SFD - 8. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Datum: 10. Října

Od: Cole

Komu: Jared

 

Dnes dělám mořské plody, které by měly jít dohromady s červeným vínem Tempranillo.

Samozřejmě místo toho koupím Barberu, protože pokaždé, když koupím španělské červené, začne Jonathan trucovat. Není to tak, že bych na Zacha žárlil, že je Jonathanovým ex. Jen si přeju, aby vzpomínka na něj s námi při večeři nebyla tak často. Nesnáším, když musím soutěžit s nostalgií.

 

ODPOLEDNE dorazím domů, který je provoněný mořskými plody a Cole je bosý v kuchyni.

„Máš zítra večer něco?“

Pobaveně na mě pohlédne. „Nevím, lásko. Co navrhuješ?“

„Mám dva lístky na muzikál Čarodějka.“ Je to poprvé po několika měsících, kdy budu ve městě a můžu je využít, těším se na to.

„Dva gayové půjdou do divadla?“ Popichuje mě. „Takový stereotyp, ne?“

„Víš, že jsem to nikdy nechápal,“ otevřu víno a sednu si na pult. „Chodím do divadla pokaždé, když mám šanci a můžu ti říct, že převážná většina mužů jsou hetero. Věř mi,“ usměju se na něj. „Dívám se!“

„Jasně, že jo,“ zasměje se. „Mě na tom nezáleží. Rád půjdu.“

„Dobře. Jak dlouho bude trvat, než bude večeře hotová?“

„Dost dlouho, aby sis dal sprchu, jestli je to to, proč se ptáš.“

O deset minut později se vynořím z koupelny, najdu ho na posteli, jak se šklebí. Dívá se na mě skrz vlasy, což mi napoví, že se kvůli něčemu směje. „Ahoj zlato. Nezapomněl jsi na něco?“

„Nemyslím. Proč?“

„Zvonil ti telefon, když jsi byl ve sprše.“ Zvednu telefon z prádelníku a zkontroluju ho.

„Tenhle ne. Pevná linka. Vím, že to ode mě bylo strašně nevhodné, ale vzal jsem ho.“

„To je v pohodě. Kdo to byl?“

„Tvůj otec.“

„Můj otec?“ A pak si uvědomím, proč se směje. Dnes večer jsem měl večeřet s tátou. „Kurva! Má narozeniny!“ Zkontroluju hodinky. Už mám deset minut zpoždění, kdybych si pospíšil, dorazil bych do restaurace za dalších dvacet, ale také vím, že Cole má večeři z poloviny uvařenou. „Cole, já –“

„Uklidni se,“ řekne posměšným tónem. „Uvědomili jsme si, že sis musel splést dny, takže –“

„Byl naštvaný?“

„Nemyslím si, ale troufám si říci, že tvého otce neznám –“

„Měl bych mu zavolat nazpět.“

„Zlato počkej, promluvíš si s ním osobně. Bude tady za pět minut.“

„Cože?“

Teď vypadá ještě pobaveněji. Nemyslel jsem si, že by to bylo možné, kdybych to neviděl na vlastní oči.

„Snažil jsem se ti to říct, zlatíčko, ale ty nezůstaneš v klidu dost dlouho na to, abys mě nechal domluvit. Už byl v této části města, očividně tě chtěl navštívit a mořských plodů je dost –“

„Pozval jsi ho?“

„Neříkám to právě?“

Snažím se představit rozhovor mezi nimi – Cole bez přestání mluví, nazývá mého otce 'miláčku' a táta se s ním snaží držet krok. „A on souhlasil?“

„Jasně.“ Ale já mám pocit, že jen nebyl schopný vymyslet omluvu dostatečně rychle, aby se z toho vyvlíkl. „Není to problém, že ne?“

„Nejsem si jistý, že je to dobrý nápad, to je vše. Táta se necítí ohledně mé sexuality úplně v pohodě, a –“ Zazvoní zvonek u dveří. Rozhodně bych raději měl jít otevřít já, ale uvědomím si, že tu stojím pořád jen v ručníku. Cole se znovu usměje.

„Neboj se, zlatíčko. Jdu na to.“

Rychle se obléknu a říkám si, že všechno bude v pořádku. Není důvod předpokládat, že večeře bude katastrofa.

Když vyjdu z ložnice, zjistím, že se Coleovi podařilo otce nasměřovat přímo do jídelny, kde už je prostřený stůl. Cole mluví rychlostí milion slov za minutu a táta?

A můj táta se na něj dívá částečně šokovaně a z části zděšeně. Bylo by to komické, kdyby se tím nepotvrdil můj předpoklad. Tohle nebude sranda.

