CIM - 22. kapitola

 Překlad: Lucianna

„Ok, kdyby ti bylo devět a chtěla bys zaujmout pozornost magického orla bělohlavého, co bys udělala?“ Gunnar zíral na Katy, jako by odpověď mohla mít napsanou na čele. Byla tak zatraceně dobrá v tom, jak to vyřešit.

„Měj na paměti, že tenhle konkrétní devítiletý, se opravdu bojí neznámého.“ Znovu nastartovala svůj pochod skrz křoví, kroutíc hlavou ze strany na stranu, jak šla. „Ethane! Owene! Shilohu!“ volala cestou.

„Shilohu?“ opakoval Gunnar. „Ethane? Owene? Jste v pořádku?“

Zastavili, poslouchali. Nic, kromě padajícího listí, co by přerušilo ticho. „Prostě půjdeme dál, směrem k fjordu,“ řekla Katy. „Ethan a Owen znají oblast dobře, takže by měli jít tam.“

„To dává smysl.“ Trocha vzrušení mu projela tělem, náhlý pocit obdivu k téhle ženě, která do značné míry přebrala vládu nad jeho životem, v posledních několika týdnech. Sledoval její pochod kupředu, hlas silný a odhodlaný, a ačkoliv věděl, že tohle není zrovna vhodná chvíle oddávat se svému zájmu, něco uvnitř mu říkalo, že ta chvíle přijde zatraceně brzy. Katy MacBainová, byla životním nálezem – nejspíš několika životů – a čím dřív jí učiní svou, tím lepší jeho život bude.

Když si to potěšeně přiznal, zastrčil to zpátky a vrátil se k práci. Ty děti možná vytvořily hromadu problémů, a čím dřív ty potíže objeví, tím líp. Kýval hlavou sem a tam, prohledával oblast jako Katy a sbíral tolik detailů o krajině, co jen jeho oči zvládly.

Minuty ubíhaly a táhly je dál a dál od stezky. Právě když se Gunnar chystal navrhnout, aby se obloukem vrátili a znovu se zorientovali, zahlédl koutkem oka něco, co přitáhlo jeho pozornost. Pohlédl zpátky a uviděl vzorec, pás zlomených větví křoví, olámaných na obou stranách, jako by něco, nebo někdo, razilo cestu skrz. „Tady,“ zavolal a vydal se ke křoví.

„Vidíš něco?“ Katyiny dvě nohy udělaly zvuk, jako deset, když spěchala jeho směrem.

„Myslím, že šli tudy.“

Gunnar běžel skrz křoví a pak prudce zabrzdil. Hned na druhé straně, ležel žlutý, nylonový provaz, jedním koncem uvázaný na spodní části křoví. Druhý konec zmizel na straně strmého svahu. „Och, ne,“ řekl, než se stačil zarazit.

„Co? Co? Řekni mi, co vidíš,“ ječela Katy několik stop od něj.

Smykem zabrzdila za ním a nakoukla mu přes rameno. „To lano jde přes rokli? Och můj bože.“

Gunnar zvedl ruku v upozornění a vydal se ke svahu. „Není to rokle. Není to tak strmé.“ Držíc se provazu, přistoupil tak blízko, jak mohl a podíval se přes, pak hodně vydechl, panikou smísenou s úlevou. „Jsou tam,“ řekl.

„Vidíš je? Jsou v pořádku?“ Katy spěchala za ním, nedočkavá to vidět sama.

„Wau, pomalu,“ řekl tiše. Dole pod nimi, napočítal tři malé hlavy, všechny bdělé a dívající se nahoru na něj. „Jste v pořádku, lidi?“ zavolal, ale jejich směsice přikyvování a mávání, nenabízela pořádné potvrzení.

