CIM - 21. kapitola

 Překlad: Lucianna

Jakmile Gunnar uslyšel „Inglenook“, z vysílačky, otočil dodávku dokola a, s pištícími pneumatikami, vyrazil opačným směrem. Jako by toho neměl dost na vypořádávání, když právě zjistil, že jeho drahá, vysoce zvědavá teta, se vlastně skrývala ve Spellbound Falls už několik dní a dělala „jiný druh“ vyhledávání, jak to nazvala. On věděl, že ta šedivá hlava, kterou zahlédl v davu, ten večer při táboráku, mu byla povědomá.

„Změna plánů, Gunny?“ řekla teta May.

Pohlédl na ni a viděl náznak úsměvu v jejím tázavém výrazu, a protočil oči. „Myslím, že přesnější by bylo říct, další změna plánů, ne?“

Úsměv zmizel. „Říkala jsem ti, že přijdu na návštěvu.“

„Ano, ale nezmínila ses, že už jsi v té době byla tady.“

„Potřebovala jsem trochu času pro sebe. Navíc, jsem chtěla zkontrolovat tvé nové domovské město, sama. Co je na tom?“

Gunnar si povzdechl. „Vůbec nic na tom není, zjevně.“

„A jakmile jsem dokončila můj průzkum, zavolala jsem ti, abys mě vyzvednul.“

„Což mi málem způsobilo infarkt!“

„Tak silnému a zdravému muži, jako ty? Nikdy.“ Stáhla své usmívající se rty a koukala z okna, očividně spokojená sama se sebou.

„Takže, jaká temná tajemství jsi odkryla ve Spellbound Falls?“

Teta May se na něj podívala zpátky a její prohnuté obočí, slibovalo intriky. „Všechno v pravou chvíli, Gunny. Všechno v pravou chvíli.“ Strčila si typicky stříbrné vlasy za ucho a opřela se v sedadle. „Předpokládám, že jedeme na ten záchranný výjezd?“

„Tobě nic neunikne,“ řekl s úšklebkem.

„Musíš se přidat i ve dnech volna?“

Zavrtěl hlavou a sevřel pevněji volant. „Ne, je to mé rozhodnutí, ale tenhle zní jako bych tam chtěl být.“

Ticho přetrvávalo dost dlouho na to, aby ho to překvapilo a podíval se znovu na svou tetu. Její tázavý výraz byl tentokrát agresivnější, její kritické, oříškové oči přimhouřené a rty tence stažené. „Co je na tomhle jiné?“

„Mám malého přítele, který žije v Inglenook. A mám pocit, že je jedním z těch ztracených dětí.“

„A?“

„To nestačí?“

„Samozřejmě, že to stačí, ale není to celý příběh.“

Gunnar si povzdechl. Zcela jasně vyšel z praxe, když přišlo na zvládání, May. Nic jí neunikne. Ani. Jedna. Věc.

„Ok, teto Sherloku, máš mě. Katy má v Inglnooku ustájeného koně, a je si s tím chlapcem, co jsem zmínil, dost blízká. A co hůř, mám pocit, že další dvě ztracené děti, jsou její bratranci.“

„Chápu,“ řekla. „Rozhodně tam musíš být.“

„Díky za pochopení.“ Gunnar málem minul odbočku na Inglenook, a smykem odbočil tam, kam potřebovali, na poslední chvíli. „Omlouvám se za to.“

„Nemusíš se omlouvat. Užívám si vidět tě v akci.“

Ačkoliv jeho obavy sílily každou mílí, malý kousek pobavení, proklouzl škvírami. Nechá to na své tetě, aby z toho udělala zážitek, který by mohla použít pro své vlastní účely. Možná by ji ta krize, mohla dokonce zbavit zvědavosti na Katy.

„Takže, jak ji poznám?“

Gunnar protočil oči. Tohle mohl být nový rekord v rychlosti splasknutí jeho nadějí. „Ok, je čas na stanovení pravidel. Vím, že to není ideální, ale opravdu budu potřebovat, abys zůstala v mém autě. Můj tým musí být schopný dělat svou práci bez vyrušování.“

May nahlas zalapala po dechu, zjevně pro efekt. „Nejsem idiot, Gunny. Nikdy bych neohrozila ty děti, rozptylováním hledajících. Možná jsem šťoura, ale jen za správných okolností.“

Přikývnul a nakouknul do dálky. Záblesky záchranářských červených a žlutých majáků mu řekl, že je skoro u stájí.