„Georgi, moc se omlouvám, že jsem ti ukradl syna na tvé narozeniny.“ Říká mu Cole. „Nikdy bych to neudělal, kdybych to věděl. Každopádně, takhle je to stejně lepší. Restaurace jsou hlučné a neosobní. Tohle je víc osobní, nemyslíš? Máme mořské plody, ale myslím, že to už jsem ti říkal. Celý týden bude dům vonět po rybách, ale jsou tak dobré, tak jsem je stejně udělal. Doufám, že nemáš alergii, zlato. To by byla vážně poslední kapka takhle večer, že? Netuším, co bychom dělali, kdybys upadl do anafylaktického šoku. Musím připustit, že hodina první pomoci a s tím spojená masáž srdce, co jsem měl na střední, by byla nedostačující a v žádném případě bych ji nikomu neudělal. I kdybych tomu tehdy věnoval pozornost, což jsem nedělal, i tak si troufám říct, že už jsem stejně všechno zapomněl. Tady, dovol mi, abych ti nalil víno.“

Dokonce i mě se při jeho poslouchání začala točit hlava a táta vypadá, že netuší, jakým jazykem Cole mluví. Cole, jak se zdá si toho nevšiml. Jde do kuchyně a vrátí se zpět se třemi sklenkami a otevřenou láhví od vína a pokračuje ve svém monologu.

„Samozřejmě jsem od začátku hodině nevěnoval pozornost. Zkoušel jsem to. Vážně Georgi. Ale všichni jsme byli na kolenách, s těma hroznýma figurínama před námi. A Tommy Nelson byl přede mnou. Ten chlap byl ve wrestlingovém týmu a měl tělo, pro které bych zabíjel. A musím říct, že pokaždé, když se sklonil, aby dýchnul –“

„Cole!“ Vybuchnu šokovaný, otočí se, aby se na mě podíval.

„Co se děje lásko? Nechceš, abych mluvil o Tommym Nelsonovi?“ Otočí se k tátovi a mrkne na něj a tátovi tváře začnou rudnout. „Nikdy jsem si neuvědomil, že je Jonny žárlivý typ.“

Je zvláštní slyšet moje jméno z jeho úst. Nejsem si jistý, jestli ho předtím někdy vyslovil a vůbec nejsem překvapený, že si vybral odvozeninu, kterou nesnáším ze všeho nejvíc. „Nesnáší, když se mu říká Jonny,“ řekne najednou táta a Cole se na něj usměje.

„Já vím, zlato. Proč si myslíš, že to dělám?“ Posune sklenici k tátovi a začne nalévat víno. Je červené.

„Nemá rád červené, možná můžeme otevřít jedno z ryzlinků.“

„Och drahoušku, víš, že s mořskými plody nemůžeme pít ryzlink.“

Dramaticky se otřese. „To prostě nejde. Mohli jsme mít Tempranillo, ale vím, jak zadumaný jsi pokaždé, když koupím španělské červené.“ Trochu se naježím. Není moje chyba, že mi připomíná Zacha. „Takže jsem koupil Barberu. Hezky doplňuje –“

„Ale můj táta –“

„To je v pořádku, Jone,“ řekne táta, můžu říct, že se pokouší usmát, ale vypadá to spíš jako grimasa.

Cole jde zpět do kuchyně a s tátou v tichosti sedíme, dokud se nevrátí zpět s jídlem.

Táta možná Cola sleduje, jako nějakou zábavnou šou, ale jakmile začne jíst, vypadá ohromeně. „To jsi uvařil ty?“ Zeptá se ho.

Cole na něj mrkne. To flirtuje s mým otcem? „Působivé, že?“

„Nikdy jsem nepoznal muže, co by takto vařil,“ řekne táta hodně k mému zděšení.

„Tati!“ Vyštěknu. Podívá se na mě, na okamžik zmatený, ale pak vidím, jak se mu červeň plazí po tvářích. Otočí se ke Coleovi. „Nechtěl jsem –“

„Zlato, neomlouvej se. Poslouchej, jestli se budeš cítit líp, příště si obléknu šaty. Co ty na to?“

„Cole!“ Řeknu, ale on mě ignoruje.

„Není to něco, co bych normálně dělal, ale skromnost stranou Georgi, vážně mám úžasné nohy.“

Ach Bože, je to ještě horší, než jsem si představoval. Jen zřídka jsem viděl Cola, že by své chování tak přeháněl a začínám se cítit trapně a nepříjemně. Vidím na tátovi, že se chce Coleovi začít smát a nechci, aby se to stalo. Chci, aby Cola bral vážně. Chci, aby se navzájem respektovali.

„Přestaň!“ Vybuchnu a oba se na mě otočí. Táta vypadá nervózně a kajícně. Cole vypadá zmateně a trochu naštvaně. „Můžeme se jen najíst, prosím?“ Vím, že zním dětinsky.

