Unraveled - 16. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

To první, čeho si Gian po návratu ke stolu všiml, byla nepřítomnost Cary. Jen tak zmizela, což ho dohánělo na okraj. Constantino jedl své jídlo s maximální chutí, jako by neměl žádný problém, zatímco Stephan to své jen tak honil po talíři a při tom mluvil do svého mobilního telefonu.

„Kde je Cara?“ zeptal se Gian.

Ani se neobtěžoval sednout si.

Constantino pokrčil rameny. „Odešla.“

„Zopakuj to.“

Dokonce to ani nevyznělo jako otázka.

Jeho přítel si ztěžka vydechl a s hlasitým klapnutím odložil vidličku na talíř. „Říkal jsem, že odešla, Giane.“

Gian sáhl do kapsy svého saka po mobilním telefonu, ale ještě dřív, než ho vyndal, zaváhal. „A proč přesně by sakra odešla?“

Constantino vydal sám pro sebe jakýsi přezíravý zvuk a vrátil se zpátky ke svému jídlu. „Nelíbilo se jí to, co jí bylo řečeno.“

Co. To. Kurva.

Gian upřímně doufal, že se nejednalo o další incident, který měl s Constantinem v nemocnici, ale každým okamžikem to vypadalo hůř a hůř.

„Dávám ti deset vteřin na to, abys mi vysvětlil, co to kurva znamená. Pak popadnu tvůj zadek, vytáhnu tě za něj ven z restaurace a zmlátím tě, až z tebe dostanu všechny ty nesmysly.“

Mafiáni spolu nebojovali.

Bylo to pravidlo.

Gianovi už bylo tohle konkrétní pravidlo naprosto ukradené.

Zvlášť, když do toho byla zahrnuta Cara.

Stephan si odkašlal, čímž přitáhl Gianovu pozornost na sebe. Ať už muž mluvil po telefonu s kýmkoli, rychle se s ním rozloučil, hovor ukončil a telefon si vložil do kapsy. Pak se Stephan od stolu zvedl, odložil ubrousek, z peněženky vytáhl peníze a dal je pod svou sklenici s vodou.

„A ty se chystáš kam?“ zeptal se Gian.

Stephan trhl hlavou směrem ke Constantinovi. „I když mám tohle pitomé hovno rád, občas zajde až příliš daleko.“

„Hele -“

„Ano, je to tak,“ přerušil Stephan Constantina. „Jsou věci, o kterých se musíš naučit nemluvit nebo ohledně kterých nedát svůj názor najevo, a mužova dívka je jednou z nich.“

„To je tvá pozice, na které v tomhle stojíš?“ zeptal se Constantino.

Stephan ostře přikývl. „Máš zatraceně pravdu, že jo. Až se z toho dostaneš ven, zavolej mi, Constantino. A ujisti se, že se omluvíš. Dokonce i kdyby jen Gianovi.“

Gian nechal tu stěží skrytou urážku sklouznout po ramenou dolů, ale jen proto, že teď tu měl jednoho zkurveného idiota, se kterým se právě potřeboval vypořádat a neměl náladu na to, aby řešil oba dva. Navíc Stephan se nikdy nesnažil skrývat svou nechuť vůči Gianovi. Constantino na druhou stranu, dělal občas podloudně hezky podařené sračky, které v Gianovi vyvolávaly zkurvený neklid.

Jako třeba tohle.

„Mé omluvy,“ řekl Stephan, když míjel Giana, aby odešel pryč.

Gian ho nechal jít a nepohnul se ani o píď, dokonce i když se Constantino vrátil zpátky ke svému jídlu. To Giana jen podráždilo ještě mnohem víc.

