HY - 8. kapitola

 Překlad: Lenny

PARKER

Sedím venku na lavičce a poklepávám tužkou o učebnici angličtiny. Předpokládal jsem, že budu studovat, ale slunce už zapadá, a já si přeji, aby světlo bylo moje výmluva, ale upřímně, prostě nemůžu přestat přemýšlet o ní. O mém dalším tahu.

Vytočím Alicino číslo s vědomím, že jakmile bude pryč z celé téhle situace, budu mít Willow celou pro sebe. Než telefon zvedne, telefon dvakrát zazvoní. "Ahoj," její znepokojivý hlas pronikne linkou.

"Alice, tady znovu Parker. Udělala jsi o co jsem tě požádal?“

„Ano, dnes ráno jsem se odstěhovala, ale nechápu, proč jsi to po mně chtěl.“ Strach v jejím hlase by mohl být problémem, kdybych se o to zajímal, ale je mi to ukradený.

"Nemusíš tomu rozumět, jediné, co musíš udělat, je to, co řeknu, a nebudeš se muset ničeho obávat." Stisknutím červeného tlačítka zavěsím, než řekne cokoli jiného.

Tento týden jsem Willon zahlédl jenom z dálky. Po svém velkém vystoupení zmizela na několik dní. Poté, co se znovu ukázalo, že neznala své místo v tomhle království. Po svém výbuchu na hodině anglické literatury minulý týden, nepřišla na hodiny. Ve skutečnosti, vůbec neopustila svůj pokoj. Nesnáším to. Nevidět ji, nemoct ji trápit. Jsem zvyklý dělat a říkat věci, o kterých vím, že se ji dostanou pod kůži. Stalo se to drogou. Ona se stala drogou.

Tohle vědomí ve mně utvoří zvrácený pocit. Vím, že moje pronásledování dosáhlo nových výšin. Moje posedlost roste jako rakovina. Prsty mě svědí touhou dotknout se ji, odloupnout všechny její vrstvy a zjistit, zda se mě opravdu bojí.

Možná je stejně tak zvědavá jako já, jak dobré by to bylo, kdybychom se udělali společně. Ne. Zavrčím ve vzteku a nenávidím, že mě vůbec přitahuje. Vzpomenu si na to, co mi řekl můj otec. "Pomsti se, synu. Udělej, co musíš, donuť ji zaplatit.“

Myslím na to, jak mě tu poprvé Willow spatřila a jak jsem jí řekl o tom, aby si dávala pozor. Při těch vzpomínkách se usměji. Tehdy jsem věděl, že udělám cokoli, abych se pomstil. V posledních pár dnech je to ale pro mě čím dál těžší. Nemůžu se k ní dostat, pokud se skrývá ve svém pokoji.

Ale teď, když se Alice odstěhovala, nic mi už nebrání v tom, abych vešel do jejího pokoje a vzal si, co chci. Co si zasloužím. Z té myšlenky jsem jak na trní, ale v dobrém slova smyslu. Jako když jste na hřebenu velkého kopce horské dráhy, chystáte se přejít přes vrchol a sjet dolů v úhlu devadesáti stupňů. Jsem tak vzrušený, málem nevydržím až usne. Energie ve mě bublá, nutíc mě vstát a dát si pár koleček kolem.

Koukajíc do jejího okna testuji svou trpělivost čekáním až zhasne světla. Sekundy tikají, každá z nich jako zrno písku padající z mé ruky, odlítajíc ve větru. Zvědavě sleduji, jak sedí na posteli a hledí na něco v její ruce. Tváři se sklíčeně, a na jejich rtech se objeví něco co vypadá jako mračení, jenže z téhle vzdálenosti to skutečně nemohu říct.

Kdovíproč začnu na hrudi cítit tíseň, přemýšlejíc, jestli se cítí stejně osamělá jako já? Zadrž. Říkám si. Jestli mi ji začne být líto, to už s ní rovnou můžu souhlasit a také s bordelem, který svrhla na moji rodinu. V žádném případě to neudělám. Je lhářka. Můj bratr je nevinný a platí za zločiny jiného muže.

