TCDM - 3. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Jitka

Kapitola 3 – Dara

            Dara nemohla uvěřit tomu, co se děje. Byly to dva roky, co naposledy měla sex, který pro ni znamenal jedno velké zklamání.

            Její rande bylo napůl opilé a celé to skončilo během několika minut, pak se převrátil a usnul. Ráno se na ni překvapeně podíval, jako by nemohl uvěřit, že ještě neodešla.

            Nyní zjistila, že leží na obří, luxusní posteli. Obklopovaly je závěsy z toho, co vypadalo jako samet. V místnosti stál krb a v něm plápolal skutečný oheň. Křišťálový lustr osvětloval místnost jemným světlem, zatímco venku zapadající slunce vymalovalo oblohu do úžasných odstínů oranžové a růžové.

            Ale ten nejúžasnější objekt byl samozřejmě Henrik. Její dračí princ.

            Ani nevěděla, jestli je opravdu princ - ale každý, kdo vlastnil takový zámek, musel být princem a jakýkoli romantický film by ho také tak vypodobnil: měl široká ramena s neuvěřitelně vyrýsovanými prsními svaly, čtvercovou čelist s náznakem strniště a blonďaté vlasy jen tak dlouhé, aby do nich mohla zabořit prsty a trochu je rozcuchat. Báječná ústa, která jak už poznala, ji uměla přimět k zasténání pouze jediným polibkem.

            Po tom posledním katastrofálním zážitku z jejího rande si řekla, že se vzdá všech cizích mužů. Stejně nikdy nebyla typ holky jen na jednu noc.

            Ale s Henrikem bylo všechno jinak. Přiměl ji, chtít hodit všechnu opatrnost za hlavu. Celý život byla tak opatrná. Měla nudnou práci od devíti do pěti, nikdy neriskovala a vždy přesně věděla, kde bude za rok.

            A dost, už nic z toho. Teď chtěla být sobecká. Chtěla pro sebe štěstí, milého přítele a milující rodinu, o které jako dítě snila.

            Teď chtěla Henrika. Více než cokoli jiného na světě chtěla Henrika u sebe, uvnitř ní - jen jeho, jeho jediného.

            Najednou byla nahá. Stáhl jí šaty rukama, které byly něžné a trpělivé, i když v nich cítila sílu a viděla touhu v jeho očích. Potom se také svlékl, takže mohla vidět důkaz toho, jak moc ji chce.

            Byl tvrdý, tak nádherný. Nahý byl ještě působivější, pohyboval se naprosto přirozeně a sebevědomě ve své nahotě, že cítila, jak její tělo při té ukázce mužnosti taje.

            Henrik stál celý tvrdý s napínajícími svaly. Jeho pokožka zářila v blikajícím světle ohně, a když se k ní konečně přidal na postel, povzdechla si, jak správné to bylo, když se k ní přitiskla jeho horká kůže. Sotva mohla udržet ruce od něj dál. Toužila prozkoumávat jeho mocné tělo a cítila, jak se tvrdé svaly pod jejími prsty napínají.

            A zdálo se, že Henrik chtěl totéž; že se ho zmocnila stejná naléhavost.

            Dříve, než ji odnesl zpět do jeho pokoje, mu řekla, že bere antikoncepci a stěží dokáže počkat, až se nedostanou do postele. Nyní bez dechu zasténala, když vklouzl k ní.

            Jednu svou velkou dlaň jí chytil prso. Sklonil se, aby ji políbil na kůži, zalapala po dechu a vjela mu prsty do vlasů, když jazykem zanechal horkou stopu přes bradavku.

            Vyklenula se proti němu, z úst jí uniklo tiché zakňučení a on využil této příležitosti, aby nasál bradavku do úst. Zasténala, přejela mu rukama po zádech a celá se třásla pod něžnou péčí jeho jazyka.

