CIM - 16. kapitola

 Překlad: Lucianna

„Pozor pro Spellbound Falls Hasiče a Záchranáře. Ambulance 1 má vyrazit do ulice Spooner, číslo 505, k devatenáctiletému muži, který dýchá, ale nereaguje, možné předávkování. Opakuji pro Spellboundskou ambulanci jedna: Spooner ulice 505, devatenáctiletý muž, možné předávkování. Piscataquis, 13-41.

„Mám to, šéfe,“ zavolala Gretchen, jakmile alarm zmlknul.

„Jsem tady,“ řekla Katy a pospíchala za ní ven ze dveří.

S rychlým kývnutím na Gunnara, Paul popadl svůj batoh a skočil dozadu do sanitky. Personálně to bylo pokryté víc než dost, pomyslel si Gunnar, ale za celý týden s Katy prohodil sotva dvě slova. Potřeboval ji nechat pracovat, samozřejmě, ale možná když pojede za sanitkou, mohl by přijít na důvod, proč ji svézt zpátky na stanici ve své dodávce, po výjezdu. A pokud by byl upřímný, pro něj jako úřadujícího šéfa, by nemohlo škodit, zhodnotit ji v akci, aby se ujistil, že její práce netrpí tím, že si prochází svými výzvami.

Zaparkoval hned po sanitce a viděl tým, shromážděný na malé přední verandě. Sledoval Paula, jak zaklepal, čekal, pak se natáhl po klice a prostě dveře otevřel. Z místa, kde seděl, viděl Gunnar jen vršek blonďaté hlavy, ale nic víc. Jelikož nechtěl zmeškat žádnou stránku výjezdu, vyskočil z auta a běžel ke dveřím, a vklouznul dovnitř hned za Gretchen.

„Co se stalo?“ zeptala se Katy blonďaté, velmi hezké puberťačky, s velkýma, hnědýma očima.

„Nemohla jsem ho probudit,“ řekla dívka a ukázala na vytáhlého, tmavovlasého muže, nataženého na podlaze obýváku.

„Upadl?“ zeptala se Gretchen a dřepla si vedle něj.

Dívka zavrtěla hlavou. „Ne, lehl si potom, co si vzal prášky.“

Katy nakoukla na dívku. „Jaké prášky?“

Pokrčila rameny. „Nevím. Řekl mi, že se setkal se Stinky Joem, než přišel. Nenabídnul mi, že se rozdělí.“

„Páni, bezva lidi,“ zamumlala Katy a klesla na koleno z jeho druhé strany.

„Jak dlouho to je, co si je vzal?“ zeptal se Gunnar. Všichni v místnosti vyskočili, při zvuku jeho hlasu.

„Hej, šéfe,“ řekl Paul. „Nevěděl jsem, že jsi tady.“

Ačkoliv se na něj Katy nepodívala, její zamračení ochladilo místnost aspoň o několik stupňů. Pěkné, Wolfe. Nevypadalo to, že by tu trapnost v dohledné době zmírnil. „Myslel jsem, že bych pro jednou mohl přidat ruku k dílu,“ zamumlal a snažil se je všechny uklidnit úsměvem. „Pokračujte.“

„Vitální funkce dobré.“ Gretchen vrátila stetoskop do batohu. „Jak se jmenuje?“ zeptala se té holky.

„Dylan.“

„Hej, Dylane,“ naklonila se Katy k jeho uchu. „Probuď se, kámo.“

Žádná odpověď.

„No tak, kámo,“ řekla Katy a lehce ho poplácala po tvářích. Vytáhla svou malou baterku a zkontrolovala mu oči. „Zorničky kulaté a reaktivní.“

Gunnar si pro sebe přikývl. Vypadala, že se naprosto ovládá a je ještě víc sebevědomá, než v minulosti. Možná by měl prostě zůstat stranou. Poslední věc, kterou potřeboval, by bylo vypadat, jako by ji pronásledoval.

„Jdu na masáž hrudníku,“ prohlásila Katy.

„Páni,“ řekl Paul, když se prohrabával batohem. „Nech mě…“

Než to mohl dokončit, Katy sevřela ruku v pěst a klouby masírovala střed Dylanovy hrudi. Gunnar sebou cuknul. Byla to efektivní technika, ale opravdu nepohodlná pro pacienta. Nikdo se neprobouzel šťastný po masáži hrudníku.

„Ouuucoo to kuuur…“ zakroutil se Dylan pod její pěstí, ve snaze se osvobodit.

