CIM - 17. kapitola

 Překlad: Lucianna

Gunnar seděl na schodu u své chatky, zíral na Bottomless a doufal, že měsíční svit, tančící na jemných vlnách přicházejícího přílivu, uklidní jeho náladu. Kromě toho, že se cítil naprosto zhnusen, nechtěným dramatem dne, znovu zápasil s nedostatkem trpělivosti.  Ačkoliv obvykle dokázal pobídnout talenty, aby dostal, co chtěl, opravdového génia, zjevně nebylo možné ani jemně postrčit; lekce, kterou dostal, když poprvé přerušil Hansonův tok myšlenek, po asi měsíci jejich nového obchodního vztahu, asi před dvěma lety, když mu zavolal, aby se zeptal na informace, o které požádal dva dny předtím, a místo toho, dostal dvaceti-minutovou tirádu o tom, co si se svou žádostí může udělat.

Ale požádal Hansona o všechnu, i tu poslední špínu, na Brandona Fontannea, před pěti zatracenými dny. A když viděl, že se ten kluk dokázal dostat do nejvíce střeženého, vládního systému na světě, během několika hodin, jak sakra těžkém muselo být, dostat se do počítače perverzního, přechvalovaného, sponzorství užívajícího horolezce?

Samozřejmě, po dnešním fiasku s Katy, včetně toho, že málem odhalil své krytí a prvotní důvod svého příchodu do Spellbound Falls, si byl jistý, že už to nemá význam, ale prostě nemohl to pátrání nechat být. I když s ním nikdy znovu nepromluví, mohl by jejím jménem usilovat o nějakou spravedlnost. Jeho instinkt, který ho původně tlačil k tomu, aby ji našel, měl zcela jasně svůj vlastní program. Teď prostě potřeboval zjistit, jaký byl.

Gunnar ztuhnul při zvuku vyzvánění, na které čekal pět dní. Stoupl si a přešel ke své dodávce, nasednul a klidně vytáhl telefon ze své kapsy.

„Brandon Fontanne,“ začal Hanson bez úvodu, jeho tón způsobil, že Gunnarovi vstaly chloupky na krku, „je – byl – na osobní misi… něco jako nechutná soutěž sám se sebou… zaznamenat kolik…“

„Kolik co?“ zavrčel Gunnar, když Hanson zmlknul.

„Ježíši Wolfe, dej mi minutu. Právě jsem strávil dva dny zvracením svých vnitřností.“

Z Hansonova tónu odhadoval, že to nebylo otravou z jídla. Gunnar se zhluboka nadechnul, zadržel dech, než napočítal do osmi, pak pomalu vydechnul, ve snaze odvrátit vztek, který cítil uvnitř sebe, jak narůstá. Skoro nepotřeboval slyšet nic dalšího, „nechutná soutěž“a „zaznamenávat“, dost dobře říkalo všechno.

„Scénáře znásilnění,“ zašeptal ten kluk.

Gunnar přestal dýchat úplně. Vztek, jako modrobílý blesk, mu blesknul za očima.

„Někdy použil drogy, aby zvládl své oběti, jindy hrubou sílu. Vypadá to, že to záleželo na tom, jaký typ osoby si vybral.“

„Typ?“

„Vybral si nějakou náhodnou vlastnost, jako věk, etnikum, nebo povolání,“ šeptal Hanson.

Gunnar zasténal. „Takže on…“ Musel si odkašlat. „Snažil se zjistit, kolik lidí může znásilnit za- jak dlouho? Rok?“

„Nešel po číslech,“ pokračoval Hanson chraplavě, „ale po… jedinečnosti.“

„Ještě jednou?“

Přes linku se ozval hluboký, uklidňující nádech. „Program se pokaždé měnil. Jak jsem řekl, někdy to byla konkrétní rasa nebo specifický věk, nebo šlo o místo, nebo speciální den – takové věci. Jindy, šel po bizardním místě, nebo… okolnostech. Oběti mohly být muži, ženy, dokonce i transgender,“ dodal Hanson napjatě. „Ale vypadá to, že nikdy neopakoval scénář.“

„Jaký program měl před několika měsíci?“ zašeptal Gunnar, aby nezařval.

„Profese, počínaje dělníky a postupoval výš.“

Gunnar nic neřekl, když Hanson zmlknul, protože sakra, mohl sotva dýchat, tím méně mluvit. Jak vysoko na žebříčku může být záchranářka?

„Jak dlouho to ten bastard dělal?“

„Vypadá to, že začal před šesti lety, a na základě jeho postů na vlogu, jsou jeho počty někde uprostřed dvouciferných čísel.“

„Vážně si zaznamenával detaily?“

„No, ano, ale jen na silně šifrované stránce na DarkNetu. Byl jsem schopný hacknout Fontanneho laptop a mobilní telefon, během pár hodin potom, co jsi volal, ale zatímco jsem je prohledával, viděl jsem náznaky toho, že má ještě jeden, neuvedený a nevystopovaný telefon. Takže jsem strávil dva dny hledáním a pak dostáváním se do něj, a tam jsem narazil na odkaz na vlog. Ale kdokoliv provozuje ty stránky, zjevně zrušil Fontanneovo spojení do několika hodin po jeho smrti, oznámené ve zprávách, takže mi trvalo celý den, než jsem našel jinou cestu dovnitř.“

„Nemůžu uvěřit, že ten kretén mohl sdílet něco tak…“ Gunnar najednou ztuhnul. „Sdílel fotky obětí?“

Následovalo několik vteřin ticha. „Ach, nic identifikovatelného, jako žádné tváře, dokonce ani tetování, nebo mateřská znaménka. Viděl jsem… byly tam fotky obětí, přivázaných k postelím, stolům a… jiným místům.“ Další nádech. „Ale většina fotek byly paže. Vždy je to spodní strana pravého předloktí, kde je malý, čerstvě udělaný… cejch.“