Uběhne další sekunda. Poklepávám tužkou rychlejc a tvrdějc. Moje netrpělivost stoupá. Pak, skoro jako by chtěla říci, Čekám na tebe, zhasne světlo a místnost se zahalí do tmy. Rty se mi zvednou do úsměvu, kterého skutečnou radost cítím jenom já. Počkám dalších deset minut pro jistotu. Chci, aby spala. Díky tomu to bude zábavnější. Lov je součástí vzrušení.

Vejdu na kolej, chovám se, jako bych tam patřil, a nejspíš ano. Kdyby nebylo mého otce, tohle místo by šlo k vodě. Takže svým způsobem celé tohle místo patří mé rodině a mně. Což znamená, že mi nikdo nemůže říct, abych odešel nebo se zastavil.

S každou sekundou jsem netrpělivější, beru dvě schody najednou, až se dostanu na její patro. Zamířím přímo k jejím dveřím, v pěstí svírám přístupovou kartu, která se mi zarývá do dlaně. Když se dostanu ke dveřím, pomalu přejedu kartou skrz mezeru a sleduji, jak malé světlo zezelená. Bingo. Tak potichu jak jen dokážu zatlačím do dveří, abych je otevřel. Ani nevrznou, když se vkradu do místnosti.

Překročím práh, její jedinečná vůně se převalí přese mně a zamrznu na místě. Čert ji vem za to, že je tak svůdná. Jakkoliv to zní divně, její vůně uklidňuje mou rozbouřenou krev, automaticky zhluboka nasávám, jako by to byla droga, a já byl narkoman. Ještě několik uklidňujících nadechnutí a jsem schopen se znovu pohnout.

Pokoj je zahalen do tmy, s pouhým tlumeným světlem z okna, které mě vede. Zvláštní, jak se naše nejkrásnější okamžiky odehrávají ve tmě. Zavřu za sebou dveře, stejně tiše, jak jsem je otevřel, napnu uši, abych uslyšel, jestli vydá nějaký hluk. Když kromě jejího dechu neslyším nic, zakřením se. Spí jako dudek, jak jsem doufal. Tiše kráčím k její posteli, stíny místnosti mě chrání a zastavím, když jsem od ní sotva na metr. I kdyby hned otevřela oči, neuviděla by mě.

Jako totální parchant, tam stojím a chvíli se na ni dívám, dokud se mé oči nepřizpůsobí temnotě, abych lépe viděl obrysy její dokonalé tváře. Bolí mě svaly a vnitřnosti se mi stáhnou. Srdce mi tluče jak zběsilé, až jsem překvapený, že ji ten zvuk neprobudí.

Ještě poslední výdech a jsem připraven na útok. Odpočítávám v hlavě. Tři. Dva. Jeden. Jako divoká kočka pronásledující svou kořist, vrhnu se na ni. Umístím se nad ní, zakryji jí ústa, abych ztlumil její výkřik.

Celé její tělo na vteřinu ztuhne, než se promění v divokou banshee /banší/[1], protože si uvědomí, že to, co se děje, není jen noční můra, ale realita. Jak jsem předpokládal, začne kvílet. Její boj mě vzrušuje. Cítím její strach, proniká vzduchem a vniká do všech mých pórů.

Snaží se mě ze sebe shodit, a když to nefunguje, začne mě napadat nepatrnými údery do hrudi. Bojuje a pokouší se použít nohy jako zbraň na můj rozkrok, ale já ji snadno přemůžu svou vlastní váhou.

Ona je maličký brouček a já jsem zatracený obr.

Ach, jak snadné by bylo ji teď hned rozmáčknout.

"Doufám, že sis nemyslela, že jsme skončili?" Zašeptám proti její kůži na krku. Chci se ji tam zakousnout, ucítit její pulz na mých rtech. Jakmile uslyší můj hlas, přestane sebou mlátit a její ruce padnou podél těla. Na půl vteřiny jsem zvědavý proč? Ulevilo se jí, že jsem to já, nebo prostě zkameněla, protože si uvědomila, o koho jde?

