Unraveled - 18. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

V okamžiku, kdy Gian zaslechl z chodby důvěrně známé mumlání, zavřel svůj notebook. Cara už nezněla tak naštvaně jako večer předtím. Zatímco naslouchal tichému zvuku kroků na chodbě, následované cvaknutím zavíraných dveří, pravděpodobně koupelny, zvedl telefon.

V době, kdy měl svůj hovor vyřízený, Cara stála ve dveřích kanceláře. Neobtěžovala se s obléknutím se; na sobě měla stále tu frivoltní, jemnou krajku, ve které šla do postele. A to byly jen kalhotky, bez podprsenky. Na sebe si k nim prostě hodila jen jeho košili - rozepnutou – která jen zatraceně málo zakrývala její poprsí.

Nemluvě o tom, co to dělalo s jeho penisem.

Koupala se v ranním světle, které dovnitř pronikalo ze širokých oken kanceláře. Ospalé oči. Rozcuchané vlasy. Vrcholky její jemné, hladké kůže, které vykukovaly z údolí jejího poprsí, celá cestička její kůže až dolů ke krajce kalhotek. To všechno vyžadovalo jeho pozornost. Rty měla mírně svěšené, s pozůstatky červených skvrn od rtěnky, kterou měla nanesenou předchozí noc. Gian si byl jistý, že jeho uklizečce už bylo špatně ze snahy vyčistit z jeho bílého povlečení skrvny od červené rtěnky.

Kurva.

Kéž by mu na tom záleželo.

Cara se naklonila ve dveřích. „Dobré ráno.“

„Vypadá to, že dneska máš příjemnější náladu,“ řekl Gian.

„Včera v noci jsem byla příjemná.“

„Potom, co jsi na mě křičela a pak jsi mě celé hodiny ignorovala.“

Gian si nikdy nemyslel, že by v jeho životě mohl nastat čas, kdy by se přistihl přitom, že bude svým způsobem ovládán ženou. Přinejmenším nečekal, že ta kontrola nastane díky tomu, že ji miloval.

Cara neměla ani ponětí, jakou moc nad ním měla.

Nejspíš si myslela, že Gian byl tím, kdo tu tahal za nitky.

Jak moc se mýlila…

„Vím, že ohledně Chicaga nejsi šťastná, Caro.“

„Je to... vypadá to trochu moc,“ řekla Cara. „Možná jako přehnaná reakce. Mohla bych jet kamkoliv, ale tohle je místo, kam si myslíš, že bych měla jet.“

„Je tam tvůj bratr. Máš tam rodinu, která se o tebe postará do doby, než si budu myslet, že je bezpečné tě požádat, aby ses vrátila zpátky. Nebude to na dlouho. Je to jen předběžné opatření, bella. Poslat tě do bezpečného domu je jedna věc, ale ještě lepší je poslat tě pryč ze země.“

„Bezpečné.“ Odfrkla si. „Uvědomuješ si, že když jsem byla v Chicagu naposledy, pohřbila jsem tam Leu.“

„Ano, ale -“

„Protože ji někdo zabil.“

Gian přikývl, protože věděl, že to byl jeden z problémů, které Caru pálily nejvíce. „Jsem si toho vědom, ale ty sračky jsou tam teď jiné. Dokonce je tam větší klid. Nedávno se tam tvůj bratr zmocnil pozice jako nový boss. Zatímco tam budeš, možná bys mohla něco udělat a s pár věcmi se smířit. A smířením myslím věci ve tvém srdci - věci, které ti způsobují bolest. Zemřel tvůj otec, nešla jsi ani na jeho pohřeb. Před nedávnem tvá matka spáchala sebevraždu, a ani tehdy ses tam nevrátila. A i kdyby ne kvůli nim, tak kvůli Lee. Celou dobu ti chybí. Stále to říkáš, jako bys ji nechala za sebou.“

Cara při tom prohlášení odvrátila zrak. „Chicago nenávidím.“

„Nenávidíš to, jak tě nutí se cítit, mon ange. To není totéž. Je na čase postavit se tomu čelem a pro své vlastní dobro to pohřbít.“

„To se ti snadno řekne.“ Z čela si odfoukla zatoulanou kadeř. „Ohledně Chicaga se už dál hádat nebudu.“

„Ne?“

„Včera jsem to zkusila.“

Gian se ušklíbl. „A nefungovalo to.“

„Vypadá, že ne.“

„Jak jsem ti už řekl, nebude to na dlouho.“ Gian se podíval na své hodinky. „A do doby, než musíš být na letišti, máš tři hodiny.“

„Tak tedy snídaně? Můžu ji připravit, nebo si ji můžeme objednat.“

Gian znovu přejel pohledem po Caře, vpíjel se do její vystavené kůže, křivek jejích boků a jemných linií. Každá její píď ho obrovsky škádlila. Vyzývala ho k tomu, aby ji prozkoumal a využil k uspokojení svých nejtemnějších nutkání, která se naléhavě prodírala jeho myslí a tělem. Pokaždé, když byla poblíž, se ta zatracená nutkání jen zvyšovala.

