CIM - 23. kapitola

 Překlad: Lucianna

„Jsi si jistá, že ti nevadí počkat v domě, teto May?“

Ze zadu kabiny dodávky, sledovala Katy Gunnarovu tetu, jak mu věnovala vážně zneklidněný pohled. Skousla si ret, přemýšlejíc jestli a kdy, mu řeknou, že už se setkaly a že jeho teta, lépe známá jako Mayme, byla dost možná důvodem, proč oni mají vůbec nějakou budoucnost.

„S kým přesně si myslíš, že mluvíš, Gunny? Je tohle show pro tvou dívku?“

Gunnar se ušklíbl. „Jen se snažím být dobrý hostitel.“

„Dobrý hostitel? Bere dobrý hostitel svého hosta na záchranný výjezd? Nechá dobrý hostitel svého hosta v dodávce, zatímco se hodiny potlouká po lese? Nechá dobrý hostitel svého hosta čekat samotného v domě, zatímco navštíví svou dívku u ní doma?“

Úzkost sevřela Katy hrdlo. Tohle nebyl zrovna druh dojmu, který chtěla udělat na Gunnarovu jedinou skutečnou rodinu, zvlášť jako přídavek k citovému zhroucení, onehdy na chodníku. Věděla, že to byl špatný nápad, nechat ho, aby ji odvezl domů. Mohla se prostě vrátit na stanici s týmem a přespat tam.

Ale byl tak vytrvalý a teta May nevypadala zase tak otráveně, když se pro ten plán rozhodli. Vlastně, měla v očích třpyt, který způsoboval, že to vypadalo, jako by celá ta věc, byla její nápad. Katy usoudila, že musí udělat nějakou kontrolu škod a to rychle.

„Je mi to tak líto, teto May. Tahle návštěva pro vás musí mít hrozný začátek. Gunnare, prostě mě vyhodíš a vezmeš svou tetu domů. Potřebuje si dát nohy nahoru, zatímco jí uvaříš dobré jídlo.“

Prakticky naráz, propuknul Gunnar a teta May, v hlasitý smích. „Och, bude v pohodě, Gunny. Tahle je ochránce. Hádám, že pátrání po ní, nakonec nebylo chození v kruhu.“

Katy otevřela pusu. Vtipy ji příliš často nezastihly nepřipravenou. Co to bylo to o tom hledání jí? Zírala na Gunnara a pak zachytila jeho pohled ve zpětném zrcátku. I když měl u očí vrásky od smíchu, zahlédla v jejich hlubinách nervosní záblesk. „Vítej v klanu,“ řekl. „Nikdo se nedostane dovnitř, pokud neprojde testem tety May.“

Nebo testem Mayme, zjevně. Katy se znovu, s hlubokým povzdechem, opřela a nakonec podlehla muzikálnímu smíchu May. „Páni, třásla jsem se tady vzadu. Byli jste velmi přesvědčiví.“

„Nikdy neškodí, připomenout mladým lidem, kdo velí,“ ušklíbla se, May. „Ale vážně, chci, abyste oba věděli, jaké potěšení bylo, sledovat vás dneska v akci. Vím, že jsi řekl, že mám zůstat v dodávce, Gunny, ale jak bych se mohla nezvednout a nejít pomoct hledat ty děti? Když jste volali vysílačkou, že jste je našli, cítila jsem se, jako bych pomáhala zachránit svět. A pak, když se objevil ten orel a doslova vedl celou naši skupinu k vám dvěma… no, to byl druh magie, o kterém jsem ani do dneška nevěděla, že existuje.“

Celé Katyino tělo se zahřálo. Byli svědkem něčeho zvláštního, dneska, a to říkalo mnohé, když magie jednoduše definovala celé Spellbound Falls.

„Myslím, že si špatně vykládáš tu roli orla, teto May, ale jsem šťastný za výsledek.“

„Och, nebyl jsi tam, Gunny. Slyšela jsem toho orla pískat a pískat, dokud si nebyl jistý, že dáváme pozor. Prostě létal sem a tam, mezi hledajícími, skoro jako by nás shromažďoval z oblohy. A pak, jsme najednou viděli vás všechny, dole pod svahem. Říkej si, co chceš, ale já vím, že ten pták měl plán.“

„Tentokrát budu hlasovat s tetou May,“ řekla Katy. „Samozřejmě, já jsem ta, která ti v první řadě, řekla o Telovi.“

„Tahle dívka je chytřejší a chytřejší, Gunny.“ Teta May se ohlédla a mrkla, a Katy měla pocit, že nejen prošla testem, ale také získala opravdu silného spojence.

