UAC - 4. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Callum

Rychle vyskočím z auta a spěchám pozdravit svoji rodinu.

Věděl jsem, že všichni dorazili do domu mých rodičů už včera, takže my jsme poslední.

Já se rozhodnul zůstat místo toho v Londýně a jít na vánoční večírek… a díky Bohu za to. Henry by tu nebyl, kdybych tam nešel.

Všechny obejmu a jsem skoro sražený k zemi šestiletým synovcem, Judem, který se vyřítil z domu a vrhl se ke mně. Vyskočil do vzduchu, ale jen pár centimetrů. Podařilo se mi ho chytit a obejmout, než by se ode mě odrazil a spadl. Jeho obličej mám v úrovni hrudníku, ale podařilo se mi udržet stabilitu s ním omotaným kolem mě. „Ahoj Jude.“ Uchechtnu se.

„Zdravím strýčku Callume.“ Řekne do mého svetru.

Povolí smrtelné sevření a já ho postavím zpět na zem.

Za osm měsíců, co jsem ho naposledy viděl, hodně vyrostl a zdá se, že mu chybí pár zubů.

Má pětiletá neteř Isabell a dvouletý synovec Alfie byli poslední, kdo vyšel z domu následováni Pebblesem, psem mých rodičů. Všichni mě přivítají se širokými úsměvy a objetími.

„Všichni, tohle je můj přítel Henry,“ oznámím skupině.

„Čau,“ Henry mávne všem, kteří teď hledí na něj.

„Jsem tak ráda, že s námi můžeš strávit svátky, Henry.“ Řekne máma a obejme ho. Dle šokovaného výrazu v jeho tváři je zjevné, že tohle nečekal. Oplatí ji objetí a pomalu se uvolní.

„Dobře, všichni zpět dovnitř, než promrznete na kost,“ řekne táta, zatímco pochytá vnoučata a vede je zpět do domu.

„No, je hezký,“ zašeptá mi švagrová Leah, zatímco jdeme dovnitř.

To je.

Přikývnu.

Henry mě následuje nahoru do mého dětského pokoje – pokoje, který spolu budeme sdílet – a položíme kufry do rohu.

„Jsi v pořádku? Nechtěl bych, aby ses cítil přemožený.“

Vím, že já bych byl hodně přehlcený v přítomnosti tolika cizinců.

„Je mi skvěle. Všichni vypadají vážně mile.“ Usměje se.

Úsměv mu oplatím. Jsou a jsem rád, že na něj udělali dobrý první dojem – i když si nejsem jistý, proč by na tom mělo záležet.

„Chlapci,“ slyším mámu zakřičet zespoda.

Předpokládám, že já jsem jeden z těch chlapců, na které volá, tak vystrčím hlavu ze dveří. „Jo?“

Slyším zakřičet George to samé někde jinde v domě. Není to velký dům, ale s hlukem, který všichni děláme, není snadné slyšet ostatní z dalších pokojů.

„Co chcete na večeři?“

Radši než překřikování se přes celý dům zamířím k místu, kde jsem slyšel mámin hlas. Henry jde tiše za mnou.

Když dorazíme do kuchyně, většina rodiny diskutuje o možnostech.

Henry stojí tiše na straně pokoje, zatímco se moji příbuzní hádají ohledně plusů a mínusů čínského jídla versus indie. Snažím se soustředit na rodinu, ale nemůžu si pomoct a oči mi putují zpět k Henrymu. Na tváři má malý úsměv a v očích náznak smutku a touhu.

Teprve teď si uvědomím, jak těžké pro něj musí být pohybovat se v rodinném prostředí – když zvážíme, jak špatně s ním bylo zacházeno.

Cítím se jako kretén, že jsem na to nepomyslel dříve a nevím, jak to pro něj udělat snesitelnějším.

„Zlatíčko, co si dáš ty?“ Mámin hlas mě vytrhne z přemýšlení, otočí se ke mně a podává mi jídelní lístek. „Ty taky, Henry.“ Kývne na něj, aby se k nám přidal.

Vezmu si papír a vidím, že zatímco jsem byl ztracený v myšlenkách, rozhodli se pro Čínu.

Prohlížím si menu, když ke mně Henry dojde a postaví se vedle mě. Teplo jeho těla, které přijde do kontaktu s mým, mi ztěžuje koncentraci. Dívá se mi přes rameno a jeho dech na krku mi způsobuje husí kůži po celém těle.

Rozhodně jsem byl bez fyzického kontaktu s mužem už příliš dlouho.

Použiju veškerou vůli, abych si vybral nějaké jídlo a s Henrym mámě sdělíme naši objednávku.

„Dobře, teď když už máte všichni vybráno, vypadněte z kuchyně. Není dost velká pro tolik lidí.“ Zasměje se máma, když se všichni rozptýlí po domě.