„Och, díky bohu,“ vydechla Katy. Opřela se o něj, jen malým kouskem, a on zapřel nohy, aby ji tak mohl chvíli nechat. „Jak se dostaneme tam dolů?“

Gunnar se sám zhluboka nadechnul. Přišel čas, být náčelníkem hasičů, hlavním záchranářem. Udělal několik kroků zpátky od kraje, tlačil ji zpátky, jak šel, a pak se k ní otočil tváří. Úleva v jejích šedých očích, se přes něj přelila a on po ní střelil rychlým úsměvem.

„Nech mě nejdřív zavolat a dostat na cestu nějakou pomoc. Pak uvidíme, jestli je způsob, jak sestoupím dolů.“

Katy přikývla a začala chodit podél kraje a prohlížet terén pod ním. Sledoval ji, když vzal vysílačku a popsal jejich lokaci hledajícím, s co největším počtem detailů. V době když skončil, našla už cestu, více hlinitou než prašnou, se sem tam umístěnými balvany, které mohly sloužit jako dobré opěrné body.

„Pěkná práce,“ řekl a šel za ní. „Měli bychom být u nich dole za chvilku.“

Přikývla a nakoukla dolů na kluky. „Kéž bychom je viděli lépe. Potřebuji vědět, že jsou v pořádku.“

Gunnar jí otočil tvář k sobě a položil jí ruce na ramena. „Jsou živí a reagují. To je všechno, co teď opravdu potřebujeme vědět. Cokoliv dalšího se dole děje, se dá vyřešit.“

Katy se trochu usmála. „Ano, šéfe,“ řekla schválně. „Mám vzít ten provaz?“

Přikývl, a byl šťastný, že viděl, jak se vrátila do profesionálního módu. „Vezmeme ho sebou dolů. Myslím, že slezeme dolů bez něj, ale nechtěl bych, abychom ho v určitém bodě potřebovali a neměli ho v ruce.“

S malým zasalutováním, ho Katy šla vzít, zatímco on, plánoval jejich cestu. Spolupracovali, sestupovali dolů po svahu řadou společných pohybů, každý se ujišťoval, že je stabilní a ustaloval druhého, než se pustili do dalšího úseku. Jak se blížili, chlapci ječeli a radovali se, a Gunnar si užíval Katyin široký úsměv a jak se jí víc rozzářily oči pokaždé, když zakřičeli.

Konečně, skoro o půl hodiny později, se dostali ke shluku dětí.

„Katy!“ křičeli všichni a Gunnar sledoval černovlasá dvojčata, Ethana nerozeznal pouhým okem od Owena, běžet obejmout svou sestřenici. Usmál se, nadšený, že je vidí skákat a hýbat se, a pak pohlédl na Shiloha, který zůstal na zemi, oči plné slz.

Zadrhnul se mu pulz. Něco bylo špatně. Nakoukl blíž a všimnul si, podivného způsobu, jakým se pod chlapcem ohýbala jeho noha. „Katy?“ řekl opatrně, a snažil se udržet hlas co nejvíc v normálu.

Dokončila objímání a pohlédla na něj a její oči ihned pochopili to, co neřekl. Přešla pohledem k Shilohovi, a přispěchala k němu a pamatovala na to, aby se stále usmívala. „Shilohu! Tady jsi. Chlapče, tys nás vystrašil.“

„Ahoj, Katy,“ zamumlal a zpod víček se mu začaly řinout slzy.

„Jsi v pořádku, kámo?“ Dřepla si vedle něj. „Copak máš s nohou? Bolí to?“

Přikývl a vykulil snad dvakrát tak oči. „Bolí to moc. A uvnitř taky. Snažil jsem se být opravdu v klidu, ale je to těžké.“

Gunnar se přesunul blíž a on a Katy, sdíleli alarmující pohled. „Znovu zavolám,“ řekl jí. „Pomoc by tu měla být brzo.“ Poslal volání skupině, ale nepřišla žádná odpověď. Trochu s obavou, mávl na dvojčata a usadil je poblíž, pak se umístil blízko Katy a Shiloha.

