AYCD - 5. kapitola

 Překlad: Marťa

„Pěkná barva,“ řekl Lucas příštího rána.

„Nemluv na mě.“

„Nechali tě vybrat odstín?“

Byla neonově zelená, moje oblíbená.

„Ne,“ lhala jsem. „Tuhle jedinou měli.“

„Dobré ráno,“ řekla Gina s úsměvem a snažila necivět na Lucase moc okatě. Měl na sobě světle modrou košili, která zvýrazňovala jeho opálenou pokožku a Gina si zjevně myslela, že mu slušela. Já si nevšimla.

Lucas a já jsme posledních pár minut stáli v malé kuchyňce a čekali, až dovaří káva. Přísahám, že se překapávala ještě pomaleji, než obvykle.

„Ach ne! Doktorko Bellová, co se stalo?“

Konečně se odpoutala od Lucase natolik dlouho, aby si všimla limetkově zeleného slona v místnosti.

„Včera jsem měla nehodu na kole.“ Pokričla jsem rameny a zvedla zlomené zápěstí. „Zničehonic se přede mnou objevila země.“

Kromě toho jsem měla několik pohmožděných žeber a pěknou ránu na čele, která byla v současné chvíli schovaná pod stejně neonově zelenou náplastí. Jakmile odejdu z kuchyňky, vyměním ji za nudnou béžovou.

Doktor McCormick vystoupil zpoza Giny a zavrtěl hlavou. „Bylo mi moc líto, když jsem se o té nehodě dozvěděl, Daisy. Volala tvoje máma a říkala, že budeš dvě noci v nemocnici.“

V duchu jsem zasténala. Samozřejmě, že moje matka zavolala mému šéfovi. V jejích očích jsem byla 28leté batole.

„O nic nešlo. Zlomenina distálního rádia, rychlé srovnání a sádra na šest týdnů.“

Vážně přikývl. „Obávám se, že dokud se neuzdravíš, budete se muset o pacienty postarat společně.“

Otočila jsem se, abych zkontrolovala, jestli v malé kuchyňce nebyl ještě někdo jiný, než Lucas.

„Co?!“ Vykřikli jsme oba stejně znechuceně nad tou představou.

„Doktore.“ Snažila jsem se rychle vzpamatovat. „Ujišťuji vás, že nepotřebuji jeho pomoc při vyšetřování pacientů. Jsem naprosto schopná pokračovat sama.“

Abych to dokázala, natáhla jsem se po kartách pacientů, které jsem přinesla do kuchyňky a nacpala si je pod paži. Do pusy jsem si strčila müsli tyčinku a volnou rukou jsem se natáhla po prázdném hrnečku.

„Voila.“

Müsli tyčinka mi při tom slově vyklouzla z pusy a dopadla na hnědé kožené mokasíny doktora McCormacka.

Zavrtěl hlavou a otočil se, ne tak pobaveně, jak by měl.

„Diane na vás dva čeká v pokoji čtyři,“ řekla Mariah. „Žádný spěch. Právě jsem ji tam odvedla a ještě se obléká.“

Lucas a já jsme se na sebe podívali a pak jsme v tandemu vyrazili z kuchyně.

„Podívej, bezpečnost na kole není něco, co by se dalo ignorovat,“ řekl a poukázal na mé zranění. "Myslím„ že moji rodiče mají ještě v garáži stará kola po Madeleine. Rád ti je opravím.“

Protočila jsem očima a nechala jeho slova odrazit od mých silových polí. Až to všechno skončí, budu mít dvojnásobné uspokojení, že jsem zvládla doktorovat s jednou rukou svázanou za zády.

„Nemůžu uvěřit, že musíme prohlížet pacienty společně, jako bychom byli stážisti v prvním ročníku.“

Loktem jsem ho odehnala z cesty, abych se k Dianině kartě dostala první. „Ale prosím tě. Máš štěstí, že můžeš jít do zkušební místnosti se mnou.“

Skoro se zasmál a pak to zakryl těžkým kašláním. Moje srdce se povzneslo a já to zakryla vlastním kašlem. Byli jsme dva kašlající lékaři stojící na chodbě, chvilku od toho, kdy nás zavřou do polstrovaných místností.