            Její potřeba byla nyní ohromná, cítila, jak z jejích záhybů uniká další vlhkost. Tělo jí pulzovalo tím, jak moc ho chtěla. Bylo to, jako by na ni přišla horečka - ale jediné, co potřebovala, bylo více žáru, který v ní zapálil každý dotek jeho prstů.

            Když konečně vzhlédl, byl také bez dechu. V jeho očích se odráželo teplo, jakmile se posunul, ucítila jeho tvrdost na stehně.

            Potom se pohnul dopředu a ona sotva dokázala polknout zvuk touhy, když vnímala, jak jeho velká hřídel odděluje její záhyby. Samotný dotek stačil na to, aby se skrze ni přelila vlna rozkoše. Bylo to tak žhavé, že na chvíli nemohla dýchat. Čekala a třásla se, jak ji pro něj bolelo celé tělo.

            A potom se do ní konečně ponořil. Opět mu přejela rukama dolů po zádech a sevřela tvrdý sval. Uniklo jí tiché sténání a oči se jí blaženě zavřely.

            Bylo to neuvěřitelné. Byl větší než kdokoli, s kým kdy byla, ale byla pro něj tak mokrá, že snadno vklouzl dovnitř a úplně ji naplnil. Ten pocit byl ohromující. Jeho dotek způsobil, že se zachvěla a její tělo se kolem něj pevně sevřelo, zatímco skrze ni proudilo teplo. Každý jeho příraz vyvolával větší a větší oheň, až měla pocit, že celá hoří.

            Nikdo jí nikdy nedal takový nádherný pocit. Už předtím jí to připadalo jako sen - bouře, zámek, drak. Věděla, že tyto věci se lidem jako ona nestávají: obyčejní, rozumní lidé s běžnými, nudnými životy.

            Ale teď se to všechno rozplynulo. Teď existoval jen Henrik. Jejich těla se pohybovala společně, jako by to pro ně bylo naprosto přirozené a ona dovolila jeho mocným tahům, aby ji odnášely. Létala, stále výš a výš, tělo měla napjaté proti jeho. Záda prohnula v extázi, když tlumila sténání do jeho ramena - a najednou ucítila, jak z něj príští jeho vyvrcholení.

            Jeho silné tělo se zachvělo a zasténal její jméno. Hluboko v sobě vnímala, jak se v ní rozlévá teplo. Vyvrcholila spolu s ním. Silný orgasmus jí stravoval jako žhavé plameny ohně lízající kůži, celé její tělo pulzovalo a vnitřní stěny se kolem něj stahovaly. Na jeden dlouhý, neuvěřitelný okamžik se spojili v jedno. Svírali se navzájem, když je smetla extáze.

            O chvíli později odpočívali stočení proti sobě a užívali si dozvuky milování. Henrik kolem ní omotal ruku a ona na hrudi cítila stálý tlukot jeho srdce.

            „Páni,“ povzdechla si nakonec. „Stále mám pocit, jakoby to byl všechno jen sen.“

            „To bylo lepší než jakýkoli sen, jaký jsem kdy měl,“ zamumlal jí do vlasů. „Jsi neuvěřitelná. A nádherná.“

            „To se mi ještě nikdy nestalo.“ Dara se zasmála, plná čistého štěstí. I když by to mezi nimi nevydrželo, nebylo to přesně to, co chtěla, když se rozhodla vymanit ze své nudné rutiny?

            A tenhle zážitek byl všechno, jen ne nudný. Skutečným problémem bylo, že si na to zvykla až příliš snadno ...

