SC - 6. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Claire

Dveře stodoly se rozletí, vstoupí dva muži a zabouchnou je za sebou.

Popadnou mě přesně v místě, kde mám provaz obtočený kolem zápěstí. Zařízne se mi do kůže a já vykřiknu.

„Neboj se panenko. Tohle je teprve začátek.“

Davis mě zvedne a zavěsí mi ruce za hák, takže visím za zápěstí. Další muž je u zdvižného zařízení. Začne otáčet klikou a zvedá mě, dokud se země nedotýkám pouze špičkami prstů na noze. Svaly mě pálí, bolestivě se natahují a každý kloub protestuje proti nepřirozené pozici. Ale to není nic ve srovnání se zápěstími. Strašně pálí, a to je vše, na co dokážu myslet.

Tedy do doby, než se Davisova pěst střetne s mojí tváří.

„Mohla jsi mít dobrý život. Mohl jsem ti dát všechno, co bys chtěla, ty hloupá kundo.“

Odtrhne lepící pásku, chytne mě za bradu a přitiskne ústa na má. Jazyk mi vrazí do úst. Jednám čistě instinktivně a kousnu. Tvrdě.

„KURVA!“

Cítím, jak mě zadní částí ruky udeří do úst, a ochutnám krev.

„Zasraná mrcho. Zasloužíš si všechno, co s tebou udělám.“

Přejde za mě až ke stěně se zemědělským náčiním. Ohlédnu se a uvidím, že má v ruce lopatu. Stojí po mé pravici, je mírně ohnutý v kolenou, jako by byl nadhazovačem v baseballu, který je připraven udeřit.

Zasáhne moji levou stranu. Bolest exploduje v každé části mého těla. Cítím tu bolest v kostech, svalech i v hlavě. Srdce mi bolestivě buší proti hrudnímu koši a dech zcela opustí plíce. Každý další nádech přináší čerstvou vlnu nesnesitelné bolesti. Nemůžu dokonce ani křičet; hlas se mi zasekne v krku a já bojuji, abych do plic nasála vzduch.

 

Otevřu oči a cítím, jak mi buší srdce. Snažím se posadit, ale bolest vystřeluje skrze každý nerv v těle. Dokonce ani nemůžu přesně určit, co mě bolí. Cítím jen čirou bolest procházející mi žilami. Tlumený výkřik unikne ze rtů bez mého svolení.

„Hej, jsi v pořádku, anděli. Jsi v bezpečí.“

Ten hlas. Znám ho.

Rozhlížím se po jeho zdroji, ale krk mám ztuhlý a oteklý. Unikne mi další výkřik.

„Nesnaž se pohnout, zlatíčko. Jsem přímo tady.“

Podívám se vzhůru a uvidím zářivě modré oči. Jsou laskavé, plné obav a dalších emocí, které nejsem schopná rozeznat. Nedokážu to vysvětlit, ale okamžitě se v jeho přítomnosti cítím bezpečně. Jako bych už nadále nemusela bojovat.

Zavřu oči a nadechnu se jen tolik, co mi bolest a moje zranění dovolí. Když znovu otevřu oči, je tu pořád, stojí nade mnou a sleduje mě. Zdržím se pohledem na jeho tváři, silnou čelist má pokrytou několika denním strništěm, rovný nos, a mírně zvlněné blonďaté vlasy odstínu písku, jsou nahoře delší a po stranách zkrácené.

Přesunu pohled níž na obrovské a svalnaté tělo pokryté tetováním. Tetování má po celé ruce a co můžu vidět tak i na hrudi. Je silný a dominantní; snadno by mě mohl přemoct, ale když se mu podívám zpět do očí, necítím žádný strach. Vím, že by nepoužil svoji sílu, aby mi ublížil.

Pamatuji si ho z předchozí noci, nebo kdy to bylo. Spadla jsem mu do náručí. Doslova. Bože jsem já to ale idiot. Ne, že by mi záleželo, co si o mně myslí.

Řekl mi, že jsem v bezpečí, a i když je to pro mě cizí pojem, věřím, že se mě opravdu pokusí udržet v bezpečí.

„Můžeš mi říct, co se stalo, krásko?“

Co se stalo. Výjevy z minulé noci mi zaplaví hlavu. Davis, provazy, hák, lopata dopadající na moje žebra, rozbité okno, běh v lese, který mi připadal jako by trval několik dní a nakonec vklopýtání do obyčejného baru, než jsem se zhroutila do náručí pohledného cizince.

Na okamžik jsem zapomněla, co dělám. Zvažuji, že nechám tohoto nádherného, potetovaného muže, aby se o mě postaral, ale to se nemůže stát. Musím odejít. Dostat se tak daleko, jak jen budu moct.

Kruci. Můj únikový plán je teď k ničemu. Nemám peníze. Nemám nic.

Krásný cizinec musí vidět paniku v mých očích. Skloní se, vezme do rukou moji tvář a přejíždí mi po ní palcem. Je to to nejsladší a nejněžnější gesto, které jsem kdy zažila.

„Jsi v pořádku. Jen dýchej, anděli. Podívej se na mě.“

Udělám to. Pohlédnu do uklidňujících modrých očí, barvy oceánu, a mé myšlenky na chvíli ustoupí.

„Dobře, teď dýchej se mnou, dobře? Hluboký nádech,“ vdechne, „a výdech,“ vypustí vzduch.

„Vedeš si dobře. Jen dýchej. Jsi tu v bezpečí.“

Bezpečí. Stále to opakuje, jako by věděl, že tomu doopravdy nevěřím.

Po pár minutách společného dýchání stáhne ruku z mé tváře. Okamžitě mi chybí jeho teplo. Zmizí mi z dohledu a panika se začne navracet.

Co to se mnou je? Nikoho nepotřebuji. Na vlastní pěst jsem utekla, tak proč teď cítím, jako bych se rozpadala, když se mi ztratí z dohledu?

„Jsem tady.“ Řekne hlubokým, sametovým hlasem, který se přese mě přelije jako balzám na všechny mé rány.

Slyším, jak si přisune židli a posadí se. A pak mě něžně vezme za ruku. Bolí to – cítím jeho dotek na bolavých kloubech, ale je mi to jedno. Potřebuji ho tady, potřebuji ho cítit.

Musela jsem sebou trhnout, protože začne stahovat ruku.

„Do prdele, omlouvám se, krásko. Vím, že teď zažíváš hodně bolesti.“

„Ne,“ konečně se mi podaří najít hlas. Stisknu jeho ruku s takovou silou, jaké jsem jen schopná, což v této chvíli není moc. „Zůstaň, prosím.“

„Samozřejmě, mám tě. Jsem tu, anděli.“

„Claire.“

„Cože?“

„Nejmenuji se anděl, kráska nebo zlatíčko. Jsem Claire.“