TCDM - 4. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Jitka

Kapitola 4 – Henrik

            Následujícího rána padal jemně sníh, zatímco slunce svítilo dolů na všechno bílé za oknem v kuchyni. Henrik připravoval kávu, když v něm povstal známý pocit - varování i pozdrav zároveň. To byl odvěký instinkt, který mu dával vědět, že na jeho území je další drak.

            Ten pocit ho nevystrašil. Existoval jen jeden drak, který se odvážil vstoupit na jeho zemí, a byl nejvyšší čas, aby se jeho strýc zastavil na návštěvu. Obvykle přišel Henrika zkontrolovat před Vánoci, i když zde nikdy dlouho nezůstal. Henrikovi nevadilo, že Alistair Drakeson miloval velká města se vším ruchem a vzrušením a Henrik si byl dobře vědom toho, že jeho tiché, osamělé vánoční večery zde v rodinném zámku, se nemohly srovnávat s tokijskými kluby a bary LA, které rád jeho strýc navštěvoval.

            Přesto by Alistair jistě mohl zůstat den nebo dva a bylo by dobré s ním dohnat čas. Zvláště teď, když byla Dara kolem ...

            V Henrikovi se objevily náhlé starosti, když sledoval, jak temná skvrna v dálce pomalu roste. Brzy rozeznal siluetu velkého černého draka, který se blížil k zámku.

            Co Alistair na Daru řekne? Bude rád, že Henrik konečně našel svou družku?

            Jeho strýc se ho vždy pokoušel přesvědčit, aby opustil své dobrovolné vyhnanství - ale čím víc se ho jeho strýc snažil přimět, aby věřil, že nic z toho, co se stalo, nebyla Henrikova chyba, tím horší ta bolest byla.

            Koneckonců, Henrik dobře věděl, že to byla skutečně jeho chyba. Nebýt toho Henrikova dobrodružství, jeho rodiče by stále žili.

            To byla krutá pravda a nic, co strýc řekl, to nemohlo změnit.

            Přesto snad bylo nakonec možné najít nějaké štěstí.

            Osud sem přivedl Daru. Osud k němu poslal družku. Možná to bylo znamení, že Henrikovi bylo odpuštěno?

            V každém případě si Henrik poprvé za dvacet let uvědomoval, jaké je Dara štěstí. A jeho strýce to určitě potěší.

            Henrik sledoval z okna, dokud mu velký drak nezmizel z dohledu, když sestoupil na věž a tam přistál.

            O několik minut později vešel do kuchyně jeho strýc, vypadal stejně chladně a nevzrušeně jako kdykoli předtím, ačkoli na vlasech a drahém černém obleku, který měl na sobě, se stále leskly sněhové vločky.

            „Když sem letíš, měl by ses opravdu oblékat rozumněji, strýčku,“ řekl Henrik a pak se usmál a sevřel mu ruku.

            „Nesmysl,“ řekl Alistair a vděčně uchopil kávu, kterou mu Henrik podal. „Dík. A ven už nepůjdu, dokud nepoletím zpět. Vím, že miluješ všechen ten sníh, ale je to jen ... bílá. Bílá nicota. Poušť nudné bílé hmoty. Nevím, co na tom někdo vidí.“

            Henrik se zasmál. „Takže žádné sněhové koule?“

            Alistair se otřásl, když se napil horké kávy. „Vypadáš pozoruhodně vesele,“ řekl místo odpovědi. „Stalo se něco od mé poslední návštěvy?“

            „Ach, moc ne,“ řekl Henrik s předstíranou nonšalancí. „Jako obvykle. Přečetl jsem pár knih. Vyleštil pár šperků. Zachránil svou družku před bouří.“

            „Zachránil jsi - co?“ Alistair ztuhl a pak se prudce otočil, a zíral na něj.

            Henrik se potěšeně na strýce usmál. „Věřil bys tomu? Po tak dlouhé době? Vím, že ses bál, že bych jen strádal ze spůsobu, jakým jsem se tady zakutal ... ale z nějakého důvodu ji osud přivedl ke mně. Málem zemřela venku ve sněhu.“

            „Je to tak.“ Alistair se znovu natáhl po svém šálku kávy a dal si další doušek, když si Henrika prohlížel. Pak se rozesmál a plácl synovce po rameni. „Pak si myslím, že je třeba velká gratulace! Vždy jsem ti říkal, že musíš najít způsob, jak se přestat vinit. Tvoji rodiče by ti to odpustili, to víš.“

            Henrik polkl. „Já ... chci tomu věřit. Vždy jsem si myslel, že nikdy nezapomenu, co jsem udělal - ale ona mě nutí chtít to zkusit bez ohledu na cokoliv.“

            „Jsem rád, že to slyším.“ Alistair konečně odložil hrnek. „Byl to dlouhý let. Myslím, že si půjdu zdřímnout. Ale rád bych poznal ženu, která tě vytáhla z tvého zámku. Dáme si společný oběd?“

            „Rád!“ Henrika zaplavila úleva.

