CIM - 15. kapitola

Překlad: Lucianna

„Takže, řekni mi ještě jednou, co je tak důležitého, tady?“ zamračila se Katy už po pětadvacáté na svého bratra, to ráno.

„To je těžké popsat,“ řekl a rozhlédl se po Bottomlesském moři, jako by hledal stopy k hledání pokladu.

„Když jsi mě požádal, abych přijela na celý den, mohl ses zmínit, že budeme na člunu, Robbie. Zabalila bych si klobouk.“ Libby odstrčila létající pramen vlasů z tváře a zastínila si oči rukou. „Je trochu větrno.“

„Promiň. Přišlo to tak nějak náhle.“

„Co přišlo? A co s tím máme dělat?“ Čím dál byli, tím rostla v Katy otrávenost. Nedostala tolik dní volna, a i když byla ráda za překvapení v podobě času se svou matkou, bylo by hezké, kdyby měla co říct k tomu, jak ho stráví.

„Brzy uvidíš.“ Robbie zpomalil člun a nasměroval je k ostrovu na pravoboku.

„Jedeme na ostrov?“ řekla Katy. „Proboha, Robbie?“

„Na jednu stranu, hádám, že brzy budeme vědět, co plánuje.“ Libby si znovu odhrnula vlasy z obličeje a usmála se na dceru. Vždy mírotvůrce.

„Jo, Katy. Už brzy to budeš vědět.“ Usmál se na ni Robbie tajnůstkářky. „Můžeš nás přivázat?“ naklonil hlavu k blížícímu se doku.

S protočením očí, Katy spěchala na příď a popadla kotvící lano. Vyrovnaná a připravená, počkala, až byli o stopu nebo dvě dál, a pak vyskočila na přístavní plošinu. Rychle jako blesk, zajistila lano, pak spěchala k zádi, chytila druhé lano, které hodil Robbie jejím směrem a omotala ho kolem kůlu.

„Pěkná práce,“ zavolala její matka. Pohled na její pýchu nad takovou maličkostí, trochu zlepšilo Katy náladu. Bylo opravdu hezké mít svou mámu tady, a bylo jedno, co pro ně Robbie měl, nemohla popřít, že potřebovala nasáknout trochou mateřského pohodlí. Jen to, že byla její máma poblíž, ji vždycky pomohlo, cítit se lépe.

„Jo, vypadá to, že to stále zvládáš,“ řekl Robbie, a obličej mu zářil, jako by právě vyléčil rakovinu, nebo tak něco.

„Uhm… samozřejmě, že to stále dávám, bratře. Moje nová práce mě udržuje trochu aktivní, kdyby sis toho náhodou nevšimnul.“

„Teď už ano?“ řekl s uculením, pak vyskočil na molo a zvedl ruku k Libby, aby udělala to samé. „Jsem rád, že se o sebe dokážeš postarat, sestřičko.“

Katy ho pozorovala a přichystala si šestadvacáté zamračení. Znala ten tón; něco chystal a nebylo to něco jako nečekaná, narozeninová párty. Její bratr byl známý pro své kličky, a byl v tom dobrý. Ale než mohla zjistit cokoliv dalšího, pelášil za ní, odvázal provaz a pak druhý. Otevřela překvapeně pusu, když naskočil zpátky do člunu.

„Robbie! Co to děláš?“ Libbyin hlas zazněl tónem, který Katy už neslyšela roky, od doby největších sourozeneckých šarvátek.

„Promiň, mami. Tohle se musí stát. Skončil jsem s tím, dívat se, jak vy dvě tančíte kolem čehokoliv, co se děje.“ Nastartoval člun a pomalu vycouval pryč od mola. „Tady,“ zavolal a hodil Katy k nohám batoh. „Zabalil jsem vám nějaký oběd. Bavte se.“

Katy pohlédla na svou mámu a viděla to samé překvapení, které cítila na své tváři. Následoval teplý ruměnec, který jí připomněl, že na rozdíl od své matky, ona ví naprosto přesně, o čem Robbie mluvil. „Já ho vážně zabiju.“

„Budeš se muset postavit do fronty,“ řekla Libby, také se mračíc na jedinou možnost opuštění ostrova, jak odjíždí pryč.

