MTTFD - 7. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Alyx

Zvládli to. Unikli drakům ohně a sopce.

Alyxino srdce stále bušilo, jako by právě uběhla maraton. A svým způsobem i uběhla.

Zdálo se, že její tělo funguje čistě na adrenalinu. Za celý svůj život nikdy neběžela tak rychle nebo tak dlouho.

Ale stejně, pronásledování proudem žhavého magma, bylo mnohem efektivnější než roztržitý osobní trenér, kterého si rezervovala minulý rok a koho po třech sezeních okamžitě opustila.

Nebylo to ani to, že řekl něco nevlídného ohledně jejího zjevného nedostatku vytrvalosti nebo jejího pevného těla. Ten chlap byl zábavný – a bylo zábavné dívat se na něj. Energii však bylo obtížné najít po dalším dvanáctihodinovém pracovním dni, protože její šéf jí na poslední chvíli poslal další úkol, který musel být absolutně proveden před ránem.

Pokusila se to napravit tím, že během práce prakticky žvýkala mrkvové tyčinky. Ale když se vrátila domů pozdě a vyčerpaná, občas se prostě musela léčit půl litrem zmrzliny.

V každém případě to nebylo, jako by její žhavý fitness guru byl schopen předběhnout i vybuchující sopku.

Nemělo být možné uniknout. Překonat vlnu magmatu bylo něco, co se stávalo jen ve filmech, a ona není Indiana Jonesová.

Na druhou stranu, jak se to zdálo divné, nyní má jako ochránce draka ohně.

Alyx ohromeně pohladila šupiny, které pokrývaly Braedenovo tělo. Měli oranžovo-červený odstín jako plameny a byli příjemně teplé. Byly cítit hladce, jako dobře vyleštěný kov a vůbec nebyli slizký nebo špičatý.

Let na zádech nebyl tak děsivý jako poprvé, teď když měla čas relaxovat. Z nějakého divného důvodu se cítila naprosto v bezpečí, přestože zde nebyly žádné bezpečnostní pásy ani žádné bezpečnostní pokyny letecké společnosti.

Když vzhlédla, uviděla, že polovina oblohy ztmavla. Na oblohu se zvedl obrovský oblak kouře, zatímco sopka plivala proud lávy.

Zajímalo by mě, co o tom řeknou zprávy. Možná to je ono. Možná si každý uvědomí, že draci jsou skuteční – a že jsou nebezpeční.

Alespoň draci ohně, kteří ji unesli.

Teď, když konečně znovu spatřila slunce a oblohu, byla připravena připustit, že se v Braedenovi mýlila. Udělal přesně to, co jí slíbil. Zachránil ji.

A sám bojoval s Steeleem, aby ji udržel v bezpečí…

Její ruka stále spočívala na Braedenově krku. Teď začala pociťovat vlnu únavy – ne vlastní, i když byla unavená z jejich dlouhého letu.

Ne, vyčerpání, které cítila, vibrovalo proti její ruce. Bylo to, jako by se k ní něco táhlo – nebo jako by zaslechla vzdálenou ozvěnu.

Braeden je unavený. Braedenovo zranění…

„Jsi v pořádku?“ zvolala, přestože byl stále drakem.

Vítr byl proti její tváři chladný, ale i tak vzduch, který vydechovala, chutnal jako kouř a popel na jazyku.

Z nějakého důvodu pocítila na ruce prudký nárůst teploty. Byl slabý, ale jemně mu vyrazila z kůže vlna tepla a trochu jí uklidnil nervy.

Braeden ji uklidňoval. Byla v něm síla. A i když stále nechápala, jak může tyto věci cítit, uvědomila si, že s ní odlétal do bezpečí, bez ohledu na to, jaké to pro něj bude mít následky.

„Dobře,“ řekla nahlas a stále mu jemně třela krk. „Ty jsi tady drak. Jen se o sebe postarej, dobře? Nechci spadnout z nebe.“

Další teplo na její kůži. Téměř ho slyšela smát se ve své mysli.

Což bylo divné. Slyšela ho někdy, jak se směje? Jak věděla, jak zní jeho smích?

Určitě má příjemný smích, rozhodla se unaveně a nakonec se mu opřela o krk. Bylo to teplé a tvrdé. Jak se jí to líbilo. Byl to druh chlapa, který by svým jemným smíchem způsobil mrazení po páteři.

Možná také byl ten chlap, který by neočekával, že stráví každý večer v tělocvičně a nebude jíst nic jiného než mrkvové tyčinky.

Měla ráda mrkev a zeleninu. Měla však také ráda pěkný, krvavý steak nebo uklidňující pocit mísy plné sýrového popcornu s extra sýrem. A nebylo nic nad tiramisu, které vyrábí malé italské místo za rohem…

Jako by na rozkaz slyšela zakručení žaludku.

