CIM - 14. kapitola

 Překlad: Lucianna

Gunnar si dovolil malý úsměv, spokojený se sebou víc, než byl za poslední týden. Tohle byl dobrý nápad, zapsat Katy na požární inspekci v kempu. Jestli prohlédla jeho lest, nebo jí bylo podezřelé, že se zapsal na stejnou inspekci, nenašel žádný náznak v těch jejích šedých očí.

Denní vedro zesílilo na jeho ramenou a on se podíval na hodinky. Oběd. Perfektní. Většinu rána pracovali potichu, pohybujíc se od místa k místu a zajišťovali, aby každé ohniště bylo řádně udržované, nevykazovalo žádné zbytky nevhodného hoření a mělo poblíž veškeré potřebné bezpečnostní vybavení. Ale teď, se sluncem vysoko a s kručícím žaludkem, byl konečně čas, zkusit překonat něco z té zatracené trapnosti, která mezi nimi pulzovala.

„Dáme si přestávku,“ řekl.

Katy na něj pohlédla, dlouhé nohy ohnuté v nízkém podřepu, u kraje ohniště. „Jsem v pohodě, ale jestli chceš, tak si dej pauzu.“

„Je čas oběda.“

„Nevzala jsem si nic.“

Gunnar rozšířil úsměv. Další bod do skóre pro něj. „Přinesl jsem dost pro oba.“

Zavrtěla hlavou a zadívala se do popela táborového ohniště, jako by tam mohly ležet diamanty. „Jdi na to. Já vážně nemám hlad.“

„Fajn, nejez, ale můžeš si sednout a odpočinout pár minut. Šéfův rozkaz.“

S povzdechem tak silným, že by mohl zahýbat listy na stromech, se Katy vytáhla do stoje a přešla k blízkému piknikovému stolu. „Jo, jo, pane,“ řekla, když sebou plácla na lavičku.

Gunnar se snažil zachytit její pohled, toužil po jediném náznaku toho rozpustilého lesku, ale ona odvrátila zrak a vrhla pohled do lesa. Chvíli ji sledoval, užíval si tanec slunečních paprsků v jejích vlasech. Zkroutil prsty, jak se bolestivě chtěl dotknout těch ohnivých pramenů. Sevřel je do pěstí a zamířil ke stromu blízko uličky, kde mě ve stínu svůj batoh s výstrojí.

Otevřel batoh a cestou v něm zalovil. Když došel ke stolu, postavil na něj plechovku energetického drinku a podal jí ho. „Jsi dehydrovaná.“

Nakrčila nos. „Díky, ale nemám tohle ráda. Napiju se vody, jakmile se dostanu domů.“

Posadil se naproti ní, pak otevřel plechovku mezi nimi na stole. „Ale já chci, abys tenhle vypila.“

„Ne, jsem v pohodě.“ S nuceným úsměvem, odstrčila plechovku k němu a zopakovala své odmítnutí tím, že strčila ruce pod stůl na klín. „Nejspíš ho potřebuješ víc než já.“

Tlačil ji zpátky a nepřestal, dokud se téměř nedotýkala její hrudi.

Její úsměv zmizel. A skoro jako by se v její hlavě sepnul vypínač, ztuhla jako kámen. Pleť jí zbledla a dýchání bylo mělké. Vteřiny se natáhly do minuty, když tiše zírala do jeho očí, jakoby doufala, že najde odpovědi na všechny své nezodpovězené otázky. Gunnar znal ten pohled, když ho vídal každý den v zrcadle, od té doby co mu bylo osm, až krátce potom, co mu bylo sedmnáct, když vzal práci na rybářské lodi, která neměla zrcadla. Naskočil na loď v Oslu, zavolal své tetě, že je v pořádku a zůstane v kontaktu, a vydal se prohledávat svět, kvůli těm odpovědím.

Sakra, stále je hledal. „Vypij to, Katy.“

Cukla sebou a přerušila oční kontakt tím, že jednoduše koukala dolů na plechovku. „Já nechci… nemůžu.“

To už věděl. Co nevěděl, bylo proč.

„Proč nemůžeš?“ zeptal se tiše.

Les znovu ztichnul. Víc vteřin se protáhlo do minut, než uviděl, jak se celé její tělo nafouklo hlubokým nádechem a pak splasklo, při silném zachvění. „Protože…“ Další vteřiny uběhly. „Protože naposledy, co jsem se napila toho, co mi někdo dal,“ řekla, stále se dívajíc dolů, „jsem zjevně strávila zbytek noci tím, že jsem byla zná-byla sexuálně napadená.“

No, kurva. „Vysvětli to zjevně,“ nařídil jemně, i když se připravoval na odpověď.

