Entangled - 11. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

„Giane... Giane!“

Cařin chraplavý výkřik plný paniky přiměl Giana v nepohodlném nemocničním křesle narovnat se.

Ne, že by spal, ale oči se mu doširoka rozevřely. Nedokázal spát, skutečně ne. Ve svém omámení sledoval monitory a čekal, byl uvízlý ve své hlavě, v prostoru, kde se snažil udržovat svou úzkost a vztek na uzdě, ale i tak ho tělo donutilo upadnout do stavu polovědomí.

„Giane!“

„Pst,“ zamumlal Gian, „je to v pořádku, mon ange. Všechno je v pořádku. Jsi v pořádku. Dítě je v pořádku. Já jsem v pořádku.“

Od okamžiku, kdy se dostal do téhle místnosti, okamžitě svíral její ruku a odmítal kamkoli jít. Teď se okamžitě naklonil nad Cařinou nemocniční postel níž. Druhou rukou se zapletl do změti jejích kudrlin, odhrnul jí vlasy z obličeje tak, aby její pátrající modré oči našly jeho a ona se mohla uklidnit.

Znovu.

Od doby jeho příjezdu tohle bylo už potřetí, co se probrala, celá zmatená, vyděšená a neschopná uklidnit se. V prvních dvou případech s ní jeho přítomnost zmohla udělat jen velice málo. Tehdy vtrhly dovnitř sestry, a protože potřebovaly Caru kvůli dobru dítěte uklidnit, přidaly něco do její infuze, což ji poslalo zpátky do spánku.

Měla štěstí.

Tak zatracené štěstí.

Ze začátku si Gian myslel, že vzhledem k ráně ve vlasech a nateklému místu za pravým uchem bylo pravděpodobné, že Cara bude mít otřes mozku. Lékař s tím souhlasil a každých třicet minut byla Cara buzena, aby ji zkontrolovali a pak ji nechali znovu odpočívat. Ne, že by ona příliš z toho, co se dělo, chápala.

Cařin vyděšený pohled se konečně setkal s Gianovým a poprvé se uvolnila bez toho, aby se potřebovala pomoc přidaných léků. Znovu se zabořila do postele, ale ne dřív, než ho rukou – plnou  trubiček s infuzemi, které byly připevněné náplastmi – objala kolem krku a přitáhla si ho k sobě blíž.

„Dítě je naprosto v pořádku,“ řekl jí Gian znovu dřív, než se mohla zeptat. Už mohl vidět, jak se jí v hlavě formulovaly otázky. „Je skvělý, má silné srdce a jen aby na všechno dohlédli, přivezli sem přenosný ultrazvukový přístroj.“

Cara jeho sevření uvolnila, ale jen o kousek. „Dobře.“

„Chceš něco k pití nebo něco jiného?“

„Vodu.“

„Jistě, bella. Nejdřív mě, ale musíš pustit.“

Udělala to, ale chvíli jí to trvalo. Rychle připravil sklenici vody s ohebnou slámkou a pak jí pomohl pít, až nebyla spokojená. Když pak znovu promluvila, hlas už neměla tak suchý.

„Bolí mě hlava a taky bok.“

Gian přikývl. „Svou hezkou hlavou ses silně uhodila o auto a...“

„Strčil do mě.“

„Hmm?“

„Gilles,“ řekla Cara se svraštěným obočím a očima potemnělýma vzpomínkami. „Když se odnikud vynořila světla, zatlačil mě do auta.“

Ah.

Dobře, o důvod víc, proč měl Gian poděkovat strážci a ujistit se, že byl vyslán do nebes správným způsobem. I když prozatím se Gillesovo tělo stále chladilo v márnici.

„Pravděpodobně sis v tu dobu pohmoždila jedno ze spodních žeber,“ vysvětloval Gian. „Není zlomené, ale dostalo tvrdý zásah, stejně jako tvoje hlava.“

Cařiny prsty přejely podél její vlasové linie a při doteku sešité rány, dobré dva palce dlouhé, sebou škubla. „Au.“

„Nedotýkej se toho,“ řekl, odtáhl její ruku a držel ji ve své vlastní. „Teď to bude chvíli živé, ale vzhledem k tomu, jak to sešili, se to hezky uzdraví.“

Její zamrkání přešlo do zamračení, tělo se jí napjalo.

„Au.“

Gian se podíval na monitor a uvědomil si, že se Cařino tělo napjalo specifickou bolestí. Sledoval, jak se na papíře, který vycházel z přístroje, objevil na křivce vrchol vlny, ale rychle klesl. Od doby, co se to stalo naposledy, uběhlo už téměř čtyřicet pět minut, ale tentokrát to trvalo podstatně kratší dobu.