„Cokoliv chceš, lásko.“ Řekne pobaveně a zbytek jídla pokračuje v trapném tichu. Ale úleva je jen dočasná, netrvá dlouho a dojíme. Prázdný stůl se zdá tak velký, jakmile odnesu špinavé nádobí do kuchyně.

Navzdory mému prohlášení, že táta nesnáší červené, dopili jsme první láhev vína a Cole přinesl další. „To bylo fantastické,“ řekne táta, když mu dolije skleničku a Cole se na něj zářivě usměje. „A co dezert?“

Řekne z části jako vtip, ale rozčílí mě, že předpokládá, že Cole udělal i dezert. „Táto!“ Vyštěknu.

„Obávám se, že dezert nemáme. Vařím, ale nepeču.“

„Je v tom rozdíl?“

„Zlato, jako noc a den. Vaření je umění – můžeš nahrazovat, improvizovat, experimentovat, ale pečení je věda. Všechno musí být přesně odměřené, jinak se to nepovede. Tolik pravidel. Je to strašně nudné.“ Přemýšlím, toto tvrzení říká hodně o Coleově charakteru, když se otočí ke mně. „Měl bys to zkusit, drahoušku,“ řekne s náznakem jízlivosti v hlase. Byla tak nepatrná, že ji táta pravděpodobně nepostřehl, ale já ano. „Já?“ Přemýšlím, co jsem udělal, že jsem ho tak podráždil.

„Jo, pečení se zdá jako perfektní koníček pro upjatého účetního.“ Snažím se neurazit po jeho rozboru mého charakteru.

„Co děláš?“ Zeptá se táta Cola a mě se podaří nezasténat nahlas.

Cole má na tváři ten uštěpačný pohled, který mi někdy připadá roztomilý, ale dnes večer mě rozčiluje. „Přesně jako ty, co Jonny? Co si myslíš, že dělám?“

„Jsi kuchař?“

Cole se usměje. „Jo, jsem kuchař.“

„Cole!“

„To potom vysvětluje to vaření,“ odpoví táta, uvažuju, jestli tím myslí, že se muž obtěžuje naučit vařit, jen pokud za to dostane zaplaceno.

„Tati, jen si z tebe utahuje. Není kuchař.“

„Co?“ Ozve se táta zmateně a Cole na mě protočí oči.

„Pro pána jána, lásko. Rád vařím. Jsem v tom dobrý. Nedělá to ze mě kuchaře? Není to tak, že bych lhal.“

„Ale tím naznačuješ –“

„Nic tím nenaznačuju, kromě toho, že vařím –“

„Zapomeňte, že jsem se ptal,“ řekne táta, ale já ho neposlechnu.

„Nevím, proč prostě nemůžeš být upřímný.“

„Jsem upřímný. Vařím. To ty předpokládáš, že otázka 'Co děláš?' odkazuje na povolání –“

„Není to jen můj předpoklad, Cole! To předpokládají všichni!“

„Na tom nezáleží,“ řekne táta, tentokrát hlasitěji. „Jen se snažím -“

„Georgi,“ řekne najednou Cole a otočí se k otci, „pravda je, že jsem nezaměstnaný.“

Na chvíli zavládne ticho a já si přeju, abych mohl Cola pod stolem nakopnout, ale sedí vedle mě, takže by ho to moc nebolelo. „Ach,“ řekne táta rozpačitě. „To je mi líto.“

„Nemusí!“ Usmívá se Cole a já vidím, že táta je ještě zmatenější.

„Můžeme mluvit o něčem jiném?“

Ale já nejsem připraven to nechat jen tak být. Nechci, aby si táta myslel, že je Cole flákač, nebo že se na mě přiživuje. „Je bohatý,“ vyhrknu.

Oba se na mě podívají. Tentokrát je zlost na Coleově tváři očividná. Dokonce i táta ji musí vidět, protože změní téma, aby mě zachránil. „Cole, ty pocházíš z Phoenixu?“

Cole na mě ještě chvíli upírá tvrdý pohled a pak se otočí zpět k mému otci. Ve chvíli, kdy se podívá na tátu, vztek z jeho tváře zmizí a znovu se usmívá.

„Ne, ačkoliv je těžké říct, odkud pocházím, ale řeknu ti pravdu. Pár měsíců každý rok jsme strávili v tátově domě v Orange County –“

„Ty máš i dům v Orange County –“ zeptám se překvapeně.

Rychle se podívá na stranu. „Už ne.“ Pak zpět na otce. „Když jsem byl hodně malý, moje rodina trávila hodně času v New Yorku, protože tamější dům si máma oblíbila nejvíc. Ale v době kdy mi bylo osm, nebo tak nějak, se s tátou rozvedli a táta to tam neměl rád. Takže místo toho jsme se přestěhovali do Paříže. Byli jsme tam každý rok alespoň šest měsíců. Táta tam měl vzdálenou rodinu. Předpokládám, že tam pořád jsou, i když jsem o nich neslyšel od jeho smrti.“

„To je mi líto –“ začne táta, ale Cole ho odmávne, než může větu dokončit.

