ETS - 17. kapitola

 Překlad: Lucianna

Kapitola 17 – Andy

Vrátil jsem se z oběda, šťastně si pískajíc, když jsem vystoupil z výtahu. Ellie stála ve dveřích kanceláře Dani a tiše mluvila. Zabočil jsem rovnou ke své kanceláři, dokud jsem neuslyšel své jméno.

„Andy, můžeš sem přijít, prosím?“ zavolala Ellie.

„Ellie, přestaň!“ vyštěkla Dani mnohem agresivnějším tónem, než jsem kdy od ní slyšel. „Řekla jsem ti, je to v pohodě. O nic nejde.“

„Co je v pohodě a co nic není?“ zeptal jsem se zvědavě, když jsem přišel za Ellie.

Napůl se ke mně otočila ve dveřích, ale stále měla pohled soustředěný na Dani, která seděla za svým stolem. „Chceš mu to říct, nebo mám já?“

Dani přimhouřila oči a zlostně se dívala na Ellie, a jednoznačně chtěla, aby cokoliv, o co šlo, zůstalo v tajnosti. „Co kdyby mu to neřekla ani jedna z nás a nechaly jsme to být, stejně jak jsem řekla, že bychom měly?“

„Co kdyby mu to někdo řekl, než se nasere, protože opravdu nesnáší, když se o něm mluví ve třetí osobě?“ Opřel jsem si jednu ruku nad hlavou Ellie a naklonil se do místnosti. „Někdo? Kdokoliv?“

Dani zvedla vzdorně bradu a zkřížila si ruce na hrudi, stále zamračená na Ellie.

„Fajn. Můžeš na mě být naštvaná, jestli chceš, ale já tě mám ráda a tohle je důležité,“ řekla Ellie Dani, než se na mě podívala. „Tohle přišlo dneska faxem,“ řekla, když mi podala kus papíru. Díval jsem se na černo-bílou fotokopii Dani. Šla po ulici, dívala se vlevo, zatímco jí vítr trochu foukal do vlasů. Určitě neměla ponětí, že ji někdo fotil. Vedle fotky bylo tlustým písmem napsáno slovo DĚVKA.

Hlava mi vystřelila nahoru a pohled jsem zaostřil na Dani. „Co to zatraceně je?“

Olízla si rty a nonšalantně pokrčila rameny. „Nevím.“

„Co myslíš tím, že nevíš? Co to je?“ Srdce se mi rozbušilo. Nic tak příšerného, se v naší kanceláři ještě nestalo, a skutečnost, že to bylo namířené na Dani, mě nasralo ještě víc.

„Já. To. Nevím,“ zopakovala ostře, zírajíc přímo na mě.

„Nevíme, kdo to poslal?“ Prohlížel jsem list papíru a podíval se zpátky na Ellie. „Víme proč?“

„Šla jsem k faxu, protože jsem něco očekávala, a místo toho, tam bylo tohle. Okamžitě jsem jí to přinesla a ona mě požádala, abych jí to dala a nic ti neříkala. Vyděsilo mě to, tak jsem tě sem zavolala.“ Ellie se smutně podívala na zem.

Střelil jsem pohledem na Dani. „Proč nejsi stejně rozčílená, jako my? Stalo se to už předtím?“

Dani polkla, ale neodpověděla.

„Kdy?“ zařval jsem.

„Párkrát, nepamatuju si přesná data. O nic nejde. Uklidni se sakra a přestaň na všechny křičet,“ odsekla zpátky.

„Volám policii.“ Otočil jsem se na patě a vyrazil směrem k mé kanceláři.

Nebyl jsem ani deset kroků od kanceláře Dani, když vyběhla přede mě a otočila se, a zapřela se patami, když si dala ruce v bok. „Nezavoláš policii.“

„To sakra jo.“ Obešel jsem ji a pokračoval do své kanceláře.

Znovu doběhla přede mě, tentokrát práskla rukou na můj telefon na stole. „Andy, poslouchej. Myslím, že vím, kdo to je, a je jen iritovaný. Dostane se přes to a tohle vyprchá, pokud nezavoláme policii a neuděláme z toho něco víc, než to je.“

„Kdo je to?“

Aniž by ze mě spustila oči, pomalu stáhla ruku z telefonu a narovnala se. „Myslím, že je to Cole Woods, nebo jeden ze členů jeho směšného doprovodu.“

Zamračil jsem se na ni. „Cole Woods? Z Vikingů?“

„Jo.“ Přikývla. „Pamatuješ si ten příběh, co jsem ti říkala… o důvodu proč jsem odešla z Leighton Management? On je ten, kdo dělal všechny ty nevhodné komentáře a k smrti mě v kanceláři vyděsil.“

„To byl Cole Woods? Pamatuji si, že jsi mi říkala o incidentu, ale nikdy jsi neřekla jméno.“ Se strnulým pocitem, jsem sklouznul do křesla naproti mému stolu a dal ten kus papíru před sebe.