Po pár momentech, se ty dvě ženy podívaly zpátky jedna na druhou a Katy se okamžitě usmála, když viděla, že má její matka přimhouřené oči. „Proč by se Robbie tak namáhal, aby nás tu společně vysadil?“ zeptala se Libby, ukazujíc směrem k tábořišti, aniž by při tom zpustila oči z Katy.

„Jak bych mohla…“ Katy zaklapla pusu, když se ty velké, hnědé oči přimhouřily ještě víc, a pak s povzdechem svěsila hlavu. „Protože mě miluje,“ zašeptala. Vzhlédla. „A protože miluje tebe. Nechce, aby mezi námi byla někdy nějaká tajemství.“

Libbyin výraz se zjemnil a byl směsicí úzkosti a obavy. „Jaké tajemství, zlato? S čím si dělá starosti?“

Katy sklopila hlavu, zvedla batoh a vykročila ke břehu. „Možná bychom si měly dát něco k jídlu,“ řekla.

Potom co vyložila všechny zásoby, které Robbie zabalil do batohu – šunkové sendviče, domácí pickles, silné plátky sýra, a plechovku sušenek – pak vydolovala dvě lahve vody, papírové talíře a ubrousky, byla Katy připravená, podívat se své matce do očí. Jakmile její zorničky přistály na mihotavé stěně lásky, která se na ni dívala zpátky, vyšla slova a celý příběh vybublal z jejích úst.

Během pár minut, její matka věděla všechno – opravdové dobrodružství, muž, který toho využil, nechutné příští ráno, doplněné cejchem od jejího násilníka a útěk a skrývání, které udělala, především před sebou sama. Pak se přesunula k tomu, o čem věděla, že dělá Robbiemu starosti, důvodu, proč to vzal do vlastních rukou: její zděděný dar. A nakonec, když očistila své tělo od každého tajemství, kromě toho jednoho, vytáhla právě tohle jedno, jako zkažený zub a položila ho své matce k nohám.

S pomalými slzami a utišujícíma rukama, její matka poslouchala. Sevřela rty, otřela si oči a pevně stiskla ruce, jak své, tak ty dceřiny. Když přišlo to nejhorší z příběhu, natáhla se a přitiskla ruce Katy na tváře.

„Och, moje krásná holčičko. Jsem tak zničená, když vím, jak jsi trpěla. A žasnu nad tvou sílou.“

Katy se zašklebila. „To nebyla síla.“

„Och, ale byla, drahá holčičko. Síla ze všech nejsilnější.“

„A přesto nakonec, jsem pořád tak trochu vrah.“

Libby pomalu a odhodlaně zavrtěla hlavou. „Och, zlato. Nemyslím si, že můžeš být ´tak trochu´vrah, asi tak jako můžeš být ´tak trochu´těhotná. Buď jsi, nebo nejsi.“

„Pak hádám, že jsem.“

Pohled její matky byl pevný a narovnala páteř, jako by se připravovala na bitvu. Natáhla se, sevřela dceřinu paži a natáhla ji mezi ně. Maso, i když se pod obvazem zahojilo, jako by pulsovalo novým hněvem. Katy sebou cukla při vzpomínce na tu značku, V otočené vzhůru nohama – Fontanneova verze hory, bez pochyby – s malým písmenem B, na vrcholu, jako vlajka zasazená vítězným horolezcem.

„Necháváš si tu značku, jako svou vlastní připomínku toho, že jsi vrah?“

„Ano. Ne.“ Postavila se, podívala se na Bottomless a objala se sama kolem těla. „Já nevím,“ zašeptala.