„Jak to tedy chceš brát?“ Vyrušil mě, změnil téma a natáhl se, aby si mohl také přečíst kartu pacienta.

„Pojďme se střídat,“ navrhla jsem diplomaticky. „Půjdu první.“

„Samozřejmě.“

Můj čas v nemocnici v čekárně včera jsem využila k tomu, abych zvážila kroky svého třífázového plánu. Doktor McCormick se projevil a stanovil kritéria, která hledal: zapojení do komunity a spokojenosti pacientů. To druhé přijde přirozeně během několika týdnů práce v kanceláři a vrytí se do srdcí našich pacientů. První bude vyžadovat nějakou techniku, ale nápady už jsem měla.

Hamilton High každoročně pořádal veletrh, který oslavoval založení města a dával dětem všech věkových skupin záminku k tomu, aby se nacpali cukrovou vatou, dokud se nepozvraceli. Národní asociace sdružení učitelů vybízelo podniky k pronajmutí stánků a já plánovala jeden otevřít pro Rodinou kliniku doktora McCormicka. Zapojení komunity: hotovo.

„Doktorko Bellová, už jste skončila s kontrolou karty pacientky? Nikdy jsem neviděl tak lékařskou oddanost v případu potíží s čicháním,“ řekl Lucas a vytrhl mě ze zamyšlení.

 Zavřela jsem desky Dianiny karty a otevřela dveře. „Slečno Pecosová, jak se dnes cítíte?“

„Hrozně,“ odpověděla se silným texaským přízvukem.

„Jaký máte problém?“

 „Ucpaný nos, slzící oči, na co si vzpomenete. Strašně mě bolí hlava a klid mám, jen když spím. Takhle je to poslední tři dny.“

Zkontrolovala jsem, jestli nemá teplotu.

„Slečno Pecosová, provedeme několik testů, ale zní to, jako nepříjemné nachlazení. Možná to budete muset jen vyležet…“

„Ne! To nepůjde!“ Vztáhla ruce. „Víte, je tady jeden chlap. Dnes večer bychom měli jít na třetí rande.“

„Pokud se bojíte, že byste mohla být nakažlivá, vždycky to můžete přeložit…“

„Ne, nechápete mě. Tohle je ten nejsexy chlap, se kterým jsem kdy chodila a myslím, že chce náš vztah posunout na vyšší úroveň. Dnes večer.“

„Je mi líto, ne…“

„Nemůžu dělat… to… s rýmou a nateklýma očima!“ Vypadala zuřivě.

„Jestli je to dobrý chlap,“ řekl Lucas, „pochopí to.“

Dívala se z jednoho na druhého, jako bychom byli idioti.

„Ne! To jste nikdy nebyli s nikým, kdo vás tak moc přitahoval?“

Polkla jsem.

„Že jste s nimi ani nemohli stát v jedné místnosti? Ruce se vám potí, tep stoupá a…“ Lucasovy a mé oči se setkaly a okamžitě jsme zrak zase odvrátili – „a já prostě chci, aby bylo všechno perfektní. Musíte mi pomoct.“

Postrčila jsem Lucase blíž.

„Rozumím. Nebojte se, paní Pecosová, uděláme vše pro to, abychom vám pomohli. Můj asistent vám udělá výtěr, abychom vyloučili bakteriální infekci.“

Lucas po mě hodil okem, ale přesto sáhl po dlouhém vatovém tamponu.

Jakmile jí otřel dásně, předal vzorek Mariah na chodbě, aby ho vyhodnotila. „Jak dlouho vás trápí oči?“ Zeptal se Lucas. „Měla jste je podrážděné už předtím, než jste onemocněla?“

Natáhla jsem ruku, abych ho od paní Pecosové oddělila. „Omlouvám se za ty otázky – dnes mě zastiňuje a stále se učí, jak komunikovat s pacienty. Posaďte se zády ke mně a poslechneme si plíce.“

Pohybovala jsem se kolem vyšetřovacího stolu a manévrovala do pozice, jen abych si uvědomila, že moje motorika byla téměř nemožná. Snažila jsem se nasadit stetoskop jednou rukou a Lucas přistoupil blíž.