„Nemají to, co mě zajímá,“ řekl s úsměvem.

„Ach můj bože. Jsi neukojitelný.“

Gian pokrčil rameny.

Tohle nebylo nic nového.

„Neukojitelný by naznačovalo, že ti nedám žádnou pauzu. Jen pokud bys na to zapomněla, minulou noc jsi spala v mé posteli sama. Neošukaná, Caro.“

Tváře jí zrůžověly. „Ano, dobře -“

„I podle mého rozhodnutí,“ přerušil ji Gian rychle.

„Překvapilo mě, že jsi neskočil po možnosti na sex plný zloby, když vezmu v úvahu, jaký celou dobu v posteli jsi.“

Zvedl obočí. „Sex plný zloby je nezdravý. Jako něco, co je nezdravé, je to obvykle pro vlastní dobro člověka až příliš příjemné. Dřív než to zjistíš, pak způsobuješ robroje, jen abys pak mohla šukat a znovu ten pocit získat. O to nemám zájem, bella mia. Máme toho k hádkám dost, aniž bychom k tomu museli přidávat ještě tenhle nesmysl. Omlouvám se.“

V modrých očích Cary se jiskřilo překvapení. „To nebyla odpověď, kterou jsem čekala.“

„Jsem plný překvapení.“

Gian se ve své velké kancelářské židli opřel a zakýval prstem směrem k Caře. Nevyptávala se na jeho motivy. S jedním ze svých lstivých úsměvů přistoupila přímo k jeho boku, v jejím pohledu jasně hořelo očekávání.

Jakmile byla dost blízko, aby se k ní mohl natáhnout a popadnout ji, Gian to prostě udělal. Cara se rozplácla do jeho klína, držel ji ve svém náručí. Nohy jí visely přes opěrku židle. Košile s knoflíky, kterou na sobě měla, se rozevřela ještě víc a odhalila tak obliny jejích prsou.

Gian si nemohl pomoct, ale konečky prstů přejel po vrcholích již tak vzpřímených bradavek. Pak je trošku štípl, až Cara zalapala po dechu a vysoko vyklenula záda, takže se k jeho rukám dostala znovu blíž, aby dostala víc.

Cara se na něj podívala přísným pohledem, který ho jen rozesmál. „Jak vůbec dokážeš sám se sebou žít?“

„Stejně jako ty,“ řekl, „naučil jsem se to milovat.“

„Jsi příšerně -“

„Nafoukaný. Já vím.“

„Mohl jsi mě to alespoň nechat doříct.“

„Neříkáš nic, co už nevím.“

„Chytráku.“

„I když tvůj,“ zamumlal Gian přes úsměv.

Vychutnála si to svým šťastným, potěšeným způsobem.

„Vždycky říkáš ty správné věci.“

„To ano, že?“ zeptal se.

„A pak to stejně rychle zničíš,“ řekla se zavrtěním hlavy.

„Dovol mi, abych si to u tebe napravil.“

Cara se na něj skrz husté řasy podívala. „A jak to plánuješ udělat?“

„Orgasmy. Ranními orgasmy.“

„Tak tedy dobře.“

„Ty vyžehlí naprosto všechno, Caro.“

„Tvoje rozhodně ano,“ souhlasila.

„A ty pak přemýšlíš, proč mám tak zatracenej komplex, amore.“

Cara pokrčila rameny. „Víc orgasmů, méně mluvení.“

„Ale ty máš ráda, když mluvím a šukám tě.“

„Ano, ale oboje zároveň, Giane.“

To bylo fér.

„Rozevři ty zatracený nohy, abych se dostal k tomu, co je moje, Caro,“ řekl hluboce.

Se sladkým povzdechem udělala přesně to, co chtěl, přes opěrku židle roztáhla nohy víc. Jeho pohled přejížděl přes tvar jejích boků až k linii kalhotek, které zakrývaly její kočičku kouskem krajky.

„Zbožňuji, když mi to tak usnadňuješ.“

Úsměv Cary se stal hříšným. „Občas máš i ty rád si to tak vzít.“

Souhlasil, ale jeho pozornost teď byla někde jinde.

Měl cíl.

Dostat kalhotky z Cary pryč.

Udělat ji znova.

A pak ji šukat, až jeho mozek nebude v takovém bordelu.

Dobrý plán, řekl Gian sám sobě.

Doufal, že to bude stačit, aby ho to uklidnilo až do doby, než tu svou tvrdohlavou, sexy dívku dostane zpátky, ale pochyboval o tom. Cara byla pro Giana posedlostí. Od toho, jak mluvila až k tomu, jak se pohybovala. Všechny její úsměvy, když byla zticha. Jak ji cítil pod svýma rukama a pod svou kontrolou. Její touhy a obavy.

