál bojovala.

Prosím, neubližuj mému Marcusovi.

Prosím, neubližuj mému dítěti.

Je mi líto, ať už jsem udělala cokoli, ale jemu neubližuj.

Nebyla si jistá, zda ta slova vyslovila nahlas, ale myslela si je. Její mysl křičela dál a dál, až měla hrdlo celé syrové a krvavé, ale to mohlo být klidně z toho, jak jí dusil.

Nejšťastnější vzpomínka, na kterou si Cara v tu chvíli dokázala pomyslet, bylo to, jak se probudila v nemocnici první noc poté, co se narodil Marcus, a přistihla Giana u toho, jak jejich synovi zpíval francouzskou ukolébavku. Vůbec nevěděla, že uměl zpívat, ani si nevšiml toho, že se probudila. Byl to ten nejsladší pohled – okamžitý důkaz toho, že bez ohledu na to, co se stane, on bude své dítě milovat.

A možná, že kdyby z toho mohl vyváznout živý jen jeden z nich, chtěla, aby to byl Marcus.

Vždycky bude mít svého otce.

Prásk.

Náhlé obnovení přívodu vzduchu do plic Cary doprovodil hlasitý zvuk. Při té absolutní agónii, kterou doprovázelo nové nadechnutí, se jí oči doširoka rozšířily, ale to jediné, co nad sebou viděla, bylo tělo Doma, které dopadlo na ni. Nedokázala v sobě najít dost síly, aby se mu zatraceně uhnula z cesty.

„Sakra, Caro, jen okamžik, zlato. Mám tě.“

Ten hlas… byl tak nádherně, úžasně známý.

Když z ní byla stržena Domova mrtvá váha, jen stěží vůbec pohnula. Svírala si krk, snažila se nabrat vzduch. Opravdu to moc nepomáhalo.

„Podívej se na mě,“ zaslechla, jak muž požadoval. „Dovol mi dívat se ti do očí. Nesnaž se dýchat tak zhluboka.“

Nedokázala se zaměřit na rozmazaný obraz nad sebou, její oční panenky bojovaly s tvary, ze kterých se obraz skládal. Opatrnými pohyby se jeho ruce dotkly její tváře. I to bolelo.

„Bože, mon ange, podívej se na mou tvář. Snaž se uklidnit a soustředit se.“

Cara to udělala, ale nepomáhalo to. „Moje dítě... dej mi moje dítě, prosím.“

„Ššš. Marcus je v pořádku, jen rozzlobený.“

„ Dej mi moje dítě!“

„Dobře, dobře.“

Jakmile Cara ucítila sladkou vůni svého dítěte a měla ho ve svých slabých pažích, vidění se jí vyjasnilo natolik, že byla schopna znovu vidět svět kolem sebe.

Gian.

Seděl naproti ní, v očích měl opatrný pohled a ruce natažené, aby jakmile bude připravena k pohybu, ji vzal do svého objetí. Jen zavrtěla hlavou. Nechtěla, aby se jí ani jejího dítěte v tenhle okamžik cokoli dotýkalo. Jako ve snu konejšila Marcuse a on ji z povzdálí hlídal.

„Nedívej se na to,“ řekl Gian, když Cara zajela pohledem stranou k Domovu tělu.

Zadní část jeho hlavy byla rozstřelena.

No podlaze ložnice se hromadila krev.

„Nevím, co se právě stalo,“ zašeptala Cara.

„Chystal se mi vzít tě.“

„Ale proč?“

„Protože si myslel, že jsem mu vzal Elenu,“ řekl Gian.

Cara tomu úplně nerozuměla.

Nemyslela si, že to bylo důležité.

Znovu se ozvalo povědomé zacinkání výtahu. Cara zběsilým pohledem zajela ke Gianovi, ale ten vypadal při příchodu neznámého člověka k nim domů mnohem klidněji než ona.

„Uklidni se, pravděpodobně je to jen...“

„Bossi!“

„Stephan,“ dokončil Gian s povzdechem.