Podle sester to bylo dobré znamení.

„Co to sakra bylo?“ zeptala se Cara, když vrchol klesl a pak zcela zmizel.

„Kontrakce,“ řekl Gian jemně. „Nějakou dobu jsi je měla poměrně stabilní, takže ti dali nějaké léky, aby pokud je to možné, je zpomalili. Zafungovalo to. Kontrakce brzy utichnou úplně a bude to v pořádku. To je to, co teď monitorují.“

Přikrývku, která zakrývala Caru, odhrnul stranou, takže mohla uvidět kolem svého bříška pás a dráty, které od něj vedly směrem k monitoru.

„Cože?“

„Kontrakce,“ zopakoval, „i když jsou dost krátké, tahle, která tě teď zasáhla, nebyla až ta vysoká.“

„Ještě by neměly být, Giane. Je až příliš brzy. “

Znovu ji zakryl a pak ji něžně políbil na ústa, aby uklidnil její strach. „Vyvolala je nehoda, ale on je v pořádku. Zastaví se. Všechno zkontrolovali a neexistuje žádné otevření. Dostal o trochu víc času, aby v tobě byl v bezpečí, žádné starosti.“

Jak se Gianovi podařilo zůstat klidný a mluvit opatrně, aby Cara nepanikařila víc, než už panikařila, netušil. Sám měl pocit, jako by uvnitř něj zuřil zkurvený hurikán. Ale jeho velice malá část věděla, že Cara potřebovala jeho klidné, kontrolované chování.

Mohl to udělat.

Na malou chvíli.

Cara zamrkala a její panika pomalu ustupovala. „Kde je Gilles?“

Gian si povzdechl. „Ten náraz nepřežil.“

„A co ten druhý automobil - řidič? Jsou v pořádku? “

Žíly mu zaplavil vztek, horký a těžký, vyžadující jeho pozornost, který by se chtěl uklidnit jen díky něčemu násilnému.

Gian se k tomu dostane.

Nakonec.

„Narazil do vás a ujel,“ řekl tak klidně, jak jen se mu to podařilo.

Jinými slovy: zkurveně naprosto úmyslně.

Gian by to však Caře neřekl. Aspoň ne v okamžiku, když se zotavovala v nemocnici na lůžku. Tohle byl druh rozhovoru, který by se v nemocnici konat prostě neměl, protože stěny měly uši, které vždycky naslouchaly.

A brzy se vrátí policajti…

Na druhou stranu Gian hledal toho sráče za volantem, který zabil jeho strážce a byl zkurveně blízko tomu, aby mu vzal lásku jeho života a jeho nenarozené dítě. Brzy. Už měl své podezření ohledně toho, kdo by do toho možná mohl být zapojený, i když neměl žádný konkrétní důvod, aby ji podezříval.

Co se jeho týče, Eleně nevěřil. Rozhodně neměla důvod, proč by Elena něco takového zařídila, ale ona občas žádný důvod nepotřebovala. Prostě jen, když chtěla něco udělat a tak to udělala. Zvláště, když to znamenalo ublížit někomu, kdo ublížil jí.

„Všechny ty věci,“ řekla Cara tiše.

„Jaké věci?“

„Dětské věci. Dary z oslavy. Byly nádherné a maličké. Všechny jsou teď zničené.“

„Ohledně těch věcí si nemusíš dělat žádné obavy, Caro. Lze je nahradit. Jsou to jen věci, nejsou to ty nebo dítě. Některé z nich, které byly vzadu v kufru, jsou pravděpodobně v pořádku. Ale na tom právě teď nezáleží. Teď to neřeš. “

„Já vím, já jen...“

„Je to způsob, jak to tvoje mysl zpracovává,“ dodal.

Cara slabě přikývla. „Jsem unavená, Giane.“

To na ní mohl vidět. V tom, jak se jí zavírala oční víčka, ve svěšených rtech i v tom, jak ho za ruku držela jen slabě. Brzy by měla dorazit zdravotní sestra, aby jí zkontrolovala, ale usoudil, že než se to stane, by mohla dostat ještě trochu spánku.

„Odpočívej, amore.“

„Ty neodejdeš, že ne?“

„Ne dnes večer,“ slíbil.

„Když dítě kontrolovali, viděl jsi ho na ultrazvuku?“

Gian se usmál, vzal tvář Cary do dlaní a palci jí hladil po tvářích.

„To ano. Vypadal, že možná zamával, ale myslím, že se jen snažil uhodit do té věci, která na něj tlačila. Moc se mu to nelíbilo.“

„To dělá pokaždé. A je v pořádku, jsi si tím jistý?“

„Je krásný a dokonalý, Caro.“

Stejně jako ona.

