MTTG - 1. kapitola

 Překlad, Kor.: Tým

Chiara

Chiara Jenkins se zamračeně dívala na mapu před sebou.

Od té doby, co mapu objevila v knihkupectví, ukrytou mezi stránkami staré francouzské knihy, která se pomalu rozpadala, sledovala stopu tajemných nápověd.

Tak skončila ve Francii.

Vlastně ani nemluvila francouzsky. Ale to jí nezabránilo, aby si uvědomila, že v rukou drží mimořádný nález, jakmile mapu uviděla.

Bylo na ní něco divného. Něco spojeného s nadpřirozeným světem.

A od té doby, co na ni poprvé zaútočil muž, který se proměnil ve vlka přímo před jejími očima, zasvětila svůj život odhalení této záhady.

Nezáleželo na tom, že ji policajti i lékaři označili za bláznivou, když si mysleli, že je neslyší.

Nezáleželo na tom, že s ní její otec už rok nemluvil, od té doby co opustila své hrozné a drtivé zaměstnání s minimální mzdou, kde se den za dnem zabývala stížnostmi zákazníků.

Důležité bylo, že zde byl celý svět, který většina lidí ani nemohla vidět.

Ale Chiara mohla. Začala zkoumat vlkodlaky, jakmile si uvědomila, že jí nikdo nikdy nevěří.

Ukázalo se, že na internetu je spousta lidí, kteří viděli podobné věci. Nejen vlkodlaky – ale také víly, démony, upíry, mimozemšťany.

Chiara si stále nebyla stoprocentně jistá, jestli věří na mimozemšťany, ale web, pro který nyní psala, spustil minulý rok docela přesvědčivou teorii a tvrdil, že všechna pozorování vlkodlaků, upírů a dalších příšer byla způsobena testy mimozemšťanů udělaných na lidech.

Bylo to přinejmenším přesvědčivější než představa, že se svět jen kolektivně zbláznil.

Věděla, co viděla. A bylo tolik lidí, kteří viděli podobné věci. Nejen vlkodlaky – ale někteří lidé viděli, jak se lidé mění ve lvy, kočky a nejrůznější zvířata. Dokonce i netopýry.

Chiara se naštěstí ve svém výzkumu nikdy nepotkala s upírem, ale pokud se lidé mohli proměnit v netopýry, proč by to také neměla být pravda?

„Další drink pro tebe, mademoiselle?“

Barman mluvil s přízvukem, ale touto malou horskou vesnicí ve Francii prošlo zjevně dost turistů, kteří byli zvyklí na americké turisty, jako je Chiara. A francouzský přízvuk byl neuvěřitelně okouzlující, pokud by ten chlap nebyl dost starý na to, aby byl jejím otcem.

Stejně nemám čas na romantiku, připomněla si pevně a ignorovala muže dále od baru, který se na ni usmál, když vešla.

Byla tu kvůli práci. Mapa ji zavedla do této vesnice a měla ji vést dále do hor. Ani nevěděla, co přesně se tam skrývá – ale muselo to být něco dobrého.

Mapa byla pokryta nejrůznějšími tajemnými symboly, které poznala během svého ročního dopisování pro Mimozemského vyšetřovatele.

Rohy mapy byly zdobeny symboly čtyř prvků: Vzduch, Země, Voda, Oheň.

Ve středu mapy byly podivné, kroutící se cesty, které ji po měsíci posedlého prohledávání Google Maps konečně přivedly do této vesnice. Cesta začala z této vesnice a vedla k něčemu, co vypadalo jako bludiště. A v tom bludišti byl další symbol.

Trojúhelník, ze kterého směřují tři čáry.

Nebyla si úplně jistá, co přesně to znamená, ale z toho, co dokázala rozeznat ze staré, zaprášené knihy, to musel být artefakt nesmírné síly.

A jakmile to najdu, budou mě muset poslouchat. Nemůžou mě nazvat šílenou, když ho budu držet v rukách, a uvidí jeho sílu.

Byl to dobrý plán. Nebo alespoň po víc než roce, kdy byla označována za šílenou, to byl jediný plán, na který mohla přijít. Jediný způsob, jak ukázat, že nebyla šílená, že vlkodlaci byli skuteční a že každý, kdo jí nevěřil, byl ve velkém nebezpečí.