„Nic se neděje, zlato. Je to už dvacet let.“

„Proto tak často a rád cestuješ,“ najednou mi to dojde a on pokrčí rameny.

„Cestování není něco, co bych zase tak rád dělal, spíš je to něco, co jsem nucen dělat. Zkoušel jsem se někde usadit na delší dobu, miláčku, ale nefungovalo to. Byl jsem neklidný, podrážděný a strašně nepříjemný.“

„Musel jsi být docela mladý, když tvůj otec zemřel,“ ozve se táta.

„Tati, jsem si jistý, že o tom nechce mluvit.“ Ale Cole mě ignoruje a tátovi odpoví.

„Bylo mi patnáct. Máma stále žije, technicky mě vychovávala až do osmnácti, i když jsem jí nikdy neviděl. Je to stejně předvídatelné jako ve filmu, vážně.  Starali se o mě hospodyně, dokud jsem neodešel na vysokou.“ Usměje se, snaží se odlehčit náladu. „Máma je taky svobodná, lásko, a Bůh ví, že utrácí dost peněz za estetickou medicínu, takže si představuju, že je pořád krásná. Možná bych vás měl někdy seznámit.“

Táta vypadá trochu vyplašeně. „Cole, ne,“ řeknu.

Protočí na mě oči. „Zlato, uvolni se. Byl to jen vtip.“

Má máma je mrtvá a on vtipkuje o tom, aby šel táta na rande naslepo? „Je to nevhodné.“

„Jone, to je v pořádku.“ Ozve se otec.

„Vidíš? Je to v pořádku.“ Řekne mi Cole.

„To není v pořádku. Nechce s nikým randit!“

„A jak to víš, lásko? Zeptal ses ho? Georgi, chodíš s někým?“

„Cole!“

„Co, lásko? Je to jednoduchá otázka.“

„Má matka je mrtvá!“

„Dobrý Bože, zlato, já vím! Ale nestalo se to včera, že? Měl bych předpokládat, že bude žít jako mnich až do konce života?“

„Chlapci –“ začne táta, ale Cole mu skočí do řeči.

„Georgi, omlouvám se, jestli jsem vás urazil. To nebylo mým záměrem. Vážně.“

„Ty jsi mě ne –“

„O to nejde!“ Řeknu.

„Jone, pravdou je, že už jsem přemýšlel o využití jedné z těch seznamovacích služeb – “

„Och můj Bože! Můžeme prosím mluvit o něčem jiném?“ Vyštěknu. Cole se po mě jedovatě podívá a táta si těžce povzdechne, než mě další otázkou znovu zachrání, „tak, jak jste se vy dva seznámili?“

S Colem se na sebe díváme. V jeho oříškově hnědých očích se objeví výzva. Rozhodně se mnou není spokojený. Otočím se zpět k otci. „Seznámili jsme se díky společnému příteli.“

„Jo,“ řekne Cole sarkasticky. „Jen Bůh ví, co si Jared myslel.“

„Nikdo tě tu nenutí zůstat,“ vyštěknu podrážděně.

Usměje se. „Máš pravdu, lásko.“ Otočí se k mému otci. „Rád jsem tě znovu viděl Georgi a doufám, že jsi měl pěkné narozeniny. Vím, že je nevhodné, se takhle rychle vypařit, ale jsem si jistý, že jsi s Johnnym chtěl stejně strávit nějaký čas o samotě.“ Vstane od stolu a ani se na mě nepodívá.

„Odcházíš?“ Zeptám se překvapeně. Opravdu jsem nechtěl, aby odešel.

„Ano, to právě dělám.“

Táta najednou vypadá zase nesvůj a já se snažím nenaštvat. Jdu za ním do obývacího pokoje, kde si obuje boty a popadne svoje klíče. „Nemůžu uvěřit, že prostě jen tak odejdeš z večeře,“ zasyčím na něj a doufám, že mě táta neslyší. „Je to hrubé.“

„To ty jsi tady ten, kdo je hrubý,“ obrátí se ke mně. „Jsi tak zaneprázdněný tím, že s námi jednáš jako s dětmi, že sis ani nevšiml, že už nemusíš!“

„Co to má sakra znamenat?“

„Vůbec nic!“ Řekne a práskne za sebou dveřmi.

Stojím v obývacím pokoji a snažím se dát dohromady, než se vrátím k tátovi. Napočítám do pěti, nebo možná do pětadvaceti.

Jakmile přestanu vidět rudě, vrátím se do jídelny a zjistím, že tam táta není. Najdu ho v kuchyni, jak kouskem chleba vyjídá zbytek hrnce s mořskými plody.