„No, mám dost rozumu na to, abych se nehádal ani s jednou z vás, takže si myslím, že tahle konverzace je u konce,“ řekl Gunnar a zajel dodávkou na svou novou příjezdovou cestu. „Nezdržím se dlouho, teto May. Jen se chci ujistit, že tahle se dostane skutečně domů a odpočine si po dnešním hrdinství.“

„Gunny, jsem tak unavená po tomhle malém dobrodružství, že všechno co chci, je horká koupel a dlouhé zdřímnutí. A je velká šance, že se to zdřímnutí protáhne až do rána. Takže kvůli mně nepospíchej.“ Naklonila se a políbila ho na tvář, pak otevřela dveře a vystoupila z auta. „Myslím, že budeš chtít jet tady, drahá, tak co kdybys vylezla ven a objala mě, než odjedeš.“

Katy vyskočila ven a uháněla kolem dodávky, trochu s lítostí, že musí dát sbohem, téhle úžasné ženě, zvlášť teď, když to byla víc, než cizinka na chodníku. Otevřela náruč doširoka a objala ji tak pořádně, jako byla objatá sama. „Jsem tak šťastná, že jsem vás poznala, teto May. Jste zcela jasně a zaslouženě, nejspeciálnější osobou v Gunnarově životě.“

Žena se odtáhla a podívala se na ni, s povědomým zábleskem v očích. „Už ne, drahoušku. S jistotou cítím, že budeme tenhle titul sdílet.“ Po rychlé polibku Katyiny tváře, zamířila ke dveřím. „Vy dva běžte… se uvolnit,“ řekla s lascivním mrknutím. „Doženeme to zítra.“

„No, to je teta May,“ řekl Gunnar, když Katy nasedla zpátky do auta.

„Nemyslím si, že bych ji mohla mít víc ráda,“ řekla mu a stiskla rty kolem tajemství, které ona a May, sdílely. Vyjde to najevo dost brzy, usoudila, a mezi tím, on má také své tajemství, na které by měl odpovědět. „Co znamenalo to hledání mě?“

Gunnar vykulil oči a sevřel tvrdě volant, než na ni nakouknul. „Jo… tohle… já, uhm…“

Katy se usmála, jeho reakce dávala tvar tomu, co byla řada náhodných komentářů. Některý z hasičů se zachytil v její fantazii? Neměl ji v první řadě hledat. Hon na divoké husy. Zastavila jeho koktání zvednutou dlaní. „Prostě mi odpověz na tohle: má to co dělat s mou přítelkyní Jane?“

Ústa se mu zachvěla a on svěsil hlavu. „Zdá se být moudré její účast ani nepopřít, ani nepotvrdit.“

Vyštěkla smíchy. „Och, znáte jeden druhého velmi dobře.“

„Chystal jsem se ti to říct, přísahám.“

Katy si zkřížila ruce a zvedla obočí. „Vážně? A kdy jsi měl v plánu to udělat?“

Znovu sklopil hlavu. „Na to jsem ještě nepřišel.“

Zavrtěla hlavou a pozorovala ho. Existoval laskavější, svůdnější a rozkošnější muž? „Odpouštím ti,“ řekla. „Jelikož znám Jane velmi dobře, jsem si dost jistá, že jsi nikdy neměl na výběr.“

Gunnarova tvář se rozzářila a podíval se jí do očí. „Jestli to něco vylepší, byl to ten zatraceně nejlepší rozkaz, jaký jsem kdy dostal.“

„Velmi dobře zahráno, pane Wolfe,“ řekla Katy s úšklebkem. „Teď, pojďme se uvolnit.“

***

Dojeli do kempu v rekordním čase, a oba se celou cestu usmívali. Gunnar jí držel za ruku, když řídil, zvedal ji ke svým rtům na každém stání na červenou, takže, kromě toho, že ji to naplnilo nejúžasnější kombinací něhy a touhy, byla také jako na sexuálních špendlících a jehlách, když konečně dorazili.

„Takže tedy, tvoje chata?“ Gunnarovy oči nikdy nebyla tak modré, a Katy doslova nemohla najít slova, aby mu odpověděla.