„Byla jsem… probudila jsem se v motelovém pokoji, druhý den ráno,“ řekla sotva slyšitelným šepotem, „nahá, roztažená a připoutaná na posteli, a každá buňka v mém těle křičela bolestí a… a nevěděla jsem proč.“

„Kdo tě našel?“

„Trvalo mi to skoro celý den,“ pokračovala tiše, její paže se pohybovaly velmi pomalu, jako by si třela pod stolem zápěstí, „než jsem se byla schopná osvobodit.“

„Řekni mi jeho jméno.“

„Není důvod, abys znal jeho jméno, protože už je… zabila jsem ho.“

Stálo ho to všechnu sílu vůle, kterou měl a i tu, o které netušil, že ji má, aby nezařval. „Vadilo by ti říct mi aspoň, kde je tělo toho bastarda pohřbené?“

Skoro se zhroutil, když vzhlédla – ne na něj, jednoduše k němu – a Gunnar viděl slzy, které hrozily vytrysknout z očí bez emocí.

„Myslím, že stále pohřbený pod několika tunami sněhu, na nějaké hoře ve Švýcarských Alpách.“

Samozřejmě že byl, protože pohřbila jsem ho v Idaho, by dávalo moc velký smysl.

Postavila se, ten pohyb konečně osvobodil její slzy do dvou vlhkých cestiček v prachu na její tváři. „Tenhle rozhovor je u konce,“ řekla a vyrazila k lesu.

„Katy.“

Zastavila se, podívala se přímo na něj a z těch dvou cestiček v prachu, byly nyní řeky. „Vlastně, nikdy neproběhl. A jestli to někdy zkusíš znovu nadnést, nebudu… nejspíš tě taky zabiju.“

Věřil jí, rozhodl se Gunnar, když sledoval, jak jde tiše pryč. Ne tu část, že by ho zabila; ale že ten bastard, co ji znásilnil, byl zcela jistě mrtvý. A Gunnar věřil, že Katy věřila, že za to byla nějak zodpovědná. Zavřel oči a sklopil hlavu na stůl, se zavrčením a přáním, aby ho nepředběhla.

A pak začal další bitvu sám se sebou, tentokrát, aby nahradil představu jí, jak je zdrogovaná, spoutaná a týraná, představami z posledního měsíce, kdy ho živá, koketní čarodějka, uchvátila zabijáckými úsměvy a život-zachraňujícími polibky.

Sakra, on by nejspíš nezmizel na dva týdny; on by pravděpodobně ještě stále utíkal.

A ona se vyrovnávala s důsledky. Sama. Tisíce mil od domova. Když řekla cizincům na nějaké klinice, nebo pohotovosti, co se stalo, a pak se skrývala v Idaho, zatímco se uzdravovala – také sama. Protože pokud by to Katy řekla někomu ze své rodiny, určitě by nebyla ve Spellbound Falls teď; byla by zamčená ve svém dětském pokoji v Pine Creek, s jejími rodiči příliš otřesenými, aby jí pustili vůbec samotnou do obchodu.

Nevinil by je, protože i když si nedovedl představit peklo, kterým Katy musela projít – a ve kterém stále je a nejspíš bude navždy – chtěl by dohnat toho bastarda a sám ho zabít. Nebo ho zabít znovu, pokud už by byl mrtvý, i když by musel vylézt na zatracenou horu, aby to udělal.

Gunnar se posadil rovně. To byl důvod, proč to Katy neřekla rodině; ne proto, že by měla strach, že by ji nespustili z dohledu na příštích sto let, ale protože věděla, že by šli po tom bastardovi.

Ale z nějakých důvodů, které nedokázal pochopit, to řekla jemu a nevědomky mu poskytla dost dílku do skládačky, aby jejímu násilníkovi dal jméno. Protože pravděpodobnost, že jeden z těch mužů na školní oslavě té noci, také nedávno zemřel, byla jedna ku bilionu.