Jejich coby kdyby.

Všechno z toho.

Každičký jednotlivý kousek.

Gian byl tak zatraceně posedlý.

„Budeš dneska ráno mou hodnou holkou?“ Konečky prstů sledoval tvar jejích rtů. Cara prsty políbila a pak jejich konečky škádlivě nasála do úst. „Dokážeš být trpělivá, nebo se znovu změníš na chamtivou?“

Cara jeho prsty uvolnila a řekla: „Myslela jsem, že svou chamtivou děvku zbožňuješ, Giane?“

Zezadu popadl plnou hrst jejích vlasů a zatáhl ji za ně nahoru, aby jí uštědřil drtivý polibek. Užíval si, když při jeho polibku plného požadavků tála, ale ještě víc se mu líbilo, když bojovala o kontrolu.

Dokonce i když vždycky prohrála.

Gian se odtáhl a nechal Caru spadnout zpátky do svého klína. „Víš, že ano, ale mám rád, i když posloucháš a dobře se chováš.“

„Dokážu poslouchat - budu.“

„A?“

„A budu tvou hodnou holkou, Giane.“

„To je to, o co žádám.“

Cara si olízla rty a pod pocitem toho, jak jeho ruka vklouzla pod její kalhotky, se celá svíjela. Gianovy prsty přejížděly přes drobné pubické chloupky, aby se dostaly do nebe mezi nohama Cary. Když našel její horký klitoris - něco dalšího, což když přišlo na její tělo, bylo zatraceně chamtivé, stehna se jí rozevřela ještě víc. Chtěl, aby byla její kundička, až ji naplní svým penisem, celá mokrá, sevřená a plná potřeby, takže pracoval na jejím klitorisu, dokud se pod ním celá třásla a sténala při svém prvním uvolnění.

Celou tu dobu zůstávala na jeho klíně tak klidná, jak jen to bylo možné, nikdy nežádala o víc a jednoduše brala jen to, co jí nabídl. Zatímco škádlil její klitoris a sledoval, jak se modř jejích očí prohlubuje, když v nich zuřila blaženost, stále ji držel za vlasy.

Jakmile se Cara v jeho klíně utišila, pomalu vydechla. „Chtěla bych požadovat, abys mi dal další, ale…“

„Ale?“

„Hodné holky nic nepožadují, že?“

Gian se ušklíbl. „Ne, říkají, prosím a děkuji a trpělivě čekají, až dostanou víc.“

„To je spousta práce, Giane.“

„Vždycky tě za ni odměním.“

„ Děkuji.“

„Dobře. Teď…“ Zatímco mluvil, svými prsty přejížděl pevnými tahy po vchodu do její kundičky, cítil její horko a šťávy jejího vzrušení, které zachytával na prstech. „Chci, abys mi sundala kravatu.“

Když se Cara opatrně natáhla k jeho krku, vyzařovala z ní zvědavost a očekávání. Kravatu mu rozvázala a pak ji i stáhla. Gian hluboko v ní pracoval dvěma prsty, pumpoval jimi a každým tahem kroužil kolem jejího bodu G.

Cítil, jak se jí třásly nohy, slyšel, jak se jí zadrhával dech a věděl, že rychle přicházel její druhý orgasmus. Cara pokračovala se svým úkolem, až kravata nakonec zůstala volně viset v jejích rukách.

Potěšený, že místo toho, aby nejdřív uspokojila sebe, se soustředila na jeho požadavek, zrychlil rytmus prstů, až začala křičet v dalším orgasmu.

Cara nádherně vyklenula záda. „Ach, můj bože, Giane.“ Jeho kravatu teď svírala v zaťatých rukou. „Víš, že tě miluju, že?“

Zasmál se. „Ano, ale řekni mi to znovu.“

„Miluju tě, Giane.“

Gian vytáhl Caru do řádného sedu na svém klíně. Políbil ji – jemněji a pomaleji než předtím. „Samozřejmě, že mě takhle miluješ.“

„A stejně tak, i když to takhle není,“ slíbila.

I když přemýšlel, jak dlouho to vydrží.

„Tvoje kravata,“ řekla Cara tiše a nabídla mu ten předmět, jako by se mezi nimi jednalo o dárek.

„Děkuji.“ Do ruky mu vklouzlo hedvábí. Střelil po Caře jedním ze svých nezbedných úsměvů. „Až ti zavážu oči, abys toho cítila o trochu víc, nepanikař.“ Cara ho roztřesenou rukou jemně poklepala po tváři. „S tebou nepanikařím nikdy.“

Gian to vzal jako svolení.

Jakmile jí svou kravatou zavázal oči, stěží se pohnula byť jen o píď, i když cítil, jak ho její ruce kolem předloktí stiskly pevněji. Odtáhl její prsty od svého předloktí a položil jí je do jejího klína.

„Buď hodná,“ řekl jí do ucha.