„Pomalu, Katy,“ varovala ji Gretchen. „Myslím, že ho máš.“

„Mám, Dylane? Jsi s námi?“ Ještě ho jednou zmáčkla, ačkoliv soudě podle Dylanova kroucení v odpovědi, nepoužila jemnější dotek.

„Zatraceně!“ zakřičel, nyní vzhůru a rozlícený.

Katy sevřela rty a zvedla obočí, a zcela jasně potlačila ostrý komentář. „Vítej zpátky,“ zamumlala a natáhla se pro jeho zápěstí. Vzhlédla, zatímco počítala, chvíli se dívala Gunnarovi do očí, než odvrátila zrak, aniž by změnila výraz.

Alespoň čtyři různé poznámky, se mu formovaly na jazyku, ale ani jedna z nich nebyla vhodná pro tuhle situaci. Posuň se dál, Wolfe. Není tu nic k vidění. Zpátky v šéfovském módu, přistoupil blíž a sledoval své záchranáře při práci. Naštěstí, v tu chvíli, Dylan vypadal víc naštvaný, než v rauši, což nejspíš víc těšilo jeho tým, než toho kluka.

„Co sis vzal?“ zeptal se ho Gunnar.

„Nevzal jsem si nic,“ zamumlal Dylan.

Gretchen se zamračila. „To není to, co říká tvá kamarádka.“

Pohlédl na blondýnku a dlouze a tvrdě zafuněl. „Hezké, Carly.“

„Myslela jsem, že je s tebou něco špatně, Dylane. Nemáš zač.“

Dylan se zamračil a zavrtěl hlavou, a Gunnar si všimnul podivného výrazu, ve tváři Katy; měla vykulené oči, jako by byla šokovaná, zatímco ústa měla znechuceně zkroucená. Gunnar usoudil, že trocha mužnosti, by mohla toho kluka obrátit, skrčil se dolů a podíval se mu do očí. „Pravidlo číslo dvě – nikdy nelži záchranáři.“

„Co je pravidlo číslo jedna?“

„Nikdy si do těla nedávej nic, co koupíš od chlapa jménem Stinky Joe.“

Dylan pohlédl na Gretchen, která se pravděpodobně zatím jevila nejvíc sympatická, a s vykuleným a očima, jako by prosil o zastání. „Myslel jsem si, že jsem si kupoval Percocet.“ (nějaké léky na bolest, zřejmě, pozn.překl.)

„Ty hloupý idiote,“ zahřměla Gretchen. „Kolik sis toho vzal?“

„Dvě. Vzal jsem si jen dvě.“

„Máš další?“ zeptal se Katy.

„Chci proti ní vnést obvinění z napadení,“ řekl a zlostně hleděl na Katy.

„Pustím se do toho hned,“ řekl Paul protáhle, „jakmile dokončím papírování ohledně tvého nelegálního nákupu drog.“

Dylan tvrdě polknul, pak si skousnul ret a zavřel oči, a zcela jasně si přál být úplně někde jinde.

Katy do něho šťouchla. „Tak znovu, máš další pilulky?“

„V kapse.“

Gunnar sáhl do klukovy kapsy od kalhot a vytáhl odtamtud tři další tablety, a rozhodně to nebyl Percocet. Povzdechl si a zavrtěl hlavou. „Kolik ti je?“

„Devatenáct.“

„Páni,“ řekla Katy. „Máš nějaké zdravotní problémy, Dylane?“

„Ne.“

„Takže ses rozhodl zničit naprosto zdravé tělo, jakoukoliv sračkou, kterou najdeš na ulici?“

„Moje tělo, moje rozhodnutí,“ řekl s úšklebkem.

„Nech toho, blbečku,“ zavrčela Gretchen, právě kdy se Katy naklonila dopředu, se zatnutou pěstí.

„Potřebuješ další léčbu hrudníku?“

Dylan ztuhnul. „To nemůžete udělat.“ Nakouknul na Gunnara. „Může?“

Gunnar vydechl, pěkně a nahlas, pro efekt. Opravdu doufal, že v devatenácti nebyl takhle bezradný. „Může, ale neudělá to, protože je profesionálka, a protože její hlavní prioritou, je starat se o tvoje zdraví, ačkoliv to nevypadá, že by sis ho chtěl uchovat pro sebe.“ Pohlédl na Katy, při svém proslovu, v domnění, že by mohli aspoň sdílet úsměv nad hloupostí toho kluka, ale ona na něj místo toho, koukala zlostně.

„Jo, no, nevolal jsem vás, pamatujete?“ odsekl kluk.

