KN - 3. kapitola

Překald: Lusesita

Kor.: Kačka

Holly

K mému překvapení je Nick vlastně neuvěřitelně nápomocný, protože mi pomáhá s chodem celého stánku. Na základě předchozího nedostatku vřelosti jsem předpokládala, že bude dělat jen minimum, ale ukázalo se, že je stejně skvělý pomocník, jakým by byl můj bratr, kdyby tu byl -  možná ještě větší. Poté, co poskládal poličky, si všiml, že je jedna trochu nerovná a sám ji opravil.

Teď mi pomáhá vyrovnávat keramiku. Když vidím keramiku v Nickových rukou… je to legrační, pokud mám být upřímná. Keramika je vážně malá a křehká a Nick… jo to jsou ta poslední slova, která bych při jeho popisu použila. Je vysoký, svalnatý s velkýma rukama, ve kterých má keramika vypadá, jako by byla určena pro panenky.

Ale nehledě na velikost či sílu jeho rukou manipuluje s jednotlivými kousky opatrně.

Co se týče hovoru, je ke mně Nick stále chladný jako vždy, což mi leze na nervy. Nevím, co má za problém. Je vážně tak hrozné být v mé blízkosti?

Možná je to jeden z těch kreténů, který se podívá na holku s křivkami a myslí si, že za nic nestojí. Nechci věřit, že je to pravda, ale je to jediné možné vysvětlení, které mě napadá.

Otevřu poslední krabici určenou na dnešní prodej a Nick přijde, aby mi pomohl s vybalováním. Tyto kousky jsou mé oblíbené. Pamatuju si, že jsem byla tak zabraná do jejich výroby, že jsem nemusela ani přemýšlet nad jejich vzhledem.

„Tyto jsou vážně pěkné,“ řekne Nick a zvedne malou misku do vzduchu.

Vážně mi řekl něco milého? Jeho kompliment mě zahřeje na hrudi. „Děkuju, Nicku.“

„Pokud po víkendu nějaké zůstanou, koupím je od tebe.“

Jeho komentář mě překvapí. Nezdá se, že by to řekl jen proto, aby byl milý. Když vzhlédnu k jeho tváři, můžu říct, že to myslí vážně.

Huh. Dobře. To je zajímavé.

Dokončujeme finální vzhled stánku právě, když se otevírá. Lidé začínají proudit na trh a Nick přešlápne vedle mě.

„Myslím, že bys mi měla povědět, co říkat zákazníkům, hmmm?“ Nakloní se ke mně. U ucha cítím jeho teplý dech a mnou projede malé, nečekané zachvění.

„Když se tě někdo na něco zeptá, odkaž ho na mě. Řekni, že mi jen pomáháš, nebo tak.“

„Chápu.“

Prvních pár lidí, co projdou kolem stánku, sem stěží pohlédnou a já cítím, jak se mi propadá žaludek nad jejich nezájmem, ale připomínám si, že nezájem jednoho člověka nemluví za všechny. Stále se usmívám a zůstávám trpělivá.

Jistě, jak se dav zvětšuje, lidé se začínají zastavovat u mého stánku. První osoba, co si něco koupí, je laskavá, starší žena, která si koupí tři kusy.

„Vánoční dárek pro mé kamarádky,“ řekne s úsměvem. Je tak roztomilá, že ji chci obejmout.

První prodej zdá se povzbudí další. Brzy se vytvoří stálý proud lidí, kteří u mě nakupují. Jak začínají zásoby mizet, Nick vytáhne z pod stolu další krabice a doplňuje police, zatímco já jsem zaneprázdněná hovorem se zákazníky a markováním.

Nick je ta poslední osoba, u které bych očekávala, že bude dobrý partner pro něco takového… a přesto tady jsme a pracujeme v dokonalé synchronizaci.

Po celý zbytek dopoledne pokračuji v nepřetržitém prodeji. Všude kolem nás je trh plný života a veselí; dokonce je tu i malá kapela, co hraje vánoční písničky. Line se tu lákavá vůně jídla – skořice, pomerančů, hřebíčku a pečených kaštanů.

Brzy odpoledne je konečně trochu klidu. Rozhodnu se toho využít a nakrmit vrčící žaludek. Podívám se na Nicka a požádám ho, jestli by nedohlédl na stánek, zatímco půjdu koupit něco k jídlu.

„Půjdu sehnat něco já. Měla by sis dát pauzu a odpočinout si, Holly.“

Jeho laskavost mě opět překvapí. S radostí nabídku příjmu. Řeknu mu, co bych si dala a on zamíří ke stánkům s jídlem. Mezitím si sednu na stoličku za stůl a nechám trochu odpočívat bolavé nohy.

Nick se vrací o pár minut později s báječně vypadajícím jídlem pro oba a s plnými hrníčky kouřícího horkého kakaa.

Ale to, co vážně upoutá moji pozornost je Santovská čapka, kterou má na hlavě. Směju se, když od něj přebírám jídlo. „Díky Santo.“

„Jo, nějaká paní, co je rozdává, mi ji prakticky narazila na hlavu,“ řekne a trochu zavrčí.

Dám si doušek horkého kakaa, nemůžu si pomoct a potěšeně zasténám. Nevím, jestli je to proto, že jsem super hladová, nebo co, ale je to nejlepší horké kakao, jaké jsem kdy měla.

S Nickem sedíme a užíváme si konzumaci jídla a zcela nečekaně spolu hovoříme. Ne, že bychom mluvili o něčem důležitém, jen o jeho práci, svátcích a našich předpovědích, kdy bude sněžit. Ale je to hezké a pohodlné.

Dokonce se s ním teď cítím natolik dobře, že mám pocit, jako bych mu mohla říct věci, které opravdu chci.

„Můžu se tě na něco zeptat, Nicku?“ Řeknu, zmačkám ubrousek, poté co dojím.

„Jistě.“

„Proč jsi mě vždy ignoroval?“

Ztuhne, má otázka ho zastihla nepřipraveného. Očividně získává čas, když si strčí poslední kousek oběda do úst a pomalu žvýká. Jeho oči se mi najednou znovu vyhýbají.

Kruci. Doufám, že jsem nezhatila posun, který jsme již udělali.

Ale pak polkne a přikývne. Zdá se, že mi to chce vysvětlit, ale než může odpovědět, hlasitý rachot odvede moji pozornost pryč. Rozhlédnu se a s hrůzou vidím, jak nějaké děti do jedné z mých polic vrazily a srazily hromadu keramiky na zem.