„Ten kluk je možná křehotinka, ale vařit rozhodně umí!“

 

NESLYŠÍM o Coleovi až do příštího dne. Jsem na něj tak naštvaný, že bych byl naprosto šťastný, kdyby to tak dalších pár dní zůstalo, ale večer máme jít do divadla.

Nakonec to vzdám a ve čtyři mu zavolám, abych si potvrdil, zda stále jde.

Normálně bychom šli nejdřív na večeři, ale oba se shodneme, že ji dneska přeskočíme. Souhlasí, že se sejdeme u mě a pojedeme tam společně.

Vážně se na představení těším. Divadlo miluju díky mámě. Chodila tam tak často, jak jen mohla. Můj táta to nesnášel, takže když mi bylo deset, vzala mě máma místo něho. Miloval jsem hudbu a příběhy, ale více než co jiného tam rád chodím, protože mi to připomíná ji. K divadlu přistupuju se stejnou úctou, kterou si většina lidí nechává pro kostel. Navzdory tomu, že jsem na Cola naštvaný, jsem rád, že pro jednou můžu lístky využít. Už je to příliš dlouho, co jsem to udělal naposledy.

Bohužel, od chvíle, kdy Cole vstoupí do mého domu, můžu říct, že se dnes večer neshodneme. Je oblečený tak jako vždycky  - má černé kalhoty a lehký svetr a šátek. Má bundu, ale nejedná se o sako. Je bílá a je modernější, než cokoliv, co jsem kdy vlastnil a vsadil bych svůj měsíční plat, že si ji koupil v Paříži. O módě nic nevím, ale rozhodně to vypadá jako něco z módní přehlídky. Je stejně dlouhá, jako ty, co mají v armádě, ale přesto podivně okázalá. „Co to máš na sobě?“ Zeptám se dřív, než se můžu zastavit.

„Nic, lásko. Mám pod tím schovaného Armaniho. Měl jsem v plánu se v autě převléknout v Supermanově stylu.“

Možná jsem si to zasloužil, ale nebudu se omlouvat. „Myslel jsem si, že si oblečeš oblek.“

„Ani na svůj vlastní pohřeb.“

„Fajn.“

V autě skoro nepromluvíme, jakmile vejdeme do divadla, zamíří k baru a já se táhnu za ním. Okamžitě si připomenu tu noc ve Vegas, když jsme šli do restaurace.

Doma, když jsme jen sami dva, jeho okázalé chování mizí. Na veřejnosti se vždy do jisté míry vrátí. Myslel jsem si, že jsem si na to za posledních pár měsíců zvykl, ale dnes je to ještě horší než kdy dřív. Jeho chůze je přehnaná, gesta příliš výrazná, jeho hlas příliš melodický. Obecně necítím potřebu skrývat svoji sexualitu, ale ani ji ventilovat. Být tu s Colem je jako bych na sobě měl neonový nápis 'jsem Gay!'. Díky němu si uvědomuju svůj vlastní osobitý styl a zjišťuju, že se snažím vypadat hetero, jak je to jen možné a na to jsem nepomyslel už roky.

Stoupneme si do řady u baru. Pro jednou ze sebe netrousí milion slov za minutu. Zpočátku jsem jednoduše šťastný, že ho nemusím poslouchat. Připomínám si, že by tohle měla být zábava. Pak se podívám na bar a zlost se vrátí, silnější, než kdy jindy. Barman je mladý, roztomilý a očividně stejně praštěný gay jako Cole. Je zaneprázdněný zákazníky před námi, ale jeho pohled se neustále vrací ke Coleovi a pokaždé se na sebe usmějou.

„Zvolil sis tu frontu záměrně?“ Vyštěknu.

„A co když jo?“ Odsekne nazpět. Prohlíží si mě od hlavy k patě a pak se ke mně otočí zády. „Tvé pohrdání je trošku zastaralé, miláčku.“

Spolknu odpověď, protože už jsme na řadě. Barman – podle jmenovky Trey – se nakloní přes bar, takže je o pár centimetrů blíž ke Coleovi. „Co byste rád, pane?“ Zeptá se tónem, ve kterém je jasně zřetelný návrh a Cole se na něj zakření.

