Unraveled - 11. kapitola

Překlad: Clarissa

Kor.: Jitka

Navzdory tomu, že již před pár týdny začalo jaro, až konečně teď bylo cítit i ve vzduchu. Naneštěstí staré pořekadlo o tom, že dešťové přeháňky v dubnu, přináší květiny v máji, bylo pravdivé i pro město, i když jediné květiny, které by zde rostly, byly ty v betonových nádobách mezi lavičkami na chodnících. Vypadalo to, že vlhkost nechtěla odejít a to mělo propršet prakticky každý den tohoto týdne.

Cara začala přemýšlet, zda by neměla investovat do ponča a holínek. Bez ohledu na to, jak dlouho v Kanadě žila, ji to každý jednotlivý rok nepřestávalo překvapovat. Jako by matka příroda strávila tři až čtyři měsíce v hořkém vzteku na Kanaďany, kteří měli rádi zimu, jen aby pak další dva měsíce prožili v mokrém, ošklivě depresivním jaru.

Cara si přitáhla límec kabátu blíž ke krku. Snažila se tak ubránit chladnému větru, současně si přitom držela deštník vysoko nad hlavou, aby bojovala s deštěm. Na chodníku se proplétala mezi davem lidí a směřovala ke svému cíli, kterým byla malá kavárna jen pár bloků od její univerzity, kterou během týdne často navštěvovala.

Celou dobu ignorovala stín muže, který ji následoval.

Podle Giana bodyguard, kterého teď potřebovala. Prostě jen pro případ. Ten chlápek se k ní nikdy nepřiblížil tak blízko, aby si s ním mohla promluvit a Cara ani neznala jeho jméno. Nikdy se jí nepředstavil a v době, kdy si Cara uvědomila, že má nový stín, byla celou věcí až příliš podrážděná, že o tom nechtěla vůbec diskutovat.

Cara vklouzla do kavárny a přitom se jí podařilo současně zavřít dveře i deštník. I přesto, že použila deštník, vlasy i kabát měla mokré.

Možná bylo na čase koupit auto.

Co se toho týče, Cara peníze měla. Nežila v luxusu, její výdaje byly vzhledem k jejímu majetku jen minimální a její trustový fond stále poskytoval slušnou finanční rezervu. Za svěřenecký fond děkovala svým prarodičům - a svému bratrovi – takže mohla studovat pár let v univerzitním programu, aniž by při tom musela pracovat. Místo toho, aby prarodiče rozdělili své jmění mezi své děti, zahrnuli do jeho rozdělení i svá vnoučata. Kdyby nechali dohled nad fondy jen v rukou jejich rodičů, Cara neměla ani sebemenší pochybnosti ohledně toho, že by ho její matka a otec promrhali. Do doby než dvojčata dosáhla osmnácti let, podléhaly jejich svěřenecké fondy Tommasově podpisu, kdy je mohl použít na jejich vzdělání, pokud by o to stály. Když Lea zemřela, Cara dostala od právníka rodiny Rossi dopis, kde jí byly oznámeny podrobnosti a vyčíslen stav fondu její sestry s tím, že po zaplacení nákladů bude spojený se zbytkem její vlastního fondu.

Měla peníze.

Cara si dělala obavy z toho, aby nepoužila příliš mnoho peněz fondu, a to dokonce i kdyby se jednalo o investici jako je auto nebo trvalý domov. Měla radši, když mohla mít vše pod dozorem, mít rozpočítaný každý jednotlivý zatracený cent a sledovat, jak její portfolio dál zůstalo v příjemných číslech. Možná, že když tenhle poslední rok dokončí univerzitu a bude mít stálý příjem z práce, tak by jí mohlo přijít možná v pořádku trochu peněz utratit, ale ne teď.

Když vyrůstala, cítila se chudě, žila jako by byla chudákem, jednoduše jen proto, že se její rodiče nezajímali o to, aby se postarali o své děti nebo o stav jejich domova. Nosila obnošené oblečení až do okamžiku, než se rozpadlo, měla o velikost nebo dvě menší boty, které nepomáhaly proti chicagské zimě. Místo pořádné větrovky, která byla určena na podzim a jaro, nosila jen svetry. Když Tommas mohl, sehnal pro své sestry spoustu těchto věcí, a jak dospíval, kupoval jim to, co potřebovaly a platil náklady na jejich školu a stravu.

