ETS - 18. kapitola

 Překlad: Luciana

Kapitola 18 – Danicka

Další týden, byl v kanceláři trochu napnutý, ale bylo dost divné, že jsem cítila úlevu, že Andy věděl, co se děje. Tak nějak jsem si za ten měsíc nebo tak, zvykla se ohlížet přes rameno, takže bylo hezké, mít někoho, kdo mi taky hlídá záda. Jen říct jméno Cole Woods nahlas, bylo očistné a zvedlo to tunu z mých ramen. Andy se na to zatím ptal, Ellie a já jsme si naše obědová rande dávaly v práci, a zatímco to bylo otravné ze začátku, usadili jsme se v naší malé rutině. Ellie objednávala oběd, zatímco já chystala provizorní piknik ve své kanceláři. Andy a Ethan se k nám dokonce párkrát připojili. Stali jsme se podivnou, pevně sepnutou, malou skupinou, a já to milovala.

„Dobré ráno, Ellie!“ řekla jsem vesele, když jsem vystoupila z výtahu.

Aniž by se podívala od počítače, trochu na mě mávla. „Ránko.“

Zmatená, jsem se zastavila a zírala na ni, přemýšlejíc, proč není typicky naivním, svým já. „Jsi v pořádku?“

„V pohodě,“ řekla rychle a pak se vrátila k práci.

„Dobře.“ Pokrčila jsem rameny a zamířila do své kanceláře, překvapená, když jsem našla dveře zavřené. Vždycky, když jsem večer odcházela, nechávala jsem je otevřené. Na krátkou vteřinu jsem uvažovala, že se otočím a zeptám se Ellie, jestli tam někdo byl, ale rozhodla jsem se nakonec, že ne.

Otočila jsem klikou, vstoupila do kanceláře a zalapala po dechu. Z rohu do rohu visely stuhy, podlahu pokrývaly konfety a místnost zaplňovalo nejmíň třicet žlutých balonků.

„Happy Birthday!“ zaječela Ellie, objala mě kolem ramen a pevně mě stiskla.

„Och můj Bože, Ellie. Nemůžu uvěřit, že jsi tohle udělala.“ Položila jsem tašku na podlahu a otočila se, abych ji pořádně objala, což bylo těžké, protože pořád skákala nahoru a dolů.

„Přišla jsem hodně brzy, jen abych nafoukla všechny ty balonky. Nebudu lhát, jsem trochu omámená.“

Zasmála jsem se jí do ramene, a rychle zamrkala, abych zahnala slzy. Nikdo nikdy nedělal z mých narozenin nic velkého, a já si vždycky říkala, že to nevadí, ale teď, když to někdo udělal, bylo to úžasné. Ellie byla úžasná.“

„Je řada na mě! Chci do toho objetí taky!“ zavolala Ethan, když přiběhl ze své kanceláře a hodil paže kolem nás obou. „Šťastné narozeniny, Dani.“

„Díky, Ethane.“ Natáhla jsem se a stiskla mu předloktí. „Dobře, můžeš mě teď pustit.“

„Počkej. Jen ještě pár minut,“ řekl Ethan, zavřel oči a opřel si hlavu o záda Ellie.

„Ethane!“ vyjekly jsme já i Ellie a kroutily se z jeho sevření. Udělal krok zpátky, vyšpulil spodní ret a trucoval celou cestu do své kanceláře.

Sehnula jsem se a zvedla tašku z podlahy. „Přemýšlela jsem, proč jsi byla tak divná na mě, dneska ráno, ty spratku,“ řekla jsem Ellie, cestou do své kanceláře, a cestou odkopávala balonky do vzduchu.

Odmetla konfety ze židle a posadila se. „Nemohla jsem se na tebe podívat. Bylo tak těžké tě ignorovat, ale věděla jsem, že pokud navážu oční kontakt, podlehla bych a já chtěla, abys byla překvapená. Byla jsi překvapená?“

Odstrčila jsem několik balonků ze stolu a podívala se na ni. „Děláš si srandu? Byla jsem naprosto překvapená. Jsi nejlepší, Ellie. Strašně moc ti děkuji.“

„Nebudeš mi děkovat příští týden, až budeš ještě stále uklízet konfety.“ Zakryla si pusu, ve snaze skrýt hihňání, ale její smějící se modré oči, ji prozradily.

„Pravda,“ souhlasila jsem, když jsem se dívala na malé stříbrné a modré sračky všude po zemi. „Ale miluju tě za to, takže je ti odpuštěno.“

„Páni.“ Andy vykulil své modré oči a padla mu brada, když otevřel dveře. „Co se to tady děje?“

„Danicka má narozeniny!“ zazpívala Ellie vesele.