„Pokud si ji necháš, bude ten muž méně mrtvý?“

„Ne.“

„A pokud mě necháš ji odstranit, budeš méně vrahem?“

Katy se otočila tváří k matce. „Nejde o to, že by mi zase až tak moc vadilo, že jsem mu zatajila tu informaci, jako to… proč. Slyšela jsem tátu, říkat víc než jednou klukům, když mluvili o jejich službách v Afganistanu a Iráku, že záměr v srdci člověka, když zabije jiného člověka – nebo i zvíře – je to důležité. Že když zabije ve vzteku, z nenávisti, nebo z pomsty, pak není lepší, než vrah.“

„A pokud brání sám sebe, nebo někoho ochraňuje, nebo to dělá jako voják ve službě?“ zeptala se Libby tiše. „Co je pak?“

Katy se smutně usmála. „Hrdina.“

„A nechala sis informaci o aneurysma Brandona Fontannea pro sebe proto, že jsi na něj byla naštvaná a nenáviděla ho, a chtěla odplatu za to, co ti udělal? Nebo,“ dodala rychle Libby pevně, než mohla Katy odpovědět, „jsi to viděla jako způsob, jak ho zastavit od zdrogování a znásilňování dalších žen?“

„Věděla jsem, kdo byl a kde ho najít,“ řekla Katy tiše. „Mohla jsem jít do nemocnice ten den, shromáždit důkazy a nahlásit je policii.“

„A neudělala jsi to… protože?“

Katy zvedla paži, aby ukázala značku. „Bylo mi jasné, dokonce i v tom rozpoložení, ve kterém jsem byla, že to není ojedinělý zločin z příležitosti. A také jsem věděla, že by Fontanne mohl odletět přímo do nějaké země, která nemá smlouvu o vydávání a že už nejspíš sedí někde v baru a hledá svou další oběť, ještě než se já dokážu rozvázat provazy. Takže k čemu by mi bylo nahlášení toho všeho na policii, kromě toho, že by mě to nechalo se sadou důkazů, zatykačem, který by nemohl být vykonán a mě naštvanou a hluboce zraněnou…“ Sklopila hlavu s roztřeseným povzdechem. „Taky jsem nechtěla nechat toho bastarda, aby zranil mou rodinu.“

„Ok. Je po všem. Konec. Minulost. Tvůj démon je mrtvý. A ty mě necháš, abych udělala tvou kůži zase dětsky jemnou, protože ty jsi tomu bastardovi to aneurysma nezpůsobila. A,“ spěchala, když Katy zkusila promluvit, „my to nikdy neřekneme tvému otci, nebo Robbiemu, nebo jakémukoliv muži z klanů. A Winter. Och, Bože, nemůžeme to říct Winter.“

„Nemám v úmyslu to někomu říkat, ale proč ne Winter?“

Libby pokrčila obličej. „Děláš si srandu? Ta žena je čaroděj. Ona by mohla zkusit najít způsob, jak oživit Fontannea, jen aby byla schopná ho zabít sama.“

Katy se velmi jemně osvobodila z matčina sevření a udělal krok zpátky. „Já, ach… já to tak trochu řekla Gunnarovi,“ přiznala.

Libby naprosto ztuhla, kromě toho, že na ni zamrkala. „Proč bys to říkala svému šéfovi?“

„Protože si myslím, že on je…“ Katy se nejistě usmála. „Myslím, že by mohl být ten Pravý.“

Její matka se neusmála zpátky. „Neznáš toho muže ani měsíc, Katherine,“ zašeptala Libby. „A před méně než dvěma měsíci, jsi… jsi byla znásilněná.“

„Ale nepamatuju si to znásilnění,“ zašeptala Katy zpátky.