„Nepotřebuji tvou pomoc,“ zamumlala jsem.

Naklonil hlavu a sledoval, jak bojuji.

O dlouhých deset sekund později jsem stetoskop dostala na místo. „Dobře, fajn. Zhluboka se nadechněte.“

Přitiskla jsem svou druhou ruku k jejím zádům a zraněnou rukou jsem se snažila manévrovat. Mé pokusy byly marné.

Lucas začínal být netrpělivý a přistoupil blíž, aby mě mohl nahradit. Nehýbala jsem se a ve vyšetřovně bylo najednou až příliš mnoho lékařů.

„Kdybyste ustoupila stranou, doktorko Bellová, mohl bych si naši pacientku poslechnout a vyloučit jakékoliv plicní problémy.“

„Tady to zvládnu.“

Natáhl se, popadl mě za biceps a odsunul mě z cesty, jako bych byla plněná vzduchem.

Udělala jsem krok zpátky tam, kde jsem ještě před vteřinou stála. Nevyžene mé z téhle místnosti. Paní Pecosová si nepohodlně poposedla.

„Doktorko Bellová, mohla byste se ke mně na chvíli připojit na chodbě, prosím?“ Řekl Lucas zdánlivě klidným hlasem. „Myslím, že Mariah by už mohla mít výsledky výtěru.“

Nečekal, až odpovím, jen mě vedl ke dveřím a držel mě, jako rodič, který mě přistihl, jak porušuji zákaz vycházení. Jemně jsem se na paní Pecosovou usmála a sklesle odešla.

Když jsme byli v chodbě sami, otočil se ke mně.

„Jaký máš plán hry, Daisy? Nemůžeme dělat tenhle taneček s každým pacientem příštích šest týdnů.“

„Máš naprostou pravdu. Tady je plán: podáš rezignaci a já budu pokračovat ve svém životě, šťastnější, než kdy předtím.“

„Máš jednu ruku…“

„Lucasi, ty ze všech lidí, bys měl vědět nejlépe, kolik toho člověk zvládne s jednou rukou.“

Mrkla jsem dolů na jeho kalhoty – ne proto, že by mě zajímalo, co bylo pod nimi, ale proto, že jsem mu chtěla do té tvrdé lebky ten dvojsmysl nacpat.

Přistoupil blíž a můj posměch vydržel.

„Mluvíš, jako bys to znala z vlastní zkušenosti.“

Na tváři měl vědoucí úsměv a nebyl to ten úsměv, který měl, jako náctiletý. Dalo se to snadno odrazit. Ten malý úšklebek měl v sobě temné sliby a já si najednou uvědomila, že Lucas byl nyní muž – muž, který si užíval, když mě mohl zahnat do kouta a dostat se mi do hlavy. Snažila jsem se rozhlédnout kolem, ale jeho ramena byla příliš široká. Čekal na moji reakci, tak jsem otevřela pusu a promluvila.

„Hm… paní Peni… paní Pecosová, myslím, nás potřebuje.“ Odkašlala jsem si a podívala se do chodby a modlila se, aby Mariah vyšla zpoza rohu. JAK DLOUHO MŮŽE TRVAT VYHODNOTIT VZOREK?

Nikde nebyla a já tam byla sama jen s Lucasem. Na chodbě byla najednou tepleji, než v pekle. Sevřela jsem límeček halenky a začala s ním mávat. „Myslím, že bychom měli… být lékaři – přestaň se na mě takhle dívat. Prostě se otoč, zatímco budeme čekat na Mariah.“

„Červenáš se,“ řekl a zněl potěšeně.

Měla jsem toho dost. Otočila jsem se na patě a šla najít Mariah a ten zapomenutý testovací vzorek. Byla v laboratoři, a když mě uviděla, naklonila hlavu a ostražitě si mě prohlédla.

