HY - 9. kapitola

 Překlad: Lenny

WILLOW

Je to oficiální, Parker je vyšinutý. Měla jsem za to, že byl i předtím, ale nyní bezpochyby vím, že tomu tak opravdu je. Pořád cítím jeho prsty zabodnuté do mé kůže. Jeho horký dech na mé tváři. Moje srdce bije jako sbíječka. Jsem v prdeli, protože jedna moje část nebyla vyděšená, líbilo se jí to, líbilo se mi, když byl nade mnou a tiskl mě k posteli. Vzal si ode mě, co jsem si nebyla jistá, že chci dát. Zavrtím hlavou. Možná jsem ještě víc v prdeli než on. Snažím se soustředit na své domácí úkoly, procházím učebnici, ale jediné, na co mohu myslet, je to, co se mezi námi stalo a jak jsem se cítila.

Odpolední slunce visí vysoko na obloze, nakukuje oknem, připomínajíc mi, že jsem neobědvala.

Pořád se po většinu dne se schovávám ve svém pokoji, přemýšlejíc, jak dlouho to vydržím. Můj táta dříve či později zjistí, že vynechávám přednášky a dělám úplný opak toho, o co mě požádal. Je to špatné, tak špatné. Nejsem si jistá, co udělat, jak to napravit. Věci s Parkerem nejsou tak jednoduché, jsou komplikované a zamotané.

Když mi zazvoní telefon, poskočím, protože jsem zvyklá na ticho. Nikdo mi nevolal od ... moje nálada se změní ze špatné na zkaženou. Můj táta.

Zvednu telefon a moje nejhorší obava je potvrzena, je to drahý tatíček, který pravděpodobně volá, aby se zeptal, jak se mi vede na misi, na kterou mně poslal. Stisknu zelené tlačítko odpovědět – i když ho chci poslat do hlasové schránky – a přiložím si ho k uchu.

"Ahoj," pozdravím ho a snažím se skrýt opovržení v mém hlase.

"Willow, máme problém," vysvětluje můj otec. "Jsem s Ashton v jejím ústavu, není na tom dobře." Uvnitř mě popadne panika. Co tím myslí? Chvíli jsem s ní nemluvila, ale co jsem slyšela naposledy, vede se jí dobře.

"Co? Co tím myslíš? Je v pořádku? Mohu s ní mluvit?“ Rty se mi třesou, když mluvím.

"Teď je stabilní." Zní naštvaně, jako by ho moje sestra obtěžovala. Zaskřípu zubama, snažím se nemyslet na to nejhorší.

"Stabilní? Co to znamená? Že v jednu chvíli nebyla? Co se děje? Nemůžeš jen tak něco takového říct, aniž bys mi to nevysvětlil.“

"Znova se pokusila ublížit si," vysvětluje můj otec.

"Dovol mi, ať si s ní promluvím, prosím." Slyším zašustění a o chvilku později ji zaslechnu.

"Willow," řekne mé jméno a já cítím její bolest přes telefon. Je rozbitá, tak zatraceně rozbitá a vše, co chci udělat, je opravit ji, ale nevím jak. Pomoc, kterou potřebuje, není levná a bez mého otce skončí na ulici a bude na tom hůře, než je teď. Pravdou je, že se jí prostě nemůžu vzdát. Nemůžu.

"Ashton, co se stalo, proč sis ublížila?"

"Je mi to líto, Willow, jsem prostě tak ... už tu nemůžu být. Nemůžu. Chci odtud odejít, ale táta říká, že to místo, kde jsem byla předtím, je příliš drahé.“

Místo, kde byla předtím? Co se děje, že chce odejít? Když poprvé přišla do zařízení, milovala to tam. Teď se najednou vymykne kontrole, a už se ji v zařízení nelíbí? Muselo se stát něco špatného.

"Nerozumím, myslela jsem, že se ti to tam líbilo."

"Líbilo, předtím, než mě tatínek přestěhoval sem. Chci se vrátit zpátky do léčebny, ve které jsem byla předtím.“ Seberu všechnu svou sílu, abych udržela telefon v ruce místo toho, abych ho v hněvu hodila o zeď. Ten parchant ji nechal přestěhovat. Měla jsem vědět, že je příliš lakomý, aby ji nechal na tom pěkném místě. Nechci ani vědět, v jaký díře ji ubytoval teď.