Jak dlouho to bylo od posledního jídla? Cítila se, jako by utíkala celé hodiny, než se setkala s Braedenem. A se vším, co se od jejich setkání stalo, nebylo divu, že byla naprosto vyčerpaná a hladová.

Brzy, řekla si, prsty se stále tiskla k jeho krku.

Byl opravdu velmi teplý. Což nebylo divu, protože to byl drak ohně.

Přesto to bylo hezké. Jako když se v zimě plazí do své postele se zapnutou elektrickou přikrývkou…

Musela usnout. Když se probudila, byli stále ve vzduchu.

Na okamžik ji šok přiměl přitáhnout ruce kolem Braedenova krku. Pak si uvědomila, že je naprosto v bezpečí. Stále byli ve vzduchu, a i když spala, nespadla.

Nenechal mě spadnout.

Bylo zvláštní, že mu začala věřit. Ale proč by neměla? Od chvíle, kdy se setkali, prokázal to stokrát.

Možná měla opravdu štěstí, že potkala jediného čestného draka ohně na celém světě.

To nebylo štěstí.

Na její tváři se objevil malý úsměv. To ona měla štěstí. A řekne to Braedenovi, jakmile se promění zpět.

Bez něj by nikdy neutekla, to jí teď bylo jasné. Neexistoval způsob, jak by to skrz starý sopečný otvor zvládla bez křídel.

O chvíli později si uvědomila, že teď letí mnohem níže. Dokázala rozeznat stromy pod nimi.

Když natáhla hlavu, už nemohla vidět sopku – ale část oblohy byla ještě znatelně tmavší.

Unikli jsme. Tady nás nenajdou – a určitě získali nějaký čas.

Naplnila jí euforie. Poprvé po týdnech byla opravdu, opravdu volná.

Bylo to neuvěřitelné. Nad ní byla modrá obloha a pod ní se rozprostírala svěží zelená krajina.

Natáhla ruce a zasmála se, když jí vítr rozevlál prameny vlasů. Všechno, co měla na sobě, stále smrdělo kouřem, ale bylo jí to jedno.

A pak si uvědomila, že Braeden už není zdrojem ustáleného, uklidňujícího tepla.

Přimhouřila oči a znovu přitiskla ruku k jeho krku. „Je všechno v pořádku? Jsi zraněný?“

Braeden neodpověděl, ale díky dotyku nyní cítila hluboký, bolavý tah.

Byl to pocit, jako by bolavé svaly byly natažené nad rámec toho, co dokázaly. Vyčerpání až do morku kostí – a temnota, která se objevuje jako propast před nimi.

„Do prdele. Zhroutíme se!“

Jakmile to vyslovila, věděla, že je to pravda.

Stromy dole nebyly blízko, protože se Braeden připravoval přistát, ale protože je sotva dokázal udržet ve vzduchu.

Teď to cítila, hořící bolest pokaždé, když zvedl křídla.

„Do prdele, do prdele, do prdele. Dobře, poslouchej mě. Zůstaň vzhůru. Jsem tady, dobře? Jen zůstaň vzhůru a poslouchej.“

Bylo to jako letadlo, které ztratilo své motory – pouze ona neměla užitečný hlas řídící věže, který by jí říkal jak přistát s hořícím letadlem, tak, jak je to ve filmech.

Byla nahoře sama na zraněném drakovi a netušila, jak mu má sakra pomoct. Ani nevěděla, jak letět s letadlem, a už vůbec ne jak létat s drakem.

„Dobře. Dokážeš brzdit? Letíme docela rychle.“

Polkla, když se Braedenovo levé křídlo téměř dotklo vrcholu stromu.

Přimhouřila oči. Před nimi nebylo nic jiného než les – ale tam, po jejich pravici, nebyla to silnice?

Soumrak se blížil. Slunce už bylo na obloze velmi nízko. A byla si docela jistá, že v dálce viděla světla.

Přesně to, co potřebujeme. Přístřeší. Telefon. Civilizace.

Jen kdo jí sakra uvěří, že draci proměnili horu v sopku?

Do prdele.

Braedenovo křídlo se tentokrát rozhodně dotklo stromu. Listy vířily vzduchem, jak se z kmene vytrhla větev.

Silné tělo draka se pod ní otřáslo a sten mu unikl z hrdla.

„Dobře. Zůstaň v klidu. Vím, že jsi zraněný – ale musíme zahnout doprava. Můžeš to pro mě udělat? Zahnout doprava? Není to daleko, slibuji. A pak si můžeš odpočinout.“

Opatrně mu přitiskla ruku na krk, jako by byl kůň.

Znala koně. Několik let jako dítě strávila na farmě prarodičů své nejlepší kamarádky. Od té doby uplynulo dvacet let, ale ten pocit úplně nezapomněla.