„Sedni si a jez,“ požadoval Constantino. „Promluvíme si. Podělal jsem to, obrovsky. To se stává.“

Gian si nesedl. „Jak jsi to podělal?“

„Zmínila se o tom, že narazila na Frankieho.“ Constantino mávl rukou, jako by chtěl zlehčit to, co se právě chystal říct. „Možná, že jsem se zmínil o tom, že pro naši rodinu nevypadá moc dobře, když se kolem tebe točí a dělá to, co dělá, jak to dělá. Stejně tak, jako to nevypadalo dobře, když byla tehdy Lea s Frankiem.“

Gian se celý naježil. „A ty si myslíš, že je to alespoň vzdálené podobné?“

Když Constantino promluvil, jeho tvář byla kamenná, tón hlasu suchý. „Je to naprosto stejné.“

„V tom se mýlíš.“

„Ne, nemýlím, a pokud chci, mám plné právo to říct. Ona je ženou z mé rodiny a to bez ohledu na to, kde je její bratr. Takže, kdo dohlíží na ty sračky, když je její otec mrtvý a její bratr je až příliš zaneprázdněn dokončením války v Chicagu, než aby se staral o věci své sestry? Mluvím tu za ně – to, co děláš s mou sestřenicí, je zkurvená ostuda, Giane.“

„Překročil jsi tu své hranice,“ zamumlal Gian a donutil se držet tón hlasu na nízké úrovni. „Víš, že ne. Skutečností je, že Cara je teď dobrá pro to, k čemu jsi ji využíval, a jen zatraceně mizivě k něčemu jinému, chlape. To je ta smutná část. Nikdo jiný se na ni nikdy nebude dívat a myslet si, kurva, to je manželský materiál nebo cokoli podobného. Zničil jsi to a dokonce si ani nemyslím, že ona to ví.“

„Constantino, už jednou jsem tě varoval, ne? Varoval jsem tě – ať už jsme přátele nebo ne – pokud bys kdy o Caře znovu promluvil špatně, tak bych ti zkurveně ublížil.“

Constantino znovu odložil svou vidličku, vstal od stolu a přesunul se tak, že teď stál přímo u Giana, dotýkali se špičkami bot u nohou. Ani jeden muž nepohnul jediným svalem, ani neodvrátil zrak od toho druhého. Gian musel sebrat každý ždibec své vůle, aby udržel ruce dole podél boků, zaťaté do sevřených pěstí, připravený jen praštit.

„A co je horší, Giane, že až na konci tohoto všeho budeš boss, až bude všechno vyřčeno a uděláno, tak na ní záleže nebude. Ne víc než to, co jsi z ní už využil a možná i méně. Nebude dovoleno, aby na ní záleželo. Žádná děvka -“

Gian byl zasraně docela jistý, že při tom, jak praštil Constantina přímo do jeho zkurveného, ignorantského ksichtu, ve kterém chyběl jakýkoli respekt, si při dopadu úderu zlomil kloub prstu. Jen stěží cítil bolest, a protože měl pocit, že jeden úder nebyl dost dobrý, přidal ještě další dva a svého přítele tak poslal dopadnout přímo na podlahu restaurace.

Constantino nebyl úplně knockoutován, ale měl k tomu zatraceně blízko. Gian usoudil, že to bylo dost na to, aby dal najevo, kam mířil - nemusel toho dělat víc, ne když tu ten chlap teď krvácel a sténal na zemi na zádech jako idiot.

Gian si zkontroloval kloub prstu.

Nezlomený.

Vymknutý.

Právě, když zaslechl, jak se k nim zezadu blížil číšník, zaťal zuby a kloub nasadil na správné místo. Stačilo jediné mávnutí a číšník se vytratil. Tušil, že to byla jedna z mnoha výhod toho, že tohle místo vlastnil.