            Jeho strýc vzal zprávu velmi dobře - a Daru bude milovat. Bylo nemožné Daru, která se na každou padající sněhovou vločku dívala s radostí dítěte, a která svým teplem zaplnila tyto chladné prázdné místnosti, jako by tu žila vždy, nemilovat.

            „Uvidíme se později. A Henriku - jsem za tebe opravdu velmi šťastný,“ řekl Alistair tiše. „Minulost je minulost. Nemůžeš změnit, co se stalo. Všichni si zasloužíme být milováni.“

            Henrikův úsměv byl trochu vynucený. Jakmile strýc opustil kuchyň, úplně utichla.

            Zasloužil si být milován?

            Zasloužil si štěstí, když rodiče, které tolik miloval, přišli o život a šanci na dlouhý a šťastný život?

            Jeho strýc řekl, že by mu rodiče odpustili a možná měl Alistair pravdu.

            Ale zasloužil si Henrik odpuštění? Existovaly některé věci, které nikdy nebylo možné vrátit zpět, některé křivdy tak hrozné, že je nikdy nebylo možné napravit.

            Teď, když tu byla Dara, vypadalo vše v pořádku ...

            „Ráno.“ Dařin hlas přerušil jeho myšlenky. Měla na sobě jen jedno z jeho velkých onošených bavlněných triček, lpící na jejích lahodných křivkách. „Ztratil ses na cestě ke kávovaru?“

            Henrik si opožděně uvědomil, že zapomněl na kávu, kterou si chtěl odnést zpět do ložnice.

            „Promiň,“ řekl smutně a přitlačil k ní hrnek. „Nečekaně se objevil strýc - rád se před Vánoci přihlásí, aby mě zkontroloval, ale nikdy nezůstane dlouho. Nelíbí se mu moje pochmurnost. Každopádně odešel po dlouhém letu spát, ale možná bychom mohli mít společný oběd?“

            Dara k němu naklonila hlavu. „Pochmurnost? Na tobě není nic pochmurného. Záříš. Je to, jako bych viděla tvého draka ve tvých očích. Jako střípky ledu lesknoucí se na zimním slunci.“

            Henrik přistoupil blíž a přejel jí rukou po boku, milující způsob, jakým si při jeho dotyku povzdechla a očima ho stále sledovala s vřelým pobavením. Pohled na její měkkou, holou pokožku způsobil, že něco v něm zabolelo potřebou. Chtěl ji stáhnout triko a políbit ji na kůži - a hlavně chtěl ozdobit veškerou tu lahodnou holou kůži zlatem a drahokamy. Chtěl ji zakrýt těmi nejjemnějšími kousky jeho dračího pokladu a nárokovat si ji tak, jak jeho drak potřeboval získat svou družku.

            Ale udělat to znamenalo přivést ji k jeho pokladu - a to znamenalo vrátit se na místo, které na mnoho a mnoho let zamkl. Poklad, byl uzamčen z dobrého důvodu.

            Náhle se nepříjemně otřásl depresivními myšlenkami. Musel to Daře říct co nejdříve, ale teď ne. Ještě ne. Tady v kuchyni, s tělem stále měkkým a teplým ze spánku, kdy holá stehna ho sváděla s potěšením, které v sobě mohli najít, a její oči ho lákaly láskou, kterou vyzařovala.

            Dávno přestal věřit, že si zaslouží být milován. Nyní, když se zdálo, že ho Dara prostě miluje, jako by jí úplně stačilo, že je prostě sám sebou, nekladla žádné otázky, už bez této lásky dál nechtěl žít.

            Zasloužím si být milován, řekl si, a jeho drak v něm majetnicky zařval, když si ji přitahoval blíž.

            Jen pro dnešek si zasloužím být milován ...

***

            Obědvali v jídelně s výhledem na zasněžené nádvoří. Do rána přestalo sněžit a na ledových sochách venku se lesklo sluneční světlo. Alistair sestoupil na oběd stále v obleku a Henrik se nemohl ubránit malému úsměvu, když ho uviděl sedět vedle Dary, která měla na sobě pohodlné vlněné šaty.