Jeho pohled přelétl ke mně, koutky očí lehce nakrčené, když se díval přímo na mě. „Vážně? Neměl jsem tušení.“

„To je v pohodě, proč bys měl?“ odpověděla jsem, a cítila se plaše, pod jeho pohledem. Odkašlala jsem si. „Vlastně, nevěděla jsem ani, že to Ellie věděla.“

Ellie zvedla ruce do vzduchu, dlaněmi vzhůru a hrdě se usmála. „Co můžu říct, moje stalkerské schopnosti neznají hranice…“ Najednou se zarazila, zavřela oči a nakrčila se. „Omlouvám se, Dani. Špatná volba slov.“

„S tím si nedělej starosti.“ Odmávla jsem ji. „Už je to přes týden. Snad se ten blbec už unavil a přesunul se k něčemu víc vzrušujícímu,“ řekla jsem tak nadšeně, jak jsem mohla. Pohledem jsem sklouzla k Andymu a rychle na něj mrkla.

„Jo, no, ještě nějakou dobu zůstávej na obědy tady, dobře? Nechci vás dvě venku samotné, povzbuzovat ho.“ Andy si těžce povzdechl.

„Znamená to, že se k nám dneska večer připojíš?“ zeptala se Ellie Andyho, a zahýbala obočím nahoru a dolů.

„Dnes večer?“ prohlásila jsem a stočila pozornost k Ellie.

Protočila oči, když se zvedla, zírajíc zpátky na mě. „Och, no tak. Je pátek a máš narozeniny. Opravdu si myslíš, že nepůjdeme po práci ven?“

Začala jsem se hádat, „Počkej. Ne. Musím…“

Ellie zvedla ruku, aby mě zastavila. „Lži.“ Zavrtěla hlavou. „Nemáš co dělat.“

„Ne, vážně, já…“

„No tak,“ přerušil nás Andy, s roztomilým úsměvem a třpytícíma se modrýma očima. „První runda je na mě.“

Motýlci, kteří spali už roky, se rychle probudili těmi pěti malými slovy, a začali narážet do stěn mého břicha, jako by doufali, že vyletí. „Ty půjdeš?“ zeptala jsem se a kousala se do vnitřku tváře, abych se neusmívala příliš moc.

Přimhouřil oči, stáhl obočí a naklonil hlavu na stranu. „Samozřejmě.“

„Nemusíš,“ vyhrkla jsem bez přemýšlení.

Zmlkni, Danicko. Zavři tu svou hloupou pusu. Neříkej to.

Rychle pokrčil rameny. „Já chci jít.“

„Och můj Bože.“ Ellie se pomalu přes rty přelil úsměv, když se dívala z jednoho na druhého. „Mám pocit, jako bych právě sledovala tu nejroztomilejší konverzaci na hřišti. Budete spolu vy dva teď chodit?“

„Zmlkni, Ellie!“ vyštěkla jsem, a tvář mi zahořela studem. Vzhlédla jsem a očekávala, že Andy bude stejně zděšený, jako jsem byla já, ale místo toho, měl na tváři suverénní úsměv a oči přilepené na mě. „Oba dva ven! Musím pracovat.“ Zamávala jsem rukama a tlačila je ven ze dveří. Ellie se zahihňala, když prošla kolem Andyho, jehož hravý pohled, stále přetrvával. Naštěstí, vykročil hned za Ellie a odešel, a zavřel za sebou dveře. Zvedla jsem papír ze stolu a ovívala se, najednou mi bylo horko i přesto, že klimatizace běžela na plno a moje kancelář byla jako iglú.

Asi o třicet vteřin později mi zacinkal telefon a na obrazovce vyskočila Ellie usmívající se tvář, signalizujíc sms.

E: Vážně. Můžete vy dva být roztomilejší? Chci být na svatbě, ok?

Protočila jsem oči a vypnula si zvuk na telefonu, odhodlaná opravdu udělat nějakou práci, ačkoliv všechno, na co jsem byla schopná myslet, bylo to, že jdu po práci ven. Byla jsem žena, snažící se nakopat zadek v mužském světě, takže kromě Sadie, která byla zaneprázdněná tím, být čerstvou mámou, jsem neměla moc kamarádek. Ellie a já, jsme byli spojené ve vteřině, co jsem vstoupila dveřmi do Shaw Management, a neohlédla se zpátky. Byly jsme naprosté opaky, ale milovala jsem způsob, jakým vždy vytušila, na co myslím, aniž bych řekla slovo. Říkala mi týdny, že vidí něco mezi mnou a Andym. Zatímco jsem ji pokaždé odbývala, hluboko uvnitř mě, jsem doufala, že měla pravdu. Pokaždé, když se ozvalo zaklepání na dveře, přála jsem si, aby to byl on. Někdy jsem nechala dveře otevřené, jen abych mohla zachytit rychlý pohled na něj, jak chodí ze své kanceláře a zpátky. Pokud prošel kolem mých dveří do skladu, najednou jsem se rozhodla, že potřebuji víc papíru, jen abych měla omluvu proto, mluvit s ním pár minut. Málokdo věděl, že jsem měla osm balení papíru navíc, nacpaných v prázdném šuplíku, takže by mi pravděpodobně trvalo několik let, ho spotřebovat.