Nejprve ale bude muset projít labyrintem ve francouzských Alpách.

Letenky vyčerpaly vše, co zbylo z jejích skrovných úspor z let strávených v pekle zákaznických služeb. A za články, které teď napsala o paranormálním podsvětí tam venku, platili ještě hůř, než když na ni celý den křičeli nespokojení zákazníci.

To bylo ono. Její poslední šance ukázat světu pravdu.

S hlubokým povzdechem zavřela notebook a pomuchlanou mapu uvnitř.

Strávila už tolik času shrbená nad touto mapou. Cokoli, co doposud nezjistila, se teď nezmění.

„Další drink?“ zeptal se barman.

Kolik peněz jí zbylo? Pravděpodobně by neměla.

Na druhou stranu možná zítra zemře, tak co na tom záleželo?

„Prosím,“ řekla a přinutila se na něj usmát.

Přinejmenším zde nebyli žádní vlkodlaci. Přečetla si o tomto místě a jeho legendách, a přestože ve Francii existovalo mnoho mýtů o vlkodlacích, tato oblast podivné zprávy o paranormální aktivitě postrádala.

Což nemuselo nic znamenat, ale možná byl důvod, proč ji ta mapa přivedla sem…

Přinutila se pomalu usrkávat. Ještě nechtěla jít spát. Byla tak blízko. Tak velmi blízko.

Nebyla by schopná usnout s nadšením, které v současné době vibruje jejím tělem. Takže raději stráví další hodinu v lidské společnosti – na jednom z velmi vzácných míst, kde si lidé nemysleli, že je nepříčetný šílenec.

Což pravděpodobně bylo proto, že nikomu neřekla, co ji sem přivedlo, ale bylo dobré se pro jeden večer znovu cítit normálně.

Nebo mít pocit, jako by byl svět normální. Jako by všechno bylo stále přesně takové, jak se to naučila ve škole. Žádná tajemství, žádná magie, žádní vlkodlaci. Žádné mimozemské spiknutí.

Jen malý bar pro turisty, kteří přišli na výlet a zastavili se v této ospalé, malebné vesnici na jeden nebo dva dny.

„Zítra jdeš na túru?“ Muž, který ji dříve sledoval, přistoupil blíž. „Je to krásné místo, že?“

Jeho angličtina byla téměř bez přízvuku. Měl na sobě pěkné oblečení – oblek, který v této vesnici vypadal trochu nepatřičně, ale předpokládala, že někteří lidé nikdy nedokázali nechat svou práci doma.

„Je nádherné,“ řekla a usmála se. Možná to nebyl úplně její typ – ale určitě by neuškodilo hrát na jeden večer roli normálního, rozhodně ne bláznivého amerického turistu. „Ve Francii jsem poprvé. Miluji hory.“

Věnoval jí potěšený úsměv a pak mávnutím ruky přivolal barmana.

„V takovém případě si musíš dát místní drink. Dva pastis, prosím, trvám na tom.“

„Ach, já… děkuji.“ Chiara sledovala, jak barman nalil do sklenice bezbarvý likér a poté jej doplnil studenou vodou.

Kapalina se okamžitě změnila ve vířící, zakalenou bílou.

Měla už dva rumy s kolou, což bylo asi tolik, kolik si obvykle dovolila… ale nápoj vypadal zajímavě. A byla ve Francii. A zítra možná zemře.

Věnovala muži další úsměv, tentokrát pravý, když si cinkli sklenicemi.

A pak se napila – a vyprskla.

„Lékořice?“

Muž se zasmál. „Pastis,“ řekl. „Je to vlastně anýz. Chutná ti to?“

„Já… nevím,“ řekla Chiara a snažila se být diplomatická.

Ve skutečnosti to chutnalo hrozně. Ráda zkoušela nové věci – ale tohle nečekala.

Opatrně usrkla. Tentokrát byla připravena na podivný vkus, ale pořád si nemohla pomoct a ušklíbla se. Při polykání jí to shořelo v krku.

Lék. Přesně takhle to chutná. Jako nechutný lék na kašel.

„Nejsi fanoušek?“ zeptal se muž. „Mimochodem, jsem Lou.“

Byla to opravdu zvláštní chuť pro drink. Na druhou stranu se její život obrátil vzhůru nohama, téměř ji kousl vlkodlak, prodala auto, dala výpověď a následovala podivnou mapu přes oceán.