Gian si dal pár okamžiků na to, aby obdivoval Caru tak, jako by byla - se zavázanýma očima, sedící hezky v jeho klíně, a tak plně mu důvěřující.

„Drž,“ varoval ji, když se Cara mírně pohnula.

Mohl vidět, jak se jí na rtech formovaly otázky, ale nedal jí možnost položit je. Rychle je oba zvedl ze židle a posadil Caru na kraj stolu. Všechny věci, které na něm ležely, odhrnul stranou, nechtěl do nich narazit nebo je rozbít při tom, co mělo přijít dál.

„Řekni mi, jak se cítíš,“ řekl Gian, když si sundal svou vlastní košili a kalhoty.

„Žhavě,“ odpověděla Cara okamžitě.

„Co dalšího?“

Z boxerek osvobodil celou délku svého penisu a pevnými tahy ruky si po něm přejížděl po celé dálce od základny až ke špičce. Proti dlani cítil svůj vlastní puls.

„Chamtivě,“ přiznala Cara s našpluenými rty.

Gian ji políbil na rty. „Dobře, to je přesně tak, jsem tě chtěl, mon ange. Má chamtivá, hodná holka.“ Položil si její dlaně na svou hruď. „Ruce na mě - je čas se na chvíli jen cítit. Nedrž se zpátky, Caro. Chci, aby tvá kundička svírala můj penis tak silně, až nebudu moci dýchat, a tvoje výkřiky musí být tak hlasité, abych je slyšel ještě zítra. Rozumíš tomu?“

Přikývla, její divoké červené kadeře se při tom pohybu rozhoupaly.

„Perfetto.“

A nemyslel tím jen její souhlas.

„Možná uslyšíš zvuk kamery v mém telefonu,“ řekl a chtěl, aby to věděla, takže by mohla případně odmítnout. Nikdy to neudělala.

„Teď mě, prosím, ošukej.“

„Rozhodně chamtivá.“

„Velice.“

Svýma rukama přejel po jejích křivkách, užíval si každý tichý nádech, každé zachvění i husí kůži, která přicházela spolu s jeho dotykem. Její citlivost pro něj byla drogou. To, jak mu dovolila, aby ji miloval, využíval, šukal -  byla to závislost. Když jí stáhl kalhotky dolů a nechal je spadnout dolů na podlahu, jen stěží se pohnula - jen se trošku nazvedla. „Jen to ciť,“ připomněl jí, když vklouzl hlavičkou svého penisu do jejího pohlaví. Smočil si špičku v jejím vzrušení. Posunul se dost dopředu, aby ji otevřel a dal jí vědět, že byl jen okamžik od toho, aby ji plně naplnil. „Teď se zatraceně nehýbej.“

Cara si tvrdě skousla spodní ret. „Ale -“

„Caro.“

Okamžitě ztichla.

Gian v tom těsném horku Cařiny kundičky nechal jen hlavu svého penisu a cítil, jak se kolem něj její pohlaví zas a znovu stahovalo. Natáhl se pro svůj telefon. Na video zachytil svůj penis, jak klouzal celou cestičku dovnitř, jak ji rozšiřoval a jak mu její tělo dovolovalo ji plně protáhnout. Dostal pohled na to, jak vysunul penis zpátky ven, plný jejích šťáv a jak jeho hřídel pulzovala v souladu s tlukotem jeho srdce. Zvedl telefon výš, aby zachytil svůj palec, kterým přejel po Carině baculatém rtu a jak pak svou ruku stočil kolem jejího krku.

„Prosím,“ zašeptala.

To bylo vše, co zvládl. Pak ten zasraný telefon odhodil stranou, všechna jeho kontrola znovu vyprchala. Dlaní hrubě sevřel zadeček Cary, svým penisem se znovu zabořil přímo do její kundičky. Neexistovalo nic, co by se byť jen zdaleka podobalo tomu, jak se svírala její kočička, jak se protahovala jeho délkou, zatímco mu svými nehty zanechávala horké škrábance přes celou hruď a kanceláří se rozléhaly její sladké zvuky. Měl pocit, že ji nedokázal šukat dost rychle - nebo dost tvrdě - aby uspokojil tu potřebu, která mu bušila přímo v hrudi. Nikdy to nemohl udělat, protože jakmile skončil, věděl, že bude chtít jen víc.

Když ji povalil na stůl, Cařiny paty se mu zaryly do dolní části zad. Svá ústa tiskl na její a šukal ji až do bezmyšlenkovitého zapomnění. Její kundička byla tak těsná, že měl pocit, jako by se jednalo o horkou rukavici, která byla vyrobena přesně pro něj.

Teprve poté, co znovu vyvrcholila, odstranil svou kravatu z jejích očí a dovolil, aby ten tlak, který mu v páteři narůstal, explodoval. Její tělo na jeho stole vypadalo úžasně, celé strávené a zpocené, jeho semeno měla rozstříkané po celém břiše a penis mu pulzoval proti jejímu vnitřnímu stehnu.

