HY - 19. kapitola 2/2

 Překlad: Lenny

Uplynuly tři dny… nebo možná čtyři? Dny plynou jako v mlze, když nejíte a nespíte jako normální člověk. Jsem v nějakém hotelu o pár měst dál od Blackthornu. Nechtěla jsem nikoho nevidět ani s nikým mluvit, takže se tady schovávám jako zbabělec. Nevím, co budu dál dělat, ale vím, že se tam teď nemůžu vrátit.

Trvalo mi několik hodin, než jsem opravdu pochopila, co mi otec řekl o Ashton. Trvalo mi ještě déle, než jsem pochopila, co řekl poté ... tohle není naše první ztráta člena rodiny, takže očekávám, že se z toho lehce sebereme.

Můj otec je psychopat, to je jediné vysvětlení jeho jednání a slov. Kdo normální může být tak klidný a nedotčený smrtí či ztrátou svého dítěte?

Několikrát jsem přemýšlela o tom, že bych zavolala Parkerovi, ale vždycky jsem z toho vycouvala. Nevím, jak na tom po tom všem jsme a taky jsem příliš vyděšená, než abych to právě teď zjišťovala, příliš křehká na to, abych mu čelila. Včera jsem zkontrolovala svůj telefon těsně před tím, než se vybil. Psal a volal několikrát, ale všechno jsem ignorovala. Teď toho lituji.

Táta mi poslal pouze jednu textovou zprávu, a to bylo před dvěma dny. Dál mi vědět, kdy a kde bude pohřeb. Mimo to se nestaral, aby mě kontaktoval a zjistil, jestli jsem v pořádku.

Z tohoto důvodu ho nenávidím o něco více než předtím. Škrtnete to, mnohem víc, víc, než jsem si myslela, že je možné. Už si ani nedokážu představit, že bych s tímhle mužem znovu navázala vztah. Pokud ho už nikdy neuvidím ani o něm neuslyším, budu šťastnější.

Ty hry, ten teror, ten strach, ta skutečnost, že někdo zemřel ... Moje oči se naplní slzami už po milionté. Teď na to nechci myslet. Už nikdy.

Dny utíkají jeden za druhým a s hrůzou je odpočítávám. Vím, že Ashtonin pohřeb je zítra, ale nevím, jestli to dokážu. Mnohem radši bych se s ní rozloučila o samotě, a ne se stovkou lidí, kteří se o ni nestarali, stojíc v místnosti.

Cítím se tak provinile, nejdřív ta sračka s Brettem a teď smrt mé sestry. Všechno mi to pořad přetrvává v hlavě, vteřiny od toho, aby mě to srazilo. Mám pocit, jako by byla v jednom z těch starých animáků o Road Runnerovi[1], nade mnou velké kladivo, připravené rozdrtit mě jako hmyz.

Žaludek mi zakručí a připomíná mi, že jsem nic nejedla ... už nějakou dobu. Ani si nepamatuji. Vytočím se z klubíčka, ve které jsem byla po většinu dneška. Posadím se, protáhnu si bolavé končetiny. Uvědomím si, že mám sucho v ústech, natáhnu se pro vodu na nočním stolku, jen abych si uvědomila, že je prázdný. Nakonec se budu muset dát znovu dohromady, ale ne dnes.

Sáhnu po telefonu, abych zavolala pokojovou službu, když se ozve hlasité klepání na dveře. Počkat, už jsem zavolala a objednala si? Nebo mě jen kontrolují, aby se ujistili, že ještě nejsem mrtvá? Zakrslá jako jelen zachycený ve světlometech jedoucího vozidla tam jenom tak sedím s očima na dveřích.

Zaklepání přichází znovu, tentokrát o něco hlasitěji než dříve, a ten zvuk je dost, aby mě probral. Pomalu vylezu z postele a jdu ke dveřím. Jsem jenom pár metrů od dveří, když uslyším jeho hlas.

"Otevři ty zatracené dveře, Willow, nebo je vykopnu. Možná se můžeš schovat před všemi ostatními, ale nemůžeš se schovat přede mnou."

Okamžitě popadnu kliku, moje srdce poskočí a rozbuší se tak silně, až to téměř bolí. Přišel si pro mě. Nevím proč, ale dává mi to kousíček radosti. Neměla bych být ráda, že ho uvidím. Nezaslouží si mě, ale mnohem víc si nezasloužím já jeho, nebo někoho jiného. Ale nemůžu si pomoct, držím se toho malého kousku radosti, toho štěstí, které mi dává fakt, že je tady.