„Ty jsi blbec, Dylane,“ zavolala Carly od dveří. „Příště, si ber drogy doma.“

„Správná holka, Carly. Řekni mu to,“ řekla Gretchen, když se postavila a zamířila ke dveřím. „Dojdu pro vozík, šéfe.“

„Jo, naložte ho,“ řekl Gunnar a ustoupil, aby udělal místo.

„Naložit mě? Co to sakra? Jsem v pohodě.“

„Pro Krista,“ zasyčela Katy. Sklonila se dolů, blízko Dylanovy tváře. „Nevíš ani, co sis vzal. Nemyslíš, si, že bys měl jet do nemocnice a přesvědčit se, že tam není žádný problém?“

Kluk se odtáhl, protože zcela jasně nevěděl, co od Katy čekat. „Nebylo by mi blbě, kdyby tam byl problém?“

„Ne nezbytně,“ řekl Paul, když pomáhal Gretchen s vozíkem skrz dveře. „Lepší jistota, než pak litovat, chlapče.“

„Fajn,“ zafuněl Dylan a přehnaně protočil oči.

„Potřebuji na vzduch,“ řekla Katy a vytáhla se do stoje.

„Ještě jsme tady neskončili, MacBainová.“ Gunnar jí opatrně položil ruku na paži. „Tvoje účast je požadavkem, nikoliv návrhem.“

„Paul a Gretchen to zvládnou,“ řekla a vykroutila se z jeho doteku. „A neslyšela jsem tě říkat něco o tom, že chceš přiložit ruku k dílu?“

Stáhl se zpátky, jako by ho kousla. Na vteřinu přemýšlel, jestli by tenhle výjezd skončil líp, kdyby se za nimi netáhl, ale frustrace v jejím pohledu, mu potvrdila opak. Katy měla věci na vyřešení, bylo jich hodně, a ačkoliv se mu to zdálo nemožné udělat, pokud si chtěl zachovat život a končetiny v bezpečí, nejlepší bylo se na to vykašlat a jít jí z cesty.

***

Po výjezdu, našla Katy Gunnara u ohniště, zírat do jeho prázdnoty, jako by uvnitř praskal velký oheň. Vypadal trochu smutně, a tak nějak mladě, a na krátkou vteřinu, zachytila záblesk toho chlapce, kterým kdysi býval. Sevřelo se jí srdce, protože s tím chlapcem neměla nic společného a byla si docela jistá, že vyvolala ten smutek, se kterým zápasil. Zpomalila krok, a už si nebyla úplně jistá, co chce říct. Pod botou jí praskla větvička, až se oba vylekali.

„Potřebuješ něco?“ zamžoural na ni Gunnar.

„Nejspíš.“

„Musím svou otázku víc specifikovat?“

Katy zavrtěla hlavou. „Potřebuji s tebou mluvit… oficiálně. Chceš jí k tobě do kanceláře?“

Gunnar se podíval přes jedno a pak přes druhé rameno. „Tohle vypadá v tuhle chvíli dost soukromě.“

Přikývla. „Chápu. Budu rychlá.“

Ačkoliv jak to řekla, slova se jí v krku změnila v lepidlo. Proč se z jejího života najednou stala taková špinavá šlamastyka, velká, hluboká bažina zmatku, mezi tím, co chce a tím co skutečně zvládne? Jako by Gunnarova tvář mohla obsahovat odpověď, našla očima jeho a okamžitě si přála, aby se to nestalo. Jako lidské ztělesnění její šlamastyky, byl nejspíš posledním člověkem, kterého potřebovala teď vidět.

Kromě toho, že byl její šéf. A ona potřebovala skončit svou práci. Což z něj dělalo nemožnou nezbytnost.

„Tomuhle říkáš rychle?“

Jeho hlas byla jako facka, ale možná ta, kterou potřebovala. „Promiň. Ztratila jsem se v myšlenkách.“

„Chtěla jsi mi říct něco oficiálního.“

„Ano, chtěla.“Přišla blíž a posadila se na špalek naproti němu. „Považuj to za mou rezignaci.“

Ani nemrknul, což ji zároveň šokovalo a rozzuřilo. A pak nepromluvil aspoň minutu, což ji přesunulo od zuřivosti, k rozlícenosti. Takhle to tedy bude hrát, jako že to viděl celou dobu přicházet?

Věnovala mu nejlepší zlostný pohled. „Je ticho to, co nazýváš odpovědí?“

Nakonec, zamrkal. Ústa se mu sama stiskal do tenké, smutné linky. „Rezignace není rozhovor. Co ode mě potřebuješ?“

„Potvrzení by mohlo pomoct. Nemluvě o zdvořilosti.“

„Och, jsme zdvořilí?“

„Nejsme?“

Gunnar si povzdechl, mnohem delším povzdechem, než kdy u někoho slyšela. „Fajn, MacBainová. Rezignace potvrzena.“

Och, to neudělal. Žádné otázky? Žádná hádka? Byla pro stanici a její provoz tak nepodstatná? „Vážně?“ dokázala ze sebe dostat, skrz svou zuřivost.