            „Nikoho nenecháváš za sebou, tak jsi to řekla?“ zeptal se tiše. „Tvá rodina a přátelé se všichni odstěhovali?“

            Dara přikývla a cítila, jak se rty dotkl jejího spánku. „Co mám ... pravděpodobně by sis myslel, že je to velmi nudný život. Vedu účetnictví: od devíti do pěti, každý den sedím ve stejné kanceláři a dívám se na stejná čísla. Ale ... to se mi vždycky líbilo, víš? Je to malá společnost, a přestože nemůžu o ničem rozhodovat, ujistila jsem se, že tam všechno funguje. Šéf mi vždycky říkal, že jsem kouzelnice - každý den změním jeho chaos během několika hodin v dokonalý pořádek. A to se mi líbilo. Všechno mělo své místo a já jsem vše hladce rozběhla. Ale když se všichni, které jsem milovala, se odstěhovali, bylo to… prázdné. Nějak to ztratilo všechno smysl, víš? Už necítím to staré uspokojení z toho, že věci fungují, protože - na co? Když se vrátím domů, není se na co těšit.“

            Henrik dlouho mlčel. Když konečně promluvil, Dara zaslechla bolest v jeho hlase.

            „Znám ten pocit,“ zašeptal. „Věř mi. Znám to tak dobře.“

            Jemně mu přejela rukou po holé paži. Pod jejími prsty vnímala tvrdost svalů a lehký rozptyl chlupů na hrudi.

            Henrik se zhluboka nadechl. „Daro, řekla jsi mi, že si tvá kamarádka vzala měniče. Víš ... o druzích?“

            Dara přikývla a cítila, jak jí srdce začíná bít. Řekne jí nyní, jemně, ale pevně, že je sice krásná žena, ale že jednoho dne brzy najde svou skutečnou spřízněnou duši?

            „Gus řekl Mirandě, že je jeho družka - a já to také viděla,“ řekla pomalu. „Jsou pro sebe ti praví. A udělá pro ni všechno. Vypadá tak praštěně, když pobíhá jako pes, hraje si s dětmi nebo slintá na polštáři - ale v okamžiku, kdy Mirandu něco ohrozí, můžeš vidět, že by za ni dal svůj život.“

            Henrik pomalu odhrnul pramen jejích vlasů. „To je pravda. Najít svého druha je ... nic takového jsem předtím nikdy necítil.“

            Dara mu ztuhla v náručí a se zatajeným dechem na něj hleděla. Myslel tím…?

            „Daro, ty jsi moje družka.“ Když ji Henrik sledoval, v očích se mu objevilo světlo naděje. „Cítil jsem to - ještě než jsem tě uviděl. Proto jsem cítil v bouři tvé utrpení. A to je pravděpodobně také důvod, proč jsi se dokázala dostat kolem brány. Země nějak věděla, že sem patříš ke mně. A když jsem tě spatřil ... po dvaceti letech co jsem tu zavřel sám sebe, najednou chci znovu začít žít. Chci tě vidět usmívat se. Chci tě vidět tančit ve sněhu. Chci, abys byla moje družka Daro, a chci tě udělat šťastnou.“

            Dara zjistila, že nemůže dýchat. Něco v její hrudi se rozšířilo a naplnilo ji teplem - jako by její srdce bylo najednou příliš velké, naplněné až po okraj pocity, o kterých se bála, že nikdy nezažije.

            „Cítila jsem to také,“ zašeptala zpět a prsty cestovala po jeho silných pažích. „Nikdy jsem nepotkala cizího člověka a okamžitě se necítila tak bezpečně a doma. Je to stejné, jak mi to Miranda vysvětlila. Bylo těžké jí uvěřit - ale mám pocit, že tě znám.“ Usmála se, když táhla prstem po jeho hrudi. „Samozřejmě také pomáhá, že jsi v tom neuvěřitelně dobrý ...“

            „Ó,“ zavrčel Henrik hravě a převalil je tak, aby ji znovu zalehl. „Slyším pozvání na další kolo?“

            Dara se bez dechu zachichotala a pak museli konverzaci na chvíli odložit, když se jich zmocnila nová potřeba, oheň vesele plápolal, zatímco se venku objevily první hvězdy.

***

            O hodinu později seděli ve velké kuchyni v přízemí, čerstvě osprchovaní a zabalení v načechraných županech s talíři mac a sýrem před sebou.