Hraji jeho hry, dělám, o co se mě žádá, a on se ani neujisti, jestli je v pořádku? Nezuřím, jsem zatraceně mimo. Připravená mu říct, aby si to všechno strčil do zadku.

"Ashton, nech mě znovu promluvit s tátou. Ujistím se, že se přestěhuješ zpátky. Neboj se, dobře?“

"Dobře, ségro," potáhne nosem. "Díky, a omlouvám se. Miluji tě, víš to, že? Jsi jediná, která mi kdy věřila a které na mně kdy záleželo.“ V krku mi uvízne balvan emocí. Teď tohle nezvládnu. Nedokážu o tom mluvit. Parker si myslí, že jeho bratr je nevinný a pořád by si to myslel, i kdyby viděl slzy mé sestry. I kdyby zaslechl bolest v jejím hlase. I kdyby věděl, že chtěla ukončit svůj život tisíckrát, protože vzpomínky z té noci ji pronásledují i když je vzhůru.

"Ano vím to a já tě taky miluji. Všechno bude v pořádku,“ uklidňuji ji jako matka, která uklidňuje své dítě. I když jsem mladší než ona, nějak jsem převzala roli pečovatelky po smrti naší matky. Ashton se zbláznila, spadla na dno a já byla tím záchranným kruhem, který nás obě držel nad vodou.

Podá telefon zpět otci, a jakmile ho uslyším odkašlat si, jdu do něj. "Co to k čertu? Kde je, a proč jsi ji přestěhoval?“

"Pozor na jazyk, jsem stále tvůj otec, a řekl jsem ti, jak je důležité, aby ses začlenila do davu v Blackthornu. Obchody jdou špatně a tyto kontakty potřebuji. Už jsi pokročila s Parkerem?“

Zavřu oči a stisknu si nos. Nevím, jestli nazvat to, že se vloupal do mého pokoje, vyděsil ze mě sračky a pak mě políbil, pokrokem.

"Pracuji na tom."

"Skvělé, blíží se benefiční akce. Pořádá ji Parkerův otec. Potřebuji, abys sehnala pozvání.“ Ani nemyslím, než promluvím.

"Přestěhuj Ashton, a já ti seženu pozvánku."

"Přestěhuji ji po benefici. Nemůžu si být jistý, že nás tam skutečně dostaneš.“

"Ne, musíš ji přestěhovat teď. Říkám ti, že seženu pozvánku. Nejprve její přemístění zpátky a pak benefice.“ Vím, že hraji nebezpečnou hru, ale také vím, že Ashton je v nebezpečí, ať už je kdekoli. Potřebuji ji přestěhovat co nejdříve.

Slyším otce, jak po pod fousy zakleje. "Fajn, udělám to hned, když už jsem tady," řekne nakonec.

"Zavolej mi, až ji přestěhuješ zpátky. Chci s ní znovu mluvit.“

"Nevěříš mému slovu?"

"Opravdu to ode mě očekáváš?"

"Si chytrá holka, Willow. Možná, že po tom všem z tebe něco bude,“ posmívá se, než zavěsí telefon. Kretén.

Trvá mi několik minut, než si uvědomím, co jsem právě udělala. Slíbila jsem mu pozvánku. Jak se k ní sakra dostanu, nevím. Vím jen to, že to musím udělat, což znamená, že musím mluvit s Parkerem. Když přemýšlím o našich několika posledních setkáních, jsem si jistá, že to nedopadne dobře. Dokonce ani nevím, jak se s ním spojit kromě našich společných hodin.

Můj pohled vzlétne na hodiny visící na zdi. Do prdele, biochemie brzy začne. Vyhrabu se z postele a rychle se navleču do džin a tenisek. Cestou popadnu tašku a svetr a za dvě minuty jsem ven ze dveří.

Zrychlím krok dolů schody a přes kampus, do budovy se dostanu za méně než deset minut. Když se podívám dovnitř učebny, všimnu si, že Parker ani jeho přátelé tam ještě nejsou. Čekám na něj opřená o zeď vedle dveří. Ostatní studenti, kteří mě míjejí, mě většinou ignorují, ale sem a tam dostanu také nevraživý pohled a přemýšlím, co jim o mně Parker řekl.

Nervózně přesouvám svou váhu z jedné nohy na druhou. Když ho konečně uvidím přicházet, moje nervozita se promění ve směsici vzrušení a strachu. Pulz mi v uších burácí a když vzhlédne, naše oči se semknou. Každá buňka v mém těle se zahřívá a hrozí, že se spálí. Vypadá božsky, ale jako vlk v ovčím oděvu dobře skrývá svou temnou stránku. Vytrhnu se z transu, ve kterém jsem, když uvidím jeho hluboký zamračený výraz usazený do tvrdých rýh jeho tváře.