„Neodpověděl jsi mi,“ řekla teta May.

„Nepotřebuješ odpověď. Zůstaneš v autě.“

Zabouchala na okno. „Naštěstí, tohle auto má tahle čirá skla, mířící všemi směry. Mám pocit, že jsem schopná toho vidět odtud docela dost.“

Tohle ho rozesmálo. „Trefa, tetičko. Trefa.“

Zpomalil auto a prohlížel cestu před sebou. Byla tam sanitka, zaparkovaná poblíž stájí a velký záchranný vůz, stále na cestě. Rozhodně doufal, že jeho tým byl schopný udělat nějaký pokrok s jeho seznamem, než přišlo hlášení. Jen by to způsobilo zpoždění, v případě že by nějaké vybavení čekalo na kontrolu na stanici. Zatočil dodávku za velký vůz, zaparkoval a otočil se na tetu.

„Za sedadlem v lednici je nějaká voda, pokud bys měla žízeň, a nechám klíče v zapalování pro případ, že bys musela pohnout s vozem. Cokoliv budeš potřebovat, posluž si. Snad si jen někde udělali pevnost z větví a listů a najdeme je brzo.“

„Držím palce. Běž je najít, Gunny,“ řekla teta May.

„Díky za pochopení.“ Otevřel dveře a vystoupil z dodávky.

„Och, ještě jedna věc…“ Jeho teta zvedla malý prst do vzduchu.

„Ano?“

„Pokud uvidím slečnu MacBainovou, mohu se jí představit?“

Zaplavilo ho rozhořčení. „Nemůžeš prostě počkat, až bude tohle za námi? Slibuji, že tě řádně představím,“ řekl a pak se zamyslel. „Počkat. Neřekl jsem ti, jak vypadá.“

Po tváři se jí rozlil záhadný úsměv. „Mám skvělou schopnost dedukce.“

Zmatený Gunnar, otevřel ústa, aby řekl něco víc, ale zatřepala na něj rukama. „Běž, běž. Máš něco na práci.“

Ano, to měl. A teď, když měl myšlenky na Katy v hlavě, potřeba ji vidět, ho ohromila. Musela si dělat starosti, a jak ji znal, vedla útok v jeho nepřítomnosti.

Zrychlil krok a spěchal ke stájím. Dav lidí se shromáždil na trávníku hned za budovou a slunce se třpytivě odráželo od zvláštního odstínu mahagonu, který miloval nejvíc. Nezáleželo na tom, co se stane ten den, ale muselo se to stát s ním, po Katyině boku.

***

Katy si poplácala vestu a naposledy zkontrolovala výstroj, stejně jako taktiku jak umlčet hlas v její hlavě, aby se ujistila, že je připravená tak, jak je to jen možné. Ačkoliv ten hlas neměl v úmyslu být utišen. Teď se všichni ztratili. Co když šli sami plavat? Co když jsi přiměla Shiloha, aby si něco dokazoval?

Slzy se jí zachvěly na spodní straně řas. Pomalu, opatrně, zvedla ruku nahoru, aby si je utřela. Profesionál nepláče na záchranné misi, i když zná osobu, která potřebuje pomoc. Místo pláče, musí něco dělat, musí vytáhnout všechny své schopnosti a smysly, aby je použila k tomu, aby tuhle hroznou situaci uzavřela.

Stála v davu personálu záchranné stanice, policejních důstojníků a dobrovolníků a snažila se poslouchat instrukce Jakea Shepparda, ale její nohy se už prostě chtěly pohnout. Vrhla svůj pohled do dálky, prohledávala les, aby našla nejlepší místo kde začít hledat, nějakou lákavou cestu, která by mohla zlákat tři, dobrodružství-hledající děti.

Co hledaly? Na co myslely?