Tak nádherná.

Naprosto dokonalá.

A zničí každého, kdo se to snažil zničit nebo mu to vzít.

******

Gian vystoupil ze svého Mercedesu a pohledem prozkoumal vozy zaparkované na kruhové příjezdové cestě usedlosti Guzzi. Na to, že byla sobota, jich bylo až příliš mnoho. A žádné, u kterého by dokázal na první pohled identifikovat, komu patřilo.

Ve střevech hned pocítil záblesk podrážděnosti. Na usedlost přijel ze zasraného důvodu a chtěl se s tím vypořádat hned teď. Ne až později, když bude jeho žena sama. Navzdory tomu, že byl víkendu a on věděl, že by měl zůstat tak, jak to už pár měsíců bez jediného zaváhání dělal, Gian se neobtěžoval s tím, aby ze zapalování auta vyndal klíče. Byl si až příliš dobře vědomý toho, že stále musel se svou ženou udržovat vnější zdání, ale aktuálně neměl žádný zájem o hraní mafiánských politických hrátek. Jakmile tu skončí, zamíří zpátky za Carou, aby ji dovezl domů zpátky do svého pohodlí.

Nebo alespoň do takového pohodlí, jaké mohla vzhledem k okolnostem dostat.

V usedlosti Gian našel svou ženu spolu s několika jejími velice hlasitými kamarádkami. Všechny seděli v obýváku. Očividně opilé. V sobotu odpoledne.

Elena pořádala večírky jen zřídkakdy a nezvala si hosty příliš často. Když mu žena řekla, že měla kamarádky, musel si to na okamžik přebrat, protože nikdy nemluvila laskavě o nikom jiném kromě sebe a své mrtvé matce.

Nicméně její kamarádky však nebyly tím, co by Gian považoval pro Elenu za vhodné. Všechny ženy, které získaly svá jména a peníze tím, že se provdaly za muže s bezednými kapsami. Za muže, kteří byli v jistém vysokém věku. Pár z těch žen mělo ve svém těle až příliš mnoho silikonu a plastik.

Jistě, tyhle ženy byly torontskou smetánkou. Pravidelně zdobily stránky společenských časopisů. Také představovaly neustálé, neúprosné, nepřetržité drama. Tyhle hloupé zkurvené reality show o ženách v domácnostech s těmito ženami neměly vůbec nic společného.

Gian rozhodně nebyl tím, kdo by Eleně schvaloval, zda mohla zavolat svým přátelům, ale bylo velice trpkou skutečností, že k nim naprosto zapadala. Dokonale. Ale bylo to tak, že Elena mohla zapadnout všude. Stačilo jí jen chtít a vynaložit trochu úsilí.

A k čertu, pokud svůj čas a úsilí rozptylovala nad těmito strašnými femmes, pak mu po tom bylo hovno. Dokud se v centru její pozornosti neocitl on sám.

Gian stál ve vchodu obývacího pokoje a když se služebná pokoušela vyčistit to, co vypadalo jako rozlité víno, potřásl hlavou. Její úsilí bylo marné, protože jedna z žen, očividně opilá, se naklonila k Eleně a na stejné místo vylila jen víc vína.

„Mariano,“ oslovil Gian služebnou hlasitě jejím jménem. Vysloužil si tím i pozornost zbytku opilých žen, které se včetně jeho manželky chovaly naprosto pošetile. „Mariano, pokud dámy nedokážou udržet své víno ve skle, přestaň jim ho doplňovat. Proč si nevezmeš na chvilku přestávku? Vypadáš, že to potřebuješ.“

Mariana rychle vstala, ve stárnoucí tvář byla vidět nervozita. „Ano, pane.“

„Je čas tuhle party ukončit, dámy,“ řekl Gian a otočil se zpátky do místnosti. „Omlouvám se za to.“

Ale ve skutečnosti ne.

„Giane,“ zakňučela Elena, „nemůžeš sem jen tak přijít a zničit oběd s dívkami.“

Gian se podíval na svou ženu s jedním zvednutým obočím a umlčel ji, aby raději nic dalšího už neřekla.