Pak zamíří přímo ke mně. Kráčí s cílem. Jeho pitomý dlouhý nohy pohlcují prostor, který nás odděluje.

 

"Hloupá, pitomá holka. Nevíš, kdy přestat. Myslel jsem, že jsem ti řekl dost jasně, abys nechodila do třídy,“ jeho hlas je plný vzteku a hořkosti. Dojede přímo ke mně až mezi námi není žádný osobní prostor. Snažím se couvat, ale už jsem přitisknutá ke zdi.

Jsem znovu uvězněná.

Koutkem oka zahlédnu profesora, jak nás míjí na cestě do třídy. Parker se jasně výhružně vznáší nade mnou. On to nevidí? Počkat, vidí, a je mu to jedno. Dr. Dawson profrčí kolem nás a zavírá za sebou dveře, což dokazuje, že jsem měla pravdu.

"Vím, co jsi řekl, ale nemůžu je tak přestat chodit na přednášky. Musím být tady, dobře? Věř mi, nechci tu být o nic víc, než chceš, abych byla, ale nemám na výběr.“

Parker pozvedne husté obočí a položí ruku na zeď vedle mě, uvězníc mě. Když ho mám tak blízko sebe, je pro mě těžké myslet, dýchat. "A proč bych se měl zajímat o to, co chceš nebo co musíš?"

"Nemusíš se zajímat. Vím, že mě nenávidíš, a to je v pořádku, ale nejsem hloupá, vím, že mě pořád chceš. Možná můžeme dospět k nějaké dohodě?“ Při vyslovení těchto slov se cítím lacině a špinavě. Můžu to nazvat jakkoli chci, odůvodnit to tím, že to dělám pro svou sestru. Nakonec ale ze sebe nedělám nic víc než děvku.

"Jaký druh dohody?" Parker se široce ušklíbne a vše, co chci udělat, je setřít mu ten samolibý úsměv z tváře.

"Jakýkoliv chceš," pokrčím rameny. Už dál nesnesu jeho triumfální pohled v očích, a proto odvrátím svůj pohled. Soustředím se na nějaké náhodné místo za Parkerem a pokračuji: „Dovol mi tady zůstat, alespoň tenhle semestr.“

"A co přesně dostanu na oplátku?" Zní teď vážně zaujatě.

"Ty víš co.“ Vážně mě nenutí to říct, že?

"Chci slyšet, jak to říkáš." Samozřejmě, že ano. Prosím, někdo, zabijte mě teď.

"Cokoliv chceš," opakuji, "pokud chceš, abych tě vykouřila, udělám to."

"Chci víc než jenom kuřbu. Ačkoliv, to by byl dobrý začátek.“

"Chceš mě ošukat? Fajn, to taky udělám, ale potřebuji něco dalšího.“

"Vážně? Zdá se, že ve skutečnosti nejsi v pozici, abys mě žádala o laskavosti.“ Odolám touze protočit očima.

"Pokud chceš, abych s tebou šukala, dobrovolně, pak chci pozvánku na benefiční akci, kterou tvůj táta pořádá, a na špici toho možnost zůstat tady po zbytek semestru."

"Hmm ... a proč chceš pozvánku?"

Přežvýkávám si vnitřek tváře, dokud mi měděná nit krve nevyplní ústa. Užívá si mé utrpení. Každou minutu z toho.

"Nezáleží na tom, proč chci pozvánku. Můžeš mi ji sehnat nebo ne?“

Zahalí nás tíživé ticho a na chvilku se obávám, že by mohl říct ne. Pokud ano, co budu sakra dělat? Žebrat, prosit? Nesnáším, jak bezradně se cítím právě teď. Když ani po chvíli nic neřekne, pohlédnu zpátky na něj. Zjistím, že mě studuje, jeho oči mně kvůli něčemu skenují. Kvůli čemu přesně, nevím.

"Možná," řekne nakonec.

"Takže máme dohodu?"

"Jistě, máme dohodu." Jeho oči v podstatě záři vzrušením. Jsem si jistá, že už si v mysli vybavuje různé věci.

