TCDM - 6. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Jitka

Kapitola 6 – Henrik

            Už se začalo stmívat, když se Henrik ocitl u vchodu do sněhového bludiště.

            Cítil, jak na něj volá. Tam, uprostřed byl zahrabaný jeho poklad – a s tím pokladem, srdce jeho draka, jeho největší poklad: neocenitelný obrovský diamant. Na světě nebyl žádný jiný drahokam jako tento.

            Drak obvykle nosil kámen na srdci - na řetízku nebo jako náramek. Opravdu na tom nezáleželo, pokud to bylo blízko. Dokonce i teď Henrik cítil, jak na něj z dálky volá síla jeho kamene.

            To, že se od něj takto odloučil, ranilo jeho draka. Přesto neměl jinou možnost. Henrik viděl, co dokáže síla jeho draka. Divokost příšery v něm stála rodiče život. Aby draka udržel pod kontrolou a zajistil, že se už nic podobného nikdy nestane, potřeboval udržet svůj srdeční kámen zamčený.

            Oslabilo to jeho draka. Bylo bolestivé se přeměnit. Teď, když se bez něj za tak krátkou dobu přeměnil dvakrát, cítil kolik síly spotřeboval. I kdyby chtěl, dokud se nezotaví, nebude se moct na nějakou dobu proměnit.

            Dělám správnou věc, pomyslel si a opřel se o bránu, která zakrývala vstup do bludiště. Je to moje vina, jsem odpovědný za to, co se tehdy stalo. A můj strýc má pravdu - nemůžu do toho vtáhnout Daru. Pokud by jí bylo ublíženo ... není snad lepší sledovat, jak odchází, než sledovat její smrt?

            Vypadalo, že bude nádherná noc. Když slunce klesalo stále níže a obloha ztmavla, objevily se hvězdy a měsíc stoupal po obloze. Bylo dost chladno, že Henrikovi ve vzduchu ztuhl dech, ale vzduch byl tak ostrý a jasný, že nad ním rozeznal Mléčnou dráhu a třpytil se daleko, jako pás rozlitých diamantů na černém sametu.

            Ta myšlenka s sebou přinesla vzpomínku na to, jak mu Dara pustila šperk do ruky, čímž odmítla jeho dar. Jeho drak v něm řval bolestí a zoufalstvím. Všechny instinkty draka si chtěly nárokovat svou družku.

            Ale já jsem víc než dračí instinkty. Pokud mě odmítne, dokážu to přijmout bez ohledu na to, jak moc to bolí.

 

            Drak v něm se pohyboval se zlomeným srdcem. Dokonce i nyní bylo otevřít bránu a nakráčet do středu bludiště téměř neodolatelné. Jak snadné by to bylo. Jediné co musel udělat, bylo vzít diamant z pokladu. Jakmile by držel srdce svého draka ve svých rukou, naplnila by ho stará síla a pak…

            Zavrtěl hlavou nad vizemi, které mu drak namaloval v hlavě. Nemyslel si, že by to byl pro Daru velký rozdíl. Odmítla by jeho dar v každém případě, i kdyby měl veškerou svou moc.

            Každopádně jde o její bezpečnost, připomněl si. Dokázal bys s tím žít a stát jednoho dne u jejího hrobu?

            Pouhá myšlenka stačila na to, aby ho bolelo na hrudi, jako by se mu něco pevně stočilo a svíralo kolem srdce, až nemohl dýchat bolestí.

            Věděl, že dělá správnou věc. Jeho drakovi nebylo možné věřit. Ne s Darou, největším pokladem, jaký kdy našel.

            Přesto by se drak v něm neuklidnil.

            Henrik otočil hlavu a díval se na hory nalevo. Tam dole v údolí právě teď Dara pravděpodobně seděla u ohně, ohřívala si ruce a povídala si s dalšími návštěvníky.

            Normální lidé. Lidé, kteří s sebou nenesli těžké břemeno viny, kamkoli šli.