Gian se sklonil a natočil Constantinovu hlavu tak, aby se muž díval přímo na něj. „Varoval jsem tě, chlape. Znovu už to opakovat nebudu. Skončili jsme. V tomhle bodě pro mě znamenáš míň než sračka. A dokud nevytáhneš svou hlavu ze své zkurvené prdele a nepřijdeš za tohle se zasraně dobrou omluvou, tak to i zůstane. Mně je jedno, ať to bude tak či onak.“

Constantino se chraplavě zasmál. „Jen jí řekni pravdu, Giane. Uvidíme, co ona řekne.“

„Není nic co říct.“

********

Gian zaklepal na dveře bytu Cary a ignoroval bolest, která přitom rozkvetla v jeho oteklém, pohmožděném kloubu. Neodpovídala na jeho hovory, ani když opustil restauraci, ani na ty, kdy jí volal, zatímco k ní mířil. Rychlá kontrola u Chrise, který byl znovu pověřený tím, aby z bezpečnostních důvodů Caru sledoval, mu potvrdila, že byla doma.

I když Chris neměl k dispozici víc informací.

„Caro, otevři dveře,“ řekl Gian tiše. „Vím, že jsi tady, mon ange.“

Odpovědí mu ticho. Chápal proč, ale i tak to stále bolelo jako peklo. Za to, aby jí přešlo její odmítnutí, by dal i deset vykloubených kloubů. Zábavné, jak láska takhle fungovala.

Gian znovu zaklepal. „Caro.“

„Věděl jsi, že v italštině znamená cara drahá?“

Její tichá otázka ho naplnila pocitem úlevy. Neotevřela dveře, ale byl to dobrý začátek. Gian to bral.

„Samozřejmě, že vím,“ řekl Gian. „Mia bella cara, amore.“

Zaslechl odemykání zámku dveří a pak je Cara pomalu otevřela. Stála na jejich druhé straně, v temnotě bytu ve stínu, který poskytovalo osvětlení venkovní chodby. Už měla sundané šaty i střevíčky. Tvář měla čistou, beze všeho make-upu, vlasy měla stažené do neupraveného drdolu. Na sobě měla až příliš velké tričko, které jí spadalo do půlky stehen, a vypadala, že byla připravená zamířit do postele.

„Omlouvám se, že jsem odešla, aniž bych na tebe alespoň počkala,“ řekla. Ruce měla založené pod hrudí, pohledem směřovala stranou. „Byla jsem naštvaná a to jediné, co jsem chtěla, bylo jen odejít. Tak jsem to udělala.“

„To je v pořádku.“

Nebo alespoň teď už bylo.

Gian pochopil proč. Jednoduše reagoval jinak, než to dělala Cara, možná s ohledem na jeho postavení méně než správným způsobem. Dokonce i když byla Cara uražena, odešla, Gian to rozhodně neudělal.

„Omlouvám se za to, co ti Constantino řekl,“ řekl Gian. „Není na jeho místě, aby pronášel své názory, kdykoli se mu chce nebo kdy se mu to hodí. A věř mi, že teď to už rozhodně ví.“

Cara přikývla. „Jistě.“

„Nezníš moc jistě, srdíčko.“

Vzhlédla k němu, modré oči měla zbarvené smutkem. „I když měl pravdu, že?“

„Ne, rozhodně ne.“

„Skutečně? Protože pokud cítí potřebu říct, že pokud se kolem tebe točím, na mě vrhá špatné světlo, a jestliže můj strýc cítil potřebu varovat mě před tebou, pak proč si nemyslet, že je na tom něco špatně? A co je to, co je tak špatně? Nechápu to. Nedělám nic špatného, ne?“

„Ne,“ pospíšil si Gian, aby ji ujistil. „Na tomhle – na nás - není nic špatného. Nikdy nebylo. Někteří lidé mají své názory jen díky tomu, že uvízli v jiné době a s rozdílnými pravidly. Ženy by měly dělat to, co je jim řečeno, co se od nich očekává a ne to, co chtějí dělat. Já si to nemyslím, Caro.“

Zamračila se.

Její smutek ho zraňoval stejně tak moc, jako její mlčení.