„Je všechno v pořádku, doktorko Bellová?“

„Ano.“

„Vypadáte trochu zarudle.“

„To je tou klimatizací tady. Na kolik je nastavený termostat?“

„62.“

„To je ve stupních Fahrenheita?“

„Nechcete se posadit – proč se takhle ovíváte?“

Zacházela se mnou, jak jsem já zacházela s pacienty mé psychologické praxe a bohužel byla chytrá, aby mi poskytla široké lůžko. Je den druhý a Lucas už mě začínal znervózňovat.

---

Po nejdelším pracovním dni svého života jsem stála na chodníku a čekala, až mě moje máma vyzvedne, jako bych byla zpátky ve třetí třídě.

„Juhůů, doktorko Bellová!“

TU TŮT.

Moje máma přede mnou zastavila, jako by byla fotbalová máma ve sportovní reklamě na hatchback. Dalších šest týdnů bude mým šoférem. Moje zranění nejenže bránilo mé schopnosti zůstat s pacienty sama, ale také mě přinutilo být závislá na vozidle mé hlasité matky. Neexistoval způsob, jak bych zvládla jet na kole s jednou zdravou rukou.

„To je tak zábavné! Jako když jsem tě předčasně vyzvedávala z exkurze v ZOO, protože sis počůrala kalhoty nebo se rozplakala. Chtěla jsi všechna ta zvířata osvobodit.“ Oči se jí leskly. „Moje malá aktivistko.“

Zavřela jsem oči a posadila se na sedadlo spolujezdce.

„Mami,“ zasyčela jsem. „Prosím. Někdo tě může slyšet – přestaň s tím – na koho to máváš?“

„Podívej, kdo to je!“ Stáhla moje okénko a zakřičela přese mě. „Lucasi! Vlastně bych měla říct doktore Thatchere!“

Neotočila jsem se, abych si potvrdila, že mává Lucasovi, aby přišel blíž k autu.

„Doktor Lucas Thatcher,“ hulákala a pak mi řekla: „Vyrostl v tak hezkého muže.“

Nebudu tady jen nečině sedět, zatímco mi komplikuje nekomplikované.

Půl minuty jsme se přetahovaly o elektrické ovládání okénka na mé straně. Nahoru-dolů, nahoru-dolů. Soustředila jsem všechny svaly v těle na to maličké tlačítko, ale ona mi mé snahy zmařila nejmocnějším nástrojem matky: dětským zámkem. Odřízla mě a okénko se lehce zasunulo dolů.

„Dobrý večer, paní Bellová,“ řekl Lucas odněkud po mé pravici. Přísným pohledem jsem zírala z předního okénka. „Na vteřinu jsem si myslela, že jste jedna z Dášiných kamarádek. Máte nový účes?“

Moje matka se zachichotala a dotkla se svých konečků. „Přestaň, ty. To nic není. Jen jsou trochu zastřižené.“

„Mami, raději bychom měly jet. Doprava se zhoršuje,“ řekla jsem a ukázala na přední okno.

„Nesmysl! Nemáme nic naplánovaného, kromě dojídání zbytků a sledování Masterpiece Theater a Lucase jsem tu tak dlouho neviděla. Kdy to bylo naposledy… loni na Díkůvzdání?“

V loňském roce jsem na Díkůvzdání zůstala v Severní Karolíně a moje matka mě následně zavalila příběhy o tom, jak ji Thatcherovi pozvali na večeři k nim. S Lucasem údajně hráli deskové hry „celé hodiny“.

Lucas se naklonil a opřel o otevřené okénko. „Jste vládnoucí mistryně Pictionary. Ty týdenní malířské kurzy se opravdu vyplatily, paní Bellová.

„Ach, víš, že tam chodím jen na víno.“

Moje matka flirtovala. Otočila jsem se zády k Lucasovi, čelem ke středové konzoli. „Mami. Jsem unavená a mám hlad.“

„Možná teď, když je celá parta zpátky ve městě, bychom si mohli všichni dát herní noc?“ Paží mě přitiskla na sedadlo, aby na Lucase viděla. Její schopnost mě ignorovat byla matoucí. Není divu, že jsem jako dítě byla podvyživená.