Mariana ho pozorovala od vchodu, hlavu měla sklopenou. „Vlastně, Mariano, vezmi si volno po zbytek dne. Bude ti plně zaplacený. Vypadá to, že Elena zapomněla, že tvým úkolem není starat se o každý její rozmar a výmysl, ale udržovat její dům v čistotě, protože to odmítá udělat sama.“

Mariana zaváhala a ostražitě se na něj dívala. „Jste si tím jistý?“

„Rozhodně. Pozdravuj ode mě svého manžela. Už jsem ho nějakou dobu neviděl.“

„Udělám. Děkuji, pane.“

Gian se znovu otočil k ospalým opilcům, které měl ve svém obývacím pokoji. „Eleno, vyprovoď své přátele ven, nebo se ke mně připoj v kuchyni. Hned.“

„Giane!“

Elenin rozhořčený výkřik rezonoval na tom posledním nervu, který Gianovi ještě zbyl. Podařilo se mu to ignorovat, ale bylo to zatraceně těžké. Gian se neobtěžoval čekat na rozhodnutí své ženy a zamířil do kuchyně, odkud slyšel hlasy, které nechal za sebou.

„Drahá, rozhodně má svou náladu, že?“ zeptala se jedna z žen.

„Ach, on má vždycky zatraceně mizernou náladu,“ zamumlala Elena. „Neřešme ho. Pravděpodobně na zbytek dne zamíří nahoru. Ani nebudeme vědět, že tady je.“

„Nikdy jsme ho s tebou neviděly, Eleno.“

„Věřte mi, že je lepší, když ne.“

Gian protočil oči v sloup a cítil, jak ho na spáncích začíná bolet hlava. Zkurveně ne, nezůstal by. I kdyby to znamenalo vrátit se zpátky, aby pak našel celou usedlost zamořenou Eleninými nesmysly.

„Co zkruveně chceš?“ zasyčela Elena do jeho zad.

Gian uslyšel, jak za ním vešla do kuchyně, ale on se soustředil na svůj úkol natočit si sklenici vody. Tímhle způsobem dokázal odolat nutkání sevřít její krk do rukou a zadusit v ní všechen zasranej život.

„Včera v noci jsem od tebe nedostal žádné hovory,“ poznamenal Gian. „Nezajímalo tě, že jsem se neukázal doma?“

Znovu se na ni podíval a všiml si jejích skleněných očí a neupraveného vzhledu.

Tohle s člověkem dokázalo pití před večeří.

Elena pokrčila rameny. „Přicházíš a odcházíš, Giane. Tohle není za poslední dobu první víkend, kdy jsi nedorazil a sešli jsme se až v kostele. Co na tom záleží? Řekl jsi mi, abych si nasrala, tak to dělám. Není to to, co chceš, abych dělala? Abych tě nechala na pokoji?“

Ano, ale to by musel věřit tomu, že to ve skutečnosti i dělala.

„A mimochodem, kde jsi byl?“ zeptala se Elena.

Gian trochu ztuhl, ale rozhodl se odpovědět částečně upřímně. „S Carou.“

Rozhodl se nezmínit o nehodě nebo o nemocnici. Jeho nejlepší obranou proti Eleniným hrátkám - nebo čímkoli, co by možná mohla hrát – bylo nechat ji samotnou chytit se do pasti, a pak ji následně nechat zamotat do jejích obvyklých lží a manipulací.

Elena si povzdechla. „Nemusíš mi to jen tak... hodit přímo do tváře, víš.“

„Nechtěl jsem, aby to tak vyznělo.“

„Dobře, stalo se. A to je od tebe příšerné. Vím, že máš milenku, která je těhotná s tvým dítětem. Nemusíš k tomu přidávat nic dalšího tím, že bys mi sděloval o informace o svých hrátkách s ní. Už tohle je samo o sobě dost trapné.“

„Zeptala ses, kde jsem byl, takže jsem ti to řekl.“

„Ano, bez důvodu.“

„Vlastně jeden byl. Do Cařina auta včera v noci někdo narazil a ujel. Podle svědků vypadá, že to bylo velice úmyslné. Byl při tom zabitý jeden z mých mužů.“

„Takže?“ zeptala se Elena.

Nezeptala se na dítě, na Caru, ani na nic jiného. Nepronesla žádné ze svých povýšených prohlášení o jeho děvce, jak tak laskavě Caru nazývala, kdykoli k tomu dostala příležitost a chtěla tím Gianovi ublížit. Nic. Jednoduše jen takže, jako by to nemělo žádný vliv na její život, protože to vliv nemělo. A Elena se nestarala o nic, co by nějakým způsobem nezahrnovalo i ji.

To bylo tím jediným důvodem, proč se Gian rozhodl uvěřit - alespoň prozatím – že jeho žena pravděpodobně nestála za zorganizováním útoku. Nicméně, co se týče jakékoli důvěry, kterou měl vůči Eleně, tak ta visela jen na velice tenkém vlásku.