„Není to můj styl, zrazovat lidi a uvádět jména. Zvlášť v tomhle oboru, víš jak to je.“ Vytáhla si mé křeslo a sedla si.

Chvíli jsme byli ticho, oba nepochybně přemýšleli o to samém… o tom zkurveném kusu papíru.

„Byly další?“ zeptal jsem se nakonec.

Znovu polkla, ale odmítla se mi podívat do očí. „Jo.“

„Přesně jako tenhle?“

„Trochu. Moje fotky byly různé, ale vždycky na tom byla napsaná stejná věc.“

Vzhlédl jsem z papíru na ni. „Jaké byly ty ostatní fotky?“

„Všechny se mnou, a zatím byly všechny pořízené v úterý, když já a Ellie chodíme na oběd,“ řekla tiše, a zatímco mluvila, nervosně si pohrávala s prsty.

Povzdechl jsem a třel si rukou čelo. „Kolik dalších?“

„Tenhle je čtvrtý.“

Rychle mi ruka spadla do klína. „Ježíši, Dani. Řekla jsi pár. Pár jsou dva.“

Zírala na mě se strachem, převlečeným za vztek. „Opravdu v tuhle chvíli záleží na čísle?“

Položil jsem fotku na stůl a zkřížil si ruce, ona ho zvedla. Měla pravdu. Nezáleželo na tom, jestli byly dva, deset, nebo padesát. I jeden byl pro mě až příliš. Nevěděl jsem toho moc o Coleu Woodsovi, ale to mohlo skončit hned, jak by odešla z mé kanceláře. Znovu jsme seděli v tichu, ani jeden z nás si nebyl jistý, co dělat. Chtěl jsem zavolat policii a mít jeho prdel zavřenou během hodiny, ale co když měla Dani pravdu? Co když by to nějak věci zhoršilo? Mohlo tohle nakonec vážně vyšumět?

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se nakonec.

Lekla se a vzhlédla od papíru. „Jsem v pohodě.“ Vypadala tak malá, když seděla za mým velkým stolem, a pravda byla, že jsem nechtěl, aby někdy odešla. Chtěl jsem, aby zůstala v mé kanceláři navždy, tam, kde jsem aspoň věděl, že je v bezpečí.

„Já nemyslím právě teď, myslím… jsi v pořádku? Opravdu v pořádku?“

„Opravdu jsem v pořádku.“

Během těch několika týdnů, jsem se toho o Dani Douglass naučil spoustu. Byla bystrá, byla ostrá, byla štíhlá, malá nezbeda, která mě většinu času přiváděla k šílenství. Jedna věc, co nebyla, bylo to, že se jen tak nevyděsila, ale jak jsem seděl v tomhle křesle a sledoval ji kousat si nehty, zatímco koukala na ten kus papíru, mohl jsem říct, že byla vyděšená.

„Poslouchej, jsem tady. Pokud cokoliv potřebuješ…“

„Já vím,“ přerušila mě, když jí pohled vystřelil ke mně a věnovala mi malý úsměv, „a oceňuji to, ale budu v pohodě. Spíš se bojím, aby se to nedostalo ven a nedělalo to špatný pohled na firmu.“

„Danicko, právě teď, seru na firmu.“ Zavrtěl jsem hlavou a díval se přímo na ni. „V tuhle chvíli, všechno o co se starám, jsi ty a tvé bezpečí. To je moje jediná obava.“

Její výraz zjemnil, když jí pohled padnul k podlaze. „Oceňuji to, ale doufám, že když prostě neuděláme nic, odejde to.“ Vzala fotku a vstala od mého stolu, aby přešla k jeho straně. Když se dostala vedle mě, zastavila se a dala mi ruku na rameno. „Andy.“ Dívala se dolů na mě. „Myslím to vážně. Žádná policie. Slibuješ?“

Vzhlédl jsem do jejích tmavých, prosících očí a dal ruku na její. „Fajn. Slibuji, prozatím. Ale ty mi musíš slíbit, že mi řekneš, pokud se stane cokoliv dalšího, ve chvíli kdy se to stane. Jasné?“

Pohled jí změknul, když mi věnovala malý úsměv s napjatými rty. „Dohodnuto.“

Když vyšla z mé kanceláře, seděl jsem v křesle a vrtěl hlavou s vědomím, že mi právě lhala přímo do tváře.