Možná že byla typ člověka, který by měl sedět ve francouzských horských barech a popíjet lékořicový likér s cizími lidmi, a ona to ještě nevěděla.

Opatrně si dala další doušek – a stěží se jí podařilo, aby to nevyplivla.

Pokud vůbec něco, bylo to ještě horší.

Zjevně nebyla ten typ člověka, který by měl sedět ve francouzském baru a popíjet podivný lék s příchutí alkoholu. Možná to měla očekávat.

Nejsem zajímavý druh divného. Promiň, Lou. Myslím, že nebudu mít příběh pro svá vnoučata o době, kdy jsem flirtovala s francouzským fešákem.

Bylo to asi nejlepší. Nakonec byla na misi. Misi, která by mohla všechno změnit, pokud by dokázala zůstat soustředěná na svou práci.

„Promiň.“ Vrhla na něj omluvný pohled. „Chutná to jako lék.“

Zasmál se. „To je v pořádku. Žádný bod pro mě, že?“

„Alespoň teď můžu říct, že jsem to zkusila.“ Usmála se na něj a pak vstala. „Ráda jsem tě poznala. A díky za drink.“

Stejně to nebyl její typ. Měla ráda své muže laskavé a velkorysé, což znamenalo, že se jí nepodařilo najít mnoho mužů, kteří by s ní chtěli randit. Lou měla trochu čuch na pojišťovací makléře. Nebo on možná pracoval ve financích.

A i když bylo hezké s ním mluvit, poslední věc, kterou při hledání strašidelného magického artefaktu potřebovala, byla romantická zápletka.

„Je mi potěšením,“ řekl. V šeru baru vypadaly jeho oči na okamžik podivně temné, jako by byly úplně černé.

Chiara se otřásla. To musel být ten podivný pastis.

Zamrkala. O chvíli později jeho oči vypadaly opět úplně normálně.

A je to. Představuji si věci. Čas jít spát.

„Přeji dobrou noc,“ řekla jasně a pak se otočila ke dveřím.

Když vyšla ven do chladného nočního vzduchu, pocítila úlevu.

Teď, když o tom přemýšlela, chtěla by mít poslední noc dobrého sexu, než bude riskovat život na magické hoře. Jen ne s ním.

Něco na něm vydávalo podivnou atmosféru, náznak zubů a ostrost. Myšlenka, že s ním bude v posteli, ji přiměla kroutit se, a to ne v dobrém.

Naštěstí pro mě absolutně nikdo nepožádá místního šílence, který věří ve vlkodlaky a upíry, aby u nich přenocoval. Sex je úplně mimo karty. Zaměř se na svou práci!

Zhluboka se nadechla a zahnula za roh. Tam nedaleko byl malý, levný hotel, kde bydlela.

Když z něj odešla, venku bylo stále světlo. Nyní v noci vypadala ulice mnohem užší a temnější, než vypadala během dne.

V této malé uličce nebyly žádné pouliční lampy. Neuvědomila si to, když se přihlásila.

Chiara zaťala zuby, sáhla do tašky a vytáhla klíč. Byla to ospalá francouzská turistická vesnice. Na těchto místech se nikdy nic nestalo, kromě případů, kdy z farmy unikla koza.

Neměla se absolutně čeho bát.

O vteřinu později ji pohltila temnota.

Ulička nevysvětlitelně ztmavla.

Bylo to jediné varování, které obdržela, než se ocitla silně tlačená ke zdi.

„Mapa!“ zasyčel mužský hlas. „Dej mi mapu!“

Ten hlas byl povědomý.

Cítila, jak se jí v hrudi svíralo srdce, když se závratí vzhlédla ke svému útočníkovi. Byl to Lou z baru.

„Vím, že ji máš,“ zavrčel. „Dej ji to hned!“

Chvíli trvalo, než pochopila, co říká.

Jakmile si uvědomila, co chce, její krev zchladla.

Chtěl mapu. Tajnou mapu, o které nikdo nevěděl.

Což znamenalo, že Lou věděl, proč tu byla. Věděl, že není americká turistka, která přijela na túru do francouzských Alp.

„Kdo jsi?“ zeptala se a zírala na něj, i když ji stále držel přitisknutou ke zdi.