"Jakou dohodu?" přeruší nás Warren, který se objeví z ničeho nic. Oči se mu třpytí neplechou a usměje se na mě. Když se podívám nahoru přes jeho rameno, všimnu si, že se k nám pomalu coura Nate. Skvělé, gang je kompletní. Blackthornův elitní klub blbečků.

"Dovolím Willow tady zůstat, prozatím, výměnou za její ... no, její tělo," uchechtne se Parker.

"Zní to jako skvělá dohoda," vloží se do toho Nate. Natáhne se ke mně a jeho klouby se otřou o mou tvář. Při jeho dotyku mě zachvátí chlad. "Možná bych se mohl stát součásti tyhle dohody?"

Odvrátím se od něj a doufám, že se dostanu z jeho dosahu, ale než se můžu posunout o více než pár centimetrů, Parker popadne Nateovo zápěstí a mrští ním pryč. "Nejsi toho součástí. Nedotýkej se toho, co je moje,“ zavrčí a varování je jasné.

"Fajn, puritáne. S radostí bych se o ni podělil,“ usměje se Nate a ustoupí. "Pojďme dovnitř předtím, než propásneme celou hodinu."

Warren přikývne a otevře dveře. Čekám, až mi Parker uhne z cesty, abych mohla jít taky, ale místo toho mě chytí za paži a táhne mě opačným směrem. Moje nohy jsou vláčené přes chodbu.

"Co to děláš?" Zarazím se, překvapená jeho činy.

"Odcházíme."

"Co? Kam jdeme?“

"Ke mně," řekne věcně.

"Právě teď?" Měla bych být překvapená, ale pořád jsem v šoku, že se to stane tak rychle. Jenom před 30 minutami jsem se rozhodla, že to udělám a nyní se to děje.

"Už jsem propásla poslední hodinu, musím tam být."

"Neboj se o hodinu. Každopádně dostaneš Á-čko. Je to známkováno podle skupin, nezapomeň.“ Samozřejmě, jsem stále součástí jeho skupiny, a přirozeně, že dostane Á-čko, bez ohledu na to, co udělá.

Táhne mě celou cestou až na parkoviště, které je za budovou. S mými mnohem kratšími nohami můžu těžko držet krok s jeho rychlostí, ale nějak to zvládnu bez zakopnutí. Když se dostaneme k jeho drahému sportovnímu vozu, odemkne dveře a otevře mi je. Strčí mě na sedadlo spolujezdce a nařídí mi, abych se připoutala, než oběhne auto a nastoupí na sedadlo řidiče.

Takovej džentlmen.

Zřejmě mě chce k sobě dostat dostatečně rychle, protože jakmile motor zařve k životu, uháníme z parkoviště. Nevím, jestli bych měla být vystrašená nebo polichocená jeho naléhavostí, jakou mně chce dostat do postele.

Zatímco jedeme k němu domů, ukládám si do paměti cestu jen pro případ, že budu muset jít zpátky do kampusu pěšky. Naštěstí cesta trvá jen pět minut, což znamená, že bych mohla jít domů pěšky a zabralo by mi to pouze půl hodiny. Jsem paranoidní, vím, ale do této situace nevstoupím po slepu.

Jsem překvapená, když zastavíme u moderního, ale malého domu. Očekávala jsem spíš něco jako sídlo. Zaparkuje na příjezdové cestě a vypne motor.

"Tak pojď," přikazuje, když vystoupí.

"Jistě, ale jenom protože si mě tak hezky požádal," povzdechnu, když vystupuji z auta. Už odemyká přední dveře, když se za ním objevím. Zatímco ho následuji dovnitř, dostaví se realita toho, co se chystám udělat. Zavře za námi dveře a já se začnu nepatrně třást.

"Netvař se tak vystrašeně. Ty jsi ta, která učinila nabídku. Pokud to nechceš, otoč se a odejdi. Jen vím, že ti nedovolím, abys mi učinila další.“

Podívám se na dveře a dobře vím, že nemůžu odejít. Pokud odejdu, Ashton se nedostane péče, kterou potřebuje a můj otec mi udělá ze života peklo. Myslím na to, co řekl. Sex je jen to, co si z něho uděláš. Nemusí to nic znamenat. Koho zajímá, že bude můj první? Nikdo to nemusí vědět, dokonce ani on.

"Ne, chci zůstat."

Parker se široce usměje, jeho jamky se prohloubí, tak, jak jsem to nikdy předtím neviděla. "Skvělé, pak pojď se mnou."