            „Tohle celé je rodinná část zámku,“ vysvětloval Henrik, když ukázal na tuto místnost a velkou sousední jídelnu. „V prvním patře jsou také pokoje pro hosty - rodinné hosty, žádní turisté. Ve druhém patře jsou dětské pokoje a ve třetím patře, jak jsi viděla, jsou apartmá pro dospělé. Můj otec dlouho vše promýšlel, než to tady celé přestavěl. Chtěl, aby to bylo perfektní – navrženo, jak pro hosty, kteří přišli za zábavou na sněžný zámek, ale zároveň se snažil ochránit naše soukromí. A fungovalo to dobře: ta dvě velká křídla, která jsi viděla, nejsou spojena se soukromou částí zámku. Dokonce i ve dnech, kdy venku běhaly skupiny dětí a bojovaly se sněhovými koulemi, zatímco dospělí usrkávali vaječný koňak, bylo tady tolik soukromí, kolik si člověk přál.“

            Uličnicky na Daru usmál. „Samozřejmě, jako dítě jsem hlavně chtěl běhat venku a připojit se. Zima byla vždy moje oblíbená část roku.“

            „Moje taky,“ povzdechla si Dara. „Ale ve městě se to změní na šedou břečku. Když jsem byla mladá, slíbila jsem si, že se přestěhuju někam, kde bych si mohla na své zahradě postavit sněhuláky. Samozřejmě to nikdy nevyšlo ...“

            „Tady můžeš postavit spoustu sněhuláků,“ zamumlal Henrik a natáhl se, aby ji vzal za ruku. „Je tu dostatek prostoru pro celou armádu sněhuláků, aby zahnaly jaro.“

            Společně uklidli talíře do myčky a poté se znovu vydali na průzkum. Henrik jí dychtivě představoval svůj domov a Dara ho ráda sledovala, jak ukazuje atrakce a vysvětluje celou historii a přemýšlela nad tím, co všechno viděla. A bylo toho tolik k vidění! Bylo to naprosto ohromující, jako by ožila pohádka.

            Přes její první dojem zámek vůbec nebyl jako zábavní park. Všechno v Henrikově domě bylo skutečné. Zámek a dvě věže byly postaveny ze skutečného kamene. Ze třetího patra vedlo nahoru strmé schodiště a dalo se vyšplhat až na vrchol věže a dívat se z ochozů.

            „Pro draky je to samozřejmě víc než jen krásný výhled,“ vysvětlil Henrik. „Můžeme tu přistát nebo vzlétnout. A vidíš tam to jezero?“

            Dara přikývla a následovala Henrikův prst. Kousek od sněžného zámku se v bledém světle měsíce lesklo ledové jezero.

            „Představ si, jak na něm děti a jejich rodiče bruslí. Byly tam stánky prodávající popcorn, zmrzlinu, sladká jablka a samozřejmě jsme měli stánek s půjčováním bruslí. A farmář z vesnice v údolí organizoval jízdy na saních. Vezl je kolem celého zámku a zpět.“

            Dara se opřela hlavou o Henrikovo rameno. V měsíčním světle vše, co se rozkládalo pod nimi, vypadalo jako zamrzlé v čase, chladně krásné a nedotčené roky, které uběhly. Přesto její část, která vždycky nacházela takové uspokojení v hladkém průběhu kancelářské práce, už nyní vedla mentální výpočty a pokoušela se přijít na to, jak nejlépe zorganizovat místo jako je Henrikův sněžný zámek.

            Poté ji Henrik vzal zpět dolů. V přízemí byly pokoje pro hosty, které Henrik zmínil, a kuchyň, kterou už prozkoumala. Za jídelnou, která byla dostatečně velká pro velkou rodinu a jejich hosty, vešli do obývacího pokoje.