„Znovu odjíždím,“ řekl Gian, „a podle okolností se v neděli v kostele buď ukážu, nebo ne.“

„Pokud sem před cestou do kostela nedorazíš, tak tam nemusím jít i já?“

„Je mi to ukradené. Když se zeptají, vymysli si vhodnou omluvu.“

Elena přikývla. „To zvládnu.“

„A také se pokusím držet své aktivity trochu víc pod pokličkou,“ řekl Gian. „Rozhodně jsem ti je nechtěl hodit do tváře tak, jak jsi řekla.“

„No, děláš to. Často. Častěji, než si uvědomuješ.“

„Budu si to víc hlídat, nebo se alespoň pokusím.“

To bylo to nejmenší, co mohl udělat.

„Ach, a Eleno?“

„Co, Giane?“

„Nemáš důvod žárlit nebo soutěžit s jakoukoli z těch žen venku, takže si nejsem jistý, proč s nimi vůbec tyhle hry hraješ tak, jak to děláš.“

Elena po něm přes rameno střelila pohledem. „Ne?“

„Co mají ony z toho, co ty nemáš?“

„Svobodu, Giane.“

„No, oba víme, proč to tak je, ne?“ zeptal se.

Elena se v odpovědi jen ploše a chladně usmála.

Mnohem raději uvidí jinou ženu, která se na něj skutečně usměje.

******

„Tady, lásko,“ řekl Gian a nabídl Caře ruku, aby jí pomohl ven z auta. Přijala ji, a zatímco opatrně manévrovala ven ze zadního sedadla auta, její prsty hřály jeho. „Tady jsi.“

Cara se dívala na chodník u silnice, který vedl ke vchodu do jejího činžovního domu, a zamračila se. „Tohle je dlouhá procházka.“

Pro hodně těhotnou ženu s pohmožděným žebrem a přetrvávajícími bolestmi hlavy díky traumatu? Ano, rozhodně to byla dlouhá procházka. Mohl by to pro ni vyřešit a vůbec mu nevadilo udělat to.

Gian se zasmál a dřív, než ho Cara mohla odmítnout, ji zvedl do náručí. Její ruce vyletěly vzhůru a objaly ho kolem krku, oči měla doširoka rozevřené. Stále pro něj byla lehká jako pírko, ale dával si pozor, aby ji příliš netiskl, aby jí nezpůsobil zbytečnou bolest.

„Takhle to bude docela snadné.“

„Giane, dej mě dolů.“

Chris kráčel za nimi a nesl těch pár tašek, které byly vzadu v autě. Strážce nic neříkal, jen se zazubil, když Gian Cařiny požadavky naprosto ignoroval.

„Jsi v pohodě tam, kde jsi, mon ange,“ řekl Gian. „Užívej si výhled.“

„Jsem příliš těžká -“

„Ne, nejsi.“

„Váha mi říká, že mám o dvanáct kilo víc.“

„Muž, který tě miluje, říká, že jsi perfetto, bella, mia tesoro.“

Našpulila rty, napůl v žertu se na něj zamračila. „Proč to vždycky děláš?“

„Hmm, dělám co?“

„Celou dobu říkáš ty správné věci.“

Gian se na ni ušklíbl. „Je to dar.“

„Rozhodně to něco je.“

Chris je předešel, aby odemkl dveře budovy a podržel je pro ně otevřené, nicméně když Gian nesl Caru do bytu, držel se za nimi.

„Prostě jen dej tašky za dveře,“ řekl Gian Chrisovi, jakmile Cara odemkla byt.

„Chápu, bossi.“

Hned poté, co se dostali dovnitř, a Cara rozsvítila, Chris zamířil pryč. Gian navzdory protestům, že chtěla uklidit nebo uvařit, nasměroval Caru na pohovku.

Nehodlal dopustit, aby dělala cokoli jiného, než jen odpočívala.

„Uvědomuješ si, že žádné tvé argumenty nezmění nic na tom, co chci, abys dělala, že?“ zeptal se Gian.

Cara si ztěžka povzdechla a uložila se na gauči. „Potřebuju zamést a vyndat věci.“

„Já to zvládnu. Ty budeš relaxovat. “

„Tohle není tvoje -“

„Já to zařídím, Caro.“

Zamračila se. „Jsi tak tvrdohlavý.“

„Jsi jediná, kdo to říká.“ Gian se při pohledu na její frustraci ušklíbl. „A teď, co chceš, abych ti přinesl na sebe? Něco pohodlného?“

„Jsem v pořádku.“

„Caro.“

„Ach, můj bože, Giane. Nejsem nad hrobem, abys tu musel poletovat.“

V okamžiku klekl na kolena a rukama se dotýkal jejích stehen. I když tohle mu ani zdaleka nestačilo, takže vytáhl košili nadměrné velikosti, kterou měla na sobě, a své dlaně položil na její břicho. Rychle se sklonil a vtiskl jí polibek na kůži, těsně nad její stydkou kost.