„Můžeš mi říct, co se stalo?“ zeptala se chlapce.

Sklopil hlavu. „Chtěli jsme vidět, Tela. Ethan a Owen o něm věděli taky, ale nikdy ho neviděli. Myslel jsem si, že když budeme všichni viset na provaze, poblíž toho místa, kde jsme ho viděli naposledy, a budeme volat o pomoc, mohl by pro nás přijít.“

Katy se natáhla a sevřela mu ruku. „To je v pořádku, Shilohu. Je to velmi logický plán, jen ne moc praktický.“

Shiloh přikývl, pomalu a smutně. „To jsem zjistil, když jsem se neudržel na provaze. Byl jsem dole a spadl opravdu z vysoka. Ethan a Owen slezli dolů, abych tu nebyl sám.“

Usmála se. „To zní, jako že jsi našel dobré kamarády.“

Otřel si slzy a znovu přikývl. „Jo, ale Telos vůbec nepřišel. Ani když jsem spadl.“

„No, možná věděl, že jsi ho zkoušel přechytračit. Bohové tohle nemají moc rádi.“

Gunnar přikývl a pak se zarazil. Co to dělal? Pořád si nebyl jistý, jestli pobírá tyhle božské věci, od Katy.

Shilohův pláč zesílil. „Ale pak jsem opravdu potřeboval pomoc. A on stále nepřišel.“

„Jsem si jistá, že měl své důvody. Pamatuj si, tam shora, Telos může vidět všechno. Vidí širší perspektivu, než můžeš vidět ty.“ Katy se naklonila dopředu a položila ruce na Shilohovu nohu. Ohlédla se na Gunnara a vyslala další zprávu svým pohledem. „Budu tě muset prohlédnout, ok? Musím vidět, jak zle jsi zraněný.“

„Dobře,“ řekl chlapec a nyní to bylo šeptem. „Necítím se moc dobře, Katy. Můžeš sem dostat teď mou mámu? Vím, že jí chybím.“ Opřel se zády o skálu a oči se mu chvěly.

Katy ztuhlo tělo. „Něco od týmu?“ zeptala se.

Gunnar zavrtěl hlavou a přál si, aby měl jinou odpověď.

Stáhla rty a sledovala ho. „Budu muset něco udělat, a nemám čas ti to všechno vysvětlovat.“

„Co vysvětlovat?“ Její tón mu postavil chlupy na rukou do pozoru.

„Řeknu jen tohle: Pamatuješ na Tuxe?“

„Tu kočku?“

„Ano.“

Nakouknul na ni. Pomátl jí stres mozek? Proč mluví o kočkách?

„Pamatuješ si ten den, že byl zraněný?“

„Ano.“

„A pak nebyl zraněný?“

„Ano…“

„To je všechno, co pro teď dostaneš. Žádné otázky, žádné přerušování, jasné?“

Pomalu přikývnul, ačkoliv neměl tušení, s čím právě teď vlastně souhlasil. Sledoval Katy, jak se otočila zpátky k Shilohovi a pak se sehnula a přitiskla si svou tvář k jeho. „Mám tě, kámo,“ zašeptala. „Můžu pomoct.“

Gunnar cítil, jak otevřel ústa, ale pak je zase zavřel. Žádné otázky, řekl si pro sebe. Prostě jí dát to, oč žádá. Zíral, jak zavřela oči, a pak se jí rychle pohybovaly za víčky, jako by snila. Obklopil ho úžas a najednou, způsobem, který by nedokázal vysvětlit, ani kdyby na tom závisela budoucnost světa, věděl – prostě věděl – že všechno je skutečně možné.

Po chvíli, Katy otevřela oči, jejich šeď byla jako roztavené stříbro. „Potřebuji tvoji pomoc,“ řekla.