Katy frustrovaně vrátila pozornost k Jakeovi a, stojící blízko něj, spatřila Margo. Ta žena vypadala tak vyděšeně, že Katy se málem podlomila kolena. Margo vypadala, že visí na každém Jakeově slovu, přikyvovala, a tiskla baterku k hrudi. V ženině tváři, zahlédla Katy stín obav, který vídala ve tváři své vlastní matky, během života, zvlášť ten den, nedávno, kdy jí řekla, co se stalo s Brandonem Fontannem. Vlna rozhořčení, ostrá jako svazek nožů, jí uvízla v břiše a připravila jí o dech. Od teď, slíbila si, udělá cokoliv, co bude moct, aby se ujistila, že už nikdy neuvidí takový druh obav, ve tvářích svých rodičů.

„Je to všem jasné?“ Jakeův hlas prolomil mlhu Katyiných myšlenek.

Vylekala se a rozhlédla se kolem sebe. Všichni přikyvovali a připravovali se vyrazit. Skvělé. Propásla instrukce. Ona a její slib, začali skvěle.

S rozhořčeným zafuněním se otočila a spatřila Gunnara, jak si razí cestu davem. Přelila se přes ni úleva, když si uvědomila, proč se cítila tak nesvá. Jeho přítomnost byla přesně to, co potřebovala. Společně, mohou ty děti najít, prostě to věděla.

„Gunnare,“ zavolala.

 Vzhlédl a zachytil její pohled. Držel svůj úsměv na uzdě, věděla to, ale i tak jí zahřál. Po pár rychlých krocích, stál vedle ní. Natáhl se a sevřel jí ruku, pak nasadil profesionální tvář. „Připravená vyrazit?“ řekl.

Katy přikývla, konečně cítila, že je její systém připravený jít. „Ráda tě tu vidím.“

Spokojenost zahřála jeho rysy. „Nemohl bych být nikde jinde. Nějaké nápady, kam mohli jít?“

Zavrtěla hlavou. „Ždímala jsem si mozek, ale ne. Řekla bych, že vybereme koňskou stezku a vyrazíme. Neřekla bych, že by se Shiloh vydal moc daleko od vyšlapané cesty. Není to zrovna dobrodružné dítě.“

„To dává smysl. Ačkoliv tvoji bratranci, by mohli převzít velení, co? Něco mi říká, že oni jsou trochu jistější v lesích.“

Katy pokleslo srdce. To ji vůbec nenapadlo. Dvojčata nebyla plachá prozkoumávat a riskovat. Jak by mohli být, s jejich rodokmenem?

„Dobrá poznámka,“ řekla. „Začněme s koňskou stezkou, ale budeme hledat náznaky, že šli jinam.“

Gunnar přikývl a vyrazili, jako jedna z nejméně tuctu skupin hledajících, všichni skrčení v křoví a volající jména chlapců. Během pár minut ovšem, se Katy a Gunnar oddělili od ostatních a tichý, izolovaný les, nakopnul její nervy do vysoké rychlosti. Hlasy ostatních hledajících už zanikly a listy a prach, polykaly zvuky, jakmile se objevily.

„Jsi v pořádku?“ Gunnarovy nohy spadly do rytmu s jejími.

„Jop. Nemůže to být jinak.“

„Souhlasím. A my je najdeme, Katy. Ty znáš ty kluky. Víš, jak přemýšlejí.“

„Myslela jsem si, že ano, ale tohle jsem rozhodně neviděla se blížit. Chci říct, já domluvila tohle malé setkání klukovského klubu. Můžeš si myslet, že mě mělo napadnout, že by se mohli chovat jako kluci.“

Sevřel jí rameno teplou rukou. „Jak jsi řekla, Shiloh není zrovna ten typ „porušovač hranic“. Ani já bych tohle neočekával.“

Katy se natáhla a položila svou ruku na jeho. Chvění jí přešlo po pokožce, jako laser, který by spojoval jejich maso. Zavřela oči a užívala si to na pár krátkých vteřin, než stáhla ruku zpátky. Víc tohohle až později, slíbila si, když strčil svou ruku zpátky do kapsy. Pro teď, se musí soustředit na jiné věci.

Několik yardů před sebou zahlédla rozcestník, jeho vyřezávaná žlutá písmena byla viditelná, ale ještě nečitelná. Když zamžourala do dálky, ve snaze s předstihem vymyslet, kam se dál dát, se jí v hlavě rozsvítila vzpomínka, jako žárovka. Viděla nápis jako tenhle, nedávno, když se ona a Gunnar a Shiloh, snažili vyjít z lesa. Když viděli, Tela.