„Nesnažím se tu poletovat,“ zašeptal jí do kůže, „ale nemůžu si pomoci. Dovol mi to udělat, Caro, dokonce i když jsi schopná udělat to sama a já tě doháním k šílenství. Dovol mi, abych ti pomohl, protože tě miluji a potřebuji, abys byla v pořádku. Musím se ujistit, že jsi v pořádku.“

Prsty ho uklidňujícími tahy výskala ve vlasech. „Jsem v pohodě.“

„Teď, Caro.“

„A dítě je v pořádku.“

„Znovu, pro teď.“ Gian ji znovu políbil na bříško, i když dítě bylo úplně klidné. Usoudil, že chlapec už neměl moc místa na pohyb. „Tak jako tak mi toho pro sebe nedovolíš moc udělat. A chápu proč, i když chci udělat víc.“

„Děláš toho dost,“ odpověděla.

Gian zavrtěl hlavou. „Ne, opravdu ne. Neměl bych od tebe žít odděleně, ani se bát, že až se rozhodne konečně přijít na svět, že bych mohl zmeškat tvoje volání. Neměla bys mít dva dětské pokojíky na dvou různých místech. Neměl bych mít zkurvený snubní prsten zastrčený ve svém autě nebo na svém prstě, podle toho, co ten den dělám nebo kde jsem. Nic z toho bych neměl dělat. Nic z toho, Caro. A zabíjí mě to – je to pro mě na zabití. Takže pokud tohle je to, co cítím já, pak si můžu jen představit, jaké je to pro tebe.“

„Giane -“

„Prosím, dovol mi, abych ti pomohl, amore. Dovol mi něco udělat.“

Cara znovu zajela prsty do jeho vlasů. „Tak tedy něco pohodlného. A byla by dobrá sklenka vody.“

„Dobře.“

„A ty,“ dodala tišeji. „Byl bys dokonalý ty a přikrývka.“

„Vezmu i jednu z těch příšerných romantických komedií.“

Cara se nádherně usmála. „Vždycky o nich říkáš příšerné, ale když se na ně díváš, směješ se. Myslím si, že je tajně máš rád.“

Pokrčil rameny. „Tohle neříkej moc nahlas.“

„Mmhmm. Deka, voda, pohodlné oblečení a ty. Pospěš si, Giane.“

Postavil se a políbil ji na ústa, jemně a sladce. Polibek musel udržet krátký a rychle se odtáhnout, protože čím déle Caru líbal, tím víc tam chtěl zůstat a dál ji líbat. Líbání mezi nimi vždy vedlo k něčemu dalšímu – a to zkurveně nebyl odpočinek, donutil si Gian sám sobě říct.

I když dokázal vymyslet tucet způsobů, jak by Cara, zatímco ji šukal, odpočívala. Tohle bylo mnohem obtížnější, než si myslel, že by to mohlo být.

Gian popadl všechno, co Cara chtěla, a to včetně velkého, načechraného polštáře z její postele. Nechal ji převléknout se z oblečení do čistých, pohodlných věcí, které jí přinesl, a sám zamířil pro vodu. Když se se sklenkou vody vrátil na gauč, Cara už byla zabořená v přikrývce a z jejího hnízdečka jí vykukovala ven jen hlava.

„Vypadáš jako lidské burrito,“ řekl Gian.

„Nesuď. Právě začíná film, takže buď zticha.“

Gian se usmál a usadil se na pohovku. Cara se k němu, zabalená do deky, přitulila blíž a pak se vplížila a uvelebila přímo na jeho hrudi. Mnohem víc než film ho zajímala ona, ale i tohle bylo v pořádku.

„Proč Marcus?“ zeptala se Cara náhodně. „To je jméno, které se ti pro dítě líbí, že?“

„To ano. Je to rodinné jméno.“

„Ale žádný muž z tvé rodiny, kterého znám, se tak nejmenuje.“

„Všichni prvorození muži ho mají,“ odpověděl. „Obvykle jako prostřední jméno, stejně jako já a můj dědeček. Můj praděda a můj strýc, který zemřel, měli jméno Marcus přímo jako křestní jméno.“

„To proto jsi tedy dostal tohle rodinné jméno? Protože on zemřel a ty jsi byl prvorozený chlapec.“

„Ve skutečnosti zemřel v době, kdy jsem byl ve věku batolete.“

„Proč jsi dostal to jméno, když ses narodil druhorozenému synovi?“ zeptala se.