Očekávala někoho jiného? Ta představa do mě přímo vrazí, taky s návalem tělesného vlastnictví, který mně posedne. Chci zařvat do celého světa, že ona je moje. Protože je a měla by to už vědět. Řekl jsem jí to a ukázal mnohokrát. Tahle hra na kočku a myš, kterou hrajeme, může skončit pouze jediným způsobem. S ní pode mnou, jak se podvoluje každému mému příkazu.

 

„Myslela sis, že se můžeš schovávat, a já tě nenajdu?“ Část mě s ní chce zatřást, že je tak hloupá. "Nemáš se kde bezpečně schovat, kam jít, kde bych tě nenašel." Olíznu si rty a podivná touha probodne mé smysly. Hrdlo se mi sevře. Nikdy předtím jsem nechtěl něco takového okusit.

Chci ji políbit, jenom jednou, abych zjistil, jestli chutná tak sladce, jak vypadá. Zjistit, jestli je uvnitř stejně tak zahořklá, jak vím, že je. Udělat to by bylo bezohledné. Hloupé. Neopatrné. Kdyby tady teď byl můj otec, tak by mi vynadal.

Nikdy je nelíbej. Nikdy jim neprojev emoce.

"Chci něco udělat, ale to znamená, že musím sejmout ruku ..." zašeptám. "Jestli budeš křičet, ublížím ti ... a právě teď je to poslední věc, kterou bych chtěl udělat, ale to neznamená, že to neudělám. Vyzkoušej mě, jenom pípni, a já tě budu mít na kolenou s mým ptákem v tvém krku.“

Rychle přikývne hlavou, jako by mi chtěla říct, že bude zticha, a já se usměji proti její kůži. Když zvednu ruku z jejích úst, pořád očekávám, že bude křičet. Kdyby byla chytrá, udělala by to. Dnes večer se cítím jak na trní, pohybuji se mezi správným a špatným a nejsem si jistý, jak daleko zajedu.

„Co chceš?“ Její otřesený hlas pronikne hustou mlhou obklopující mou mysl.

"Tebe ... chci tě cítit. Chci abys mi oplatila laskavost.“ Zabrousím o ni svým ztvrdlým ptákem. Chci, aby cítila tu touhu, kterou ve mně probouzí. Nechci ji chtít, ale přesto ji chci. Chci ji tak moc, až to bolí. Toužím po ní. Potřebuji ji, ale současně mě štve, že je to takhle. Bývalo to jednodušší, ale pak otevřela ústa ... a lhala.

Nyní je moje posedlost poháněna něčím temnějším, něčím mnohem horším, než je touha.

"Ne. Řekla jsem ti, že tě nechci.“ Pomocí rukou na mé hrudi se snaží mě odstrčit, ale moje tělo se ani nepohne. Vydá frustrovaný povzdech a pokračuje: „Znásilníš mě? Jako tvůj bratr znásilnil mou sestru?“ Její otázka mě zastihne nepřipraveného, přivede mě na kolena a na jednu sekundu nevím co ji na to odpovědět.

"Jsi přesně jako on ... že?  Říkáš, že je nevinný, ale pak se chováš jako on. Oba jste podělaní.“

Z ničeho jiného, než z čistého reflexu se moje ruka přesune k jejímu krku. Omotám kolem něho prsty a stisknu dost tvrdě na to, abych odřízl její slova. Ztratila šanci mluvit. Teď, když bude chtít něco říct, bude za to muset bojovat.

"Mýlíš se ... tak zatraceně špatně. Já vůbec nejsem jako můj bratr ...“ Málem se usměji, ale místo toho zesílím sevření, dokud nelapá po dechu. Zvuk, který vydá, vede přímo k mému ptákovi, a i když vím, že je to špatné, tak špatné, ten pocit je skvělý. Oči ji málem vypadnou z důlků a ruce obtočí kolem mých zápěstí, zatímco se mi její malé nehty zaryjí do kůže, dost silně na to, aby mi to způsobilo krvácení.

Ano, zraň mě, Willow.