„Ale tvé tělo ano. Byla jsi s Gunnarem… intimně?“

Neschopná se už dál dívat na tu obavu v matčiných očích, Katy sklopila pohled k zemi. „Ještě jsme se nemilovali,“ řekla tiše. „Chtěla jsem, ale nemohla.“

„Nebyl ten správný čas.“

Katy vzhlédla znovu na svou mámu. „Co když už nikdy znovu nebude správný čas?“

Její matka se téměř usmála, obočí vysoko. „Vážně tomu věříš?“

Ostré postrčení, otřáslo Katyinými vnitřnostmi, jako prasklina v její duši. „Jak to, že všechno víš?“

„Není to mateřská práce?“

„Asi jsem zapomněla, že jsem horalka.“ Pokřiveně se usmála. „A jezdkyně. Kdykoliv spadneme, nebo nás někdo srazí dolů, vrátíme se na nohy, nebo do sedla a zkusíme to znovu. Nevzdáváme se a nepoddáváme se; stáváme se silnějšími. Někdo jako Brandon Fontanne, to nedokáže vzít.“

Její matka přikývla. „Přesně. A hádám, že někdo jako Gunnar Wolfe, to umí lépe, než aby tuhle sílu zpochybňoval. Pokud je to ten Pravý, tedy.“ Libby zvedla vyzývavě obočí.

Katy se usmála. „Jsem si jistá, že jsem to řekla dost jasně. A mimo to, Gunnar je jeden z nás.“

Povolila obočí. „Cože?“

„Je z Atlantidy. Je to jeden z Nicholasových bojovníků.“

„Och, ale to není dobré. Potřebuješ smrtelníka, Katy, aby tě uzemňoval. Michael rozumí magii, ale neovládá ji. Je mou kotvou. Kdybych se ho nemohla držet, mohlo by mě to smést pryč.“

Katy ji pozorovala a srdce jí pokleslo. Vždycky věděla, že její otec matku podporuje, i její magii, ale nikdy dost nerozuměla jeho roli. „Musí to tak být vždycky?“

Libby přikývla. „Nevím, jak by jinak někdo z nás, mohl přežít magii.“

Katy si povzdechla, najednou ohromená. „Je tady toho tolik, čemu ještě nerozumím. Jak rozhoduješ, jestli máš zasáhnout, nebo ne? Kdy je to na mě, abych pomohla? Před pěti lety, jsem začala… cítit bolest lidí. Ne bolest samotnou, ale… Och, neumím to popsat. Nevidím barvy, cítím je. To je důvod, proč jsem šla na záchranářskou školu, abych mohla porozumět. Ale od té doby, co jsem vyléčila tu kočku, můžu… cítit lidi.“

„Ty a já,“ řekla Libby a naklonila se k ní, „nejsme od toho, abychom rozhodovali, kdo bude žít a kdo umře. Naše práce je…“ Sevřela Katy ruce. „My je neuzdravujeme, Katy – my jim pomáháme, aby se uzdravili sami.“

„Ale dokážou to všichni? Neměli bychom usnadňovat cestu, pokud můžeme?“

„Není na nás, to rozhodovat. Pokud je to pro člověka den, kdy má zemřít, všechno tvé vzdělání a drahé vybavení ve tvé sanitce, a dokonce i tvoje krásná magie, je nebude schopná zachránit. Ale pokud není ještě jejich čas, pak jsi Boží odpovědí na jejich modlitby.“ Naklonila se k dceřinu rameni. „Věřím, že zjistíš, že největší hodnota tvého daru, bude schopnost říct, jestli tam jsi, abys pomohla té osobě žít, nebo jim poskytnout pohodlí v jejich posledních okamžicích.“

„Ale jak to budu vědět?“ zašeptala Katy. „Co když se spletu a vzdám to příliš brzy?“

Libby jí poplácala koleno a zvedla se, pak se na ni dolů usmála. „Budeš to vědět. Dokonce i bez tvého unikátního daru, se záchranáři naučí číst jemné náznaky, že to člověk vzdává.“ Její úsměv posmutněl. „Dovedu si představit, u tebe, že ten náznak bude to, že zjistíš, že jsi nevysvětlitelně naštvaná na svého pacienta.“