            Takhle to bylo nejlepší. Henrik věděl, že pokud chce, aby byla Dara šťastná, musí ji nechat jít. Zasloužila si mnohem víc, než co jí mohl dát.

            Stále v něm ale bylo dost draka, že pouhá myšlenka na to, že se vzdá největšího pokladu, poslala jeho draka do žárlivého vzteku.

            Kdyby alespoň přijala můj dárek ...

 

            Nechtěl, aby to něco znamenalo. Nebyl to snubní prsten a dokonce, ani žádný z drahých drahokamů a zlata, které byly určeny k dračímu spárování.

            Byla to jednoduchá, malá věc, daná pouze proto, že chtěl, aby na její kůži nosila malé množství jeho zlata. Nebylo to, jako že by si ji tím nárokoval. Ta myšlenka byla pro jeho draka jednoduše uklidňující: pro mocného tvora v jeho srdci by to bylo něco tak malého a intimního, jako vůně jejích vlasů přetrvávající na jeho polštáři, bylo to pro jeho lidskou část.

            Pokud odejde, možná ji už nikdy neuvidím, pomyslel si.

            Srdce mu bolestivě rychle bušilo. Tak by to bylo nejlepší. Věděl to. Věděl, že ji musí nechat jít.

            Ale po dvaceti letech osamělosti a smutku se zdálo, že drak v něm konečně dosáhl bodu, kdy odmítl ustoupit.

            V kapse mu hořel svinutý zlatý řetěz. Jemná píseň drahého kovu se o něj otírala, jako stálý zdroj bolesti špatně padnoucí boty.

            Můžu ji nechat odejít, pomyslel si. Jsem na to dost silný. Ale chci ... chci, aby si vzala s sebou mé zlato. Pak nebude vadit, jestli tu zůstanu sám až do konce svého života. Dokud budu cítit, jak nosí můj dárek, budu šťastný. Vždy budu vědět, že jsem se rozhodl správně, a že je beze mě ve větším bezpečí.

            Rozhodně se odvrátil od brány do bludiště. Už dvacet let nenavštívil Vánoční údolí - možná už bylo načase, aby ho navštívil.

***

            Zaparkoval poblíž radnice. Vánoční údolí nebylo velké; stále tam bylo dost malých hotelů a ubytování se snídaní, že by trvalo nějaký čas je všechny navštívit a najít Daru. Ale když jel do údolí, viděl světlo osvětleného stromu a z dálky slyšel shromážděný dav.

            Byl večer každoroční charitativní aukce; všichni ve městě se sem chodili podívat. A jestli bude mít štěstí, najde tu také Daru.

            Zlato v jeho kapse bylo stále těžké a horké, což neustále připomínalo jeho družku. Táhlo ho to kupředu, stejně jako volání hluboko v jeho srdci. Dara byla blízko. Jeho družka byla blízko.

            To, že byl od ní tak daleko bolelo, i když to bylo jen pár hodin.

            Nebyl ve městě dvacet let. Bál se, jak by ho přijali - ale jakmile ho lidé poznali, proběhl davem potěšený šelest a oni se rozestoupili natolik, že mohl snadno pokračovat v chůzi. Ale nikdo na něj neupozorňoval. Byl vděčný, že dokázal rozeznat Daru, stále v její růžové, chlupaté bundě, stojící poblíž dražitele a umívající, když kladivo spadlo potřetí.

            „A tento krásný dračí exemplář je prodán! Gratuluji,“ zavolal muž s potěšeným výrazem ve tváři.

            Henrik zjistil, že se usmívá. Dražitelem byl starý starosta, pan Harris - jenže on nebyl starý, když se Henrik naposledy zúčastnil charitativní aukce. Tehdy v jeho vlasech nebyla žádná šedá barva. Nyní to bylo výrazné stříbro, stejně jako jeho vousy a tvář, kterou si Henrik pamatoval, byla lemována novými vráskami.