„Cokoliv.“

Tehdy se na něj usmála a její tvář tak plná lásky, až to vypadalo, že se třpytí. „Pojď blíž,“ řekla. „Dej mi ruce kolem pasu.“

Jeho mysl vypadala jako jeden veliký otazník, ale setřásl to a přikývl. „To můžu udělat.“

„Bez ohledu na to, co ucítíš, nebo uslyšíš, nepouštěj,“ řekla.

„Nikdy,“ slíbil a natáhl se k jejímu pasu.

Společně, se znovu naklonili dopředu, Katyina tvář proti Shilohově a Gunnarova tvář opřená o její záda. Pomalý tlukot pulsoval z jejího těla, sladil jeho srdce s jejím a spojil hranice mezi nimi. Zavřel oči, a duha světla se mu za nimi objevila, její barvy tak zářivé, že musel zvednout víčka a odpoutat se. Jeho ruce se ale nepohnuly, nikdy neopustily spodní část jejího těla, nikdy nepřerušily kontakt mezi nimi dvěma a zemí pod nimi.

V tu chvíli, Gunnar pochopil každou její buňku, každou její víru, každou její touhu. Jak zoufale pracovala na zmírnění Shilohovy bolesti, a zahlédl stíny její vlastní bolesti, které se vznášely pod tím. Cítil její zápasy a traumata, cítil, jak tvrdě pracovala na tom, aby zvládla to, co jí Brandon Fontanne vnutil a jak se smířila s mezemi svého závazku. V tu chvíli pochopil, že se zachránila tím, že dovolila, aby se spravedlnost rozvinula svým vlastním způsobem. Nejen, že ten boj nepatřil jemu, ale ve skutečnosti byl už vyhraný.

Ostré zapískání proťalo vzduch, a za ním, dvojčata začala skákat a křičet. „Telos. To je Telos,“ volali jeden přes druhého.

Po Gunnarovi se drápala potřeba vzhlédnout, ale nemohl se ani pohnout. Ne, dokud Katy neřekla. Zavřel znovu oči, a tentokrát se část z něj, ponořila do toho světla. Energie mu způsobila závrať a klid zároveň. Nakonec, světlo pohaslo a ustálilo se do klidné, bílé záře.

„Je to v pořádku,“ zašeptala. „Můžeš mě pustit.“

„Musím?“ řekl a otočil hlavu tak, aby jí něžně políbil doprostřed zad.

„Opatrně, šéfe,“ řekla s úšklebkem. „Stále je tu ještě nějaká práce.“

Lehce se zasmál a posadil se zpátky, nyní si plně vědom rozruchu, který se děl za ním. Dvojčata, zachycená ve svém šťastném tanci, ukazovala a křičela na dav hledajících a záchranářů, nad nimi na hřebeni. Gunnar zvedl oba palce do vzduchu, s nadějí, že to jeho tým odtamtud uvidí.

„Co se děje?“ zeptal se Shiloh ospale. „Je tady moje máma?“

„Jsem si jistá, že je, mladý muži,“ řekla Katy. „Máme všechnu pomoc, kterou jsme mohli žádat.“

Chlapec zíral na oblohu a pak se najednou posadil a ukázal. „To je Telos!“

Katy se usmála. „Vypadá to, jako by tu byl celou dobu.“

Gunnar se postavil na nohy a natáhl se, aby pomohl Katy vstát, pak ji vtáhl do objetí. „Vypadá to, že si máme o čem povídat, slečno MacBainová.“

„Vypadá to, že máme dost obecenstva, pane Wolfe.“

„Pak doufám, že si užijí to, co teď uvidí.“ S úsměvem se sehnul a políbil ji přesně tak, jak si žena jeho snů zasloužila být políbená. Ona je možná silnější, divočejší, nejpaličatější a nejpřekvapivější bytost, jakou kdy potkal, ale přemýšlel, jestli by jí hodně vadilo, kdyby se do ní i tak zamiloval.