            Dara s úlevou vydechla. Napůl se bála, že každé místo na tomto zámku bude stejně ohromující jako taneční sál, který viděli předtím - ale obývací pokoj byl útulný. Stejně jako kuchyň a jídelna byl mnohem větší, než na co byla zvyklá, ale byl to skutečný domov rodiny a ne nacpaná muzejní místnost, která měla předvést bohatství majitele.

            Stály tam pohovky a lehátka a dokonce i velká televize. Nejdůležitější bylo, že na zdi visely obrazy, které vypadaly jako rodinné portréty - a kresby jasně namalované dítětem.

            Dara se tiše zasmála, když k nim přišla blíž, aby si je prohlédla.

            „Tos kreslil ty?“ Kývla na pastelkovou kresbu zámku. V rohu oblohy bylo usmívající se slunce, nad zámkem to musel být buď drak, nebo létající kůň a malí panáčci, kteří na sebe házeli sněhové koule.

            Henrik tiše zakašlal. „Ano. Stále nejsem moc velký umělec,“ připustil. „Bylo mi tak čtyři nebo pět a obrázky byly pro mě neustálým zdrojem rozpaků, protože si je matka nechávala na stěnách.“

            „Myslím, že je to rozkošné,“ řekla Dara tiše a opřela se o něj. „Moje máma dělala totéž. Vždycky tak tvrdě pracovala a nikdy nebylo dost času - ale všechny moje kresby si nechala připnuté na lednici.“

            „Vsadím se, že jsi byla lepší umělec než já,“ řekl škádlivě Henrik. Kývl na další obrázek. Byla na něm skupina draků. „Tady. Já jsem ten malý.“

            „Ledový drak,“ zašeptala Dara a usmála se. Kresba sice nebyla moc zručná, ale navzdory tomu, že Henrik tvrdil, že není žádný umělec, okamžitě ho poznala.

            „Máma mi pomohla přilepit třpytky, aby těla vypadala skutečně.“ Henrik se zasmál. „Myslím, že se mé ruce a obličej a celá tato místnost třpytily ještě týden. Ale vyšlo to dobře. Jsem stříbrný třpyt. Otec je světle modrý a matka fialová. Když šli společně létat, vypadalo to trochu jako západ slunce závodící po obloze.“

            „A ten černý drak?“

            „To je můj strýc, Alistair. Nežije tady - příliš depresivní,“ povzdechl si Henrik. „A stejně nikdy nebyl typ člověka žijícího na vesnici. Miluje velká města. Víš, co se říká o dracích a jejich pokladech? Jsme hodně posedlí svými klenoty, ale on dává přednost klenotům moderní doby. Dokáže ti vymluvit díru do hlavy o daních a nepřátelských převzetích, o Dow Jonesovi a tak dále. Abych řekl pravdu, nudí mě to k slzám.“

            Dara se tiše zasmála a šťouchla ho do ramene. „Každý by se měl starat o daně, dokonce i drak,“ řekla a zazubila se na něj. „Začínám věřit, že mě brána pustila dovnitř, protože zámek zoufale potřeboval účetní ...“

            Henrik se na ni překvapeně zasmál. „V takovém případě má zámek bezvadný vkus, pokud jde o účetní!“

            „Máme bystré oči. Nemůže kolem nás nic proklouznout,“ prohlásila Dara a škádlivě ho prstem šťouchla do hrudi. „Ale něco mi přijde divné. Tvůj zámek vypadá, jako by vyšel přímo z pohádky! Jsem ohromená. Ale ... něco chybí. Něco velmi, velmi důležitého!“

            Henrik se zamračil. „Vlastně poprvé za dvacet let mám pocit, že nic nechybí ...“

            „Velmi lichotivé,“ připustila Dara s přikývnutím a kousla se do rtu, aby se nerozesmála. „Ale tohle je opravdu velmi vážný nedostatek. Možná budu muset informovat úřady. Jak to může být sněžný zámek Vánočního údolí - a přesto nemáš ani vánoční výzdobu?“