Zvažovala jsem sehnout se dolů a rukou stisknout plynový pedál. Před námi přes ulici bylo několik dětí, ale pořád by to stálo za to. Má čistý záznam. Se správným soudcem a dobrým chováním by do vězení ani nemusela.

„Vážně, mami. Cítím se na omdlení.“ Vydala jsem nejistým a slabým hlasem.

„V kabelce je polovina tyčinky Fiber One. Poslechni, Lucasi, řekni své matce, že jí zavolám koncem tohoto týdne a zastavíme se k vám.“

Souhlasil, „ano, madam“.

To si dělal srandu?

„Uvidíme se ráno, Daisy,“ řekl, poklepal na kapotu a odcházel po chodníku před námi. Ostatní chodci k němu natahovaly krky, jako by byl něco zvláštního.

Protočila jsem očima.

„Těžký den?“

„Nejtěžší. Víš, nechápu, proč s ním pořád mluvíš. Měla bys být na mé straně. Jsi moje máma.“

„Byla bych na tvé straně, kdybys měla pravdu, ale v tomto případě se mýlíš. Vy dva jste vzali hloupý krtinec a přejmenovali ho na horu.

„Nerozumíš tomu. Lucas je pro mě, jako Wanda Wadeová pro tebe. Pamatuješ, jak podplatila soudce domácími rajčaty a sesadila tě z trůnu Hamiltonského trávníků mezi roky 2013-2015?“

„To vůbec není, jako mezi tebou a Lucasem – Wanda Wadeová je jen podvodná mrcha. Lucas je tak milý!“

Tahle výměna nebyla nic nového. Lucas a já máme dvě stránky – jednu, když jsme spolu sami a druhou, když jsme na veřejnosti. Proto nikdo zvenčí nikdy neporozuměl tomu, co jsme pro sebe navzájem představovali. Nesčetněkrát jsem se snažila své matce ukázat chybu jejího úsudku, pokud šlo o Lucase, ale už před lety jí vymyl mozek. Byl jsem sama v nenávisti k plesovému králi Hamiltonské střední, což bylo obzvlášť nepříjemné, protože mě korunovali spolu s ním. Naše třída si zjevně myslela, že by bylo k popukání vidět nás dva tančit pod neonovými světly v basketbalové tělocvičně společně.

Stále jsem si pamatovala na ohromené výrazy na jejich tvářích, jak sledovali, jak se dva smrtelní nepřátelé k sobě přibližovali na tanečním parketu. Vzpomínala jsem si, jak se mu třásla ruka, jak byl rozzuřený na voliče, že nás k tomu nutili. Cítila jsem, jak mu v dlani tepal puls.

„Zavázala ti máma kravatu nebo ji máš odepínací?“ Posmívala jsem se.

„Drž hubu a toč se,“ odsekl a otočil mě, jako hloupou balerínu.

„Pokud mě plánuješ během záklonu pustit, vezmu tě sebou.“

V polovině písně jsem si všimla, že se díval na můj obličej, oči koncentrované a výraz ve tváři, jako by ho mučili.

„Přestaň se na mě dívat, jako bych zmanipulovala hlasování. Věř mi, jsi ten poslední, s kým bych tady nahoře chtěla být a tancovat,“ zasyčela jsem v reakci na jeho podivný pohled.

Zavrtěl hlavou a odtrhl se ode mě, když dosáhl svého limitu.

Dav kolem nás vybuchl.

„Minuta patnáct!“ Zakřičel někdo a mával hodinkami ve vzduchu. „Kdo si vsadil, že nevydrží ani minutu a půl?! Peníze si můžete vyzvednout u mísy s punčem!“

„Daisy.“ Když jsme dorazily domů, máma mě vytrhla z mé vzdálené vzpomínky. „Máte stejný výraz na tváři, jako jste měli na střední škole. Pořád na Lucase myslíš?“

Zavřu oči. „Ne z vlastní vůle.“