Zavede mě do obývacího pokoje, a i když to nemám v úmyslu, otevřeně kolem civím. Stejně jako vnějšek, i interiér je uvnitř moderní a čistý s černobílým barevným schématem. K Parkerovi se velmi hodí.

Můj pohled se přesune od stylu zařízení k Parkerovi, který se pohybuje jako panter, posadí se na černou koženou pohovku a vypadá samolibě jako vždy. Položí ruce na zadní stranu gauče a přišpendlí mě tvrdým pohledem, zatímco tam jen před ním stojím, nejistá, co dělat dál.

"Já ..." začnu, když Parker zatřese hlavou.

"Na kolena, Willow." Jeho hlas je najednou jemnější, ale také výrazný, jako med. Snaží se mě zkrotit? Uklidnit mě svým hlasem? Vypadá uvolněně, téměř jako by jen ležel, připraven sledovat film. A věřila bych tomu, kdyby nebylo boule v jeho džínách, která mi říká, že má na mysli jiné věci.

Část mě se ho chce zeptat, co se stane, když nepadnu na kolena? Přinutí mě? Ostře se nadechnu při vzpomínce na to, jaký to byl pocit cítit jeho rty na mých, na ten oheň, který mě pohltil. Chtěla jsem, aby pokračoval tak moc jak jsem ho chtěla odstrčit, a stále nechápu proč. Proč mě můj nepřítel po tom všem tak moc pokouší.

"Tik tak, Willow. Ztrácím s tebou trpělivost,“ jeho kousavý ton mi říká, že nelže, a nechci riskovat, že ho vyprovokuji ještě víc, než už jsem udělala. Polknu každou špetku pýchy, kterou mám a vykročím k němu. Zdá se, že každý krok trvá věčnost, a když se k němu dostanu, padnu na kolena.

Nohy se mi chvějí a žaludek zvedá, když jsem v kontaktu s chladnou podlahou. Nechtěla jsem, aby moje první kouření probíhalo takhle.

Kleknu si mezi jeho nohy, odstrčím si několik pramínků vlasů, které mi padají do tváře, a zírám na něj čekajíc, až mi řekne, co dělat dál. Chvíli se mnou kochá, jako by snad obdivoval umělecké dílo, zkoumal ho a určoval jeho hodnotu.

Pak, aniž by řekne jediné slovo, sáhne po knoflíku na džínách, zvedne boky, stáhne je dolů a vytáhne svého tvrdého ptáka. Nemohla jsem se odvrátit, i kdybych chtěla. Silný a tvrdý jako ocel, přesně jak si pamatuji.

Parker vypustí hluboký chraplavý smích. "Proč na to zíráš, jako by tě to mohlo zabít?" Protože by mohlo. Ta věc je dlouhá a tlustá a v pekle neexistuje způsob, jak se mi vejde do úst.

"Nezírám," lžu, odmítám mu dát vědět, jak nezkušená jsem v tom všem.

Olízne si rty a položí obě ruce za hlavu: „Čekám, Willow, ale brzy, nebudu čekat. Brzy budu jen brát…“ Odmlčí se a jeho oči se rozzáří něčím, co mi připomíná padoucha, který se škodolibě raduje, když porazí svého nepřítele." Nebo to je přesně to, co chceš..."

"Ne ..." Zatřesu hlavou a přesunu svou chvějící se ruku k jeho ptákovi. Vydechnu, říkám si, že to dokážu. Je to jenom kuřba. Žádná velká věda. Polknu zasténání nad hebkosti jeho hlavičky a pohnu rukou niž, dokud ji neovinu kolem jeho hřídele. Pak se nakloním dopředu a nasaji jeho špičku do úst. Koukám na Parkera, sledujíc každý jeho pohyb, když mu ho kouřím.

"Chci opravdovou kuřbu, Willow, ne nějakou teenegerskou sračku," zavrčí a jednu svou ruku mi přemísti do vlasů. Jeho prsty se roztáhnou skrz pramínky, několik jich zachytávajíc, ale tím to nekončí. Škubne nimi způsobujíc mi bolest, která se mi zabodne až do kůže na temeni. Položím mu ruce na kolena, jsem v pokušení odtáhnout se, ale s jeho stiskem na mým zátylku vím, že by mi to nepomohlo. Má mě tam, kde mě chce.

Nejsem připravená na to, co přijde dál.