„Bossi! “

„V zatracené ložnici, Stephane.“ Gian ještě jednou natáhl ruce směrem k Caře. „Vím, že jsi vyděšená a celá bolavá, ale opravdu rád bych tě právě teď držel, mon ange. Prosím.“

Při jejím plachém přikývnutí se po zemi rychle pohnul. V okamžiku, kdy necítila nic jiného než jeho, se cítila lépe. Jemným dotekem prstů přejel po její tváři a pak zajel do spleti jejích vlasů. Přejel pohledem po stopách na jejím krku, zamumlal něco o krevní podlitině v jejím oku, a zmínil se o doktorovi, který, jakmile bude všechen nepořádek odklizen, přijde a podívá se na ni i na dítě.

Dokud byl Marcus v jejím náručí, stále šťastný, a byl tam i Gian, bylo Caře všechno jedno.

„Do prdele,“ řekl Stephan ze dveří. „Jak jsi to sem zvládl přede mnou? Byl jsem minimálně o patnáct minut blíž.“

Gian pokrčil rameny, ale Caru ani na okamžik nepustil. „Jezdím rychle.“

„Chris vždycky říkal, že jezdíš jako zkruvený šílenec, bossi.“

„On to podceňoval,“ řekl Gian. „Tohle musí zmizet, Stephane. Tenhle nepořádek - tělo. Musí to pryč, nesmí to být najito.“

Cara se rozhodla, že se ani ohledně tohoto nebude ptát.

„To můžu zařídit,“ odpověděl Stephan.

To bylo ono.

**********

Cara našla Giana sedět na zemi, uprostřed jejich ložnice, s odhozeným sakem a kravatou, která mu kolem krku volně visela. Seděl na stejném místě, kde byl Domenic sakra zatraceně blízko tomu, aby ji zabil, a kde pak přišel o svůj vlastní život. Gian si pohrával se svým prstem a když se k němu Cara dostala blíž, uvědomila si, že si kolem prstu zas a znovu otáčel svým vlastním snubním prstenem. Jen zřídkakdy ho vídala nosit tenhle kroužek - říkal, že ho neměl rád a nasazoval si ho pouze v případech, kdy to bylo nezbytné.

Předpokládala, že dnešek byl jedním z těch nezbytných dnů.

Elenin pohřeb.

Věděla, že poslední dva týdny byly pro zvláště Giana hodně těžké. Možná, že kdyby se jednalo o zabití jiného muže a ne jeho vlastního bratra, ta tíha, kterou nosil, by nebyla tak všudypřítomná a očividná. Šla s ním, když se rozhodl říct své mámě a tátovi to, že Domenic domů už nikdy nepřijde. Gian to nemusel dělat, protože Cara věděla, že se Stephan podle Gianovy žádosti o tělo postaral tak, aby nebylo nikdy nalezeno. Pro Gianovy rodiče bylo smutné uvědomit si, že se stalo to, co se stalo a nemít přitom žádné odpovědi, ale Gian nebyl povinován jim je dát.

Ale on to udělal.

A zvuk.

Ach bože.

Caře v mysli stále zněl zvuk zlomení srdce Celesty Guzzi. Bylo to, jako by se celý svět ženy najednou naprosto rozpadl. Když poslouchala, jak Gian všechno vysvětloval a omlouval se, v očích jeho mámy zuřila válka. Cara si nemyslela, že byla stejně dobrou ženou, jakou vypadala být Celeste v okamžicích, které následovaly potom. Žena, která čelila důvodům proč tomu tak bylo, a zároveň dokázala odpustit. Žena, která milovala zavražděné dítě i dítě, které vraždu udělalo.

Na druhé straně Gianův otec nebyl tak chápavý. Zbabělec. Blázen. Tvoje chyba. Ty jsi tohle udělal.  A kvůli čemu, Giane, kvůli děvce?

Cara na tahle slova nikdy nezapomene.

Měla podezření, že ani Gian.

„Giane?“ zeptala se Cara tiše.