Znovu zamrkal, pomalu, bolestně. „Myslím, že děláš chybu, ale akceptuji, že je na tobě, ji udělat. Co ode mě ještě čekáš?“

„To se ani nezeptáš proč?“

„Není to na tobě, abys mi to řekla? To je standardní postup rezignace, jak jsem to pochopil, ale vzhledem k naší historii, na tebe nebudu tlačit.“

Katy se narovnala, a ruce se jí samy zkřížily na hrudi, jako štít. „Nekončím s touhle prací kvůli naší historii.“

Gunnarovi zacukala ústa, ten pohyby byl rychlý a nepatrný, a pomalu jí přikývl. „Moje chyba.“

„Chci říct, odcházím kvůli tobě, ale není to osobní důvod.“

Zvedl obočí, ale nic neřekl.

Katy vyskočila na nohy a tělo toužilo jak po hádce, tak po útěku. „Ok, fajn. Jak chceš. Seď si tady na špalku, a já řeknu to, co je potřeba říct.“ Odmlčela se, čekajíc, jestli odpoví na výzvu v jejích slovech, pak se rozhodla mu nedat šanci. „Nezůstanu ve sboru se šéfem, který nevěří a nepodporuje svou posádku.“

Gunnar naklonil hlavu a pozoroval ji. „To jednoduše není pravda.“

„Jak to vidím já, tak je.“

„A jak, přesně, jsem tě nepodporoval?“

„Už jsi zapomněl na dnešní výjezd?“

„Ne. Vlastně, pamatuji si ho velmi jasně, což je důvod, proč jsem zmatený.“

„Vznášel ses nade mnou, jako by se mi nedalo věřit, že se rozhodnu správně, a choval ses, jako bych byla trapná.“

Přitisknul si prsty na čelo. „Byla jsi na toho kluka velmi agresivní.“

„Byl to idiot.“

„Byl to pacient. Ztratila jsi objektivitu.“

„Mám povoleno mít názory. Mohu mít silné pocity ohledně rozhodnutí pacienta, aniž bych ohrozila jeho zdraví.“

Gunnar se na ni jízlivě podíval. „To tě naučili při zdravotnickém výcviku?“

„Zdravotnický výcvik nezahrnuje zdravý rozum. Očekávala bych, že to šéf bude vědět.“

Přimhouřil oči a všechny stopy po tom mladém chlapci, které viděla, zmizely. „Vyrůstala jsi s tím, že sis dost prosazovala svou, že?“

„Prosím?“

„Rozmazlenost. To je tvůj problém – no, jeden z nich – jsi rozmazlená.“ Jeho tvář se proměnila v hluboké zamračení a znechuceně zavrtěl hlavou. „Především jsem tě vůbec neměl hledat.“

Katy otevřela ústa a tělem jí projel žhavý žár, na úrovni lávy. Rozmazlená? Rozmazlená? Och, to bylo silné. Obklopila ji vlna lítosti, přání, aby ho nikdy nenechala se k ní tak přiblížit, a ještě víc, aby se mu nesvěřila, neřekla mu tajemství, které možná už nikdy nikomu neřekne. A co myslel tím, že ji hledal? Ona přišla vyhledat jeho. Ona byla ta, která popadla tohohle konkrétního býka za rohy.

Rozpletla ruce a odstoupila od kruhu ohniště. „Jasně, nemáš ani nejmenší představu, kdo jsem, nebo o co tady jde. Díky, že jsi mi dal ještě další důvod, proč opustit tuhle práci.“

Smutek se mu vrátil do tváře, jako by i on bojoval s vlastní verzí lítosti. Rty se mu rozdělily, připravené něco říct, ale pak je sevřel a zamžoural na ni. Po chvilce, zvedl pravou ruku a rychle a ostře na ni zasalutoval. „Hodně štěstí, MacBainová. Doufám, že najdeš, co potřebuješ.“

Katy se trochu podlomila kolena, až přemýšlela, jestli je opravdu připravená jít. S posledním pohledem na Gunnara Wolfea, posledním pohledem na všechno, co si myslela, že chce, přikývla a otočila se pryč. Úleva, kterou očekávala, nepřišla, ale setřásla i tuhle obavu. Někdy logika musela přetrumfnout srdce a žaludek, a právě nyní, jí logika říkala, že tohle je jediný způsob.