Když nakouknul mezi stromy a zahlédl záblesk jejích ohnivých vlasů aspoň tři táborová místa daleko na cestě, vytáhl Gunnar telefon a zavolal tomu zatraceně nejlepšímu vyhledávači, kterého nemohl koupit za žádné peníze. „Potřebuju, abys mi zjistila, jestli nějaký horolezec, nezemřel ve Švýcarských Alpách, během posledních šesti týdnů,“ řekl, jakmile byla linka zvednutá. „Chci jeho jméno, jak zemřel, kdy přesně.“

„Brandon Fontanne, věk čtyřicet šest, a náhle se skácel mrtvý k zemi, dvě stě metrů od vrcholu Matterhornu, přesně před dvěma dny.“

„To nemůžeš vědět jen tak z hlavy.“

„Jistě že můžu, když jsem viděla jeho obličej na každém zpravodajském kanálu, jednou za hodinu, poslední dva dny. A děkuji za optání,“ řekla protáhle. „Cítím se dost dobře, dneska. A ty? Vidím, že tě nikdo během posledního měsíce nezabil.“

Gunnar sklopil bradu na hruď. „Omlouvám se. Byl jsem… zaneprázdněný.“

„Pokud je to ta skotská dívka, kterou pronásleduješ, co tě udržuje tak zaneprázdněného, že nemůžeš zavolat a zjistit, jak se má tvoje drahá, stará teta, pak ti odpouštím – za předpokladu, že je tak sladká, jako hezká.“

Gunnar zaklel pod vousy. „Dneska vyhodím Hansona. Tentokrát neblafuji, May. Platím toho chlapa za to, aby držel pusu zavřenou.“

„Vyhodíš svého technického guru, a budeš si muset hledat i jiného vyhledávače.“

Gunnar nemohl potlačit úšklebek. „Prosím, řekni mi aspoň, že tentokrát jsi ho dostala za víc, než pár jablečných koláčů a nějaké sušenky.“

„Víš, kolik stojí poslat koláče a sušenky do Toronta? A když mi konečně zavolal před dvěma týdny, ten malý podrazák řekl, že protože pracuješ na něčem osobním, má pocit, že to stojí za dovolenou v Reykjavíku, v mém nově přestavěném domě, na celý měsíc.“

Gunnar se otevřeně zasmál. „To by tě mohlo naučit, obchodovat s počítačovým hackerem. A nevaroval jsem tě před vystavováním fotek tvého domu, na Facebooku?“

„Na co pak je, že mám kuchyň pro šéfkuchaře, když bych to nemohla ukázat přátelům?“

„Což mi říká, že ses spřátelila s někým, o kom jsi nevěděla, že je kyber-zločinec.“

„Kterého platíš za to, provádět tyhle zločiny.“

No, nachytala ho. „Takže, co je za problém? Posíláš Hansonovi koláče teď už skoro dva roky, a máš tři volné pokoje a nikoho, kdo by jedl tvé kuchařské výtvory. Nabídni mu, ať zůstane pár týdnů a nakrm ho, až praskne.“

„Gunny,“ zavrčela šeptem. „Nemůžu pustit virtuálního cizince do svého domu. Pokud víme, ten muž melouchaří jako nájemný vrah. A když mě nezabije ve spánku, umřu ponížením, až sousedé začnou drbat.“

„Hanson je jen dítě, teto May, ne víc než jednadvacet, nebo dvaadvacet let starý. Sousedé si budou myslet, že zase sbíráš zbloudilce, ne že máš žhavou aférku s cizincem.“

„Je jen dítě?“ řekla překvapeně. „Po telefonu zní staře. Celou dobu, si ho představuju jako šprta ve středních letech, s tlustými brýlemi a řídnoucími vlasy, který je závislý na sladkostech. Och, ten ubohý drahoušek, je jen hladové dítě. Teď se cítím špatně, že jsem utekla.“

Jeho špionský smysl se napjal. „Utekla? Kde jsi?“

Usmála se. „Och, jen malý odpočinek a relaxace. Budu zpátky, než se Hanson dostane do města.“

„Buď opatrná,“ varoval ji Gunnar. „Začneš o něj pečovat a zjistíš, že máš stálého hosta. A jak dobře víš, platím toho ubohého drahouška dost na to, aby si najal osobního kuchaře. Takže, neřekli, co způsobilo, že se ten bastard skácel mrtvý, dvě stě metrů pod vrcholem?“

May, se odmlčela, jako by očekávala, že řekne něco dalšího. „Uhm, nebudou to vědět, dokud nevykopou jeho tělo z laviny, kterou způsobil, když spadl, a neprovedou pitvu. Ale jen do toho, a nepřestávej takhle nadávat,“ štěkla. „Jsem si jistá, že to slečnu MacBainovou opravdu zaujme. Takže,“ blábolila dál, když si odfrknul, „pokud jsi v nějakém městě v Maine, na které si musím vzít lupu, abych ho našla na mapě, proč se ptáš na mrtvého horolezce… Počkej chvíli,“ zamumlala a její tón byl měkčí a roztržitější.

Gunnar si povzdechl. Musela vytáhnout tablet.