            Jak dav jásal a tleskal, Dara vyměnila několik bankovek za malého draka, který vypadal, že je vyrobený z papíru a třpytek. Henrikův úsměv se rozšířil, když si představil, že domov dítěte, které ho vyrobilo, se bude třpytit týdny, stejně jako jeho obývací pokoj, když ho jeho matka nechala pracovat s třpytkami.

            Na okamžik si představil, jak se Dara sklání nad jiným papírovým drakem, má třpytky na tvářích i nose, a malého dráčka s jejíma očima, který probíhá chodbami jeho prázdného domu a znovu ho naplnil smíchem ...

            Pak vzhlédla a jejich oči se setkaly.

            Na jeden úder srdce všechno ostatní zmizelo. Henrik zapomněl na dav, na svého strýce, dokonce i na bolest a vinu.

            Byla tam jen Dara: teplo v jejích očích, které ho k ní neodolatelnou silou přitahovalo, jemná růžová barva jejích rtů lákajících k polibkům, perfektní křivky, které se tak dokonale formovaly proti jeho tělu.

            „Ahoj,“ vydechla, když konečně stáli před sebou.

            „Ahoj,“ odpověděl drsným hlasem, i když se nedokázal přestat usmívat.

            Jak mohl vůbec uvažovat, že ji nechá odejít? Teď, když si byli znovu nablízku, srdce mu bušilo, tělo plálo divokou radostí, a ty plameny byly tak horké, že spálily dvacet let bolesti a osamělosti.

            „Koupila jsem ti vánoční dárek,“ řekla poněkud rozpačitě a rukou, která se trochu chvěla, mu podávala malou dračí ozdobu.

            Henrik musel polknout, než mohl znovu promluvit. „Děkuji. Je to krásné. A je to…“ Na okamžik odmlčel a pak tiše potřásl hlavou, když ho přemohly emoce.

            „To znamená víc, než můžeš vědět,“ řekl nakonec a natáhl se po křehkém drakovi.

            Byl zjevně vytvořen malým dítětem. Byly na něm viditelné kapky lepidla a některé rohy byly křivé.

            Pro Henrika to byla ta nejkrásnější věc, jakou kdy viděl.

            „Žádnou z nich jsem na stromku neměl už dvacet let,“ pokračoval nakonec s úsměvem. „Moji rodiče každý rok dražili na aukci a přinesli domů draka pro náš stromek.“

            Dařin úsměv se rozšířil. Pomalu natáhla ruku a sevřela tu Henrikovu, přičemž stále držela draka.

            „Vím,“ zamumlala. „Bylo mi řečeno, že takto vy draci děláte charitu. Výměna jednoho pokladu za jiný.“

            „Mohla bys ...“ Henrik musel začít znovu. Bylo těžké tvořit slova, když byla Dara tak blízko. Svýma krásnýma očima přemohla všechny jeho smysly a její vůně, díky níž jí drak v něm chtěl sázet polibky po celé její kůži. „To není charita. A vím, že jsi předtím řekla ne, ale obávám se, že jsem to nevysvětlil správně. Můj drak ti chce dát dárek. Neexistují žádná očekávání. Žádné nároky. A nejde o peníze. Ale můj drak by byl poctěn, kdybys nosila něco z mého zlata na kůži. I když se rozhodneš odejít. Zvláště pokud se rozhodneš odejít. Zlato pro nás znamená hodně. A kdybych věděl, že budeš tento můj dar -“

            Daře unikl jemný smích a zavrtěla hlavou. „Ne výměnou za mého malého draka. To je vánoční dárek, nemusíš si ho ode mě kupovat.“

            Henrikovi kleslo srdce. Odmítla ho znovu?

            „Ale,“ pokračovala a věnovala mu láskyplný úsměv, „ráda přijmu tvé zlato jako dárek. Je mi líto, že jsem tě předtím odmítla. Nevěděla jsem, co ta nabídka pro draka znamená! Bála jsem se, že si možná myslíš, že chci jen tvé peníze.“

            Henrikovi se v hrudi explodovalo srdce, jeho drak řval radostí a novým přívalem majetnické lásky ke své nádherné družce.