A znovu, vždycky vypadala zatraceně dobře.

Teprve o pár hodin později, když Gian šel spolu s Carou k autu, které čekalo venku před jeho penthousem, si konečně dovolil myslet na něco jiného než jen na ní. Přemýšlel o nadcházejících dnech.

„Pošli mi zprávu, až přistaneš, Caro.“

S úsměvem se políbila na tvář. „Ano, Giane.“

„Myslím to vážně.“

„Udělám to.“

„Jestli to neuděláš, přiletím tam dolů do Chicaga, abych ti naplácal na zadek.“

Usmála se. „Teď mě raději nepokoušej.“

Vždycky ho škádlila.

Gian dal Caře rychlý polibek a pomohl jí nastoupit do čekajícího auta. „Bude to rušný týden, takže pokud nebudu zvedat hovory, zkus se nebát. Je to jen kvůli obchodům.“

„Chápu. Miluji tě.“

„Ti amo, Cara.“

To poslední, co chtěl Gian udělat, bylo zavřít dveře, ale udělal to. Sledoval, jak auto vyrazilo do ulic. Teprve tehdy, kdy mu zcela zmizelo z dohledu, se otočil a zamířil zpátky do své budovy.

U hlavních dveří na něj čekal Chris. Když strážce následoval Giana dovnitř, mlčel. Jakmile se společně ocitli ve výtahu, Chris se k němu otočil, výraz tváře měl prázdný.

„Jsi připravený na to, co přijde dál, bossi?“

Gian si upravil kravatu. „Vždycky. Co se týče zbytku… uvidíme.“

Zbytek bude muset přijít jako první.

A pak budou čekat i povinnosti.

*********

Gian odpověděl na vyzvánění telefonu a přitom pokračoval v míchání smažené směsi. „ Ciao, bonjour.“

„Na cestě nahoru je Constantino, bossi.“

„Díky, Chrisi.“

„Pokud mě budeš potřebovat nebo až to skončí, zavolej mi.“

Gian souhlasil, pak zavěsil a vrátil se zpátky k vaření svého jídla. Obvykle byl na to, aby vařil, až příliš zaneprázdněný, ale když si na to našel čas, představovalo to pro něj relaxaci. Bůh věděl, že dneska relaxovat potřeboval.

Gian snížil teplotu na sporáku, jídlo zakryl a když uslyšel známé zacinkání, že návštěva mířila nahoru. Utěrku měl přehozenou přes rameno, a zatímco šel pozdravit Constantina ke dveřím výtahu, její konec použil k tomu, aby si utřel ruce.

Jeho nejdůvěryhodnější a nejbližší přítel.

Nebo... alespoň kdysi tomu Gian věřil. Teď už věděl, že Constantinova slova – bez ohledu na záměry toho muže - nic neznamenala. Všechno to bylo v krabici, pár opatrných rozhovorech a sérii smutných uvědomění, kdy Gian pochopil, že ta slova stejně tak neznamenala nic ani pro něj.

Náklonnost už jeho úsudek nikdy nezkalí.

Ne po dnešku.

Nebyl ochotný už žádnému dalšímu muži hrát slepého blázna, dokonce i kdyby to bylo pro jeho vlastní dobro.

Když se s ním Gian setkal, Constantino byl v polovině cesty vstupní chodbou. Muž měl ve tváři velký úsměv a v pozdravu poplácal Giana po rameni, zatímco ho žertem přejel pohledem.

Aby Gian dostal toho muže do svého penthousu, musel se přimět Constantinovi zavolat a to včetně toho, že se musel donutit mu říct, že to on reagoval přehnaně, a že se za to, že svého přítele praštil, omlouvá a slíbil mu, že je celá záležitost už zapomenuta. Všechno to bylo přijato, protože stejně tak jako Gian v minulosti, i Constantino byl, co se týše starostí o jeho nejlepšího přítele předvídatelný, a nechtěl s ním bojovat nebo být s Gianem na špatné straně. Gianovi jen stačilo zmínit Edmonda a měl Constantina na háčku, pěkne zachyceného.

Ano, bylo od něj hloupé být takovým.

Tohle bylo to, co s člověkem dělala slepá náklonnost.

„Džíny, košile, bez bot a utěrka. Dneska si tu hraješ na hospodyňku nebo co?“

Gian se zasmál a zamířil zpátky do kuchyně. Constantino ho následoval. „Dneska si beru pauzu, to je celé.“

Constantino začichal ve vzduchu. „A očividně vaříš.“

„Občas mě někdo musí nakrmit.“

„Tak si na to někoho najmi.“

„Vyčistím si u toho hlavu.“ Gian ukázal židle, které byly kolem stolu. „Sedni si a popovídáme si.“

Constantino se posadil, čelem ke kuchyni, díky čemuž měl Gian, zatímco dokončoval jídlo, možnost muže sledovat. Nikdy se k němu již znovu neotočil zády.