„Můj strýc neměl děti a nebyl ženatý. Jméno muselo na někoho přejít, a moji rodiče souhlasili s tím, že mi ho dají, pokud oni budou těmi, kdo vybere mé první jméno. Moje jméno je Gian Marcus.“

Cara se na něj podívala, náhle měla svraštěné obočí. To mu řeklo, že o něčem až přehnaně přemýšlí, což pro ni nebylo neobvyklé.

„Co?“ zamumlal.

„Vypadá to, že tohle je pro tvoji rodinu důležitá věc – myslím jméno.“

„To je. Je to pro nás velice důležité. Stejně důležité jako naše příjmení. To je naše dědictví, Caro. Všichni muži ho tak či onak nesou a začíná to se jménem.“

„Ale…“

„Jen se zeptej, lásko. Ať se jedná o cokoliv, zeptej se.“

„Nebude... legitimní, Giane.“

Ztuhl. Nenáviděl, jak to slovo řekla o něco tišeji než zbytek. To poslední, co by měla, nebo co by chtěl, bylo to, aby se styděla. Ne za nevinný život nebo za lásku.

„Stále je můj,“ řekl Gian pevně, „a stále je prvorozeným chlapcem Guzzi, což znamená, že je mým odkazem předat to dál, stejně tak, jako to kdysi bylo dáno mně. Je to moje rozhodnutí udělat to pro svého syna, ne nikoho jiného. Ostatním to může připadat hloupé, nebo jako něco nevýznamné, ale já vím, co to jméno znamená. Vím, co z něho vyplývá a co se od něj očekává. On je můj chlapec. On je můj chlapec, se ženou, kterou jsem si vybral a miluji, ne s tou, která mi byla vnucena. Ať už je legitimní nebo ne, je to zkurvený nesmysl; pro mě to nic neznamená. Byl stvořený, protože měl být stvořený a protože tě miluju. Chci mu dát svá jména, protože on si je zaslouží.“

Cara odvrátila zrak. „Všechna, dokonce i příjmení?“

„Proč by ne?“

„Třeba kvůli tvé ženě.“

„Tohle není věc, kterou bych chtěl vytáhnout, Caro, ale ona si je velice dobře vědoma toho, že pokud si chce udržet své místo a svůj respekt ve společnosti, tak v tomhle ohledu nemá co mluvit do toho, co dělám. Ne do doby, dokud je s ní dobře zacházeno a vystupuje jako manželka, se kterou jsem se oženil. Nic víc, nic míň.“

„Ale není to, že máš dítě se svou milenkou, vůči ní známkou toho nejvyššího nerespektu, Giane?“

„Pro některé. Ne pro ostatní. Záleží na člověku a v tomhle okamžiku jsem u stolu tím nejmocnějším mužem já. Já jsem tím jediným, kdo má v tomhle hlas, na kterém záleží. Já mluvím, oni poslouchají. Včetně ní. Tohle - dítě, jeho jméno, to všechno – není nic jiného.“

„Nevím, co si o tom mám myslet,“ přiznala Cara.

„Nemusíš o tom nijak přemýšlet.“

„Takže Marcus Gian? Zvuk toho jména se mi líbí.“

„Marcus Gian Guzzi,“ řekl a políbil si na vrchol hlavy.

„Marcus Gian Guzzi.“

*********

Zatímco se Gian jako jeho boss přiblížil, strážce, který stál před starým holičstvím, přikývl na něj na pozdrav. Gian si byl dost jistý, že přes výklad, kterým mohl vidět dovnitř obchodu, tam už byl muž, který na něj čekal, že bude přizván i on.

Gabriel.

Tohle setkání, ve všech ohledech, bylo zamýšleno pro Giana a jeho capos.

Gabriel se o tom musel nějak dozvědět a rozhodnout se, že to zničí.

„Byl tady dlouho?“ zeptal se Gian.

„Od doby, co jsme zavolali, bossi,“ odpověděl strážce.

Gian se zamračil.

To bylo dost dlouho.

„Merci. Dávej pozor na ulici.“

Strážce přikývnul. Gian vstoupil do holičství a všiml si, že ve vzduchu už bylo cítit silné napětí. Jeho muži, ti, které na setkání pozval, se shromáždili na jedné straně obchodu, zatímco Gabriel a jeho muži se drželi na té druhé.

Gabriel, usazený v holičské židli, vypadal, jako by měl gloriolu. Čelo a tlustý krk měl zakryté horkými, mokrými ručníky, zatímco jeho tváře a čelist byly napatlané holícím krémem. Pečlivé ruce holiče - toho, který stříhal a holil Giana od doby, kdy mu bylo patnáct – vedly po Gabrielově tváři čisté linie ostří břitvy.