Ale stále si pamatovala na to, jaké to bylo být chudá, i když vlastně ve skutečnosti nebyla.

Zanedbávání přicházelo až v příliš mnoha podobách, než aby se daly spočítat.

Cara se pokusila ze sebe setřást přetrvávající smutek ze svých myšlenek. Přistoupila k pultu a objednala si kávu a bagel. Jakmile měla objednávku v ruce, usadila se na druhém konci kavárny, kdy zapadla ke stolu pro dva lidi, zády ke zdi a tváří k oknům.

Ještě dřív, než si stihla dát první doušek své kávy, uviděla ho, jak se blížil ke kavárně.

Gian nezamířil přímo k ní. Místo toho se zastavil, aby si povídal s jejím novým stínem. Na rozloučenou si s mužem podal ruku a teprve pak vstoupil do kavárny. Cara měla najednou pocit, jako by se všechny nervy v jejím těle najednou soustředily pouze na toho jediného člověka, který na ni měl největší vliv. Aby ho kolem sebe vycítila, dokonce ho ani nemusela vidět.

Děsilo ji to.

Uklidňovalo ji to.

Cara netušila, co s těmito podivnými pocity dělat, ale věděla, že zatím nebyla připravena vypořádat se s nimi. Zatím ještě ne.

Kdyby nic jiného, potřebovala čas a odstup od toho, jak ji Gian nutil cítit se. Čas na to, aby zjistila, co se sakra stalo, že se dostala do tohoto postavení s mužem, se kterým neměla žádný zájem zaplést se. Čas nadechnout se a to dřív, než jí Gian zavolal a ona se hloupě rozběhla jen kvůli tomu pocitu a šukání.

Když Gian procházel kavárnou, usmíval se. Na rozdíl od ní se tu nezastavil pro něco k jídlu nebo k pití. Jako obvykle, když byl blízko ní, měla pocit, že ona byla tou jedinou zatracenou věcí, na kterou myslel, nebo která představovala jeho prioritu. Rychle ji políbil na vrchol hlavy a pak si u malého stolku sedl na jediné další volné místo.

„Jak jsi sem dokázal přijít bez jakéhokoliv deštníku?“

Gian pokrčil rameny. „Na to si zvykneš. Věř mi.“

„Jsem tady sedm let. Ještě jsem si na to nezvykla.“

„Je na tebe až příliš mokro?“ zeptal se.

Cara se zamračila nad déšť, který bušil do oken kavárny. „Mám pocit, jako bychom bez jediného varování nebo přestávky, přešli ze sněhu do týdnů dešťů.“

„Varováním je měsíc duben, mon ange.“

Samozřejmě, že byl.

Kanaďané.

„Léto je hned za rohem,“ řekl, a když se jeho úsměv ještě zvětšil, ve tváři se mu objevil důlek, díky kterému vypadal ještě vzácněji. „Stejně tak rychle jako obvykle přejdeme z mokra do horka.“

„Jistě.“

Gianův úsměv se rychle rozplynul. Ve své židli se trochu narovnal. „Nevypadáš moc šťastně. To není jen kvůli dešti, že ne?“

Cara se znovu zadívala ven z okna a všimla si, že její bodyguard stál pod malou římsou, aby se dostal z deště. „Díky za to, že ses se mnou dneska sešel.“

„Snažil jsem se s tebou sejít celý týden, Caro.“

„Vím. Já jsem jen potřebovala pauzu.“

„Pauzu na co?“

Cara drsně vydechla. „Na přemýšlení.“

„Dobře.“

„Na nadechnutí,“ dodala.

Gianovy rty se stáhly do pochmurné linie, nicméně výraz jeho obličej nic neprozrazoval. Cara občas nesnášela, jak snadno dokázal skrýt své emoce, když to potřeboval. Jako by nechtěl, aby někdo viděl jeho bolest nebo podráždění, nebo dokonce i jen jeho radost. Byla si jistá, že to u něho byla naučená vlastnost, která se z důvodu jeho postavení zrodila z potřeby – věděla, že její bratr se choval podobným způsobem - ale to neznamenalo, že by to chápala. Tak jako tak ne zcela.