Svou tváři spočívám na její, uvolním sevření, ale jen natolik, aby se mohla pořádně nadechnout. "Podívej, vždycky jsem byl podělaný, černá ovce rodiny. Dokud si pamatuji, kolem mě vždy byla temnota, ale Brett ... byl ten dobrý. Byl to nejlepší v mém životě, moje skála, můj nejlepší přítel, a ty jsi mi ho vzala.“

"Nevzala ..." zalapá po dechu a já zvednu hlavu, abych se ji mohl znovu podívat do očí. Její zelené oči jsou zalité slzami. Z očí jí stékají dvě velké slzy, kloužou po tvářích, padajíc do mých rukou. Nejsem si jistý, čím to je, že ji nakonec pustím, možná je to kvůli jejím slzám nebo pohledu v jejích očích?

Ano, chci, aby se mě bála. Její strach je ten, který mi způsobuje, že moje krev zpívá, ale způsob, jakým se na mě právě teď dívá ... jako bych ji mohl zabít? Jo, to se mi nelíbí.

"Vzala. Zničila jsi moji rodinu, zničila jsi jeho a zničila jsi mě, všechno jednou jedinou lži.“ Odplazím se zpátky na postel a vložím mezi nás větší vzdálenost, protože právě teď nevím, která část mě zvítězí. Ta, která ji chce vlastnit, nebo ta, která ji chce zničit.

Willow se posadí a přitiskne si přikrývku k hrudi, jako by ji to přede mnou ochránilo. Jak směšné. Její černé vlasy jsou nepořádek a rty má oteklé. Do prdele, ani jsem se nedostal k tomu, abych ji políbil. Ne, že by si zasloužila polibek ... můj první polibek. Nezaslouží si nic, ani tady být a určitě ani mou pozornost.

"Nelhala jsem, Parkere. Přísahám ti. Tu noc tam byl. Viděla jsem ho, jak odchází ...“ Její slova jsou jako kyselý déšť, kapající na mě a požírající mé odhodlání. Už nechci dál poslouchat její lži. Nechci slyšet nic jiného než ticho. Já. Potřebuji. Ticho. Aniž bych přemýšlel o svém dalším tahu, přeruším mezeru, která nás odděluje, zapletu si prsty do jejich vlasů a přitáhnu si ji k obličeji, přimáčknu své rty k jejím a tvrdým polibkem zapečetím svou nenávist. Moje počínání je tak rychlé, že Willow nemá dost času reagovat, dokud už není polibek v plném proudu.

Lape po dechu v mých hladových ústech, uvolní sevření přikrývky, aby mě mohla oběma rukama odtlačit. Odstrkuje mě, ale její úsilí je marné. Nenechám toho, ne teď, když ji líbám. Teď budu ochutnávat, požírat, vlastnit.

S hrstkou jejích vlasů jí stáhnu hlavu dozadu až zakňučí bolestí. Její ústa se otevřou a já toho využiji, abych ji ochutnal. Vklouznu jazykem přes její rty až do jejích horkých vlhkých úst. Nakonec je moje. Zasténá a já cítím, jak ten zvuk projede mnou od hlavy až patě. Potřebuji ji, chci ji.

Bez přemýšlení polibek prohloubím a rozpouštím se v ní. Sklouznu na postel, moje smysly jsou Willow ovládané, její vůně, její chuť, ten pocit její kůže proti mé. Cítím nutkání ji svléknout a šukat ji pomalu a hluboce. Chci ji cítit zevnitř i zvenku. Nic mě nemůže zastavit.

V jednu chvíli mě její malé ruce odstrkují, a v další se omotají kolem mého krku, tahajíc mě blíž. Díky tomu mohu cítit každý pěkně tvarovaný centimetr jejího těla skrz tenoučkou košilku a šortky, které má na sobě. Její bradavky se mi tisknou na hruď a já potlačím zastenání. Chci je sát a kousat.

Willow se pode mnou vrtí, brousí svým tělem proti mému a odvádí mou pozornost jinam. S její štíhlou paží omotanou kolem mého krku mě táhne blíž k sobě, skoro jako by se mě nemohla nabažit. Jako vzduchu, a jediné co nás odděluje je naše oblečení.