            Henrik na ni chvíli hleděl, oněmnělý, pak vyprsknul smíchy. „Tys mě ale vyděsila! Na vteřinu jsem si opravdu myslel, že mi vyhrožuješ, že na mě pošleš IRS!“

            Nyní se chichotala i Dara. „Ne, myslím to vážně,“ řekla a lehce ho bouchla do paže. „No tak, co se to děje? Pokud mají draci rádi jiskřivé věci, kde je tvůj vánoční stromek?“

            Henrik se pomalu narovnal. „Stále stojí venku na chodbě. Chtěl jsem ho dát sem a vyzdobit, ale ... proč se obtěžovat? Když jsem tady jen já, úplně sám, proč vůbec předstírat, že…“

            „Ale co když tu nebudeš jen ty?“ Zeptala se Dara a věnovala mu láskyplný pohled. Jak podivné představit si, že celé ty roky žil Henrik na tomto neuvěřitelném místě - ale nakonec byl stejně osamělý jako ona. „Pojď. Pomůžu ti to napravit. Bude to zábava!“

            A byla to zábava. Ve skutečnosti to byla ta největší zábava, jakou Dara za velmi dlouhou dobu zažila.

            Henrik pustil vánoční koledy a vytáhl z podkroví obrovské krabice vánočních ozdob. Když Dara otevřela krabici, vesele zatleskala. Znovu se cítila jako malé dítě o Štědrém dnu. Henrikova rodina vlastnila dostatek vánočních ozdob na výzdobu deseti stromů - nebo celého zámku.

            A byly to ozdoby jaké nikdy neviděla, všechny jiskřily a zářily ve světle. V krabicích objevila červené koule a modré koule, zvonky ve stříbře a zlatě, drobné figurky z točeného skla a dřevěné figurky, které vypadaly, že jsou ručně vyřezávané a malované. Našla i nádherné anděle s vlasy ve všech barvách duhy a dostatek světla k osvětlení celého lesa.

            „Co kdyby sis vybrala barevné schéma pro tento rok, a já se půjdu zabývat ... tímto?“ Henrik na ni žalostně pohlédl ze spleti kabelů, které ho obklopovaly. „Pokaždé si řeknu, že budu opatrnější, když budu balit osvětlení a stejně, jakmile přijde zima a otevřu krabice, promění se to v ... tohle.“

            Dara sotva dokázala zadržet svůj smích, když ho viděla, jak rozmotával obří uzel a smyčky kabelů, které už obtáčely jeho tělo. „Opatrně, jinak bychom tě mohli vyzdobit místo našeho stromu!“

            Nakonec ponechala Henrika jeho úkolu a vyndala z krabice další ozdobu. Byl to ptáček vyrobený z foukaného skla, jeho průsvitná křídla jiskřila. Když ho zvedla ke světlu, bledé barvy skla zesílily, hrudník zářil červeně a peří se měnilo mezi modrou, zelenou a žlutou.

            „Jsou krásné,“ řekla s obdivem a potom opatrně navlékla malou smyčku šňůrky na větev stromu.

            V krabici bylo dalších šest ptáčků, každý stejně krásný jako ten první, jen v trochu odlišném barevném provedení. Postupně je pověsila na strom, zatímco Henrik stále bojoval se zamotanými světly. Potěšeně sledovala, jak se ptáčci třpytí.

            „Už vím!“ pak prohlásila, když najednou viděla hotový strom. „Kam jsi dal stříbrné ozdoby?“

            „Támhle,“ řekl Henrik a ukázal na krabici s rukou osvětlenou zářícími vílovými světýlky.

            S novou energií se Dara pustila do práce.