„Dneska nemám moc času,“ řekl Gian tiše, „a za chvíli musím vyrazit na schůzku na druhé straně města. Ne že bych na tebe chtěl spěchat, ale bohužel musím.“

Cara přikývla. „To je v pořádku. Tak jako tak mi za chvíli začíná další hodina.“

„Ta pauza... pomohla ti?“

„Upřímně řečeno? Vlastně ne.“

Gian odvrátil svůj pohled. „Nejsem si jistý, co se tu snažíš začít říct, Caro.“

„Tohle,“ řekla a mávla do prostoru mezi ně. „Před pár měsíci, když jsme s tímhle, ať už je to sakra cokoli začali, nemělo to nic být, Giane. Zábavné, rychlé, špinavé a to bylo všechno. To bylo to jediné, co jsem chtěla, aby to bylo, a teď jsem tady, znovu zmatená.“

„Mateš ty mě,“ řekl sám pro sebe.

„Nechtěla jsem se stát součástí tvého života - ne do té míry, v jaké jsem se jí stala. Nechtěla jsem, abych byla viděna jako cíl pro lidi, se kterými obchodujete. Vyrůstala jsem přesně v tom způsobu života, kterým žiješ, kdy se pohřbívali lidé, které jsem milovala, a to jen kvůli své příslušnosti a obchodům. Byla jsem si jistá, že ty a já nebudeme… nevím.“

„Není možné žít oddělené životy, Caro,“ upozornil ji Gian. „Nejsem dvěma různými muži. Jsem ten samý muž, který nosí zbraň a pro mou famiglia představuje underbosse, zároveň jsem tím mužem, od kterého jsi požadovala, aby neviděl nikoho jiného než tebe. Představa, že tě můžu neustále a trvale z toho všeho vyloučit, je směšná, a ty bys to už měla vědět.“

„Giane -“

„Ne, ty poslouchej mě. Tohle je představa, kterou sis rozumově zdůvodnila, abys ospravedlnila své pocity a to, proč ses stále vracela pro víc. Tohle byla tvoje fantazie, aby ses ubránila až příliš mnoho starostem ohledně toho, co by se možná mohlo stát nebo co by se mohlo stát někomu, na kom ti nezáleží.

Ani na okamžik jsem před tebou neskrýval, kým jsem,“ pokračoval Gian a hlas se mu konečně začínal rozehřívat hněvem „Nikdy jsem nepředstíral, že jsem někým jiným. Vždy jsem dával naprosto jasně najevo, kým jsem. Je to kvůli Lee, že? Svým způsobem je to to samé. Myslela sis, že jste byly obě v pohodě, v bezpečí od své rodiny a jejich podnikání, ale nikdy to tak nebylo, Caro. Nemůžeš utíkat věčně a vždycky jsi součástí téhle věci, do které ses narodila. Dítě della mafia. To je to, kým jsi a i když jste se od toho držely dál, přesto to Leu neudrželo naživu. Takže co tě sakra nutí myslet si, že předstíráním toho, že jsem někým, kým nejsem, by dokázalo udržet realitu daleko od toho, aby tě znovu dohnala?“

Cara měla pocit, jako by ji právě praštil.

Ve skutečnosti by facka byla možná cítit lépe.

„Nemusel jsi do toho zatahovat moje dvojče, Giane,“ zamumlala Cara, hlas měla plný bolesti.

„Řekl jsem ti jen pravdu.“

„Řekl jsi to, aby mi to ublížilo.“

Gian zavrtěl hlavou, jeho tmavý pohled byl zbarvený smutkem. „Mýlíš se. Nikdy ti nechci ublížit, Caro.“

Usoudila, že na tom nezáleželo. Cara se zvedla od stolu a popadla svou tašku a deštník. Svůj z většiny netknutý bagel a napůl plnou kávu nechala na stole. Gian se nepostavil tak, jak by to obvykle udělal. Místo toho zůstal pevně sedět na svém místě, pohled měl upřený na zeď za ní.

Vyzařoval z něj chlad.

Cara ten pocit moc dobře znala.