„Jak dlouho máte otevřený Pinot Noir, drahoušku?“

„Tenhle? Od včerejšího večera. Ale pokud chcete, otevřu vám nový.“

Cole se na něj koketně podívá a uvažuju, jestli lidé vedle nás, nemůžou zachytit vibrace, které z něj vycházejí. „To bych velmi ocenil. Dám si skleničku a ještě sklenici Chianti.“

„Chtěl byste, abych otevřel nově i tuto?“

„Ne, zlatíčko.“ Podívá se na mě z boku. „Neobtěžuj se.“

„Chtěl byste si objednat i pití pro přestávku? Můžete zaplatit teď a nápoje na vás budou čekat na konci baru.“

„To zní skvěle.“

Trey nalije skleničku nejdřív mně a Cole mi ji podá. Trey se na mě zvědavě podívá, snažím se ho propálit pohledem, bohužel se mi to nepovede. Odvrátí se, otevře víno Coleovi a nalije ho. Nevidím, co dělá, protože je otočený zády, ale pak postaví jeho sklenici na koktejlový ubrousek. Trvá mi jen vteřinu si všimnout, že je na něm jeho telefonní číslo, než ho Cole zvedne a položí do kapsy. „Díky zlatíčko,“ mrkne na něj a podá mu dvě dvacetidolarové bankovky. „To je dobrý.“

„Ty jsi neuvěřitelný,“ syknu, když odcházíme pryč.

„Dobrý Bože, lásko, co máš za problém? Viděl jsi mě, že bych ho žádal o telefonní číslo? Ne, a i kdyby ano, tak to není tvoje věc, ne?“

„Není to tím číslem! Je to –“ Zmlknu, protože pravda je, že si nejsem jistý, co přesně říct. Jo, telefon mi vadil, stejně jako obrovské dýško.

Ale jeho do očí bijící ignorování mé osoby, mě naštvalo ještě víc. Na druhou stranu, jestli mám být sám k sobě upřímný, uznávám, že skoro vše, co dnes večer udělal, mě dráždí. Je nefér si to na něm vybíjet. Přinutím se zastavit a napočítat do pěti. Vypiju víno a navzájem se ignorujeme, dokud není čas najít naše sedadla.

Přestávka proběhne skoro stejným způsobem, přestože Trey je zaneprázdněný naléváním drinků, vidím pohledy, co na sebe navzájem vrhají, když si jdeme pro pití, které Cole objednal dopředu.

„Takže,“ řekne Cole ve zjevné snaze zmírnit napětí mezi námi. „Už jsi tuhle hru předtím viděl?“

„Ne, ale je velmi populární.“

„Kostýmy jsou naprosto úžasné, že?“

„Asi jo.“ Ani jsem si jich nevšiml a skutečnost, že on ano mě naštvala. To mě jen utvrzuje v přesvědčení, že nemáme nic společného. „A co si zatím myslíš ty?“ Nezvládnu, aby můj hlas zněl přátelsky.

Opatrně se na mě podívá, než posměšně odpoví. „Myslím, že máte s Elphabou hodně společného.“

„Nejsem zelený.“

„Samozřejmě, že ne, lásko. Je to víc o postoji. Upjatý a absolutně bez smyslu pro humor.“

„Předpokládám, že bychom měli být všichni tak rozmarní, jako Galinda?“ Vidím, jak zúží oči, neušel mu význam mých slov. Odvrátí se ode mě a vypije sklenici vína, pak jde zpět do divadla sám.

Nezajímá mě, jestli je naštvaný a je mi jedno, jestli jsem mu ublížil. Stojím na místě a nadávám si za všechno, co mě napadne, za prvé, že jsem souhlasil, že s ním půjdu před pár měsíci na večeři, že jsem ho dnes pozval, aby šel se mnou. Dopiju víno a vrátím se zpět, beze slova se vedle něj posadím.

Po představení se odtud chci dostat co nejrychleji. To, co je pro mě obyčejně příjemný zážitek je teď zničený a já nechci nic jiného, než se od něj dostat pryč. Vestibul je plný lidí, kteří nakupují u stánků a kupují si pití, a někteří jsou jako my a snaží se dostat ke dveřím.

Už jsme skoro u nich, když se ozve známý hlas. „Jonathane!“ Otočím se a v davu lidí vedle mě najdu Marcuse. „Rád vidím, že nepracuješ non-stop!“ Prohodí vesele. „Nech, ať ti koupím pití.“

Kurva. Nemůžu říct Marcusovi ne. Na druhou stranu…

„Tak pojď,“ vycítí mé zaváhání. „Má žena je tamhle,“ vágně mávne směrem ke koupelnám, „mluví se sestrou. Budu tady aspoň další hodinu.“

„No, pane –“

„Rádi se k vám připojíme,“ řekne Cole za mým pravým loktem a Marcus na něj překvapeně pohlédne. Cítím, jak se mi v žaludku usídlí hrůza. Cole natáhne ruku k Marcusovi. „Jsem Cole. A vy jste?“

„Marcus Barry.“ Řekne znepokojeně a potřese si s ním rukou.

„Je můj šéf,“ řeknu Coleovi, doufám, že si uvědomí, že ho tím prosím, aby mě neztrapnil.