„Tady to je,“ řekla po chvilce. „Předpokládala jsem, že Fontanne musel být vysoce respektovaný v horolezeckém světě, aby ovládl na dva dny světové zpravodajství, a já vidím, že byl hostujícím instruktorem na tom kurzu záchrany v divočině, kde byla tvoje skotská dáma.“ Trochu zalapala po dechu. „Vlastně, vedl seminář o technickém lezení na kurzu slečny…“

Teta May znovu ztichla a pak si ztěžka povzdechla přes linku. „Prosím, neříkej mi, že jsi věnoval celý ten čas a energii pronásledování té ženy, jen abys zjistil, že je citově zadaná. Gunnare Wolfe,“ dodala rychle, svým káravým, chraplavým hlasem, „raději se nezaobírej představami, že zasáhneš a vyléčíš jí rány.“ Ještě delší pauza, tentokrát. „Och, zlatíčko,“ řekla jemně. „Srdce se rozsypou na tisíc kousků, když jsme byli opuštěni, nebo zrazeni, a nikdo – ani osmiletý kluk, a dokonce ani úžasný muž, kterým se stal – nemůže nikdy to srdce spravit úplně.“

Gunnar na oplátku ztichnul, když mu vzpomínky, o kterých si myslel, že už jsou pohřbené hluboko, stáhly hrudník.

„Za tebe je tak těžké se modlit,“ zašeptala, May. „Půlku času se modlím, abys našel ženu, která si tě zaslouží, a půlku času se přistihnu, že se modlím, abys ji nenašel.“

„Tohle není úplně případ zlomeného srdce, tetičko,“ odpověděl stejně tak tiše. „Vlastně, jsem si dost jistý, že Katy z duše nenávidí Fontannea.“

Další hluboký povzdech a pak, „Je tak sladká, jako hezká?“

„To mi řekni,“ řekl suše. „Měla jsi její jméno celé dva týdny. Sakra, nejspíš víš o Katherine MacBainové víc, než já.“

„Touché,“ řekla a nadšeně se zasmála, což ho trochu znervosnělo. „Nešla na vysokou,“ pokračovala, May.

„To ani já ne.“

Přes telefon se ozvalo odfrknutí. „Není žádný vysokoškolský obor, který bys nezvládl. Takže,“ přidala rychle, „pokud jsi utratil desítky tisíc dolarů za létání po světě, musel poslat nejspíš dalších deset tisíc za laskavosti a předstíráš, že jsi hasič, hádám, že jestli ta dívka není sladší, než Matka Tereza, pak musí být pekelně dobrá v posteli.“

Gunnar si znovu položil hlavu na stůl. „Hned potom, co vyhodím Hansona,“ zamumlal do telefonu, „odeberu tvoje jméno ze všech svých účtů a začnu posílat své účty za palivo, jinému účetnímu.“

Další odfrknutí. „Jako by ses mě tím zbavil.“

„Taky, jsem teď velitel hasičů. A Katy…“ Zavřel oči. „Milovala bys ji, teto.“

„Už se stalo,“ zašeptala, May. „Protože ji miluješ ty,“ dodala o chviličku později.

Vystřelil nahoru. „To jsem nikdy neřekl.“

„Nemusel jsi. A víš co, Gunny?“

„Co?“ sotva dokázal ze sebe dostat, když praštil hlavou zpátky na stůl.

„Taky miluju tebe.“ Maličko se zasmála, když jeho jedinou odpovědí bylo ticho – protože sakra, je zatraceně těžké mluvit, se srdcem v krku. „A víš co ještě?“

Tentokrát dokázal jen zabručet.

„Minulý týden mi obnovili pas, a mám ošklivý případ cestovní horečky,“ řekla a její smích náhle skončil, když linka ztichla.

Gunnar otevřel ruku a nechal telefon spadnout na stůl, s dalším zasténáním, jen aby vystřelil nahoru se zaklením, když mu došla konečně její slova.

Do prdele, ona je na cestě sem!

Do Maine.

Vidět na vlastní oči, jestli si ho Katherine MacBainová zaslouží.

Sakra. Jestli nenajde slušný dům k pronájmu, bude muset jeden koupit, protože nemůže nechat May, aby se trmácela do kadibudky pokaždé, když by potřebovala… Ne, počkat. Pokud koupí dům, zůstane tu měsíc, ale uteče domů se staženým ocasem do týdne, pokud koupí jen další spacák.

Gunnar se postavil, strčil telefon do kapsy, s poraženým povzdechem. Možná je kretén, ale má své hranice, když dojde na to, aby někdy nechal tu, která byla nejblíže matce, spát v dřevěné stanu.