Kéž bych věděl, kde ho najít.

Shilohův hlas jí naplnil mysl, dokonalou replikou toho, jak ten den zněl. Byli čtvrt míle od fjordu, když se Telos objevil. To bylo samozřejmě místo, kam by šel, kdyby chtěl najít orla.

„Mám to.“ Zastavila se a otočila ke Gunnarovi.

„Víš, kde jsou?“

Katy přikývla. „Jsem si dost jistá, že Shiloh, šel hledat, Tela.“

Nakrčil obočí, až mu tlačilo na nos. „Telos? Ten orel?“

„Jop. Mluvili jsme o něm tuhle. Shiloh řekl, že by rád přišel na to, jak by ho mohl znovu vidět.“

„Ale kam by kvůli tomu šel?“

S rostoucí jistotou, se Katy rozběhla k rozcestníku. Jedna šipka ukazovala na krytý most, který vedl zpátky k městu a druhá k fjordu. „Tudy,“ zavolala.

Gunnar spěchal, aby jí dohnal. „Jak to víš?“

„To je tam, kde jsme naposledy viděli Tela, čtvrt míle od fjordu.“

Usmál se. „Výborně, MacBainová. Věděl jsem, že na to přijdeš.“

Katy se znovu rozběhla. „Zjistit něco a najít ty děti, jsou dvě rozdílné věci. Musíme si pospíšit.“

„Jsem hned za tebou.“

Les zněl jejich kroky, znovu spadly do stejného rytmu, jen tentokrát bylo tempo mnohem rychlejší. Během asi patnácti minut, našli rozcestník, který hledali, a Katy zastavila. Srdce jí šíleně bušilo a věděla, že to nebylo z běhu.

„Shilohu?“ zavolala. „Ethane? Owene? Kde jste, lidi?“

Gunnar se zastavil u cedule a očima skenoval zem, jako světlometem. „Nevidím žádné stopy, vedoucí z cesty.“

„No, s tak pokrytou zemí, je to těžké vidět. Možná se potřebujeme dostat blíž k fjordu?“

„Možná,“ řekl. „Ale řekni mi nejdřív něco víc o tvém rozhovoru se Shilohem.“

Katy se zhluboka nadechla a snažila se vzpomenout si na detaily. „Snažila jsem se ho trochu uvolnit, aby přemýšlel o tom, jak se jako dítě bavit, a on na to moc nebyl. Takže, jsem ho zkusila rozveselit tím, že jsem mu připomněla naše dobrodružství v lese, včetně Tela.“

Gunnar si povzdechl. „Něco dalšího?“

„Ani ne. Chci říct, mluvili jsme o tom, jak Telos pomáhá lidem, že se ukáže, když jsou v potížích a Shiloh ho přirovnával k superhrdinovi. To je tak všechno.“ Chodila sem a tam po cestě, jak mluvila, nakukujíc do dálky.

„Superhrdina, jo?“

„Jo.“ Katy zastavila a zhluboka se nadechla. „Řekla jsem mu, že to není úplně pravda, že…“ Mozek se jí rozsvítil, tentokrát záblesky červené a žluté; pohotovostními barvami. „Och, páni.“

„Co?“

„Potíže. Řekla jsem, že Telos pomáhá lidem v potížích.“ Zírala do lesa, přímo směrem na fjord.

„Co to znamená? Kam jdeš?“ Gunnar dupal skrz listí po cestě za ní.

Katy se otočila tváří k němu. „Přemýšlej o tom. Tři malí kluci, nedočkaví vidět superhrdinu, orla bělohlavého, který se ukazuje, když se něco pokazí.“

Gunnarovy oči se rozsvítily. „Takže se snaží, aby se něco pokazilo.“

Přikývla a její puls se vyděšeně řítil jejím tělem. „A pak se něco pokazí.“

Jejich oči se setkaly, a ona nechala do sebe nasáknout jeho sílu, jeho starost, jeho podstatu. Společně byli silní, a jestli nějací dva lidé mohli zachránit tyhle děti, Katy věděla, že ona a Gunnar, byli ti dva. Museli jen najít. Hned.