TT - 20. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

Když prorazili vrstvu mraků, Trisha zatnula čelist a dělala, co mohla, abych udržela kurs lodi, zatímco se Terac snažil vyrovnat poškození motoru pomocí přídavných trysek. Soustředila se na hologram před sebou. Koutkem oka zaregistrovala, jak Terac zaklel, a potlačila zachichotání. Očividně nehrálo roli, k jaké rase člověk patřil nebo z které planety pocházel, nadávky sloužily ve stresových situacích jako prostředek úlevy univerzálně.

„Držte se. Může to být trochu drsné, ale myslím, že mám tu věc dostatečně pod kontrolou, abych nás dostal dolů v pořádku,“ vykřikl Teras skrz zaťaté zuby.

Trisha pomyslela na Kelana. Vzpomínala na to, jak krásně a silně vypadal, když se spolu milovali naposledy; připomněla si, jak ochranitelsky ji objímal. Nechala se zaplavit teplem této vzpomínky, dokud jí nebylo jedno všechno kromě jeho lásky a doteků. Trisha uslyšela zoufalé volání své dračice po jejím druhovi. Stýskalo se jí po něm stejně jako Trishe. Opravdu byly jedním celkem, pomyslela si.

Trisha na chvíli pustila řídicí páku, aby mohla pohladit zlatý řetízek kolem svého krku. Poté, co ty tři muže zabila, se jí schoval ve vlasech, ale nyní se pět proměnil v řetízek. Soustředila se na Kelana a vyslala k nebi srdceryvnou prosbu, aby věděl, jak moc ho miluje a stýská se jí po něm. Když ucítila, jak se loď zachvěla a lehce naklonila na stranu, rychle se znovu chopila řídicí páky.

„Dostaň nás dolů, Teracu,“ pronesla Trisha klidně přes skřípání a sténání přetíženého kovu. „Můj druh je na cestě ke mně a určitě by ho dost naštvalo, kdyby mě nenašel v jednom kuse.“

Terac se rozesmál. „Myslím, že bych byl také dost naštvaný. Přísahám, že na tebe dám pozor, dokud tvůj druh nedorazí, Trisho.“

Trisha se zašklebila. Měla pocit, že to spíš ona bude dávat pozor na ně, než naopak, ale nevěřila, že je teď ten správný okamžik s tím začínat. Terac triumfálně zařval, když s lodí přeletěl vysoké stromy a o jejich koruny se jen otřel. Rychle vypnul přídavné trysky a spustil přistávací sekvence. Loď sténala, ale udržela kurs a nyní se trochu pomaleji blížila k malé mýtině. Terac začal snižovat výkon pohonu. Loď se chvíli vznášela na místě a poté s lehkým nárazem dosedla.

Terac ze sebe vyrazil bojový pokřik a povypínal všechny systémy. Trisha se smála a plakala zároveň. Rychle uvolnila pás a padla Teracovi kolem krku. Políbila ho na tvář a objala ho, zatímco mumlala slova díků. Když Terac otočil hlavu a uchopil Trishiny tváře do dlaní, dračice varovně zavrčela. Chvíli na ni hleděl a poté přitiskl své rty na její. Trisha ucukla dřív, než mohl polibek prohloubit, ale zrudla studem.

„Omlouvám se,“ zašeptala. „Nechtěla jsem v tobě vyvolat mylný dojem.“

Terac uchopil Trishu za ruku dřív, než mohla ustoupit. „To jsi neudělala. Ale nemohl jsem odolat. Připomnělo mi to, že jsme naživu,“ ušklíbl se Terac přidrzle.

Trisha pohlédla Teracovi hluboko do očí a věděla, že to řekl jen proto, aby se necítila nepříjemně. Viděla v jeho očích zájem. Když znovu zrudla, nejistě se usmála a poté jen přikývla. Bude dělat, jakoby se ten polibek nikdy nestal.

Naplácat družce na zadek. To Kelan udělá. Zabije muže, co se dotkl jeho družky! Řekla jsem, žádný polibek! Žádné rty na jiných mužích! Druh ti nařeže na zadek!, vrčela Trishina dračice, zatímco kroužila kolem malé jiskřičky, která si žádného vzrušení nevšímala a spokojeně spinkala.