Jeho koketní výraz opadl. „Já… uhm… takže… víš, že nemusíme na nic spěchat. Nikdy nebudu chlap, který tlačí na pilu, nebo se naštve. Řekneš mi kdy a…“

„Jeď ke tvé chatě,“ vyhrkla Katy.

Vykulil oči a skoro se usmál. „Vážně?“

„Samozřejmě, vážně. Máš představu, kolik nádherného času, jsi ztratil s tou ´eee… uhm… takže´věcí?“

Bez dalšího slova, dal zpátečku, otočil se a vylétl po štěrkové cestě. Smykem zastavili před chatou, identickou s její, ačkoliv bez stříbrné zvonkohry u předních dveří. „Jak jste žádala, mademoiselle. Vítejte u Wolfea.“

Povytáhla na něj obočí. „Mluvíš francouzsky?“

„Myslím, že frangličtina, by byla příhodnější název.“

„Frangličtina?“

„Oui, oui.“

„Radši přestaň mluvit a dostaň mě do chaty, než každý kousek mého zájmu uschne, monsieur.“

Se srdečným smíchem, Gunnar vystřelil z kabiny, oběhl auto na její stranu, vzal ji do náruče a nesl ji k předním dveřím. Pak, když zjistil, že má obě ruce zaneprázdněné, podíval se na ni s takovou starostlivou rozpolceností, že se začala hihňat. „Dej mě dolů. Ten klíč od dveří, je v tuhle chvíli zcela jasně nejkritičtější částí téhle rovnice.“

Řídil se jejími pokyny, jako posedlý muž, a Katyiny nohy dopadly na zem rychle, ale jemně. Zmateně sledovala, jak prohledával klíče, pak se potýkal se zámkem, a konečně prudce otevřel dveře tak doširoka, jak to jen šlo. „Prvotřídní dřevěný stan, k vaší dispozici.“

Vstoupila dovnitř, jako by tam nikdy předtím nebyla, a ve vteřině si všimla, že jeho pruhovaná přikrývka taky není zrovna hladce ustlaná, a že každý povrch v chatě, nese šálek od kávy. Buď je považoval za stylistické vylepšení, nebo ani on nebyl nejlepší v uklízení po sobě. Ze všeho nejvíc, ji potěšila upřímnost – žádné starosti s maličkostmi, přesně jak se prezentoval. To byly těžko dosažitelné hodnoty, jak v životě, tak u lidí.

Beze slova, se otočila a chytla ho, a přitáhla do stejného druhu objetí, jaké použil na ni v lese. Usmál se – překvapení měl zcela jasně rád – a díval se jí do očí, zatímco čekal.

„Musím vést, nebo co?“ vydechla Katy.

„Rozhodně ano.“ Sklouznul jí rukama po zádech a přitiskl ji blíž. „Tentokrát.“

Nakoukla na něj a začala mu pomalu rozepínat košili. Když se jí k doteku otevřela jeho široká, ostře řezaná hruď, stáhla se a pomalu rozepnula svou vlastní košili, aniž by odvrátila pohled.

Jeho dech se zintenzivnil a cítila tu nedočkavou energii v jeho rukách, když jemně třel její záda. S malým úsměvem, od něj odstoupila a, s očima stále zafixovanýma na jeho, opatrně odstranila všechno oblečení, které oddělovalo její kůži od jeho. Zalapal po dechu a olízl si rty, ale čekal, prostě jen čekal.

Katy nebyla schopná se udržet, aby se ho nedotkla, tak se natáhla a odtáhla mu košili dozadu. Přitiskla mu ruce na hrudník a pak políbila kůži mezi svýma rukama. Naklonil se dopředu, aby ji políbil, ale jemně ho držela zpátky. Zvedla se na špičky a políbila dolní část jeho krku, nadechujíc se jeho pižmové, dřevité vůně. Pak ho políbila na bradu a konečně na rty.

Dotkly se nejdřív lehce, a pak, přesně jako se smazaly hranice mezi jejich těly v lese, atomy a molekuly převzaly vládu, spojily se, a smísily se v novou, chemickou sloučeninu. Katy zalapala po dechu při tom pocitu, při té síle, jednoduše být u něj, a hluboko uvnitř, vyklíčil malý záchvěv úzkosti. Co když ji to pohltilo? Co když naprosto ztratila kontrolu? Co když nebyla připravená?

Nakoukla mu do očí a její duše se uklidnila. Chtěla tohle. Každý její kousek tohle chtěl. A ztratit kontrolu v něčem žádoucím, rovnocenném a skutečném, znamenalo přijetí, ne pohlcení. Byla tady v bezpečí, s ním. Oba to věděli.