Odemknu zámek, otevřu dveře a najdu Parkera stojícího na druhé straně. Ramenem se opírá o rám dveří, jako by čekal, že otevřu za hodiny místo sekund. Opájím se jeho dokonalou tváři, nevím, jestli mu chci dát facku nebo ho obejmout. Mračí se na mě jako to už dělal mnohokrát předtím.

"Proč neodpovídáš na telefon?" Prohlédne si mě seshora dolů, jeho do očí bijící hněv se ztratí v obavě. Boj v jeho očích mi říká, že mě chce vzít do náruče, ale něco mu v tom brání. Pravděpodobně to, jak vypadám právě teď. "Vypadáš hrozně," zamumlá, jako by přečetl mé myšlenky.

"A taky se cítím jako sračka."

"Je mi líto tvé sestry," svrašti obličej, v jeho hlase je slyšet skutečný soucit. "Nevadí ti, když vejdeme?"

My?

Aniž čeká na mou odpověď, sundá rameno a vejde do místnosti. Jsem zmatená jeho přítomností, a ještě víc intenzitou jeho hlasu. Duševně se připravuji, abych mu odpověděla, když se ve dveřích objeví stín. Když mé oči přistanou na Brettovi, ztuhnu.

"Ahoj, Willow," pozdraví a překročí práh.

"Ahoj," zašeptám, mé rty se chvějí.

"Je mi líto Ashton." Svrašti čelo a já přikývnu. Nejsem připravená na tuhle konverzaci, kde se všichni omlouvají a říkají, že je jim líto naší ztráty. Byla bych radši, kdyby nemuseli říkat nic. Byla bych radši kdyby byla moje sestra naživu. Škoda, že ne vždy dostaneme to, co chceme.

Zavřu dveře, vejdu dovnitř a posadím se na postel. Parker si přijde sednout vedle mě, zatímco Brett zůstává stát, ruce strčené do kapes džínů. Dívám se dolů na své ruce, které spočívají v klíně. Musím se omluvit, alespoň se pokusit napravit věci.

"Omlouvám se," zašeptám a podívám se na Bretta.

"To je v pořádku, byla jsi naivní. Snažila jsi se pomoct své sestře. Vůbec tě neobviňuji.“ Upřímnost v jeho hlase mě tvrdě zasáhne. Jako by mě právě přejel autobus.

"Po pravdě Brette, omlouvám se. Nevěděla jsem… Kdybych to věděla, ne…“ Mé oči se naplní slzami, pocit viny je zdrcující a dusí mě. To jsem mu udělala já. Vzala jsem mu dva roky života.

Parkerova ruka spočine na mé, teplo jeho dotyku mě vytáhne z mých myšlenek a podívám se na něj. Nikdy předtím nebyl tak laskavý a něžný. Na chvilku přemýšlím o tom, co se stane v budoucnu. Je v tomhle bláznivém světě místo pro nás dva?

"Pohřeb je zítra. Nepůjdeš?“ Zeptá se Brett.

"Nejsem si jistá. Nechci stát v místnosti se spoustou lidí, kteří nad ní pláčou. S lidmi, kteří ji neznali nebo se o ni nezajímali.“

Přikývne a podívá se dolů na podlahu, bez výrazu ve tváři. Předtím, než se to všechno stalo jsem si myslela, že se s Ashton vezmou. Náš otec byl samozřejmě za tenhle vztah. Po prvním rande byl připraven provdat svou dceru do Rothschildovic impéria. I přesto, že byl můj otec ctižádostivý, myslela jsem, že měli něco skutečného. Nevím a myslím, že už se to nikdy nedozvím, ale opravdu jsem si myslela, že se navzájem milovali.

"Jak jsi mě našel?"

"Zeptal jsem se tvého otce. Zkontroloval, kde jsi naposledy použila svou kreditní kartu, a byl to tenhle hotel,“ jeho slova mě dělají šťastnou i smutnou zároveň. Parker se staral o to, aby mě našel, staral se dost na to, aby šel k mému otci. Ale skutečnost, že můj táta ví, kde jsem, a přesto ho to sem nepřivedlo ani nezavolal… to mnou otřáslo.

"Vím, že to pro tebe musí být těžké, ale musíš se vrátit do Blackthornu, už jsi zameškala spoustu hodin." Parkerův hlas je autoritativní, jeho tvář se změní v jeho staré já, a já si nemůžu pomoct, ale přemýšlím, jestli by byl takový, kdybychom byli právě teď sami. Čemu nerozumí je to, že už nemá nade mnou takovou moc.