No, jo, dobře!, bránila se Trisha podrážděně. Byl to jen jednoduchý polibek, nic víc. A jak říkal, bylo to jen takové poděkování, že jsme zůstali naživu. Zalez, když neumíš být milá!

Trishina dračice varovně vrčela, ať se na ni ten muž neodvažuje třeba jen podívat. Trisha se snažila její brblání ignorovat, ale někdy to bylo fakt legrační. Například, když její dračice vrčela, že mu zapálí ocas. Ta představa byla prostě na Trishu, na jejíchž nervech se poslední události dost podepsaly, moc a vybuchla smíchy. Terac s Jaronem na ni zírali s údivem v očích.

„Hormony,“ odpověděla Trisha na pohledy obou mužů. Poté trochu střízlivěji dodala: „Musíme se zbavit těch mrtvol, ale co nejdále od lodi. Pach krve přiláká dravce. Kromě toho musíme ze sebe odstranit všechny stopy krve. Jinak nás dravci ucítí a vystopují. Poté musíme zjistit, jestli bychom nemohli loď nějakým způsobem skrýt. Raffvin určitě nebude rád, když zjistí, že se jeho muži nevrátili. Já osobně tu nechci jen hloupě sedět a čekat na to, až nás vyhodí do vzduchu.“

Trisha začala prozkoumávat loď a vytahovat různé vybavení pro přežití. Také hledala zbraně a ostatní zásoby, které by se jim mohly hodit. Když našla oblečení, radostně vykřikla. Všechny její věci byly nasáklé krví a musela se rychle umýt a převléci.

„Máte nějaké informace o tom, jaké se tu nacházejí rostliny a zvířata?“, zeptala se Trisha, když se otočila na Jarona s Teracem, kteří ji fascinovaně pozorovali.

„Ani ne. Má to tu být extrémně nebezpečné. Pokud vím, tak žádný z kolonistů, kteří se tu chtěli usadit, nepřežil,“ pronesl Jaron klidně, zatímco sledoval, jak Trisha prohlíží výbavu určenou k přežití. „Co to tam děláš?“

Trisha vzhlédla a uviděla, že oba muži stojí v chodbě za ní a pozorují ji při práci. „Pravděpodobně nemáme moc času. Abychom přežili, dokud nepřiletí můj druh, musíme spolupracovat. Vím, jak přežít v divočině. Mohu vám pomoci, ale musíte mi důvěřovat, poslouchat mě a dodržovat mé pokyny. Pokud tak neučiníte, mohli bychom zemřít všichni,“ pronesla Trisha klidným hlasem a pohlédla oběma mužům do očí, jestli pochopili, že svá slova myslí vážně.

„Odkud…?“, zeptal se Terac zvědavě. „Odkud víš, jak přežít?“ Ještě nikdy ho žádná žena tak nefascinovala. Chtěl, aby se stala jeho družkou. Chtěl si ji nárokovat, ale věděl, že by ho bez váhání zabila, pokud se o to pokusil. Žádná z žen z jeho vesnice, nebo těch několika ve městě, kde absolvoval svůj výcvik na pilota, nevzbudila jeho pozornost tak, jako ona. Se svými dlouhými, vlnitými vlasy a vpletenými zlatými stužkami vypadala velmi exoticky. Byla trochu drobnější než ženy z jeho planety, ale byla silná bojovnice. To dokázala, když zabila tři žoldáky, které Raffvin najal, aby přepadli jeho vesnici a unesli jeho lidi. Nevyděsila se, když potřeboval o pomoc s řízením lodi a teď jim říkala, že je ochrání na měsíci, který byl známý svou krutostí. A co ho překvapilo nejvíc – věřil jí.

„Naučil mě to můj otec,“ řekla Trisha a na rtech se jí objevil hřejivý úsměv. „A k přežití v divočině není lepšího učitele, než je můj otec,“ dodala sebevědomě a hrdě.