Pak mě to udeří. Cítím ten účinek celou cestu dolů až k páteři. Chce to. Pravdou je, že je to šílenost, a při té myšlence vystřízlivím.

Ona to chce... chce mě.

Přeruším polibek, vyprostím se z jejího objetí a zvednu se z postele, potřebuji dostat mezi nás vzdálenost. Oba těžce dýcháme, a dokonce i za šera vidím šok napsaný v její tváři.

Myslí si, že je to hra?

"Co si myslíš, že děláš?" Zavrčím na ni.

„Já?“ zvýší hlas a její obočí vyletí nahoru. "Přišel jsi do mého pokoje, zabral mou postel, pokusil se o ... bůh ví, co ... já neudělala nic ...  To ty. Políbils mě!“ Její prst se zabodne mým směrem a já jsem napůl v pokušení natáhnout se a zlomit ho. Tu potřebu udusím, ale jen stěží ...

"Celou dobu jsi předstírala, že mě nesnášíš -"

"Nesnáším tě!" Přeruší mě.

"Před minutou sis to nemyslela, když jsi se po mě drápala." Nenávidím to... tu moc, kterou má. Jak se stávám slabým, když myslím na ni, jako na mou. "Takhle to nefunguje. To není pro tvoje potěšení. Neurčuješ pravidla. To já." Zuřím, moje čelist bolí pod tlakem zaťatých zubů.

Willow se nezdá být zaskočená mým nově nalezeným hněvem. Ve skutečnosti vypadá, jako by byla připravena na boj. "Možná určuješ pravidla a můžeš mít tady veškerou moc, ale nemůžeš mi říkat, jak se mám cítit. Nikdy nebudeš mít nade mnou tu moc. Nikdy nebudeš ovládat mou mysl.“

A přesně takhle, jsem zpět u toho, že ji chci omotat ruce kolem krku. Místo toho je ale zatnu v pěst. Nutí mě ztrácet kontrolu. My oba jsme chaos, jedoucí kluzkým svahem dolů do pekla, a pokud nebudeme opatrní, oba shoříme na popel.

"Chceš, abych ti ublížil, Willow? Chceš vidět, co se stane, když ztratím kontrolu?“ Můj hlas klesne a něco uvnitř mě praskne.

Její pohled ztvrdne a naroste v odpor. Vidím, jak ji v očích bliká oheň. Pokouší mě. Chce vidět, jak daleko bych zašel, a to mě rozzuří ještě víc, to že má nade mnou tu moc, moc, abych ztratil kontrolu.

Tikám jako časovaná bomba, snažím se ovládnout svůj vztek. Dýchání obvykle pomáhá, ale ne dnes. Její vůně mě obklopuje, dusí mě, připomínajíc mi, kam dál to může ještě zajít ... neschopen odolat, otočím se, zatnu pěsti a vrazím nimi do zdi.

Při dopadu se mi bolest prořízne až do paže, ale vlny euforie, které mnou provlní, mě nutí se usmát jako nemocný hajzl. Bolest, potěšení, to vše se smíchá v jedno. Když se otočím, propíchnu Willow ledovým pohledem, o kterém vím, že pronikne do jejího křehkého srdce.

"Nepleť se mi do cesty kurva, nebo toho budeš litovat. Nechoď do třídy. Nechci tě vidět…“

"Nevyhrožuj mi při pěkné chvilce, Parkere," její hlas je provokující, a jestli zůstanu v této místnosti o sekundu dýl, mohl bych splnit všechny ty věci, které mi malý ďábel na rameni šeptá do ucha.

"Hlídej si záda, Bradfordová," ušklíbnu se jako šílenec, protože vím, že přijde víc, mnohem víc. Budu ji mít na kolenou a na zádech, ale nejdřív musím dostat své vlastní myšlenky a pocity pod kontrolu. Willow možná tohle kolo vyhrála, ale příště nebudu mít slitování.

---

[1] známá jako víla smrti, irská a skotská mytologická bytost, která se projevuje táhlým zoufalým kvílením a pláčem, jímž zvěstuje smrt některého z členů rodiny.