Neodpověděl – ale v šeru viděla, jak se mu lesknou oči.

V baru se nemýlila. Zčernaly – úplně černé, jako by na ni zíral stín.

Ten pocit ji přinutil zachvět se náhlým strachem, který nikdy předtím nezažila. Neměla tušení, co to je – démon, upír, čaroděj?

Ale něco v ní bylo vyděšené.

Nějaký instinkt hluboko v ní věděl, že stín, který se na ni dívá, je tou nejnebezpečnější věcí, s jakou se v životě setkala. Ještě nebezpečnější než vlkodlak, kterého kdysi překvapila.

O zlomek srdce později ztratil trpělivost a natáhl se pro její tašku – a stejně náhle byl odtržen a hozen na zeď na druhé straně uličky.

Všechno se stalo tak rychle, že Chiaře trvalo dlouho, než si uvědomila, o co jde.

V uličce se objevil další muž. Muž s blond vlasy, na sobě jednoduchou bílou košili, která se táhla přes široká, svalnatá ramena.

Pokud Chiara viděla, neměl žádnou zbraň.

Chtěla ho varovat. Muž, který na ni zaútočil, byl démon nebo nějaký upír, možná – bez ohledu na to, jak silný její zachránce byl, proti Louovi by neměl šanci.

Nedokázala ze sebe jediné slovo, když zírala na místo, kde se Lou postavil na nohy. Zdálo se, že temnota v jeho očích se prohloubila. Bylo to jako zírat do propasti, temnota a chlad vesmíru se na ni dívaly zpět, dokud necítila tak silnou hrůzu, až se jí téměř podlomila kolena.

Cizinec beze strachu udělal krok k Louovi.

A právě v tom se stín stáhl a nepřirozená temnota v uličce se zmenšila. Lou na ně zavrčel, zvuk nelidského syčení. Pak se otočil a utekl.

„Jsi v pořádku?“

Chiaře trvalo další okamžik, než si uvědomila, že cizinec mluví s ní.

Sevřela prsty kolem tašky a svírala starou kůži tak silně, až ji bolely prsty.

Pořád tam byl. Stále měla svoji mapu a poznámky. Nic se nestalo.

„Jsem v pořádku,“ řekla automaticky a zhluboka se nadechla.

Nohy se jí stále třásly. Natáhla se ke zdi za sebou, aby se opřela.

„Děkuju! To bylo opravdu statečné. Chtěl mi ukrást tašku… myslím, že proto se mě snažil opít v baru.“  Vrhla na nově příchozího nejistý úsměv.  „Moc by si nepomohl, jsem chudý batůžkář. Měl by zkusit štěstí v Saint-Tropez nebo kdekoli, kde jsou bohatí a slavní.“

Ani slůvkem nezmínila podivnou temnotu v Louových očích. Tuto lekci se tvrdě naučila.

Žádný démon – ani vlkodlak.

Byl to prostě jen zloděj a skutečnost, že měla něco upito.

Nebo to jí řekli policajti poté, co se jim pokusila říct, co se stalo. No, tu chybu už podruhé neudělá. Ne, dokud nebude mít důkaz, který nebudou moct ignorovat.

„Už jsi ho viděla někdy předtím?“ zeptal se muž. „Bylo na něm něco divného…“

„Viděl jsi jeho oči?“ Když si vzpomněla na temnotu, otřásla se. Volala na ni – vyhrožovala jí…

„Třeseš se.“  Jemně se dotkl její paže.  „Kde bydlíš?“

Chiara na okamžik nedokázala rozeznat, co říká. Při jeho dotyku vzhlédla – a zjistila, že padá do těch neuvěřitelně modrých očí.

Dokonce i v šeru malé uličky vypadaly plné světla. Nikdy neviděla tak jasné oči. Zářily na ni čistě azurovou, jako jasná letní obloha nebo sluneční světlo lesknoucí se na horském jezeře.

„Ach,“ vydechla o chvíli později, když si uvědomila, že jí položil otázku. V rozpacích jí do tváře vyrazilo teplo. „V tom hotelu tamhle.“

Přikývla směrem k místu, kde dřevěná cedule inzerovala malý hotel provozovaný veselou ženou, které stačil jediný pohled na Chiaru a přichystala jí talíř s nejneuvěřitelnější snídaní, jakou kdy ochutnala, když dorazila z nočního autobusu.