O chvíli později odtáhli muži čtyři mrtvá těla daleko od lodi. Trisha se rychle převlékla a nyní nesla věci, které sesbírala ke stromům, stojícím nejblíž. Dlouhým nožem odřezala větve a odtáhla je k lodi. Možná to nebylo to nejlepší krytí na světě, ale získá jim to trochu času. Naštěstí stála loď v blízkosti vysokých stromů. Když se muži vrátili, už měla skoro třetinu lodi zakrytou.

„Smyjte ze sebe všechnu krev. Pokud je krev i na vašem oblečení, převlékněte se. Dejte pozor na to, abyste na sobě neměli absolutně žádnou stopu krve,“ řekla Trisha, zatímco se otočila, aby nasbírala další větve. Právě se skláněla k zemi, když jí břichem projela ostrá bolest. Trisha se celá zkroutila. Když se chtěla narovnat, znovu ji chytla křeč a padla s výkřikem na kolena s rukou přitisknutou k břichu.

„Jarone!“, vykřikla Trisha.

Jaron vyběhl z lodi a přitom si přes hlavu přetahoval čistou košili. Rozběhl se k Trishe, klečící na zemi a svírající si břicho. Zvedla k němu zrak a v očích měla strach.

„Prosím, pomoz mi,“ zašeptala, zatímco se jí tělo zkroutilo další křečí. Snažila se soustředit na své nitro. Co je s naším dítětem?“, zeptala se vyděšeně. Její dračice si dělala starosti, protože to vypadalo, že se jiskřička nepokojně mihotá. Naše dítě potřebuje pomoc. Potřebujeme našeho symbionta.

Trisha se natáhla po zlatém řetízku, co měla kolem krku. Prosím, pomoz našemu dítěte, prosím! Trisha cítila na břiše Jaronovy ruce. Pomalu ji pokládal na zem. Terac také vyběhl z lodi. Jemně zvedl Trishe hlavu, položil si ji na stehna a hladil ji po zpoceném čele. Sledoval, jak Jaron rozprostírá ruce na Trishině těle a přitom ji hladil po tvářích.

„Uvolni se, Trisho,“ pronesl Jaron klidným hlasem a zavřel oči. „Podívám se na dítě. Měl jsem to udělat hned, jak jsme přistáli.

Trisha vzhlédla k Teracovi, který se na ni povzbudivě usmíval. „Kdyby něco bylo, tak tě Jaron vyléčí. Je to jeden z nejsilnějších léčitelů, jaké jsem kdy viděl,“ řekl Terac tiše a hladil ji na uklidněnou po vlasech.

Trisha přikývla. Cítila, jak jí symbiont vklouzl pod tričko a usadil se jí na břiše. Jaronovy doteky mu zřejmě nevadily, jakoby věděl, že jí chce Jaron pomoci. Trisha se soustředila ještě víc, dokud nezahlédla malou jiskřičku ve svém nitru. Její dračice se kolem ní znovu obtočila, uklidňovala ji a jemně hladila.

Co se děje?, zeptala se Trisha své dračice.

Naše děťátko mělo strach, zavrčela tiše. Teď už je mu dobře. Ten dobrý muž mu pomohl. Symbiont také pomohl. Buď opatrnější.

Mu?, zašeptala Trisha plná údivu, když se ta malá jiskřička po ní natáhla. Božínku, je tak nádherný!

Ano, náš malý chlapec, tak krásný, souhlasila dračice.

Trisha mohla vidět, jak Jaronovo hřejivé teplo obklopuje dítě a léčí malou trhlinu v děloze. Když se kolem něj prosmýkl symbiont, vyšetřil ho a zahojil všechny pohmožděniny, usmála se úlevou. Symbiont byl malý, ale spolu s Jaronem dokázal své síly znásobit. Mohla vidět, že když narazil do Jarona, tak se rozzářil a pronikl ještě hlouběji. Trisha se probudila ze svého transu, když uslyšela Jaronův hlas.