            „Přišla jsem s dokonalým barevným schématem,“ prohlásila a kousla se do umívajícícho rtu, když pohlédla na Henrika a jeho boj. „Uvidíme, jestli uhodneš předlohu mé inspirace, až budu hotová!“

            „Udělej si s tím co chceš,“ zavolal Henrik zpět a šklebil se, když rozsvítil světla a okamžitě se vytvořila nová spleť. „Za ta léta se to příliš nepoužívalo - a k tomu to bylo určeno. Bude dobré si to znovu prohlédnout po celém domě!“

            Šťastná Dara si broukala koledy, když procházela krabici po krabici a několik jich odložila stranou. Stříbrné ozdoby, zlaté ozdoby, zářivý krystal a průsvitná modrá - brzy nashromáždila celou hromadu krabic a pak se opravdu pustila do práce.

            Henrik mezitím rozmotal dost světel, aby nimi mohl ozdobit strom. Byl to velký strom; Henrik musel přinést žebřík, aby mohli světla pověsit také na nejvyšší větve. Místnost se naplňovala příjemnou vůní jehličí, zatímco oheň praskal v krbu.

            Dara se zhluboka nadechla. Nikdy doma neměli skutečný strom; bylo s ním příliš mnoho práce a byl příliš drahý. Stejně jim chyběl v bytě prostor, kam by ho mohly postavit. Ale teď, když pracovala bok po boku s Henrikem, místnost byla naplněná vůní lesa a teplým ohněm, cítila se dokonale spokojená. Víc než to: cítila se jako doma.

            Vždycky snila o dokonalých Vánocích. A podle všeho to nyní bylo perfektní: útulná místnost, obří strom, stovky krabic dekorací, které měla k dispozici.

            Ale uvědomila si, že tohle všechno vlastně nebylo to, co ji naplňovalo tak tichým štěstím.

            Otočila hlavu a sledovala, jak Henrik začíná u krbu věšet řetězec světel. Ani se na ni nedíval - zcela se soustředil na svou práci. Na tváři měl nepatrný úsměv a také si jemně pobrukoval koledu, jeho hlas byl uklidňující a hluboký.

            Právě díky němu bylo všechno cítit správně. Nepřipadla si jako cizinec na cizím místě. Pracovali spolu, bok po boku, a jako by se při každém jejím pohybu, každé ozdobě, kterou pověsila na strom, prohloubilo spojení mezi nimi.

            A nebyla to jen neodolatelná přitažlivost, kterou cítila od první chvíle, kdy Henrika uviděla. Ten jejich soulad sahal mnohem hlouběji, nešlo jen o sex - i když byl skvělý.

            Kdy naposledy cítila s někým takové okamžité porozumění?

            „Potřebuješ pomoc s těmi safíry?“ Zeptal se Henrik od krbu.

            Dara instinktivně zavrtěla hlavou a pak ztuhla, když jeho slova zaregistrovala. Pochybně se podívala na ozdobu v její ruce. Byla modrá, posetá malými kousky barevného skla, které tříštilo světlo, zářilo a jiskřilo, kdykoli ji otočila.

            „Jak si ji nazval?“ zeptala se a trochu se zamračila, když přejela polštářkem palce po třpytivém skle.

            „To jsou safíry - oblíbené mojí babičky,“ řekl Henrik a postavil se za ni. „Myslím, že pocházely z pokladu jejího nápadníka, francouzského vévody. Nakonec ho odmítla, ale měl pozoruhodně dobrý vkus.“

            Dara vyjekla a podlomila si jí kolena. „Myslíš safír jako - modrý drahokam?“

            Henrik přikývl a vzal jí ozdobu z ruky, zvedl ji a kriticky ji otočil, jako by hledal nedostatky. „Devatenácté století. Opravdu velmi krásná. Moje babička by byla tak ráda, kdyby tě viděla vybrat si ji.“

            „Ach,“ vydechla Dara a pohlédla na velkou hromadu krabic u jejích nohou. S třesoucíma se rukama zvedla jednu ze zlatých ozdob.

            Když je věšela byly podivně těžké, ale myslela si, že jsou staré - pravděpodobně vyrobené ze skla, místo z plastu.