Smutné bylo, že se k němu vůbec nemusel otočit záty dokonce ani poprvé. Constantino jednoduše bodl Giana přímo do hrudi, když se nedíval. A když si toho Gian konečně všiml a zeptal se, co se stalo? Constantino ukázal prstem na někoho jiného.

Přesně tak, jak by to udělal každý dobrý zbabělec.

„Kde je ta holka?“ zeptal se Constantino.

„Má jméno. Znáš ho.“ Gian z pánve sundal pokličku a její obsah promíchal. „Cara - používej její jméno.“

„Jsi na mě pořád nasraný kvůli tomu, co jsem řekl v restauraci? Omlouvám se za to. Mluvil jsem jen pravdu. Jak bys měl vědět, chlape.“

Když Gian zavolal, omluvil se. I když ze strany Giana došlo k jistému opatrnému pobídnutí, aby to vypadalo, jako by měl pocit, že to sám tu noc přehnal.

„To je věc názoru, Constantino.“

„Dobře. Cara. Kde je Cara? Když jsi tehdy v noci volal, nechtěl jsi, abych přijel, protože tu byla.“

Gian se podíval na hodiny. „Pravděpodobně sleduje tu show, kterou má ráda. V tuhle dobu by měla být v Chicagu.“

Constantino jako by ožil. „V Chicagu?“

„Včera odletěla.“

„Sama?“

Na to se Gian rozhodl neodpovědět. Rozhodně nechtěl říct, že to on poslal Caru pryč a jen tak povzbudit Constantinova podezření. Chtěl, aby si ten muž myslel, že se nic nedělo, přesně tak, jak se říká, že tichá voda břehy mele.

Přesně tak, jako ho tenhle idiot oklamal.

„Ano, je tam,“ řekl Gian a sundal pánev ze sporáku. „Nevím, kdy se vrátí zpátky.“

Ani to nebyla lež.

Gian nevěděl, kdy pro Caru pošle. Poté, co dokončí své věci, vyvane kouř a bude to bezpečné. Týden, možná dva. Nemohl dovolit své potřebě mít Caru u sebe, aby ovlivnila jeho úsudek ohledně toho, co bylo nejlepší.

„Je dobře, že odešla,“ řekl Constantino.

Gian ze skříně vytáhl talíře. „Prosím?“

„Cara. Je lepší, že odešla. Šuká s tebou tak, že věci, co děláš – jak ty sračky vidíš – ale vůbec si toho nevšímáš.“

Gian odmítl dovolit Constantinovi, aby zatlačil na tuhle strunu. „Možná, že ano.“

„Ty víš, že ano.“

„Máš hlad?“

„Dal bych si něco k jídlu,“ řekl Constantino.

Gian připravil dva talíře s jídlem a v ten samý okamžik si dával na druhého muže pozor. Když tam Constantino seděl, vypadal naprosto nevzrušeně a klidně, jako by si myslel, že neměl jedinou věc, se kterou si dělat obavy.

„Předpokládám, že ty nemáš, co?“ zeptal se Gian, když před něj postavil talíř jídla.

Gian si pak sedl přímo naproti svému starému přítelovi.

„Nemáš co, člověče?“

„Obavy,“ objasnil Gian.

Constantino pokrčil rameny a strčil si do úst první sousto. „Dělat si obavy je jen plýtvání časem.“

„Buď to, nebo se cítíš… vyvoleným. Díky mě v bezpečí na svém místě.“

Constantino se zamračil. „Něco se děje?“

Gian zavrtěl hlavou. „Mělo by?“

„O ničem nevím.“

„Tak tedy ne.“

„Dobře.“ Constantino se vrátil zpátky ke svému jídlu, jako by se nic nedělo. Přesně tak, jak Gian očekával, že se stane.

„Slyšel jsi někdy o slepé náklonnosti?“

„Když člověk dovolí svým osobním pocitům, aby stály v cestě tomu, co by mělo být zjevné?“ zeptal se Constantino.

„Přesně tak.“

„Viděl jsem, proč s tím někteří lidé bojují.“

„I já,“ souhlasil Gian.

„Takže, když jsi volal a říkal, že jsi konečně připravený skončit s bossem, to je ono?“

„A s dalšími.“ Gian se ušklíbl. „V mé přítomnosti už nikdy znovu nenazývej Edmonda bossem.“

Constantino nabídl omluvný úsměv. „Moje chyba.“

Nevypadalo, že by druhý muž všiml, že se Gian stále ještě nedotkl jídla na svém vlastním talíři. „Ale bylo to přesně to, co jsi řekl,“ tlačil na něho Constantino.

„A další,“ zopakoval Gian. „Dáš si pivo?“

„Rozhodně.“

Gian opustil stůl a z ledničky popadl dvě piva. Jedno položil před sebe na své místo a pak se kolem stolu přesunul, aby druhou láhev podal Constantinovi, nicméně už se nepohnul, aby se vrátil zpátky na své místo.