Gunnar přestal znovu dýchat. Nestačilo je znásilnit? Ten zkurvený bastard si značkoval své oběti? Na jejich předloktích, kde to mohly oběti vidět každý den, po zbytek života, uvědomil si. „Do prdele,“ řekl a bojoval s tím, dostat se zpátky na pevnou zem. „Víš, jestli se to dělá stejně na lidech, jako na dobytku?“

„Zkontroloval jsem to a cejchování lidského těla se dělá stejným způsobem, a vlastně si to začíná získávat popularitu, jako nové tetování. Zjevně ocejchoval svou oběť, udělal fotku a pak ji okamžitě sdílel na stránce.“

„A odhalil tvůj výzkum značkování těla, co to obnáší? Ten parchant potřeboval něco přenosného, co by se zároveň rychle zahřálo.“

„Stačí, aby ten symbol byl vyražen v kousku kovu. Mohl to být dokonce kousek šperku, jako prsten. Stačilo ho zahřát třeba zapalovačem.“

Gunnar zavřel oči s tichou kletbou, a zjistil, že sám je zatraceně blízko zvracení svých vnitřností. Vypořádával se s bezpočtem arogantních zločinců, šílených teroristů, idiotů bažících po moci a kreténů obecně, ale ani s jedním takhle šíleným bastardem. Nebylo divu, že Katy reagovala tak silně na jeho snahu ovládnout situaci – tedy ji – na tom záchranném výjezdu. A pak, podle jejího způsobu myšlení, ji soudil, což jí muselo přijít jako zrada.

Povzdechl si, přemožený potřebou, napravit věci, aspoň do určité míry. „Můžeš udělat něco, abys umlčel, nebo líp, vymazal, tu stránku?“

„Už na tom pracuju.“

„Můžeš zjistit, kdo jsou některé oběti?“

„Zkusil jsem to, ale ne. Na to jak se ten chlap zdál být arogantní chlubil, byl velmi opatrný s tím, sdílet cokoliv, co by identifikovalo jeho, nebo jeho oběti.“

Gunnar si tiše povzdechl, protože si stejně nebyl jistý, co by s tou informací mohl dělat. Aspoň ti ubozí lidé, měli své soukromí. A chlapa jako Hanson, na stráži. „Dobrá práce, chlape,“ řekl a ukončil hovor.

Jemně položil telefon na palubní desku auta, třel si rukama tvář, aspoň pět minut, ve snaze vymazat představy, řvoucí mu v mysli, pak zavřel oči a položil hlavu na volant. Kriste, co je to za zvrácenou, bezcharakterní zrůdu, která si udělá sport z toho, že se zaměřuje na určité lidi, aby je znásilnila? A vzpomeňte na všechny ty oběti, které právě nyní chodí kolem, se značkou svého násilníka na předloktí. Mluvíme o zjizvení na celý život; dala by se značka chirurgicky odstranit? Chemicky odloupnout? Nebo by to vyžadovalo sérii kožních štěpů? Ale tak, možná by se to dalo zamaskovat tetováním, nebo by ta značka mohla být změněna dalšími značkami.

Gunnar se narovnal a znovu si protřel pořádně tvář, pak zíral skrz přední sklo na Bottomless a přemýšlel o Katyině víře, že byla nějak zodpovědná za Fontanneovu smrt. Ten bastard byl snesen z hory před třemi dny a nařízená soudní pitva odhalila aneurysma, které prasklo v tom jeho perverzním mozku, díky čemuž náhle padl mrtvý k zemi, dvě stě metrů od vrcholu. A Katy byla – je – záchranářka. Ale podle toho, co věděl, neměla v hlavě rentgen, takže nebyl způsob, jak by mohla vědět, byl Fontanne na rychlé cestě do pekla.

Jenže Shilohovi řekla, že může vidět – ve své mysli – co je s lidmi špatně, stejně jako on vídá anděly. Což, podle toho, jak Gunnar věděl, že funguje svět, bylo asi tak možné, jako to, že by on byl mytický bojovník z Atlantidy, který cestoval časem a zabíjel démony – cokoliv to sakra bylo – svým mečem.

Ačkoliv během svých skutečných cest po světě, viděl spoustu divných věci, které se vzpíraly vědě, nemohl se Gunnar rozhodnout, jestli má ten největší sen ze všech, nebo by měl být sám zavřený, kvůli své ochraně. Protože, co přijel do Spellbound Falls, téměř denně plaval ve vnitrozemském moři, které nemělo existovat, někdy se ráno probouzel za zvuků mrtvé kočky, vrnící mu na hrudi, a propadal kouzlu krásné a rozhodně skutečné, andělské čarodějky. Jo, a dal na orlí slovo, že sestup k fjordu – který před pěti lety taky neexistoval – by jim měl zajistit odvoz člunem, zpátky do Inglenook.

Když si uvědomil, že pokud zůstane o chvíli déle, hrozí mu sebezničení, donutil se Gunnar vylézt z auta. Šel do své chaty, oblékl si plavky a zamířil dolů po schodech a přes to, co zbývalo z pláže, pak vešel do vody až po pás. Potopil se do přicházející vlny a vynořil se několik yardů od pobřeží, a pak začal plavat s veškerým odhodláním nevrátit se, dokud neodstraní aspoň tolik vzteku, aby dokázal ovládnout svou reakci, až příště uvidí tu čtvercovou, pěticentimetrovou náplast, na vnitřní straně Katyina předloktí. Pokud ho tedy ještě někdy pustí blízko k sobě.