„Byla to malá trhlina, ale teď už je zahojená. Těžkou práci musíš nechat na nás, Trisho. Soustřeď se na to, abychom zůstali naživu, a my se postaráme o fyzickou práci, především s těžkými věcmi, jinak bys mohla své dítě ztratit,“ prohlásil Jaron rozhodně, zatímco vstával. Na chvíli se zapotácel a Trisha zahlédla, jak zatnul zuby a narovnal se v ramenou.

Terac se sklonil k Trishe a vtiskl jí polibek na čelo. Poté jí opatrně pomohl vstát. Trisha se ještě stále chvěla šokem z toho, co se právě stalo. Nemohla si vzpomenout, kdy měla tak velký strach, dokonce ani při pádu vrtulníku, kdy málem zemřela, nebo když jí lékaři řekli, že už možná nikdy nebude chodit. Ochranitelsky si položila ruku na břicho. Udělá všechno, aby ten drahocenný poklad v sobě ochránila.

„Oukej,“ řekla nahlas, vděčná, že ty hrozné křeče ustaly. „Ještě musíme dokončit zakrytí lodě, a to se musí stihnout do setmění. Poté vyrazíme. Ráda bych se vzdálila od lodě aspoň několik kilometrů. Kromě toho si musíme najít nějaký úkryt.“

„Asi půl dne pochodu na východ jsou zbytky malé kolonie,“ začal Terac, ale zmlkl, když Trisha zavrtěla hlavou.

„Ne, to bude druhé místo, kde bude Raffvin hledat. Nebo aspoň, kde bych hledala já, kdybych někoho pronásledovala,“ vysvětlovala Trisha. „Musíme udělat něco, s čím nebude počítat. Existuje plno míst, kde bychom mohli najít úkryt, i kdybychom si měli nějaký postavit. Musíme být opatrní. Umístíme pár falešných stop, které povedou k tomu opuštěnému sídlišti, abychom setřásli své pronásledovatele. Máš ten hologram měsíce?“, zeptala se Trisha. „Zatímco zakryjete loď, tak bych si ho mohla prohlédnout.“

Terac kývl a podal jí malý přístroj. „Dotkni se obrazovky a poté se ti ukáže holografické znázornění povrchu měsíce.“

Trisha se na něj vděčně usmála a našla si místo ve stínu. Opatrně se posadila pod stromy vedle zásob, které předtím zabalila. Prohlížela si hologram, obraz si přiblížila a pozorně ho studovala. Na jihovýchodě se nacházelo několik malých kopců. Mezi loukou, kde přistáli a těmi horami, byl hustý les, kterým protékala řeka. Vzhlédla ke stromům. Nebyly tak vysoké jako na Valdieru a ani tak silné, přesto to stačilo, aby se mohli pohybovat nad zemí. Až Kelan dorazí, aby ji vyzvedl, bude vědět, po čem se má dívat. Ukázala mu, jaké značky ji její otec naučil zanechávat, aby ji našel. Byly to symboly původních obyvatel Ameriky, s jejíž pomocí ji bude moci následovat, ale nikdo jiný je nebude umět přečíst. Zanechá pro Kelana zašifrované zprávy a neměla pochyb, že je najde.

Když byli Terac s Jaronem hotovi, zavřeli loď a přišli k Trishe. Plán byl vyrazit směrem k opuštěnému sídlišti a přitom zanechat očividné stopy. Po dvou hodinách „jakoby zmizí,“ a vydají se směrem na sever, poté ostře zabočí na jihozápad a poběží k horám, které Trisha našla. Jedenkrát za hodinu udělají desetiminutovou pauzu.

Terac s Jaronem byli toho názoru, že je to pro Trishu v jejím stavu příliš, takže jim nakonec slíbila, že udělá při sebemenším štípnutí pauzu a bude častěji odpočívat. Žádný z mužů nevypadal příliš nadšeně, ale souhlasili.

Vyrazili a cesta jim utíkala. Zatímco běželi hustým lesem, Trisha sledovala okolí a hledala známky jak nebezpečných, tak užitečných rostlin a zvířat. Jakmile vstoupili do lesa, zanechala Trisha značku, která ukazovala na místo, kde schovala první tajnou zprávu. Doufala, že ji Kelan najde a vzpomene si na význam symbolů, které mu zanechá, aby ji mohl najít.