„Giane,“ pozdravil ho Gabriel, aniž by se na něj podíval. „Nevadí, že se dneska připojím k vaší schůzce, že?“

„Ty víš, že vadí,“ odpověděl Gian, „a navíc, sedíš na mém místě.“

„No, jsem tady.“

Ano, zkurveně tam.

Do holičství tiše vstoupili Dom a Stephan. Lepší pozdě než nikdy, předpokládal Gian. Po pravdě řečeno, když zavolal, byl danému místu blíž, takže nehodlal začít ohledně příchodu svého poradce e a underbosse začít vyšilovat.

„Co chceš?“ zeptal se Gian.

„Právě teď oholit.“

„Ne, být tady.“

Holičovy ruce se zastavily a střelil po Gianovi pohledem. Gian muži mohl říct, že chtěl, aby se uklidnil, že jeho podnikání nehodlal způsobit žádné problémy. Bylo to tak, že holičství bylo dobře známo tím, že sem Mafioso denně přicházeli. Nejvýraznější postavou byl Gian, který dorazil alespoň jednou týdně.

Carmen vždycky dokázal Giana oholit mnohem lépe, než jakýkoli jiný holič.

Gabriel se podíval na Giana, i když se pohnuly jen jeho oči. Gian si pomyslel, že bylo znepokojující, jak na něj tenhle muž zíral. Věděl, čeho byl Gabriel schopen a úmyslně se snažil, aby neškádlil to zvíře v onom muži. Tohle byl prostě jen dobrý obchod.

„Chci novinky ohledně naší malé situace,“ řekl Gabriel, „a promluvit si.“

„Situace je řešena.“

„Dobře, pak jsi mezi svými muži našel krysu. Předpokládám, že je zlikvidována.“

Gian pocítil chlad a nedůvěru, která při těch slovech automaticky u jeho mužů vypukla. Pár z nich si mezi sebou něco mumlalo, ale většina zůstala zticha. „Ne, nenašel jsem ji.“

Gabriel si sám pro sebe pronesl ts. „Ztrácíš čas, ty blázne.“

„To je tvá jediná urážka, kterou ti dovolím, Gabrieli. Řekni ještě jednu a začnu si za ně od tebe vybírat daň. Je to jen na tobě.“

„Nějak pichlavý,“ zamumlal jeho tchán.

„Ne víc než ty.“ Gian zůstal stát, i když mával na Doma a Stephana, aby si našli místa poblíž něj. Pak se otočil zpátky ke Gabrielovi. „Na téhle otázce stále pracujeme. Není to tak jednoduché, jak to vypadá, a ať už je to kdokoli, není to tak zjevné.“

„Nebo jsi rozptýlený.“

„Prosím?“

„Tvá děvka, Giane.“ Gabriel se ušklíbl, zatímco Gian se stal celý bezcitný. „Cara Rossi, tak se jmenuje, že? Docela těhotná. I když jsem své ženě rozhodně nebyl věrný, nikdy bych tě nepovažoval za tenhle typ.“

Giana bolely stoličky, jak je tak divoce drtil.

S tímto mužem o Caře nemluvil.

Nedal by Gabrielovi tuhle munici.

Gabriel už nic neřekl. Nechal holiče, aby dokončil jeho holení a než se postavil, otřel si obličej horkými ručníky. Pak se otočil k Gianovi tváří v tvář, přesně jako ten arogantní kretén a obrovský bastard, kterým vždy byl.

„Jsi rozptýlený,“ řekl Gabriel, „a projevuje se to. Jinak bys už svou krysu našel. Dal jsem ti čas na to, abys to udělal, ale vzhledem k tomu, že jsi až příliš zaneprázdněn zkurveným ohromováním té své coury, tvůj čas už vypršel. Nehodlám jít znovu do vězení, Giane. Za každý týden, který uběhne, aniž bys mi tu krysu doručil, si vezmu jednoho z vás. A když si tu tak vyjasňujeme…“

Gabriel se podíval přes Gianovo rameno a svým tlustým prstem mávl směrem k řadě mužů, kteří si přišli promluvit jen s Gianem. „Jen aby to bylo jasné i jim, každá minuta, kterou strávíš se svou děvkou, je minutou, kterou bys mohl pracovat na tom, abys ušetřil jeden z jejich životů. Rozhodni se moudře, Giane.“

Gabriel měl zjevně v úmyslu svůj plán začít okamžitě. Jen co spolu se svými muži opustil holičství a nasedl do čekajícího vozidla, objevila se černá dodávka. Strážce, který byl venku před holičstvím, byl popadnut a unesen pryč dřív, než kdokoli stačil mrknout.

Gabriel se to ze zadního sedadla svého auta s úsměvem sledoval.

Gian jednoho dne toho bastarda zabije. Nějak.