            Alistair ho často nenavštěvoval a Henrik mu to nemohl nijak vyčítat – dokonce i zde, při společném odědě, vypadal Alistair ve svém elegantním černém obleku slavnostně. Na spáncích měl pár šedin a na prstu jen jeden prsten: snubní prsten.

            Ne že by Alistair a jeho manželka trávili spolu hodně času. Byl to čistě dračí sňatek z rozumu, díky kterému měl Alistair přístup na asijské trhy, do nichž rodina jeho manželky investovala. Henrik předpokládal, že se k sobě hodí, ale nebyli to druhové. Ačkoli na to Henrik nikdy nepomyslel, nyní přemýšlel, jestli není jeho strýc někdy osamělý.

            „Je to vynikající!“ Prohlásil Alistair a píchnul do pekáče s kuřecím, které Dara a Henrik společně připravili.

            Henrik si obvykle nechával každý týden jídlo doručovat v krabicích zasílaných z Vánočního údolí. Ale teď, když tady byla Dara si začal vzpomínat, kolik radosti v životě mu poskytovaly běžné věci. Jako společné vaření nebo probírání starých beden, kde by se dalo sehnat nějaké oblečení pro Daru - nebo společné zdobení stromu.

            „Jsem docela překvapen,“ řekl Alistair, když dojedli, a vřele se usmál na Daru. „Viděl jsem strom v obývacím pokoji. Tyto věci už roky neměl! Je dobré, že ho vytahuješ z jeho ulity.“

            „Zdálo se, že je škoda žít ve sněžném zámku a přesto nemít žádné vánoční ozdoby,“ řekla Dara a nečinně si pohrávala se svými šaty. „A zachránil mi život; řekl ti to? To nejmenší, co můžu udělat, je pomoct s dekoracemi.“

            Alistair se nevinně usmál. „Jsem si jistý, že to není to nejmenší, co děláš.“

            Henrik věnoval Alistairovi ostrý pohled - slyšel tam nějaký podtón skrytého výsměchu? Ale asi se mu to jen zdálo, protože se Alistair stále na Daru usmíval a nyní natáhl ruku, aby ji stiskl.

            „Jsem velmi vděčný, že se tak dobře staráš o mého synovce,“ pokračoval Alistair. „Nemohu si dovolit přilétat příliš často - právě v loňském roce jsme otevřeli novou kancelář v Pekingu a je to tak dlouhý a vyčerpávající let, jak vidíš. Ale dělám si starosti. Není správné, že by na tomto místě měl někdo žít sám jen s duchy.“

            Slova jeho strýce zasáhla Henrika známou bolestí. Jak Dara, tak jeho strýc pokračovali v diskusi o velikosti zámku a o tom, kolik lidí by bylo za potřebí, než hladce fungoval. Ale když se opřel o židli a poslouchal, Henrik cítil jen známou, dutou prázdnotu v jeho srdci.

            Měli tu být moji rodiče. Dara by měla mluvit s mámou o mých dětských dobrodružstvích. Táta by si mě měl dobírat kvůli šperkům, které musím najít pro svou družku. Ale vše, co mám, jsou jen duchové. Jak můžou být za mě šťastní, když jsou mrtví, a to kvůli mně?

 

            „Henriku. Jsi stále s námi?“

            Na otázku strýce se Henrik narovnal a znovu se usmál. „Promiň, jen jsem přemýšlel. Už je to dlouho, co jsem měl tak příjemnou společnost - a tak dobré jídlo. Něco k pití, strýčku?“

            „Rád,“ řekl Alistair. „Chtěl jsem s tebou mluvit o pekingské kanceláři; jeden z akcionářů -“

            „Udělám nám všem kávu,“ řekla Dara a vstala.

            Henrik na ni vděčně pohlédl.

            „Slibuji, že ho nebudu od tebe s mým obchodním rozhovorem držet příliš dlouho.“ Mrkl Alistair na Daru. „Všechno ho to strašně nudí, ale jeho vychování mu nedovolí protestovat. Jeho otec by byl pyšný.“

            Henrik při zmínce o svém otci sotva dokázal zadržet, aby sebou netrhnul. Byl by jeho otec pyšný? Jak mohl být pyšný, když Henrik udělal něco, co mu nikdy nebylo odpuštěno?

            Dara zmizela v kuchyni. Láskyplným pohledem, který na něj vrhla, mu dala najevo, že chce jemu a strýci poskytnout trochu soukromí. Henrik potlačil povzdech a šel s Alistairem k jednomu z velkých oken.