I ona byla zatraceně chladná.

„Tohle jsem nechtěla. Ne být znovu terčem nebo být zraněná jen proto, že jsem ti až příliš blízko. Nechci být zastřelena, když odejdu ze svého bytu nebo se otočit a vidět, jak mi nějaký chlap při každém pohybu dělá stín, aby mě udržel v bezpečí. Tyhle věci jsem nechtěla, Giane.“

„Tak co chceš?“ zeptal se.

„Potřebuju víc času,“ odpověděla Cara. „Právě teď potřebuji čas na -“

„To, abys usoudila, jak ses se mnou dostala.“

„Jo.“

„Vezmi si tolik času, kolik potřebuješ, Caro.“ S těmi slovy se Gian jediným hladkým pohybem od stolu zvedl a když se otočil k odchodu, aniž by na Caru tlačil. „Ale jestli si během toho, kdy se to budeš snažit vymyslet, budeš chtít ušetřit trochu času, pak mi dej vědět. Já vím naprosto přesně, co nás sem dostalo, amore. Upřímně, i ty to víš. Ale když na to přijde, jsi zatraceně tvrdohlavou ženou.“

**********

„Poprvé za dva týdny neprší a ty chceš dnešek strávit hraním si v blátě,“ zamumlala Cara.

„Ne v blátě. Jde o moje květinové záhonky,“ odpověděla teta se sladkým úsměvem. „Musím si připravit půdu na setí a přemístění květin ven, jakmile si budu jistá, že už dál nebude mrznout.“

Cara si odfrkla, přitom si zároveň odfoukla z cesty zatoulanou kudrlinku, která jí překážela v očích. Když dopadla zpátky na místo, odolala nutkání odhrnout ji z cesty rukou, ale bylo to jen proto, že zápěstí měla zabořené v záhonech. Nebo spíš v jedné z několika hromádek tmavé půdy, která byla na vkus Cary až příliš vlhká.

Očividně nebyla typem člověka, kterého by práce v půdě uspokojovala.

„Díky za to, že ses ke mně dneska připojila,“ řekla Daniele.

„Není zač.“ Cara právě nakypřila další kousek půdy a přitom se ujistila, že z ní vytáhla všechny malé kamínky a mrtvý plevel, které v ní zůstal z předchozího roku. „V poslední době jsem toho měla svým způsobem moc. Za to se omlouvám, Zia.“

Daniele pokrčila rameny. „Občas to tak v životě chodí.“

„To tuším.“

Cara nehodlala zacházet do detailů toho, co ji odvádělo pryč a zaměstnávalo, ale usoudila, že její teta pravděpodobně věděla víc než dost, než aby to musela říct nahlas. Daniele - s ohledem manželovo zapojení v rodině Guzzi – měla své vlastní kontakty a jistě znala fámy, které kolovaly.

Nicméně nebylo zdvořilé ptát se někoho na věci ohledně toho, jak byl téměř postřelený.

Nebo s kým šukal.

Daniele byla vždy zdvořilá.

Vždy řádná žena mafiána.

Tohle byla ta jediná věc, kterou Cara u své tety čekala.

„Tak, jak se máš?“ zeptala se Daniele.

„Mám toho hodně ve škole. Myslela jsem si, že vzhledem k tomu, že čtyři měsíce po Leině smrti jsem byla prakticky mimo, bych to pravděpodobně už nedohnala a nestihla příští rok absolvovat, nicméně teď už jsem znovu na trati. I když mi chvíli trvalo, dostat se zpátky.“

„Ach?“

„A pro letošní léto jsem si už našla místo pro praxi v ženském útulku. Budu vést matky a dospívající dívky a pomáhat při ambulantním rehabilitačním programu. Protože tohle je přesně ta oblast, ve které chci pracovat, kolem a kolem jsem měla obrovské štěstí, že jsem to našla.“

„To je dobře,“ řekla její teta nepřítomně.

Cara střelila pohledem na druhý konec záhonu a zjistila, že Daniele jí ve skutečnosti vlastně ani nevěnovala pozornost. Její teta se mnohem víc soustředila na vytahávání drobných stonků ven z půdy a její následné kypření, aby ji měla připravenou na následující sázení.