Nepodíval se na ni, ale přestal tím kroužkem točit. „Ahoj, mon ange.“

„Když jsi přišel do penthousu, neviděla jsem, kam jsi šel.“

„Potřeboval jsem pár vteřin.“

„Proč?“

Gian se zhluboka nadechl. „Na přemýšlení. Být na chvilku sám.“

„Můžu ti -“

„Ne, nechoď.“ Popadl ji za zápěstí a stáhl si ji k sobě dolů. Seděla na zemi naproti němu a on si znovu začal hrát se svým prstenem. „Čas sundat si ho naposledy.“

Gian to řekl s jemným úsměvem a pokrčením ramen.

„Tak proč to neuděláš?“

„Jedna moje část si myslí, že to není skutečné. Stejně tak moc, jak nenávidím tenhle prsten, nenávidím i to, co znamená, Caro. Prostě jsem nenáviděl to, s kým mě svázal a jak mě spoutal. Bylo to, jako by mě pokaždé, když jsem si ho musel nasadit, dusil. Mám strach, to je všechno.“

„Kvůli čemu, Giane?“

„To, že to, jak jsem se vždycky cítil, způsobí, že se při dalším budu cítit ještě stejně.“

Aha.

„Právě teď si kvůli tomu nemusíme lámat hlavy,“ zašeptala Cara a natáhla se k němu, aby rukou pohladila Gianovy napjaté linie ve tváři. „To víš, že?“

„Já jsem boss. Boss musí -“

„Být šťastný. Dát si trochu čas. Řídit rodinu a svou organizaci. Být tátou. Být mým milencem. Být synem. Vzal sis někdy čas na to, abys prostě jen byl, Giane?“

„Na tohle nemám čas, Caro, ne ve své pozici.“

„A kdo ti zatraceně říká, co bys v tenhle okamžik měl a neměl pro sebe dělat, Giane? Kdo ti něco řekne? V jedné věci máš pravdu - ty jsi boss, nikdo jiný.“

Gianovi zabralo skoro celou tichu, než znovu promluvil: „Ale já se s tebou chci oženit. Chtěl jsem si tě vzít už od okamžiku, kdy jsem věděl, že tě miluju, mon ange.“

„A jednoho dne mi to můžeš nabídnout. Tím dnem nemusí být dnešek ani zítřek.“

Zasmál se. „To je tvůj tichý způsob, jak mi dát košem.“

„Musíš se prostě jednoho dne zeptat, Giane. To je všechno.“

Gianův pohled klesl dolů. „Dneska jsem zjistil jisté věci - přišla zpráva koronera a já jsem si ji šel po pohřbu projít.“

„Dobře.“

„Elena byla těhotná. Možná s Domovým dítětem, tím si nejsem jistý. Ale mám takové podezření. Měli nějakou tkáň, aby ji mohli otestovat s mým DNA, pokud bych chtěl - mají podezření, že otcem jsem já. To není možné, ale neopravoval jsem je. Nepotřebují mít v záznamu, že jsem nebyl otcem dítěte, protože to by jim dalo jen další důvod, aby se dívali mým směrem, takže jsem o testování otcovství nežádal. Než jsem ten den odešel z usedlosti, vymazal jsem z jejího telefonu zprávy, hovory i Domův kontakt. Vzal jsem i lahvičky s prášky, které byly na jeho jméno. Věděl jsem, že ho zabiju a i tak jsem se ho stále snažil chránit. Dneska jsem to udělal znovu. Uvědomil jsem si, že jsem za to, co s ní Dom udělal ani za to, že spadl do její pasti, nebyl nasraný. Kdysi jsem byl na jeho místě i já. Jsem nasraný kvůli tomu, co z toho vzešlo, kvůli tomu, co udělal, ale ne kvůli ní. Chybí mi můj bratr, ale ne ta věc, do které ho změnila.“