            „Daro, jsem sám dvacet let,“ zamumlal zhruble. „Všechno zlato a diamanty neudělaly jedinou věc proti bolesti, kterou jsem cítil. Ale tohle ... to mi dává štěstí.“

            Opatrně natáhl ruku a chytil ji za její. Potom do ní upustil řetěz. V jeho nitru se drak stočil kolem sebe s bláznivým potěšením. Jeho zlato na jeho družce. Kov, který zpíval jeho duši, se zahříval žárem její kůže.

            Tak to mělo být. Když sevřela prsty kolem řetězu, proběhlo jím štěstí.

            Potom se s dalším tichým smíchem otočila a zvedla řetěz ke krku. „Pomůžeš mi ho zapnout?“ zeptala se.

            Henrik se zasmál. Chytil konce řetězu. Potom se zlato pod jeho pozorným pohledem pohnulo, jako by samy od sebe se konce přiblížily a setkaly – a nakonec se spojily. Řetězem prošlo jemné zvlnění a píseň zlata v Henrikově uchu na chvíli nabyla na intenzitě. A pak se zlato usadilo na její kůži, konce řetízku se spojily dohromady bez jediné stopy, že by byl někdy rozdělený.

            Dara se znovu otočila. Její oči na něj zářily. Tváře měla zrudlé a až teď si Henrik znovu uvědomil dav kolem sebe.

            Starý starosta Harris na něj mrknul, než oznámil další dračí ozdobu do dražby. Když se Dara a Henrik pomalu vydali pryč z davu, lidé se na něj usmívali nebo ho povzbuzovali poklepáním na rameno.

            „Je tak dobré tě znovu vidět, pane Drakesone,“ řekla žena, kterou poznal jako paní Hendersonovou. Kdysi před mnoha lety na zámku pracovala. Když k němu vzhlédla, měla v očích slzy. „Tolik let ... a tady jsi znovu. Bála jsem se, že se to nestane, ale jsem tak ráda, že se to stalo. Chyběl jsi nám.“

            Henrik jí oněměle a ohromeně stiskl ruku. Najednou se cítil provinile za mnoho let uzavřené samoty. Pokusil se o údolí postarat tak, jak to jeho rodina vždy dělala - ale bylo za tím víc než každoroční dary. Měl tam pro ně být. Měl být právě tady, tleskat dětskému sboru, podporovat starostovy projekty a zajistit, aby všichni ve Vánočním údolí věděli, jak si cení všeho, co vesnice pro jeho rodinu udělala.

            „Také jsi mi chyběla,“ řekl nakonec, když mohl znovu mluvit. „Více, než jsem si uvědomil. Omlouvám se. Měl jsem přijít mnohem dříve.“

            Paní Hendersonová ho znovu poplácala po paži. „Proč se ty a Dara nevrátíte zpět do domu? Všichni zůstáváme venku na ohňostroj, ale v hale u ohně je vaječný koňak a svařený mošt, a pokud máš hlad, Dara ví, kam jsem dala dušené maso.“

            „Děkuji,“ přerušila Dara s červenými tvářemi, přestože jí stále jiskřily oči.

            „Myslím, že bych si mohl dát něco k pití,“ zamumlal Henrik.

            Samozřejmě to byla lež. Když Dařina ruka vklouzla do jeho, byl si zcela jistý, že by se nedokázali zastavit v salonku ani na sklenici slavného svařeného moštu paní Hendersonové.

            Najednou jeho dřívější obavy už neměly smysl. Teď, když měla na sobě jeho zlato na kůži, jak se zdálo, drak v něm se usadil. Poprvé v jeho životě ta děsivá síla, která mohla zničit města i hory, už ho nesvědila pod kůží. Dokonce se i ta stará bolest z toho, že uzamkl dračí srdce daleko od sebe, otupila.

            Jediné, co cítil, byla jeho dračí samolibá, majetnická radost. Jeho drak našel svou družku. Jeho družka měla na kůži jejich zlato. A jeho drak ji bude chránit před všemi hrozbami - svým životem, jestli to bude nutné.