„A tak jako tak, co je těm lidem po tom?“ zeptal se Gian. „Mně zatraceně rozhodně ne. Pro mě je důležité jen to, co si myslíš a cítíš. Ne oni. Oni nemají co do toho nebo do nás mluvit. Nikdo z nich.“

„Tak proč potom dovolím, aby mi to, co myslí někdo jiný, tak zatraceně moc vadilo?“

„Protože máš dovoleno mít pocity, Caro. Je ti dovoleno požadovat respekt od ostatních lidských bytostí. Nikdo nemá právo, aby ses cítila méněcenná než oni, zvlášť když nevědí, kým jsi ve svém srdci. Oni tě neznají. Ne tak, jako já.“

„Opravdu víš, jak říct ty správné věci.“

„Říkám pravdu, lásko.“

Gian udělal krok dovnitř a rozevřel náručí, aby otestoval vody. Cara mu dala jeden ze svých malých, sladkých úsměvů, a pak mu dovolila, aby ji sevřel ve svém objetí. Pomalu s ní couval dozadu, aby mohl kopnutím zavřít dveře za sebou. Jednou rukou se zapletl do měkkých kudrlin a zaklonil její hlavu tak dozadu, aby jí z jejích hezkých úst ukradl polibek.

„Každý, kdo si byť jen pomyslí, že o tobě může mým směrem pronést jediné špatné slovo, si zaslouží každou zasranou věc, kterou dostane,“ řekl jí Gian a klidný tón jeho hlasu byl v rozporu s jeho vnitřním vztek, který se konečně začínal trochu rozplývat. „Ty jsi moje, Caro. Miluji tě. Na ničem jiném nezáleží.“

V tomhle okamžiku pro něj bylo šokující, jak krutá a brutální jeho láska mohla být. To, že bez zaváhání nebo i jakékoli péče, byl ochotný a šťastný s tím, že ublížil někomu, koho považoval za kamaráda, a to jednoduše jen proto, že on ublížil jí. Ta majetnickost, která ho téměř vždy naplnila, když byla Cara až příliš daleko, se najednou uklidňovala, pokud byla v jeho náručí a jeho neklid se konečně usazoval, protože se jí mohl znovu dotknout.

To nebylo špatné.

Nechtěl jí ani nikomu jinému, říci něco, co by znamenalo opak.

********

„Kurva,“ zavrčel Gian a když se Cara zasmála, odtáhl od ní svá ústa. „Ať už je to kdokoli, zabiju ho.“

„Ne, nezabiješ.“

Neustávající klepání na dveře jejího bytu účinně zablokovalo tím nejhorším možným způsobem práci jeho penisu. Právě ji dostal ven z postele, připravený sednout si a něco jíst – což vzhledem k tomu, že do toho byla zapojena Cara a bylo ráno, byl výkon sám o sobě. Usoudil, že dobré šukání na kuchyňském stole bude ještě před snídaní skvělou odměnou za jeho dobrý skutek, ale očividně to tak nebylo.

Cara se od Giana odtáhla, seskočila ze stolu a až příliš velké tričko si stáhla po stehnech o něco níž. „Pravděpodobně je to Chris.“

Gianův přimhouřil oči. „To nevíš.“

„Nikdo jiný ke mně na návštěvu nechodí. A vím, že mě znovu sledují. Nejsi tak nenápadný, jak si myslíš, Giane.“

„To ani ty.“ Silně ji poplácal po jejím zadečku, a zatímco se chichotala, poslal jí do obývacího pokoje. „Něčím se zakryj. Vypadáš neslušně.“

„To ty jsi byl tím, kdo mě takhle vytáhl ven z postele!“

„Ano, pro sebe. A ne pro sousedy.“

Cara na něj vyplázla jazyk, ale i tak, když Gian zamířil ke dveřím, si kolem pasu omotala afghánskou deku. Rychlá kontrola kukátkem dveří teorii Cary potvrdila. Na chodbě za dveřmi čekal Chris.

Gian zamračeně otevřel dveře. „Nevíš, jak zkurveně použít telefon nebo co?“

Chris tváří v tvář Gianovu vzteku jen stěží mrkal. „Přerušil jsem tvůj ranní -“

„Dokonči to prohlášení.“

Strážce se místo toho usmál.