            „Víš, že ti věřím, pokud jde o obchodní rozhodnutí,“ začal Henrik. „O rodinné jmění jsi se dobře postaral. Pokud nastal problém s jedním z akcionářů -“

            „Tak to není,“ řekl Alistair a jeho pohled byl stále pronikavější. „Vše je v pořádku. O tom jsem s tebou nechtěl mluvit.“

            Henrik se narovnal. „Jde o Daru?“

            „Jo.“ Alistair na něj zíral, oči měl pronikavé, jako by hledal tu nejmenší slabost.

            Henrik stěží potlačil zachvění. Neměl co skrývat - zvláště ne před strýcem, který pro něj udělal opravdu víc, než musel. Alistair přesto věděl o té hrozné věci, kterou udělal. Zatímco mu všichni ostatní stále říkali, aby se zbavil viny, jeho strýc byl jediný žijící člověk, který věděl, že má všechny důvody cítit se provinile.

            „Je to milá holka, Henriku,“ řekl strýc pomalu. Krátce se usmál, ale úsměv zmizel tak rychle, jak se ukázal. „Víš, moc se o staré tradice nestarám. Je to člověk, nepřidá nic k rodinném majetku - to je v pořádku. Dělá tě šťastným, to vidím, a to je ještě další důvod si jí vážit. Ale Henriku - víš, že tě musím varovat, právě proto, že ji mám rád.“

            Alistair si hluboce povzdechl a otočil se, aby se podíval do dálky na vchod do bludiště.

            „Je skutečně férové ji do toho přivést?“ Zamumlal Alistair. „Pokud se o tom rozhodl tvůj drak, sotva s tím můžu argumentovat. Ale víš, co teď musím říct, Henriku. Víš, že mě to bolí, ale musím to říct. Můžeš svému drakovi věřit? Můžeteš věřit svému drakovi s ní?“

            Henrik udělal krok zpět, jako by dostal facku. Zaplavila ho vlna chladu.

            Jeho strýc se na něj bolestně podíval. „Chci tě vidět šťastného víc než cokoli jiného. Ale pomysli na to, co se stalo předtím. Pokud tě tvůj drak přemůže ... pokud bude kvůli tvému drakovi zraněna ... jak by ses cítil?“

            Henrika naplnil náhlý strach. Znovu viděl, co se stalo toho hrozného dne: jeho vlastní nerozvážnost, divokost jeho dračí povahy, kterou nedokázal udržet pod kontrolou - pohled na rozbité auto, zármutek, který ho téměř zabil ...

            „Udělej si čas,“ řekl jeho strýc jemně a stiskl rameno. „Dopřej si čas a popřemýšlej. Nesnesl bych, vidět tě znovu zraněného, víš to.“

            Henrik polkl všechny emoce, které se v něm zvedaly. Na okamžik nemohl dýchat, jak se mu zasekly v krku jako velká těžká hrouda. Nakonec beze slova přikývl a Alistair ustoupil stranou, aby se dal dohromady.

            „Omluvíš mě u Dary?“ Řekl Henrik, když byl schopen znovu mluvit. Jeho mysl byla smršť bolesti a vzpomínek, které se tak snažil udržet pohřbené.

            Skoro se cítil na strýce naštvaný, že je všechny znovu vytáhl na denní světlo - ale věděl, že Alistair měl pravdu, když ho varoval. V sázce nebylo jen Henrikovo štěstí. Byla zde Dara. Dara, která chtěla rodinu a společnost.

            Ale nevěděla, čeho je jeho drak schopen.

            Drak v něm zařval a najednou Henrik věděl, že ho už déle neudrží.

            Bylo pro něj nebezpečné se proměnit. Pokusil se tu část sebe nechat pohřbenou s minulostí, aby zajistil, že už nikdy neublíží jiné osobě.

            Navzdory tomu dovolil svému drakovi, aby zachránil Daru před bouří. Proměna dvakrát za tak krátkou dobu by ho vážně oslabila - ale na čem teď záleží?

            „Řeknu jí to,“ řekl jeho strýc a díval se na Henrika se soucitem v očích. „Je mi to líto, Henriku. Buď v bezpečí.“

            Henrik trhaně přikývl a pak uprchl, utekl před strýcem, Darou a minulostí, o které teď věděl, že jí nikdy nebude schopen uniknout.

            Běžel, dokud se nedostal na vrchol věže. Tam, s ledovým větrem, který mu vlál do vlasů, roztáhl ruce, které se změnily v křídla. Znovu se ho zmocnila úžasná, strašlivá síla jeho draka a on se rozletěl do mraků, až necítil žádnou bolest, jen vítr, zimu a sníh.