Drak samozřejmě nebyl kůň – ale právě teď to bylo všechno, s čím musela pracovat.

Pošťouchla ho lýtkem a o chvilku později ucítila Breadenovo napětí.

Znovu zasténal, unikl mu hluboký zvuk bolesti – ale otočil se.

Jedno z jeho křídel se zvedlo, druhé se spustilo a za chvíli se stočily doprava.

„To je ono,“ ocenila Alyx a uvolnila se, když viděla vzdálená světla přímo před nimi. „Jen leť tak daleko, jak můžeš. Už jsme blízko. A pak si můžeš odpočinout.“

Slyšela Braedenovo namáhavé dýchání. Pokaždé, když se jeho velká křídla zvedla a klesala, cítila, jak se napjal.

Steele ho zranil. Muselo se to stát, když mu unikli – což znamenalo, že ji Braeden celou cestu nesl do bezpečí, aniž by řekl jediné slovo.

Je pravda, že v tom, jak překonat magma, by ona nemohla udělat moc. Ale mohl zastavit, jakmile byli v bezpečné vzdálenosti.

Nebylo třeba letět až do naprostého vyčerpání – nebo ano?

Instinktivně shrbila ramena a bázlivě se podívala na oblohu.

Možná to Braeden věděl lépe než ona. Možná bylo možné, že draci ohně přežili vybuchující sopku.

Nebo možná jich bylo víc… Braeden musel přeci jen odněkud přijít.

Braeden mával křídly stále pomaleji. Nyní klouzali vzduchem a přibližovali se k zemi.

Tam byla hlavní silnice; viděla světla aut. A nedaleko, byla budova, temná proti obloze.

Viděla neonovou reklamu inzerující motel jen o vteřinku dříve, než Braedenem projel otřes.

A pak dopadli na zem, drak ohně udělal ještě dva, tři kroky, než zasténal a zhroutil se. Překvapená Alyx také vykřikla a držela se dračího krku.

O vteřinu později se mohutné tělo zachvělo, a místo mohutného těla se tiskla k muži v bezvědomí.

„Do prdele.“

Když se přinutila vstát, zaťala zuby. Tělo jí bolelo od předešlé námahy, ale nestarala se. Místo toho se rozhlédla.

Braedenovi se podařilo dostat se přes les. Přistáli na poli pšenice.

A tam, kolem pole, stál motel.

Alyx cítila, jak jí v očích stoupají slzy, když zírala na neonový nápis.

Opravdu to dokázala. Byla zpět v lidském světě. Zpět s automobily, televizory a telefony.

Nyní je musela oba dostat do toho motelu. Určitě neexistuje způsob, jak by je tam draci ohně našli. Kolem bylo stovky motelů a letěli tak dlouho. Ani ona nevěděla, kde je, tak jak by to věděl Steele?

Klekla si Braedenovi po boku a přitiskla ruku na tvář.

„Hej,“ řekla tiše.

Kůži měl teplou, takže vydechla úlevou.

„Musíš se probudit hned teď. Můžu ti pomoct chodit, ale v žádném případě tě neunesu. Ty jsi ten sval v této operaci.“

Braeden zasténal. Na tváři měl skvrny od popela.

Opatrně mu polštářkem palce setřela tmavou šmouhu.

Opravdu nevypadal špatně. Podivné, jak si zpočátku myslela, že je jedním z nich. Teď, když si ho dobře prohlédla, viděla, že vypadal jinak.

Nedokázala říct proč a jak, ale bylo na něm něco téměř nevinného. Měl tělo starodávného boha a síly, které mohly způsobit výbuch sopky – ale nevypadal, že jako koníček má terorizování lidských vězňů.

Potom si povzdechla a znovu se podívala na muže v bezvědomí u svých nohou. Motel nebyl daleko. Ale nemohla ho nést. A opravdu ho nechtěla opustit.

Drak ohně nebo ne, zachránil ji a riskoval kvůli ní život. Zranil se, protože jí pomohl uniknout.

A bez ohledu na to, jak moc chtěla sprchový kout a nějaké jídlo, bez něj neodejde.

Teď bych si přála, abych vloni během toho nudného opakování první pomoci dávala větší pozor…

Opatrně se dotkla jeho ramene. „Hej. Braedene. Slyšíš mě?“

Nereagoval. Kousla se do rtu, když vzala jeho tvář do dlaní. Jeho kůže byla špinavá od veškerého popela a kouře, kterým prošli, ale byla teplá.

O chvíli později viděla, jak se mu zvrásnilo čelo, když se zamračil.