Zavrtím hlavou a řeknu mu: „Ne, nevrátím se tam.“

To ho musí rozhodit, protože mě bolestivě sevře: „Nebuď hloupá, samozřejmě, že se vrátíš.“

Z bolesti ani neškubnu. Všechno, co udělám je, že se zamračím, protože to je jediná věc, co asi dokážu udělat. "Jediný důvod, proč jsem tam chodila do školy, bylo, že můj táta platil Ashton za pobyt v lepším rehabilitačním zařízení. Řekl mi, že se musím spřátelit s lidmi, abych získala pozvání na různé akce a večírky a on tak mohl mít znovu přístup ke svým starým obchodním partnerům. To je jediný důvod, proč jsem s tím souhlasila. Teď je ten důvod pryč ...“ mé slova se vytratí a znovu jsem na pokraji pláče.

"A co já?"

V krku se mi vytvoří hrudka. "Byla jsem pro tebe prostředkem k dosažení cíle. Teď jsme si kvit.“  Říct ta slova mě bolí tolik, jak vím, že jeho bolí je slyšet.

Jeho perfektní čelist se napne: „Nejsme si kvit, ani zdaleka.“

Zavrtím hlavou a odmítám jeho prohlášení. Nemám v sobě sílu bojovat s ním. Ne teď. Já se tam nevrátím. Ani teď ani nikdy jindy.

Ticho vyplní místnost a můj žaludek začne hlasitě kručet.

"Kdy jsi naposledy jedla?"

Pokrčím rameny: „Nevím, pár dní.“

"Ježíši," zavrtí Parker hlavou a pak vytáhne telefon. "Zajedu dolů a přinesu ti něco k jídlu z restaurace. Budu hned zpátky. Stejně potřebuji pár minut na přemýšlení.“ Když pustí mou ruku, zachvátí mě chlad. Nesnáším tu rozepři, která se mezi námi formuje, ale co mám dělat? Jak jinak bych se měla cítit?

Opustí místnost, zvuk zaklapnutých dveří mě vyleká, podívám se nahoru a uvědomím si, že Brett je stále tady. Opírá se o stůl, cítím ho, jak mě sleduje. Jeho horký pohled proniká mou kůží. Ze způsobu, jakým se na mě dívá, jako predátor, mám chuť vstát a vyběhnout z místnosti, avšak pevně sevřu kolena a zůstanu sedět.

Je jen rozzlobený, naštvaný kvůli tomu, co se stalo.

"Jsi stejně krásná jako tvá sestra, a stejně tak hloupá," usměje se a mám pocit, že se svět obrátil vzhůru nohama. Cítím se vyvedená z míry, zmatená a vyděšená, opravdu vyděšená. Nejsou to ani jeho slova, která mě vyděsí, je to pohled v jeho očích, který mi dává a po páteři mi přeběhne mráz. Jeho oči jsou chladné a prázdné, zcela zbavené všech emocí. A žádné emoce jsou horší než cokoli jiného, ​​horší než hněv. Někde hluboko uvnitř to znamená, že je nedosažitelný. Že bych měla běžet, křičet.

Udělá krok ke mně a já se instinktivně posunu dál dozadu, snažíc se od něj dostat co nejdál. Parker tu bude každou vteřinu ... říkám si.

"Škoda, že se tvoje sestra zabila, než jsem se s ní mohl znovu trochu pobavit, víš, kvůli starým časům."

"A – ale ... Nate ..." koktám a jsem zmatená, tak velmi zmatená.

"Jo, byl tam také Nate, byl jen chytřejší než já a nasadil si kondom. Jediné, co jsem musel udělat, bylo dát si ten zasraný kondom ...“ Přistoupí o krok blíž a já se znovu posunu dál. Nebo se o to alespoň snažím. "Její kočička byla prostě příliš dobrá a já jsem za to zaplatil ..."

S tepem burácejícím mi v uších se šoupám nohama blíže k okraji postele. Připravuji se na svůj další tah a na zlomek vteřiny z něj sundám oči. V tu chvíli se Brett nakloní a jeho prsty se mi zabodnou do kotníku. V krku mi uvízne výkřik, když prudkým tahem přitáhne mé tělo zpět k sobě.

"Tentokrát se ujistím, že nenechám žádné důkazy, dokonce ani tělo."

Zavřu oči, když na mě klesne, jeho prsty se mi zabodnou do boků tak tvrdě, až mám pocit, jako by mi drtil kosti. Projede mnou bolest a v mysli se začnu modlit. Modlím se, aby se Parker vrátil, než Brett dostane šanci se mnou skončit. Na druhou stranu ... možná je Parker stejné monstrum jako jeho bratr. Třeba v tom jede taky.

---

[1] Legendární animovaná pohádka o věčném nahánění rychlého Road Runnera s kojotem.