            Ale nenapadlo ji -

            „Tahle je určitě z dvacátého století,“ řekl okamžitě Henrik. „Patřila mezi oblíbené mého táty. Byl svým způsobem docela staromódní - alespoň na draka. Je vyrobena z dvaadvaceti karátového zlata. Vždycky říkal, že je to všechno, aby mohl být drak šťastný.“

            „Ach,“ vydechla bezvýrazně Dara s vytřeštěnýma očima, když zírala na lesknoucí se ozdobu v její ruce.

            Pokud to bylo skutečné zlato a ostatní ozdoby, které pověsila, byly skutečné safíry - pak měly pravděpodobně větší hodnotu, než by vydělala za celý svůj život.

            A kdyby něco z toho upustila ...

            „Jsi si jistý, že bychom je měli použít?“ zeptala se a ruka se jí chvěla, když držela křehkou výzdobu. „Pokud některé z nich upustíme ...“

            „Hej, neboj se.“ Henrik ji objal a políbil ji na tvář. „Patří na strom. K čemu je po staletí skrývat je v krabicích? Jsou součástí mého pokladu a my draci se rádi chlubíme našimi poklady. Chceme se podívat na náš poklad a obdivovat ho.“

            „Takže máš dračí vánoční strom zdobený skutečnými klenoty,“ řekla Dara, stále cítila slabost, když se dívala na všechny ozdoby, které už zavěsila.

            „Mmm.“ Henrik jí jemně přitiskl na krk. „K tomu je určen můj poklad. Prosím, pokračuj. Rád sleduji, jak zdobíš strom.“

            „Ale pokud jsi tak posedlý svými klenoty,“ řekla Dara pomalu, „nevadí ti, když mě vidíš dotýkat se jich?“

            „Naopak.“ Zachrapěl Henrik, a horký dech ovanul její kůži. „Chci tě vidět ozdobenou mým pokladem. Moje zlato na tvé kůži. A moje rubínové soby pověšené na náš strom tvýma rukama.“

             “Ach,“ vydechla Dara znovu, ale tentokrát to nebyl žádný šok. Dara začala pomalu chápat.

            O dracích toho moc nevěděla ... ale poznala, co ta jemná hrubost v jeho hlase znamená; ten lahodný, tichý rachot, kterým mluvil.

            Pomalým, rozvážným pohybem natáhla ruku pro jednoho z malých sobů. Rubíny, řekl Henrik - a Dara už o tom nepochybovala. Blikaly a třpytily se ve světle ohně, jako by byly kameny naživu. Ne, toto nebylo barevné sklo - to už viděla i Dara.

            Zavěsila soba na větev, blízko jednoho z pohádkových světel, díky nimuž se třpytil a zářil.

            „Je to krásné,“ zamumlala Dara a spokojeně se opřela, když ji Henrik znovu objal.

            „Je to nejkrásnější strom, jaký jsem kdy viděl.“ Henrik jí přitiskl polibek na špičku ucha. „Je to poprvé za dvacet let, co se těším na Vánoce.“

            Se spokojeným úsměvem Dara sledovala třpytící se strom, jako by díky všem těm malým světýlkům, které omotal Henrik okolo něj, skutečně ožil. A ozdoby, které vybrala, nyní zářily na větvích v odstínech stříbra, zlata, křišťálu a modré: barvy nádherného ledového draka, který ji přišel zachránit před bouří. Bylo to nádherné - stejně krásné, jako byl pohled na mocného draka, jehož křídla se rozprostírala po obloze a ovládala prudkou bouři, která by ji mohla zabít.

            Dara se sama pro sebe usmála, když cítila, jak se kolem ní svíraly Henrikovy paže. Byl to opravdu nejkrásnější strom, jaký kdy viděla. Ale ne proto, že z jeho větví visel dračí poklad v hodnotě milionů dolarů.

            S povzdechem se otočila v Henrikově objetí a nechala se políbit.

            Mohli na strom pověsit papírové ozdoby a bylo by to stejně krásné. Tento strom byl jejich, a to bylo opravdu jediné, na čem záleželo.