„Braedene,“ zkusila to znovu. „Hej. Musíš mi teď pomoct. Musíš se probudit. Nedokážu tě nést. A nenechám tě tady, aby tě našel Steele.“

Při zmínce o Steelem prošlo Braedenem zachvění. Pomalu se mu otevřely oči. Byly sklovité a temné bolestí – ale bylo v nich uznání, když ji uviděl.

„Ach, dobře,“ zavtipkovala, přestože ten zrak zaslal do jejího srdce nečekaný náraz bolesti. „Jsi živý. Musíš vstát. U silnice je motel. Nemám žádné peníze ani průkaz totožnosti, ale možná dokážu získat pokoj. Budeme mimo dohled, a pak ti můžu zkontrolovat rány.“

Braeden se šklebil bolestí a sáhl do kapsy. Námahou zatnul zuby, ale o chvíli později vytáhl štíhlou peněženku. Beze slova ji vtiskl do její ruky.

„Perfektní,“ řekla Alyx, když ji otevřela. Držela jeho kreditní karty a ID kartu. „Vidím, že alespoň jeden z nás přišel připraven na dobrodružství.“

Strčila si ji do kapsy a pak mu ovinula paži kolem pasu. „Ale stále musíš vstávat. Motel je přímo přes pole. Jen pár minut a pak si můžeš odpočinout. Dobře?“

Neodpověděl jí, ale uviděla, jak zatnul čelist, když se přinutil vstát. Navzdory její podpoře se mu tvář se perlila potem.

Bylo působivé vidět, jak Braeden vedle ní bojuje o každý krok k motelu. Kulhal; Steele mu musel zranit jednu nohu. Přesto mu neunikl jediný zvuk bolesti, ačkoli pokaždé, když se strachem otočila hlavou, viděla ho, jak se jeho bledý obličej stáhl do bolestné grimasy.

K motelu to trvalo jen několik minut. Kdykoli jindy by se Alyx posmívala a dělala na něj dlouhý nos. Neonový nápis blikal, a další reklama oznamovala, že je jen půlka pokojů volná. Parkoviště před ním bylo špinavé. Celkově vzato, v temném světle vycházejícího měsíce to vypadalo jako z natáčení hororového filmu.

Alyx ještě v životě nebyla šťastnější, když viděla sešlý motel.

Po týdnech uvězněných v podzemí jí dokonce i ta nejškaredší matrace a barevný koberec způsobí, že se bude cítit jako v luxusních lázních. Bude tam jídlo a mýdlo, které smyje špínu z jejího těla, a dveře, které bude moct zamknout.

A co je nejdůležitější, bude svobodná.

Braeden lapal po dechu, když mu pomohla přejít parkoviště. Znovu si skousla rty, když se na něj podívala.

Vypadali podezřele jako peklo. A kdyby ho takto přitáhla, byla tu velká šance, že by na ně okamžitě zavolali policisty.

„Dobře,“ řekla a pomohla Braedenovi opřít se o zeď. „Počkej tady. Nehýbej se. Zkus vypadat, jako bys ses právě nedostal z boje. Vezmu nám pokoj – za minutu jsem zpět.“

Lehce přikývl, aby ukázal, že tomu rozuměl, a pak se zhluboka nadechl, ramena se mu trochu uvolnila, když si mohl ulehčit váhu z nohy.

Nikoho by neoklamal – ale pak, jestli budou mít štěstí, nikdo se nebude nestarat o to, jak vypadají, pokud můžou zaplatit.

Alyx se zhluboka nadechla, pak se narovnala a vyrazila do malé haly. Smrděla jako zatuchlý cigaretový kouř a starý pot. Nebyl tam nikdo, jen znuděně vypadající žena, která jak se zdálo, se nejvíce zajímala o opakování Zákona a pořádku na malé televizi za pultem.

„Neslyšela jsem tam vaše auto,“ řekla a zúžila oči na Alyx.

Alyx pokrčila rameny. „Auto se pár kilometrů odtud rozbilo. Jsem unavená a vyčerpaná a dnes večer se s tím hovnem nechci zabývat. Potřebuji pouze pokoj a sprchu.“

Strčila ženě Bradenovu kreditní kartu a průkaz, která se na to znuděně podívala.

„Váš muž je tam venku? Nemáte vlastní průkaz?“

Alyx protočila oči. „Podívejte, má žárlivou manželku a já své jméno neuvádím tam, kde ho může vidět, pokud se rozhodne čmuchat kolem. Je to problém?“

Žena pokrčila rameny. „To není můj problém, že?“ řekla klidně, ale vzala si kartu bez dalších otázek.

Alyx si trochu oddechla. Všechno na motelu bylo drsné; dokonce i pult, o který se opírala, byl lepkavý.

Ale když vyšla o dvě minuty později s klíčem, bylo jí to všechno putna. A i kdyby to místo bylo rozbité a špinavé. Neptali se na žádné otázky. Právě teď to bylo vše, co potřebovali.