„Marcus! Samozřejmě. Rád vás konečně poznávám. Už jsem toho o vás hodně slyšel.“

Marcus těká pohledem mezi námi, než mu pomalu zrudnou tváře. „Omlouvám se,“ řekne nervózně. „Jste Jonathanův kamarád?“

Och Bože. Přeju si, aby se pode mnou propadla zem. Není to tak, že bych svoji homosexualitu v práci skrýval, jen na ni nepřišla řeč. Nechodil jsem na firemní Vánoční večírky a nechodil jsem na pivo s chlapama. Dělal jsem svoji práci a nechával si to pro sebe. Je to má osobní verze rčení 'Kdo se moc ptá, moc se dozví.'

A i když jsem věděl, že někteří ze spolupracovníků mají podezření, nikdy se mě na to nikdo neodvážil zeptat.

Cole se na mě dívá pro pomoc, ale já jen stojím na místě jako idiot a snažím se přijít na to, co odpovědět. Říct, že je jen kamarád, se zdá jako urážka. Prohlásit, že je můj partner, je velká lež. Říct, že je můj milenec by Marcuse uvedlo do rozpaků.

Nakonec to Cole vzdá a otočí se zpět na Marcuse. „Co chce Jonny říct je, že jsem jeho rande.“

„Och,“ zakoktá s Marcus a ještě víc zrudne. „Takže vy dva jste, umm… pár?“

Cole se na něj usměje a svůdně zamrká, bojím se, že Marcus dostane infarkt dřív, než jsem čekal. „Myslím, že byste to mohl nazvat kámoši s výhodami.“

„Och,“ zopakuje Marcus. Začíná se trochu potit a vidím, jak zoufale prohledává dav, asi hledá svoji manželku, aby k nám přišla a zachránila ho.

„Cole!“ Řeknu znepokojeně.

„Máš nějaké námitky proti mojí definici, lásko? Jak přesně bys ty označil náš vztah?“

„Marcusi, děkuju za pozvání na drink, ale vážně musíme jít –“

„Samozřejmě,“ očividně se mu ulevilo.

Popadnu Cola za paži a táhnu ho ke dveřím. Jakmile jsme venku, naštvaně se mi vytrhne. „Pusť mě! Nejsem malé děcko!“

„Proč jsi mu to pro všechno na světě vykládal?“ Vyštěknu.

„Čekal jsem, že mu odpovíš a ty jsi tam jen stál s otevřenou pusou! Myslel jsem si, že si ten chlápek zaslouží aspoň odpověď.“

„Nemohl ses trochu krotit?“

„A to jsem mu měl lhát? Ty jsi ten, co mě pozval ven! Ty jsi ten, kdo s tím má očividně problémy. Možná bys mi měl sepsat seznam všeho, co můžu říct, když potkáme někoho, koho znáš. Možná bys mě měl informovat, jak bych měl označovat náš vztah v případě, že by se znovu zeptali. Bůh ví, že jsem tě nechtěl uvést do rozpaků.“

Otočí se a vydá se k autu a já ho rozlíceně následuju. Jedeme ke mně domů v tichosti. Nemůžu uvěřit, jak jsem nasraný. Potlačuju nutkání se po něm ohnat. Vím, že bych to jen zhoršil. Nejlepší bude se dostat domů, kde parkuje a jít si každý po svém, aspoň na několik dní. Při nejmenším do doby, kdy se na něj budu moct podívat, aniž by se nade mnou vznášel mrak zuřivosti.

Přijedeme k mému domu, očekávám, že zamíří rovnou ke svému autu. Místo toho jde za mnou ke dveřím, uvědomím si, že nejspíš si u mě nechal klíče, na stolku u dveří. Otevřu dveře a vejdu dovnitř. Nezvedne klíče a neodejde, ale vím, že se nechystá zůstat, když si nesundal boty ve vteřině, kdy jsme prošli dveřmi.

„No,“ řekne, přejde přes pokoj, otočí se s rukou v bok a pohledem mě vyzývá, „tak si to tedy poslechněme.“

„Poslechnout co?“ Drtím přes zaťaté zuby.

„Cokoli, kvůli čemu tak pěníš. Očividně jsi na mě nasraný. Celý večer jsi byl nesnesitelný a teď ti jde prakticky pěna od úst. Takže se přestaň dusit ve vlastní šťávě, ať už to máme za sebou, co říkáš? Co máš sakra za problém?“

Chci mu říct, že nic. Chci mu říct, aby šel domů, než řeknu něco krutého. Ale jeho postoj mě ještě víc nasere. Každý aspekt jeho okázalosti je teď ještě horší. Afekt v jeho chování je výraznější: melodičnost řeči, způsob, jakým stojí s rukou v bok, když si odsune vlasy z očí, způsob jakým na mě shlíží, i když jsem aspoň o pět centimetrů vyšší, než on. „Ty vážně nevíš?“

Odvrátí se ode mě a teatrálně pohodí ofinou.