Rozpálená jistotou, Katy rozdělávala Gunnarův pásek, když ho tlačila pozadu k posteli. Usmál se dolů na ni, pohled mě žhavý, ale stále něžný. Kdo byl tenhle krásný, úžasný, trpělivý, mužný fénix? Rozhodně si zasloužil být odměněný, a ona se chvěla při pomyšlení na potěšení, které jeho odměna, mohla dát jí.

„Teď,“ zašeptala k němu.

Zvedl levé obočí, jako by se ptal, jestli si je jistá. Zvedla své v odpovědi a pak ho strčila na postel. To spojení začalo znovu, jak hladové prsty objevovaly každou křivku a prohlubeň. Líbali se, až nemohli dýchat, těla se prohýbala, aby si byla blíž a blíž. Jak se toho mohla někdy bát?

„Nemám slov pro to, jak jsi krásná,“ zamumlala Gunnar, když se zvedl, aby se na ní s láskou podíval.

Katy se usmála. „Slova nejsou přesně to, co čekám v tuhle chvíli.“

Znovu zvedl tázavě obočí, oblouk byl tentokrát vyšší a smyslnější. Jeho prsty jí tančili po kůži, a klouzaly níž a níž.  „Takže, řekni mi. Co čekáš, přesně?“ řekl, právě když ty prsty, našli svůj cíl.

Chraplavý zvuk – částečně povzdech a částečně zalapání po dechu – vyšlo z jejích rtů a Katy cítila, jak se jí chvějí víčka. „Přesně tohle,“ dokázala ze sebe dostat, a ta slova unikla jako dlouhé zasténání bez dechu. „Dělej mnohem víc tohohle.“

S prohnutými zády, se vtiskla do jeho rytmu, to hudby svého potěšení. Jak se uvnitř ní tvořily vlny, slibující tu nejskvělejší explozi jejího života, otevřela oči a doslova cítila, jak se zvedá do jeho pohledu – do nekonečně modré oblohy, mořské vody a mořského stavu blaženosti. Chytla jeho předloktí a srovnala jeho tempo se svou pánví, nárokovala si ten pocit a na oplátku ho nechala, nárokovat si ji. Proč, och proč, tohle nedělali mnohem dříve?

Když intenzita klesla a on, s něžným, tělo-spalujícím polibkem do ní vstoupil, Katy věděla proč. Tady a teď, byla každá buňka v jejím těle připravená na tuhle chvíli, a ona se zachvěla s novým hladem. V tomto vesmíru, vesmíru jejich těl, neexistovalo nic jiného, než poezie přírody, plynulost a účel. Nic nebylo ztraceno a všechno bylo dáno, když se tiskli, vinuli a objímali jeden druhého.

Katy se znovu ztratila v Gunnarově pohledu, když si nový druh magie, nárokoval její tělo. Zalapala po dechu, když viděla sílu jejich pouta, tu pomalu, rovnoměrně se tvořící vášeň a spojení a, ano, lásku, v jeho nekonečné modři očí. Tentokrát, si její duše povzdechla. Také tam bylo nalezeno uzdravení. Nemohla to pokazit; byl to její osud.

Vyvrcholili jako jeden, síla potěšení se valila skrz ně, dokud už se nemohli pohnout. Aniž by ji opustil, sklouznul Gunnar k jejímu boku a přitáhl ji blíž, objímajíc jí paží, když jejich srdce vydávala zprávu jeden druhému. Katy položila ruku nahoru na jeho paži, neschopná přestat hladit jeho kůži. Nejspíš by se už nikdy neměli znovu obléct, usoudila.

V jednu chvíli, o několik okamžiků později, ji vzal Gunnar za ruku. Přejel svou rukou několikrát nahoru a dolů, pak zvedl hlavu a podíval se na ni. „Je pryč,“ řekl.

„Co je pryč?“ zeptala se, mysl stále zasněnou.

„Tvá jizva.“

Záchvěv úzkosti se vrátil, ale Katy ho smetla pryč. Její matka jí vyléčila kůži a Gunnar tu jizvu pod ní. Jednou mu řekne, že její dar je dědičný, a že kromě toho, že má v životě jednu ženu, která dokáže nemožné, bude se muset vypořádat se dvěma. Pro teď ale, si prostě chtěla užít chvíli celistvosti.

„Ano,“ řekla. „Je pryč navždy.“