„Nejsem jediný, kdo trpí slepou náklonností,“ řekl Gian tiše. „Protože pokud bys jí netrpěl i ty, moc dobře bys věděl, že poté, co jsi mě zradil, je lepší nevěřit mi. Všechny lži nakonec vyjdou napovrch.“

Constantinova hlava se s trhnutím zvedla nahoru, rozšířenýma očima plnýma porozumění zaletěl k Gianovi. Už bylo až příliš pozdě. Gian si až doteď neodložil utěrku z ramen. Teď ji rychle zkroutil do jistého druhu provazu. Ještě dřív, než se Constanino mohl vůbec pokusit bránit, ji omotal kolem krku svého přítele.

Gian za provizorní provaz provaz zatáhl, jeho emoce odpluly a nahradila je blažená necitlivost. Constantino zezadu proti sevření bojoval, snažil se drásat Gianovy paže a ruce, snažil se převrhnout židli, na které seděl, dokonce i kopal do stolu. Každou dalším úderem a kopem talíře a láhve na stole poposkočily. Gian ho stále silně svíral.

„Nejsem si jistý, jestli jsi mého dědečka zabil kvůli sobě nebo proto, že jsi věděl, co by se po jeho smrti mohlo stát. Nevím, zda sis myslel, že se díky mně dostaneš na vyšší pozici, ale očividně jsi měl v úmyslu mě kvůli něčemu využít.“

Constantino pokračoval v boji, ale Gianovi to nevadilo. Jeho boj nebude trvat věčně a brzy skončí.

„Dal jsem si to dohromady až v okamžiku, kdy mi Edmond poslal krabici s informacemi o bombě v mém autě a o tom, kdo ji tam dal - ty. Byl jsi dost hloupý, že ses snažil hrát i na jeho straně, jen pro případ, že bys to potřeboval. Viděl jsem ty fotky, na kterých jsi míříl k Edmondovi domů, každý den v týdnu jsi šel dovnitř a ven, a snažil ses, abych já jednal proti němu. To byla tvoje chyba. I on je had, stejně jako ty. A když si pomyslel, že bych ho možná mohl zbavit problému s tebou, byl ochotný riskovat tím, že mi to řekne.“

Gian si povzdechl. „A pomyslel jsem si proč. Proč bys mi to udělal a co dalšího bys udělal? Co dalšího jsi udělal? Věděl jsi - navzdory tomu, jak zkurveně ignorantský jsi v poslední době byl - že bych se nikdy nepodíval směrem k tobě, Constantino, protože jsi byl mým přítelem. A věřil jsem ti. Využil jsi výhody již tak nestabilní situace a tlačil nás celou dobu za okraj, protože jsi věděl, že bez ohledu na to, co se děje, bych nechal svého přítele nahoře.“

Stále silně tahal za provaz a cítil, že mužský odpor konečně začínal polevovat.

„Naučil jsi mě lekci, kterou mě Corrado nikdy nenaučil. Lekci, které mě nemohl naučit. Musíš být absolutně připravený zabít kohokoli, kdo stojí na tvojí straně, protože se nikdy nikomu nedá věřit.“

Když Constantinovo tělo konečně ochablo, Gian stále nic necítil. Povolil provaz, mtrvé tělo nechal přepadnout dopředu a pak rozmotanou utěrkou zakryl mužovu hlavu.

„Seru na to, že jsi tím, kdo mě tuhle lekci naučil.“

Vrátil se zpátky na své místo, otevřel pivo a snědl své jídlo.

Život pokračoval.

Vždycky to tak bylo.

***********

„Poslední možnost vycouvat,“ řekl Chris, když si Gian vytáhl zbraň.

Před restaurací byl klid. Jako by ta - a obchody, které lemovaly ulici - věděly, co se stane, a že je lepší být z dohledu, ukrytý v bezpečí.

„Proč bych měl vycouvat?“ zeptal se Gian.

Strážce předvedl show, kdy vzal Gianovu sundanou bundu a komukoli, kdo by je pozoroval zevnitř restaurace, předvedl, že v ní nebyly žádné skryté zbraně, které by na setkání přinesl.

Chris vrátil Gianovi bundu zpátky. „Nemyslel jsem si, že bys to udělal, ale ta možnost tu je.“

„Udělal bys to?“

„Ne.“

„Proč?“

„Dědictví,“ řekl Chris upřímně. „Respekt ohledně toho všeho.“

„Někteří si možná myslí, že tohle je naprostá neúcta,“ poukázal Gian.

„Ti lidé se nikdy neudělají a nikdy by nemohli udělat rozhodnutí, které jsi dnes udělal.“

A koneckonců, to bylo přesně to, proč Gian dělal to, co dělal.