Všechno, co jí kdy řekli o francouzském pečivu, byla rozhodně pravda.

„Pojďme tě dostat dovnitř,“ řekl cizinec. Pozorně si ji prohlédl. „Neublížil ti?“

Zavrtěla hlavou a potom si opožděně vzpomněla na své způsoby.  „Mimochodem, jsem Chiara. Děkuji za pomoc.“

„Chiara. To je nádherné jméno. Jsem Jared. A stěží jsem mohl postávat a dívat se.“

Společně se vydali do Chiařina hotelu. Bylo to opravdu jen něco víc než nocleh se snídaní, a když se Chiara vpustila dovnitř, viděla, že nikdo není na noční službě. Ale byl tam malý salonek s pohodlnými židlemi a rychlovarná konvice s malými sáčky s čajem a instantní kávou.

„Chceš kávu?“ zeptala se, stále trochu šokovaná náhlým útokem.

„Možná pro tebe bylinkový čaj? Vypadáš opravdu bledě,“ řekl a jemně ji nasměroval k jednomu ze starých křesel.

Vděčně do něj zapadla a pak se zhluboka nadechla.

„Káva,“ řekla odhodlaně. „Piju jí tolik, že už dávno ztratila jakýkoli účinek. Prosím.“

„Takže kávu.“ O chvíli později jí do ruky vtiskl kouřící šálek.

Vděčně vdechla vůni. O chvíli později si uvědomila, že místo uklidňujícího čaje si také udělal kávu.

„Ty taky, hm?“ Usmála se na něj.

Pokrčil rameny a zazubil se na ni přes svůj hrnek. „Můžu pít kávu o půlnoci a o pět minut později spát jako poleno. Je to užitečný talent.“

„Já také.“ Když se napila, slastně si povzdechla, povědomá chuť a teplo uklidňující jako teplá deka.

„Takže,“ řekl o chvíli později a naklonil k ní hlavu. „O co šlo? Mám zavolat policii?“

„Uff. Ani neumím francouzsky,“ řekla – a pak si uvědomila, že i kdyby ano, věděla přesně, co se stane.

Při prvním slově, které by zmiňovalo tajné mapy a děsivé démonické oči, by jí policisté věnovali ten blahosklonný úsměv a za zády jí říkali „ta šílená paní.“

Možná by to ve francouzštině dokonce znělo trochu okouzlující.

Protože to jednou prožila; nehodlala to udělat znovu.

„Není třeba,“ řekla o chvíli později a odložila kávu. Uklidnila se natolik, že si konečně mohla prohlédnout svého zachránce odshora dolů.

A každý kousek vypadal jako rytíř v lesklé zbroji. Jeho široká ramena a svalnaté paže byly zblízka ještě působivější.

Měl čtvercovou čelist s pouhým náznakem lehkého strniště, blonďaté vlasy, které nosil o něco delší, než bylo v módě, ale měl správnou délku, aby do nich zajela prsty a hrála si s nimi, a nejpůsobivější modré oči, jaké kdy viděla.

Měl na sobě černé džíny a jednoduchou bílou košili, podobně jako mnoho turistů vyplňujících tuto část francouzského venkova.

Ale nevypadal jako turista. Pohyboval se s podivnou grácií a jistotou – jako by se nikdy nemusel bát, že by se mu lidé vysmáli nebo by mu říkali blázen.

Což bylo pochopitelné, protože Chiara věděla, že kdyby jí právě teď řekl, že je francouzský vévoda nebo dávno ztracený dědic malého evropského království, nepochybovala by o tom ani na jednu sekundu.

Měl něco, čím se odlišoval od kohokoli jiného, koho kdy potkala. A nebylo to jen jeho kouzlo nebo jeho nádherné oči. Kolem něj byla aura důvěry a velení. Věc, kterou viděla u vojáků – ale šlo to ještě hlouběji.

Něco na něm ji přimělo věřit mu.

A to byla ta nejpodivnější věc ze všeho, protože nemohla nikomu věřit od té doby, co se jí stala ta vlkodlačí věc.

Je to jen proto, že mě ještě nezná. A je nepochybně nádherný. Ale jakmile zmíním vlkodlaky, bude odsud…