Ten sráč.

„Co chceš?“ požadoval Gian.

Chris zvedl předmět, který držel v rukou; hnědá krabička, nahoře zalepená, i když byla páska proříznuta a vypadalo to, jako by vše bylo otevřeno. „Tohle mi dneska ráno donesl jistý přítel.“

Gian si krabičku prohlížel. „Jaký přítel?“

„Jeden z Edmondových strážců, který věděl, že pravděpodobně dřív než budu střílet, se budu ptát. Mám podezření, že právě proto ho ten starý sráč poslal.“

Dobře tedy.

Gian si vzal krabici a znovu se podíval na rozřízlou pásku. „Proč jsi to otevřel, když ti bylo řečeno, že to bylo pro mě?“

„Jedna bomba je pro tebe víc než dost, nemyslíš?“ zeptal se Chris tiše.

„Neprocházel jsem obsah, jen jsem to rozřízl a otevřel, abych se ujistil, že tam není nic, co by bylo připraveno udělat bum.“

Gian  ani v nejmenším nepřekvapilo, že se Chris rozhodl podstoupit to riziko a dřív, než ji předal svému bossovi, ji otevřel sám. Byla to tak obrovská loajalita, díky níž Gian oceňoval toho muže ještě víc.

„Děkuji,“ řekl Gian.

Chris jednou přikývl. „A ohledně, no víš, toho přerušení – omlouvám se, pokud jsem to udělal.“

Gian se znovu zamračil. „Jo, udělal jsi to.“

„Omlouvám se, bossi.“

„Nedělej si kvůli tomu starosti.“

Gian se se svým mužem rychle rozloučil a zamířil zpátky ke stolu. Vypadalo to, že Cara byla zaujatá sledováním televize, ať už tam dávali cokoli, proto se Gian rozhodl využít ten čas ve svůj prospěch. Otevřel víko hnědé krabice - ne větší než krabice na boty - a vyprázdnil její obsah. Na stůl dopadly fotky a na jejich vrcholu ležela malá paměťová karta do tabletu. Jako poslední vypadl malý, ručně napsaný vzkaz.

Dárek, bylo tam napsáno. Už je to dost dlouho, Giane. Tady je to, co jsi hledal, a je na čase skončit se zbytkem. – Edmond

Gian se nejdřív podíval na fotky.

Constantino.

Muž, kterého Gian nepoznával.

Znechuceně se rychle probíral jednotlivými fotkami, na které byl zachycený jakýsi obchod – výměna peněz od člověka k člověku v temné uličce. Pár dalších fotek pořízených za denního světla, které ukazovalo, jak se Constantino schází na mnoha schůzkách s několika mladšími capos, a dokonce i s pár staršími. To by možná neznamenalo nic špatného, ale v Gianovi to vyvolávalo neklid. Vadilo mu to, protože Constantino neměl žádný důvod - žádné obchody – které by běžely ve vztahu capo - capo. Ne, když měl své vlastní území a svůj vlastní gang. Data na fotkách Gianovi ukazovaly, že všechny tyhle schůzky proběhly ještě dřív, než došlo ke Corradově vraždě.

Gian zajel pohledem ke gauči a zjistil, že Caru byla stále ztracena ve sledování televize.

Zapojil paměťovou kartu do boku tabletu a otevřel ji. Zatímco procházel jednotlivé fotky a videa, která na kartě byla, hlasitost měl ztlumenou na minimum. Objevily se další fotky Constantina, i když tentokrát ho ukazovaly na návštěvě u Edmonda.

Když Gian stiskl tlačítko play u videa, které bylo na kartě, byl celý napjatý.

Na obrazovce se rozsvítilo video, kde byl Claud Rossi. Video bylo pořízeno mírně z boku a lehce zrnité, ale přesto v dostatečné kvalitě, aby Gian rozeznal, kdo v místnosti spolu s otcem Constantina byl. Edmond a Matthew, nový poradce bosse.