„Někteří muži jsou pro to stvořeni,“ dodal Chris, „a někteří ne. Který z nich jsi ty?“

„Jsem unavený z toho, že jsou moje schopnosti zpochybňovány.“

„Tak hodně štěstí, bossi. Budu čekat tady venku, až to skončí.“

Gian směrem k muži přikývl. „Nenech si to ujít, Chrisi.“

„To rozhodně nenechám.“

Gian počkal, až strážce přejde ulici a naskočí zpátky do svého auta. Pak se otočil a vstoupil do restaurace. Věděl, že tohle byla ta nejnebezpečnější část. Jednoduchý vstup na místo, bez jištění, bez ochrany. Bylo to území nepřítele a snadno by se mohl stát cílem.

Uvnitř Giana překvapilo, že místo bylo zvětšiny prázdné. U stolů neseděli žádní štamgasti a těch pár mužů, kteří seděli u stolů, neobsluhovali žádní zaměstnanci.

„Giane.“ Edmond se postavil ze svého místa čelem k oknu u stolu uprostřed.

Šťastlivec. „Jsem rád, že ses tu dneska objevil.“

Gian přešel prostor a ignoroval pohledy mužů, kteří čekali, aby viděli, co udělá. Edmond dneska požádal o přítomnost jen pár mužů, ostatní byli ti, kterým Gian řekl, aby tam byli kvůli bossovu požadavku. Edmond si očividně myslel, že bude lepší, když svědkem jejich setkání bude jen pár mužů, než nějaká větší skupina.

Nechat cestovat slova, řekl Edmond.

Gian konečně promluvil. „Postaral jsem se o problém na svém konci. O ten, o kterém jsi mi dal vědět. “

Edmond přikývl, vypadal potěšeně. „A předpokládám, že ohledně zbytku těch bojů a nesmyslů jsi zároveň v ten samý čas přišel k rozumu?“

Ne, ne ve skutečnosti.

I když se musel rozhodnout, že dost bylo dost.

„V tomhle oboru má zášť tendenci zabíjet spoustu lidí,“ řekl Gian s pokrčením ramen. „Musím se naučit, jak nechat minulost minulostí.“

„Dobře, dobře.“

Pak Edmond natáhl ruku, tu s prstenem, který byl Gianovi až příliš důvěrně znám. Celé roky patřil jeho dědečkovi a měl být pohřbený spolu s Corradem, nicméně dřív, než mohl být vyzvednutý na převoz do pohřebního ústavu, někdo ho z jeho domu odstranil. Co se týče Corradovy smrti, Constantino byl možná tím jediným, kdo stiskl spoušť, ale po té skutečnosti nebyl Edmond ve svých záměrech poctivý.

Na to by Gian nikdy nemohl, ani nedokázal zapomenout.

Ani by nezapomněl na střelbu, kterou měl v úmyslu udržet ho v poslušnosti, a při které byla Cara málem zabita.

Takové věci byly neodpustitelné.

Nechat minulost být.

„V pořádku?“ zeptal se Edmond a stále držel nataženou ruku směrem k Gianovi. „Urovnáme to jako řádní mafiáni a pohneme se dál přesně tak, jak by tvůj dědeček chtěl, abychom to udělali, Giane?“

Muž měl v úmyslu, aby se Gian sklonil a prsten políbil. Bylo to prsten jeho dědečka. Gian to bez jakýchkoli pochyb věděl. Protože to byl Edmond, význam ho nutil zaváhat.

Přesto se sklonil, vzal Edmonda za ruku a přiblížil se k ní svými rty. Gian ten prsten však nepolíbil, ale na okamžik ho jen tak držel.

„Nemáš ani ponětí, co by Corrado chtěl,“ zamumlal Gian tak tiše, aby ho slyšel jen Edmond. „Ale já rozhodně ano.

Gian, aniž by prsten políbil, jako by jeho sklo bylo roztříštěné, Edmondovu ruku pustil. Narovnal se do plné výšky a získal krátký okamžik, kdy zíral přímo do Edmondových očí. Pak se mužovo tělo začalo kymácet.

Dokonalý zásach ostřelovače trefil Edmondova přímo mezi oči. Z rány mu stékala krev. Z očí už se na něj díval mrtvý pohled.

Bylo to vhodné, vzhledem k tomu…

Gian nechal tělo dopadnout na zem. V tom jeden z mužů v restauraci zaječel. Vládu začínala přebírat panika z uvědomění si toho, co se právě stalo. Když se sklonil a z Edmondovy bezvládné ruky sundal dědečkův prsten, aby si ho nasadil na svůj vlastní prst, muži nevěnoval žádnou pozornost.

Gian se znovu narovnal a s úsměvem se otočil tváří směrem k mužům. Hleděly na něj šokované obličeje, nehybné a ztuhlé v čase.

Chris byl zatraceně skvělý střelec.

Teď budou slovo rozhodně cestovat.

„Slyším jen na oslovení don nebo boss. Cokoli jiného vás bude stát část těla podle vašeho rozhodnutí,“ řekl Gian tiše. „Teď potřebuju někoho, kdo by to tělo dal pryč.“