„Naštvaná?“

„I když tvoje mysl se bude řítit skrz kroky, které je třeba udělat, tvé srdce ucítí, že už jdou dál. Strávila jsem šest let jako chirurg na plný úvazek, ale teprve, když jsem zjistila, že dokážu léčit lidí bez skalpelu, naučila jsem se, že když mi někdo zemřel na stole, nebo v náručí, není to porážka, ale prostě jen další přirozený krok na jejich osobní cestě.“ Tiše si odfrkla. „Ne, že by mi to bránilo v tom, abych se rozzlobila na to, co vnímám, jako že se vzdávají, nebo utíkají pryč, nebo…“ Znovu se smutně usmívala. „Nebo běží k něčemu, co nedokážu vidět.“

Natáhla se dolů a vytáhla Katy na nohy, pak ji objala pažemi. „Já vím, že je to děsivé a matoucí a vypadá to právě teď víc jako prokletí, než požehnání.“ Zaklonila se tak, aby se na ni pokřiveně usmála. „Ale jakmile opravdu porozumíš, že to nemůžeš pokazit, protože nejsi ta, kdo to řídí, budeš plně zvládat magii. Tehdy začíná uzdravování.“

***

„Viděl jsi Katy?“ zeptal se Gunnar Roberta MacBaina, když ten muž uvazoval elegantní, malý motorový člun k molu. „Byl jsem u ní v táboře a auto tam má,“ pokračoval, když pokračoval v prohlížení pláže a pak přední části obchodu, ale ztuhnul, když se MacBain narovnal a podíval na něj s přimhouřenýma očima… zaujatý. „Šla se projít se svou matkou?“

„Ne. Katy a její máma, si užívají nějaký ten společný čas na jednom z ostrovů.“

Gunnar použil jako výmluvu proto, že přerušil oční kontakt, že se podíval směrem k řadě malých ostrůvků, roztroušených podél východního pobřeží. „Kdy se vrátí zpátky?“

MacBain nic neřekl, tak moc nic, že se Gunnar na něj musel znovu kouknout. Postoj toho obra, řekl všechno, jeho záda byla odmítavější víc, než jakákoliv slova. No, do prdele. Měl zatraceně o ty informace požádat, ne je vyžadovat. Protože si byl dost jistý, že jeho obvyklá praxe ´odpuštění místo povolení´, nebyl úplně ten správný způsob na tohoto konkrétního muže. Prostě jen věděl, že nemá dost času, než přijede teta May na návštěvu a pokud chtěl, by ta návštěva proběhla dobře, měl by si ujasnit, co přesně bude ve Spellbound Falls pozorovat. Pokud to byl jen on, svobodný muž se zajímavou novou prací, tak to byla jedna věc. Ale pokud on a Katy, opravdu budou GUNNAR A KATY, jako balíček, no, to bylo něco naprosto jiného.

Ticho pokračovalo a Gunnar se rozhodl, že vážně je na místě nějaké couvnutí. „Já… uhm, no… omlouvám se, jestli jsem zněl trochu panovačně. Tvrdě jsem pracoval na tom, abych dal hasičský sbor do latě, a asi někdy zapomínám, že nemusím s každým mluvit jako jeho šéf.“

MacBain na něj pohlédl, bez emocí ve výrazu, a pak se vrátil k upevňování člunu. Jasně, o novém šéfovi bylo rozhodnuto. Gunnar udělal krok zpátky a ztišil hlas. „Jsem pro tvou sestru víc, než jen její nadřízený, nebo aspoň bych rád byl.“

Tím získal mužovu pozornost. „Jsem si jistý, že to si musí rozhodnout sama,“ řekl, pohled přimhouřený a skeptický.