Držíc mou hlavu na svém místě, přirazí boky vzhůru a jeho tlustý pták vklouzne až do zadní části mého krku. Och Bože. Můj dávicí reflex se probudí k životu a při proniknutí se mi v očích tvoří slzy. Plíce mi hoří, zápasím s jeho sevřením a snažím se odtáhnout. Mumlavé kňourání vibruje jeho ptákem a když už jsem si jistá, že se mě pokouší svým ptákem zavraždit, odtáhne se, jen aby to udělal znovu.

"Do prdele, tvoje ústa jsou jako nebe," zamumlá, zatímco já se dusím kolem jeho délky. Když se odtáhne, nasaji potřebný dech a ze spodního rtu mi stékají sliny. Znovu mi přitáhne hlavu dolů a já vydávám hlasitý, dávivý zvuk, když mi vráží do krku. Zdá se, že zarytí nehtů do jeho stehen ho pobízí dál, jeho tahy se stávají agresivnějšími a tvrdšími.

Je všude kolem mě. Napadá všechny mé smysly. Všechno, co cítím, je on, nárokuje si mě. Cítím jen jeho bohatou, exotickou vůni. Je divoký a drsný a já vím, že pokud ho jenom trošičku nechám, pohltí mě. Zničí všechno to dobré ve mně.

Když mi pořád šuká ústa a dává mi jen chvilky, abych popadla dech, v mém břiše se začíná hromadit horko. Každý jeho úder posouvá teplo dál jižněji, až cítím vlhkost na svých kalhotkách. Být ním ovládaná mě vzrušuje stejně, jako znechucuje.

"Do prdele, Willow, saj mě tvrději, přiměj mě, abych se udělal do těch pěkných malých úst." Síla jeho hlasu mnou projede. Kupodivu mu chci dokázat, že jsem silnější než on, že mě nemůže zlomit a zároveň ho chci neuposlechnout a říct mu, že to nemohu dělat ... Chci utéct z tohoto domu a nikdy se nevrátit.

Slzy mě v očích štípou, všechen ten zmatek mnou prolítne a objeví se v mé mysli jako jasně blikající neonový nápis. Škubne mými vlasy, což způsobí, že moje kůže na temeni pálí bolesti, několikrát přirazí boky, dokud neucítím, jak mi pulzuje hluboko v krku.

Tak hluboko, že sotva ochutnám jeho příchod. Až když mě pustí a jeho pták se vysune, všimnu si slanosti, která na mém jazyku zůstala.

"To bylo kurva úžasné ..." Parker si povzdechne a usadí se zpátky na gauč. Jeho tmavě hnědé oči jsou zavřené a vypadá uvolněně, jako by mu bylo všechno ukradeno. Nevím proč, ale dlouhou chvíli tam jenom zůstávám a zírám na něj.

Zděšení pomalu proniká do všech mých pórů, když si uvědomím, co jsem právě udělala. Můj pohled klesá na mé ruce a vše, co vidím, je špína, moje kůže je navždy pošpiněná. Nikdy jsem se necítila tak znechucená, tak pošpiněná, po celý svůj život. Ještě horší je, že se stydím, protože hluboko uvnitř se to jedné mé časti líbilo. Zatřesu hlavou abych ty myšlenky zaplašila. Jsem tak zmatená. Teď nevím, co si mám myslet. Vím, že se musím odtud dostat. Musím se dostat pryč od něj.

Než se mi podaří vstát a postavit se na nejisté nohy, dělám jednu věc, kterou jsem si přísahala, že bych nikdy před ním neudělala ... brečím. Slzy mi stékají po tváři, už nedokážu udržet své emoce pod kontrolou.

Ne. Nemůžu. Nebudu.

Parker otevře oči a koukne na mně. Okamžitě se odvrátím. Nechci vidět, jak moc ho baví vidět mě takhle. Rozpadám se, jako to vždycky chtěl. Otočím se na patách a rozběhnu se ke dveřím.

"Willow," volá na mě, ale já se nezastavím. Nemůžu. Odmítám. Překonávám samu sebe, otevírám přední dveře a unikám z domu. Jakmile jsem venku, nechám své nohy, aby mě nesly po příjezdové cestě pryč od jeho domu. Nepřestávám běžet, dokud mě nezačnou pálit plíce, prosíc mě, abych zpomalila nebo padnu mrtvá.

Byla to chyba, obrovská chyba, kterou musím udělat znovu, pokud vůbec dostanu šanci přežit to, co ode mě chce můj otec a Parker.