S povzdechem, jsem zavrtěla hlavou, abych se zbavila všech těch puberťáckých myšlenek, které mi vířily hlavou, a vrhla se do práce.

O pár hodin později, jsem se cpala salátem ve své kanceláři, zatímco Ellie mě pustila k vodě kvůli obědu s Kevinem, když se ozvalo lehké zaklepání na dveře.

„Dále!“ zavolala jsem a snažila se nepoprskat si stůl salátem.

Dveře se pootevřely a odhalili usmívajícího se Andyho, který držel žlutou dárkovou tašku.

Polkla jsem a olízla si zbytek dresinku ze rtů, když jsem se na něj usmála. „Ahoj,“ řekla jsem vesele.

„Ahoj i tobě. Když jsou Ethan a Ellie oba na obědě, řekl jsem si, že je správný čas.“ Udělal několik kroků do mé kanceláře a položil přede mě dárkovou taštičku. „Všechno nejlepší k narozeninám, Danicko.“

Otevřela jsem pusu a zírala šokovaně na dárkovou tašku. „Počkat, ty jsi šel dneska ven a sehnal mi dárek?“

Posadil se na židli naproti mému stolu a zavrtěl hlavou.

„Ale já myslela, že jsi nevěděl…“ zmlkla jsem a přimhouřila na něj pochybovačně oči.

Sevřel rty a snažil se udržet vážnou tvář. „Tak jsem nebyl úplně upřímný v tom, že jsem nevěděl, že máš dneska narozeniny.“

„Ty malý lháři,“ obvinila jsem ho s malým úsměvem, když jsem si otřela ruce do ubrousku a odstrčila salát na stranu. „Mimochodem, žlutá je moje oblíbená barva.“

„To jsem taky věděl.“

Jeho slova se vznášela ve vzduchu mezi námi, a změnila náladu z hravé k něčemu… víc.

„Hm. Zajímavé,“ řekla jsem vesele, když jsem nakukovala do tašky. Neviděla jsem toho moc, kromě bílého papíru, ale cokoliv to bylo, bylo to těžké. Rukou jsem objala krabici a vytáhla ji opatrně ven a položila ji na stůl. Cítila jsem na sobě Andyho pohled, jak sledoval každý pohyb, který jsem dělala, když jsem nedočkavě rozbalovala balící papír.

Když papír spadl, a objevila se krabice, padla mi brada. „Nemůžu uvěřit, že jsi tohle udělal.“ Zavrtěla jsem hlavou, zírajíc na nový objektiv foťáku, na který jsem čekala měsíce. Když jsem vzhlédla na jeho hrdý úsměv, polkla jsem malý chuchvalec, který se mi udělal v krku. „Jak jsi to věděl?“

Olízl si rty a pokrčil rameny. „Sledoval jsem tě, jak jsi dělala tuny fotek na Home Run Derby, minulý měsíc, a když jsem tě slyšel s Ellie mluvit o foťácích, druhý den, slyšel jsem, jak jsi říkala, co máš za foťák a že chceš tenhle objektiv už chvíli. Tak jsem ho sehnal.“

V očích mě zaštípaly slzy, které jsem se rychle snažila zahnat. „Andy, tenhle objektiv byl opravdu drahý, což byl důvod, proč jsem čekala s tím, si ho koupit.“

„Eh.“ Mávnul nonšalantně rukou. „Byla to malá cena za tak úžasného společníka“

Podívala jsem se znovu na objektiv, schválně se vyhýbajíc očnímu kontaktu s ním. „Pro mě to není nic malého. Neměla jsem tenhle život, kde se lidé snaží kvůli mně, nebo udělají něco velkého z malých věcí, takže tohle je prostě…“ Můj hlas se vytratil, když jsem zavrtěla hlavou a nechtěla se před ním znemožnit tím, že začnu brečet.

„Dani,“ řekl tónem, který byl jemný, a přitom dost důrazný na to, aby mě přiměl zvednout pohled k němu. „Pokud je to pravda, pak ses nepohybovala kolem správných lidí.“