„Och… och, jo. Samozřejmě.“ Gunnar cítil, jak mu krev zmizela z tváře. Do prdele. Zněl snad, jako že žádá MacBaina, aby mu ji předal? „Nechoval jsem se jako blbec. Jen jsem zkoušel být upřímný, víš? Abys věděl, jak se věci mají.“

MacBain se otočil, tváří plně k němu. „A jak se mají?“

Gunnar vážně naprázdno polknul, něco co neudělal v přítomnosti nějakého chlapa, od té doby, co mu bylo čtrnáct. Zatraceně, tihle horalé byli děsiví. Jeho odhodlání zakolísalo a přimělo ho to přemýšlet, jestli se opravdu chce zaplést s dívkou z téhle konkrétní rodiny. Samozřejmě, jakmile se jeho mysl dostala blízko myšlenek na Katy, byla tahle otázka sporná. Neměl na výběr.

„To stále zjišťujeme,“ dokázal ze sebe dostat. „Ale není to tak, že bych jí jen já nadbíhal. Vím, že má zájem. Je to jen, no… komplikované.“

MacBain si odfrknul. „ Vítej ve světě skotských žen.“

Gunnar se usmál. „To mi povídej. Vážně jsem na tohle nebyl připravený.“

„Proč to pak dělat?“

Gunnar pokrčil rameny. „Je snad na výběr?“

Muž se usmál. „Podívejme se na tebe, už znáš správnou odpověď. Možná by tu pro tebe a mou sestru, mohla být naděje.“

„Možná bys jí to mohl říct.“

MacBainovi zmizel úsměv. „Katy nemá ráda, když se jí do čehokoliv mluví. Ačkoliv, pokud s tebou hodně bojuje, možná bys měl vycouvat.“

„Já se vlastně těším na to, jak se mnou bojuje. Je to taková naše věc. Chci říct, ne bojovat, jen, víš… temperamentní diskuze.“

„Chápu.“ MacBain přikývl. „Takže, říkáš, že se změnila? Stalo se něco?“

„Ne s námi. Ani ne. Jen se vypořádává s nějakou věcí.“

„Jakou věcí?“ MacBainův pohled byl víc varovný, než zvědavý, skoro jako by už znal odpověď.

„To je na Katy, aby ti to řekla.“ Gunnar zvedl ruce, dlaněmi v takovém tom gestu, ´bez urážky´. „Nesnaž se nic začít, ale ty znáš svou sestru líp jak já. Nelíbilo by se jí, kdybychom se bavili o jejích záležitostech.“

MacBainův pohled ztvrdnul. „Proč se mě na ni potom ptáš?“

„Prostě jsem ji nemohl najít a dělal jsem si trochu starosti, upřímně. Je dobré vědět, že je se svou mámou.“

„Jo, potřebují si promluvit.“

„Pokud ji uvidíš, mohl bys jí říct, že jsem ji hledal?“

MacBain ho dlouze a tvrdě pozoroval a pak přikývl.

„Mohl bys jí požádat, aby mi zavolala?“

„To nechám na ní.“

„Dobře. Skotská žena. Chápu.“ Gunnar si povzdechl, ačkoliv se při tom zvuku přikrčil. Kdy se z něj stala ruce-si-kroutící holka, v téhle situaci? Katyin hlas mu hned vlezl do hlavy a vynadal mu, připomínajíc, že holky jsou schopné mnohem víc věcí, než jen si kroutit ruce, a pokud bude dál takovým neinformovaným oslem, mohl klidně jít prostě jiným směrem. Navždy.

Gunnar pokrčil rameny a přehlédl vodu. „Díky. Bylo by skvělé, kdybychom na to měli čas.“

„Co to má znamenat?“

Když slyšel další alarm v MacBainově hlase, otočil se Gunnar zpátky. „Nic s čím by sis měl dělat starosti. Tyhle konkrétní tikající hodiny a všechno to vměšování okolo, je jen a jen na mě.“

MacBain se zamračil, rozhodně nespokojený, ale Gunnar usoudil, že už řekl všechno, co byl připravený říct. S malým mávnutím, zamířil zpátky po molu. Najednou se cítil, jako když se blíží bouře a všechny obchody mají vykoupené svíčky a baterie. Musel to prostě přejít, postup, který býval jeho silným zvykem, ale nyní měl pocit, jako by vyšel z domu s oběma botami levými. Ženy! To bylo všechno.