Má pravdu. Kuchyně není nejmenší, ale připadá mi, jako bych byl sardinka v konzervě se sedmi dospělými a třemi dětmi.

Všichni se usadíme na dvou pohovkách a několika křeslech v obývacím pokoji. S Henrym si zabereme jednu pohovku.

Dívám se, jak se Leah přitulí k Georgově boku, on kolem ní omotá ruku a na Alici, která sedí v Robertově klíně.

Vypadají jako… páry.

Kouknu na prázdný prostor mezi mnou a Henrym. Sedíme aspoň metr od sebe. Nevypadáme jako pár ani v nejmenším.

Henry je ponořen ve svých myšlenkách a vůbec si nevšiml, že zkoumám prostor mezi námi. Táta zapne televizi.

Kouknu na George, který mě sleduje, a když s ním navážu oční kontakt, vypadá… podezřívavě?

Jsem očividně nesvůj vůči Henrymu?

Došlo mu, že předstíráme?

Vůbec neprodáváme tuhle věc s falešným vztahem.

Nevím, jak na to. Už jsem nebyl ve vztahu tak dlouho, že jsem zapomněl, jak se v něm chovat.

Posunu se k Henrymu, ne moc, jen natolik, abychom nevypadali jako cizinci -  i když přesně tohle jsme.

„Takže Henry,“ řekne George a Henry se k němu otočí. „Jak se ti podařilo přesvědčit našeho věčně nezadaného Calluma, aby ti dal šanci?

„Opil jsem ho,“ odpoví Henry sebejistě a všichni se rozesmějí.

Myslím, že to nebyla lež.

„Jak jste se vy dva poznali?“ Chce vědět Leah.

„V práci. Děláme spolu. Naše stoly jsou vedle sebe.“ Usměje se na mě.

Leah se na nás přihlouple usmívá, jako by v tom, co řekl, slyšela něco mnohem více romantického.

„Jsem tak šťastná, že si Callum konečně někoho našel.“

Téměř ho neznají – sakra, sotva já sám ho znám – a ona zní, jako by byla připravená nás provdat.

Leah aspoň nezpochybňuje skutečnost našeho vztahu. Na rozdíl od George.

Ohledně celé situace se cítím neuvěřitelně rozpačitě. Přemožený myšlenkou, že jeden z nich bude šťourat do naší lži a kvůli tomu se cítím ještě ubožeji než předtím.

Zbytek večera proběhne v klidu. Jen obvyklý večer, sledování televize, jedení tolika vepřového Chow mein, že si pomyslím, že možná prasknu.

Jakmile si všichni popřejí dobrou noc tak s Henrym zamíříme do mé ložnice. Čekal jsem, že se bude Henry chovat stejně divně, jako já, ale když se za námi zavřou dveře, začne se svlékat a připravovat do postele.

Stojím ztuhle na místě, hodně se snažím chlípně nezírat na Henryho, když si sundává tričko a odhaluje tak široký hrudník s tmavými chloupky. Nic nechci víc, než do nich zabořit obličej.

„Chystáš se připravit do postele?“ Zeptá se a vytrhává mě z nevhodných představ o jeho chloupcích.

Snažím se promluvit, ale slova se mi zasekly v krku. Podaří se mi souhlasně zamumlat a přikývnu hlavou. Vyhrabu ze dna kufru kalhoty od pyžama a otočím se k němu zády, abych si sundal tričko a kalhoty. Myslím, že jsem ho slyšel se uchechtnout, ale nejsem si jistý. Vím, že se od něj takto odvrátit je hloupé, ale pro jednou to není kvůli mé plachosti nebo stydlivosti… otočil jsem se, protože jsem nechtěl, aby viděl moji erekci, která se objevila hned potom, co jsem ho viděl se svlékat.

Jsem si jistý, že by ho to přimělo utíkat zpět do Londýna rychlostí světla.

Poté, co si obleču pyžamo, otočím se k Henrymu a vidím, jak se spokojeně uvelebuje v posteli a choulí se pod peřinou. Vypadá tak v pohodě, že s někým bude v posteli. Vím, že pro většinu lidí je to neškodná činnost, ale já už jsem do něj nějakou dobu zamilovaný a s tolika myšlenkami, co se mi honí hlavou o tom, jak jsme spolu v posteli… pro mě to není nic normálního.

Asi jsem stál u postele příliš dlouho a zíral na něj, jako by se na mě chystal zaútočit. Henry zvedne peřinu a pokyne, abych se k němu připojil.

„Nekoušu,“ dělá si legraci.

Možná by mi nevadilo, kdyby ano.

Takové myšlenky mi tuto noc neusnadní.

Vklouznu do postele, přetáhnu si přes sebe deku a udělám si pohodlí.

„Dobrou noc, Callume.“ Henry zhasne lampičku na nočním stolku.

„Dobrou noc.“