„Bylo v té zprávě něco dalšího?“

Gian pokrčil rameny. „Toxikologická zpráva uvádí, že nejméně dva roky užívala značné množství opiátů na předpis. To vysvětluje, proč našli na její jméno lahvičky léků proti bolesti a ty, které jsem našel a na kterých bylo Domovo jméno. Pravděpodobně od koupeného doktora. Dobře to skrývala.“

„To závislí občas dělají. Alespoň ti vysoce funkční.“

„Byla minimálně čtyři měsíce těhotná, Caro, takže to musela vědět.“

Cara si povzdechla. „S tím souhlasím.“

„Ten den, kdy jsem ji našel, jsem si myslel, že byla sobecká,“ přiznal, „kvůli tomu, co udělala Domovi, kvůli tomu, čím mi chtěla jen ublížit. Nemohla si pomoci, očividně musela manipulovat a hrát své hry až do samotného konce.“

„Takže?“

„Takže pak jsem se dozvěděl, že byla i těhotná, a tyhle myšlenky to jen potvrdilo. Teď, když o tom všem přemýšlím, mi to nepřijde tak šílené. Necítím se tak špatně kvůli tomu, co udělala, protože si to myslím, že to nebylo vždy jen o mně. Vždycky to bylo o ní, to je to, kým byla.“

„Teď to skončilo, Giane,“ řekla Cara.

Přikývl. „Když jsem ti řekl, že svoboda je vždycky beztížná, mýlil jsem se. Vzpomínáš si na to?“

„Samozřejmě. Pamatuji si všechno, co jsi mi kdy řekl.“

„Někdy je i svoboda tak těžká. Jako když nevíš, co s ní dělat. “

Cara se ze země zvedla do kleku. Natáhla se dopředu a jemně políbila Giana na rty. Cítila, že čím déle na nich prodlévala, tím víc na jeho rtech vykvétal smyslný úsměv. „Máš všechen čas světa, abys na to přišel, Giane.“

„S tebou.“

„Se mnou,“ zopakovala.

„Protože o zbytek se moc nestarám,“ řekl a držel její pohled, „dokud tu budeš se mnou ty, Caro.“

„Vždycky tady budu.“

Kam jinam by mohla jít?

Život a láska zapletly její srdce a duši s Gianem Guzzi.

Byl její.

Ona se nikam nechystala.

„Mýlil se. Po všechny ty roky, co mi to stále opakoval; on se mýlil.“

„Kdo?“ zeptala se Cara.

„Můj děda. Povinnost. Dědictví. A teprve pak láska. Vždycky v tomto pořadí. To je to, co mi říkal, ale mýlil se. Alespoň pro mě. Vždycky říkával, že pokud by muž selhal ve svých povinnostech, jeho dědictví by bylo bezejmenné a jeho láska beznadějná. Ale to funguje jen tehdy, když člověk miluje své povinnosti víc, než cokoliv jiného, co je v jeho životě, a to jsem já nikdy neudělal. Miluju tě mnohem víc - svého syna miluji mnohem víc. Bez lásky bych neměl žádné dědictví, a co by bylo na konci mou povinností? Předpokládám, že by neměla žádný smysl. Neměl bych nic, co by stálo za to, abych míjel, nic, co bych sledoval vyrůstat. Nebo ještě hůř, neměl bych nikoho, komu bych to předal, nikoho, komu bych zanechal celý svůj odkaz. Ale já to mám, a to jen proto, že jsem odmítl dát na první místo povinnost. Nejsem si jistý, zda se to dá počítat jako neúspěch, nebo ne.“

„Ach, Giane.“

„Jo, já vím.“ Gian si naposledy z prstu stáhl svůj snubní prsten a dal ho na ruku, jako by zamýšlel, že byl nabídkou pro ni, aby si ho vzala. „Dárek, který jsem si nemyslel, že ti kdy budu schopný dát.“

Cara sevřela drobný šperk mezi prsty a dlouho na něj zírala. Teprve pak řekla: „Jediná žena pro jediného muže, Giane.“

„Po zbytek mého zatraceného života, Caro. Slibuji.“