„Tentokrát se zapletl do nějakých sraček,“ řekl Claud.

„Řekni mi to,“ naléhal na něj Edmond.

„Myslím, že Constantino zjistil, že mu to samotnému přerostlo přes hlavu. Možná, že mě zaslechl, jak jsem mluvil se svou ženou, že boss nevypadal moc dobře nebo tak něco. Mizel z mého radaru mnohem častěji než obvykle a já si toho všiml.“

„Já taky,“ řekl Edmond. „Nebo spíš, byl si blízký s Gianem. Potřeboval jsem mít někoho, kdo by ho měl dost blízko u sebe, aby na něj na chvíli dohlédl.“

„Nechtěl jsem spekulovat.“

„Ale udělal jsi to.“

„Nemůžu mít syna, který by přede mnou v tomto byznysu skrýval věci, ne v tomto stylu našeho života,“ zamumlal Claud těžce. „Je to nebezpečné. Pozoroval jsem ho občas a všiml jsem si, že Giana některé dny sledoval, jindy se vytrácel na svou vlastní pěst. Začal jsem se rozhlížet kolem sebe a vyzpovídal jsem pár mužů z gangu. Několik jich mě nasměřovalo směrem k věcem, na které se Constantino ptal.“

„Jaký druh věcí?“

„Nájemný vrah.“

Gianův hrudník se při tom, co slyšel, bolestně stáhl. Nechtěl tomu věřit, ale jisté věci - chování jeho starého přítele během posledních pár měsíců – v jeho ústech nechávaly hořkou pachuť.

„I když to není všechno,“ řekl Edmond. „Po Corradovo smrti hodně mužů vědělo, že zabití přišlo zevnitř. Chtěl jsem zjistit, kdo. Dlužil jsem to Corradovi, protože stejně jako on, jsem to neviděl přicházet dřív, než bylo až příliš pozdě.“

Claud se ve své židli pohnul. „A co jsi zjistil, bossi?“

„Měl bombu, kterou nastražil do Gianova auta. Mám fotky z těch setkání a plateb, které probíhaly z ruky do ruky. To mluví samo za sebe.“

„Gian je jeho přítel.“

„Gian je jeho cesta na vrchol,“ opravil ho Edmond s pokrčením ramen. „Gian nepodniknul kroky, o kterých měl Constantino možná představu, že by měl po Corradově vraždě udělat, takže věřím tomu, že si myslel, že na Giana prostě zatlačí a on půjde tím směrem, kterým chtěl.“

„Takže ho nechtěl zabít, jen s ním trochu zkalepat.“

„A tím by ho přiměl k pohybu,“ zasmál se Edmond. „Upřímně řečeno, pokud se nad tím zamyslíš, nikdo nezná Giana lépe než Constantino. Možná věděl naprosto přesně, jak zatlačit, aby získal to, co chtěl.“

I když si to Gian nerad přiznával, Edmondova poznámka byla k věci. Constantino při více než jedné příležitosti udělal komentář ohledně Gianových zvyků. Jako třeba to, že v zimě vždycky používal k nastartování svého auta startér, dokonce i když to bylo pro jeho motor v mrazivě chladném počasí nezdravé.

„A pokud to podělal?“ uvažoval Edmond nahlas. „No, pak předpokládám, že Constantino pravděpodobně pomýšlel na Giana jen jako prostředek. I tak by svým způsobem stále dostal přesně to, co chtěl. Válka mezi mladší a starší generací, která by tak jako tak otevřela všechna místa.“

„Co mám teď dělat?“ zeptal se Claud. „Je to můj syn.“

„Je mafiánem,“ odpověděl Edmond stejně rychle. „A kvůli tomu mu dáš takovou odpověď. Nezáleží na tom, kdo požaduje odplatu. To je tak, jak to mafiáni vždycky dělali - je to tak, jak to vždycky budeme dělat.“

Gian vypnul tablet.

S ničím, co Edmond řekl, nikdy nesouhlasil víc..

A nikdy ani nebude.