„Mám své podezření, ale možná bychom mohli pracovat s chladnými, tvrdými fakty, co myslíš?“

„Fajn!“ Snažím se nekřičet. „Chceš vědět, co mě štve? To ty! Nemůžu uvěřit tomu, jak ses dneska choval. K mému šéfovi! A včera večer k mému otci! Je trapné –“

„Včerejší večer byla tvoje chyba, ne moje –“

„Cože?“

„ – a není můj problém, jestli se cítíš nepříjemně ohledně svojí sexuality.“

„Nejsem v rozpacích z toho, že jsem gay! Je mi trapně z tebe! Proč se sakra musíš chovat tak teploušsky?“

Ztuhne. Na okamžik se ani nepohne. Pak se velmi pomalu otočí a podívá se na mě. „Co jsi to řekl?“

V očích se mu objeví varování, ale ignoruju ho.

„Slyšel jsi mě.“

„Samozřejmě, že jsem tě slyšel,“ řekne ledově. „Myslel jsem, že ti dovolím ten luxus, abys to vzal zpět. Jak diplomatické ode mě, nemyslíš?“

„Nepotřebuju to brát zpět!“

„Jsi si tím zcela jistý, drahoušku?“ Odvrátí se ode mě s dokonalým pohozením hlavy.

Dává mi šanci se z toho vyvlíknout dřív, než zatlačím moc daleko, ale nepřijmu to. Jediné, na co dokážu myslet je, jak se choval k mému otci a na rozpaky v Marcusově tváři a to mě rozzuří. „Nechci to vzít nazpět, Cole! Chci, abys mi odpověděl! Proč se musíš chovat jako takový, takový –“ zakoktám se, na chvíli zmlknu, nechci říct nic z těch slov, co se mi právě rojí v hlavě, ale je však příliš pozdě.

Otočí se a propíchne mě pronikavým pohledem. „Co?“ Blíží se ke mně. „Jakým výrazem mě označíš, miláčku? Nemyslíš, že už jsem je všechny neslyšel? Buzna, teplouš, bukvice, hulibrk, řiťopich –“

Tyto výrazy mě ani nenapadly, ale nahlas zní ještě hůř, než v hlavě. Měl bych se stydět, ale místo toho mě ještě víc nasere, že mi je hází zpět do tváře. „Ježíši Kriste, Cole, nechystal jsem se nic z toho říct!“

„Nic si nenamlouvej, drahoušku. Všechno to máš vepsané ve tváři.“ Dá si ruku v bok, druhý bok zvedne a hodí hlavou dozadu.

Chová se ještě okázaleji, jen kvůli mně.

Zamrká. „Tolik tě to uráží, zlatíčko? Když jsme v ložnici, tak sis nikdy neztěžoval.“

„Krucinál, Cole, nemluvím o ložnici! Mluvím o tom, když jsme na veřejnosti! Proč se musíš chovat přesně tak, jak nás Hollywood mylně vykresluje?“

„A proč ty se musíš chovat, jako arogantní, upjatý čurák?“

„Takže se uchýlíme k vulgaritám, místo abychom to racionálně prodiskutovali?“

„Och, omlouvám se. Tak my o něčem diskutujeme? Musíš mi odpustit moje zmatení. Myslel jsem, že jsi na mě prostě zaútočil, že nejsem perfektní kopie každého heteráka o kterém si snil, že bys ho mohl ojet!“

To slovo, vycházející z jeho úst vyznělo ještě obscénněji než normálně.

Uvědomím si, že jsem ho nikdy předtím ještě neslyšel mluvit hrubě. „Cole, přestaň! Já na tebe neútočím.“

„Rozhodně to tak vypadá. Moje chyba, drahoušku.“

„Nejmenuju se 'drahoušek', ale Jonathan, pokud je pro tebe tak těžké si to zapamatovat, říkej mi prostě Jone.“

„Právě v tuto chvíli mám v hlavě spoustu jiných oslovení, které bych raději použil.“

„Byl to můj šéf, pro Boha živého. Musím s ním pracovat! Potřebuju, aby mě respektoval! Zabilo by tě, kdybys použil normální tón?“

V jeho očích se zablýskne a pak k mému překvapení mrknutím oka přestane předstírat. Je to jako by se spustila opona – vůbec žádný afekt. A pak vybuchne. „Myslíš, že jsi jediný muž, kterému je díky mně trapně, Joníčku? Myslíš, že jsi jediný, který mě požádal, o 'normální hlas'? Protože nejsi! Lepší muži, než jsi ty, mě požádali, abych se změnil, a řeknu ti to, co jsem řekl jim: jdi do prdele!“

Otočí se a zamíří ke dveřím, popadne svoje klíče ze stolu a odejde.

„Do prdele, Cole, počkej!“

Ale on se nezastaví. Práskne s dveřmi, až se zatřesou okna. A já za ním nejdu.