TG - 13. kapitola

 Překlad: Mishacka

Zírám na sebe do zrcadla a po několikáté přemýšlím, proč si to mám nechat na sobě.

„Vypadáš nádherně,“ řekne Grayson a v očích má touhu. Uhladím si svoje černé šaty a doufám, že má pravdu.

„Ještě jsem nikdy nepoznala rodiče mého přítele,“ řeknu a roztřeseně vydechnu. Stisknu k sobě rty a zírám na růžovou rtěnku, kterou jsem si dneska vybrala.

„Zamilují si tě,“ řekne a položí svoji velkou ruku na mé rameno. „Leah to nakonec nestihne, takže tam bude jenom máma s tátou a my dva.“

„Ještě jednou, kde se máme potkat?“ zeptám se, když jdu do ložnice a sednu si na postel.

„V hotelu, kde pracuju,“ řekne. Už mě tam jednou vzal, jmenuje se Windmills.

„A proč se s nimi potkáme tam?“ zeptám se zamračeně. V tmavých očích se mu zablýskne a objeví se jeho dolíčky.

„Protože táta ten hotel vlastní.“

Zírám na něj. „To jsi mi nikdy neřekl.“ Počkat, jeho táta vlastní celý ten velký komplex? Bože, jsem na cestě k tomu, abych poznala jeho zazobané rodiče. Já. Striptérka. Paráda, je to zasraně parádní. Promnu si vzadu krk. Věděla jsem, že je bohatý. Vím, že má vlastní dům, pěkné auto a motorku. Ale netušila jsem, že je až tak bohatý, nebo teda jeho rodina je.

„Myslel jsem, že to víš,“ odmlčí se. „Všichni to ví.“

„Až na mě, očividně,“ zamumlám. Ne, že bych měla tolik přátel. Jenom Graysona a Anayau. A některé holky v Toxic.

„Alespoň vím, že se mnou nejsi kvůli penězům,“ vtipkuje. Vstanu a plácnu ho po rameni.

„To není vtipné, Grayi,“ řeknu mu. „Teď už se nedivím, že jsi znal každého, když jsme byli v tom baru. A není to jenom proto, jak jsi na škole oblíbený.“

Zakření se na mě. „Ne, nejsem oblíbený. Jenom jsem syn šéfa.“

„Tak o tom pochybuju,“ řeknu a položím mu obě ruce na hruď. Zabalí mě do své náruče a já se zhluboka nadechnu jeho vůně. Možná, že bychom mohli místo toho zůstat v posteli?

„Bude to dobré. Je to jenom večeře,“ řekne a pohladí mě po zádech.

„Je to ten druh večeře, kdy jsou na stole čtyři různé lžíce a já nevím, na co kterou použít?“ zeptám se mrzutě. Cítím, jak se otřásá tichým smíchem. Má štěstí, že mám smysl pro humor.

„Ukážu ti, na co kterou použít,“ řekne, odtáhne se a dívá se mi do očí, v jeho mu pobaveně jiskří.

Našpulím rty. „Fajn.“

Usměje se, vezme mě za bradu a zvedne tvář k sobě. „A když se pak vrátíme domů, tak ti ukážu, jak moc se mi líbí tvoje černé šaty.“

Rozbuší se mi srdce. Přeji si, ať už je po večeři.

*****

Víte, co je nepříjemné? Odpovídat na jednu otázku za druhou a po každé otázce se bojíte, jaká další bude následovat.

Co dělají vaši rodiče? Nic, protože zemřeli.

Máte ještě nějakou jinou rodinu? Ano.

Jste s nimi v kontaktu? Ne, ani ne.

A tak to pokračovalo celý večer. Skončilo to tak, že na stole bylo několik vidliček, a když jsem se na Graysona podívala stylem ´vidíš, říkala jsem ti to´, tak se rozesměje. Graysonova máma, Laura, je ztělesněním elegance. Má tmavé vlasy, upravené do vln, světle hnědé oči a jemný úsměv. Jeho táta, Derek, vypadá jako starší verze Graysona, má tmavé vlasy a oči a dva dolíčky. Jediným rozdílem bylo, že jeho oči nebyly tak hravé a upřímné, jako má Grayson. Vypadaly spíše bystře a vypočítavě.

„Dala by sis dezert, drahá?“ zeptá se mě Laura.

„Ne, děkuji vám,“ řeknu a zdvořile se usměju. Grayson se na mě podívá a zamračí se. Ví, že miluju sladké a většinou dezert neodmítám. Ale já bych byla raději, aby ta večeře skončila co nejdříve. Chovali se ke mně zdvořile, ale to množství otázek a pohled v jejich očích mi dával najevo, že by viděli svého syna raději s někým jiným. Nevím, jestli to bylo tím, že nejsem na první pohled z bohaté rodiny nebo něčím jiným, ale tuším, že se s nimi jen tak nesblížím. Grayson sedí vedle mě, paži si opírá o mou židli. Je tak milý a celý večer na mě dohlíží, dokonce řekne svým rodičům, aby se mě přestali vyptávat. Jsem mu za to vděčná – hodně moc.

„Chtěla bys jít, zlato?“ zeptá se tiše Grayson, že to můžu slyšet jenom já.

„A ty?“ zeptám se, protože nechci být ta špatná, kdyby chtěl zůstat. Políbí mě a pak vstane.

„Musíme jít. Zítra ráno máme přednášky. Děkuji za večeři,“ řekne nenuceně a natáhne ke mně ruku. Chytnu ji a vstanu, poděkuji oběma jeho rodičům a řeknu jim, že jsem je ráda poznala.

„Jsi v pořádku?“ zeptá se mě, když mi podrží otevřené dveře u auta.

„Jo. Proč?“ zeptám se.

Opře se o dveře a tiše mě sleduje. „Byla jsi dokonalá,“ je všechno, co řekne. Zavře dveře a pak přejde ke straně řidiče. Dokonalá? Já se cítím příšerně nepříjemně.

„Zůstaneš na noc u mě?“ zeptá se, když vjede na dálnici.

„Ne, můžeš mě vzít domů?“ zeptám se.

„Proč?“ zajímá ho a zamračí se.

„Dneska večer pracuju,“ řeknu mu. Začínám za dvě hodiny. Je to moje předposlední směna, ještě jedna a pak už budu volná. Už dál nebudu holka z Toxic. Už více nebudu Snow. Už jenom obyčejná Paris. Už se nemůžu dočkat.

Grayson si povzdechne. „Nesnáším, že pracuješ takhle pozdě večer. Představuju si, jak na tebe chlapi dotírají.“

Tak to nemáš ani tušení. „Nezapomeň, tohle je moje předposlední směna,“ řeknu mu.

„Dobře. Víš, že jestli potřebuješ, tak ti můžu pomoc…“

„Graysone,“ vyštěknu, nechci slyšet jeho nabídku. Už to jednou nadhodil a neexistuje žádná zatracená možnost, že bych se stala vydržovanou holkou.

„Fajn, dobře,“ zamumlá uraženě.

„Myslela jsem si, že mi chceš ukázat, jak moc miluješ tyhle šaty?“ zeptám se dráždivým tónem.

„Doprdele,“ zakleje pod nosem, koukne na mě a pak pevně stiskne volant.

Najednou se auto rozjede rychleji.