Byla si jistá, že jediným důvodem, proč ji teta pozvala na návštěvu, bylo dostat z ní informace, ale Daniele to doposud neudělala. Možná, že se Cara mýlila.

Cara se vrátila zpátky k práci a pomáhala tetě vyčistit záhonky. Pak se společně přemístily k truhlíkům, které stály na zadní terase. Právě, když byly uprostřed jejich naplňování čerstvou hlínou s mulčovacím mixem, teta znovu promluvila.

„Vídáš se s někým novým, Caro?“

Při té neškodné otázce jí ztuhla ramena.

„Nijak zvlášť,“ odpověděla Cara opatrně.

Koneckonců, Gian nebyl novým. A aby byla přesná, po jejich schůzce v kavárně, která proběhla minulý týden, ho neviděla. Jistě, něco mezi nimi bylo, ale pro teď to nic neznamenalo. Nebo se o tom Cara sama sebe snažila celý zatracený týden přesvědčit.

„Claud se zmínil, že jsi byla s mužem na večeři.“

Cara odolala touze říct, že strýc by si měl laskavě hledět svých vlastních věcí. „Ano?“

„Ano, a taky přenocoval.“

„To je to, jak to dneska nazýváte?“ zeptala se Cara, aniž by neobtěžovala skrýt svůj sarkasmus.

Daniele se lehce zasmála. „Nebuď pichlavá. Jen se snažím být milá.“

„Být milá by znamenalo neptat se, Zia. Osobní věci, ano?“

„Dělám si o tebe starosti, Caro. V posledních pár měsících jsi nebyla sama sebou a teď vypadáš, že už se ti daří lépe. I tak si o tebe dělám obavy, zvlášť pokud ses zapletla do nějakého bordelu.“

Cara sledovala tetu se svraštěným obočím. „A jaký bordel by to měl být?“

Daniele ani mrkla. „Muži mají své způsoby, jak způsobit nejrůznější problémy, na které my ženy nejsme připraveny. Samozřejmě, že rádi hází vinu na nás, ale to je jen proto, že muži mají strach, že když se všechno řekne a udělá, tak by ten obviňující prst mohl ukazovat zpátky na ně.“

„Nezapletla jsem se do žádného bordelu, Zia.“

„Už pro tvé dobro v to doufám, Caro.“

*******

Po té co zprávy skončily a následovala předpověď počasí na několik posledních dubnových dnů, které zbývaly do začátku května, Cara televizi vypnula. Ztěžka vydechla. Byla sama ze sebe frustrovaná, že znovu podlehla své vlastní zvědavosti a pustila si zprávy.

Teď už si pouštěla a kontrolovala zprávy tři zatracené týdny.

Přísahala by, že každou noc se rodina Cosa Nostra Guzzi potýkala s něčím novým. Něco násilného – střelba na někoho dalšího, nalezené tělo, palebný útok z auta na restauraci - a další pohřeb.

Když si Cara dokázala pomoci, zprávy nikdy nesledovala. Ale poté, co bylo před pár týdny stříleno přímo po ní, si při večeři zapínala zprávy, aby viděla, co tam říkali. Teprve tehdy zjistila, jak se díky mafiánům ve městě staly ulice v Torontu nestabilními a násilnými.

Z nějakého důvodu zůstala mimo rodinný byznys.

Nezeptala se na otázky.

Moc dobře věděla, že by neměla.

Přesně to bylo důvodem, proč…

Její zvědavost z ní opět dostala její lepší já a Cara zas a znovu sledovala zprávy, pídila se po nových příbězích, do kterých by mohla být zahrnuta střelba. Četla Kanadské zpravodajské blogy, protože v nich velice často reportéři se skrytou tváří poskytovali o zločineckých rodinách a dění v nich mnohem více informací, než kolik jich bylo nabízeno v televizním zpravodajství.

Rodina Guzzi byla ve válce.

Byli takoví už nějakou dobu.

Gian o tom Carě nikdy neřekl, ne řádně. Neobviňovala ho za to, protože mu při více než jedné příležitosti dala jasně najevo, že o tom nechtěla nic vědět.

Počet obětí se hromadil.

Násilí se stupňovalo.

Střelba z jedoucího auta na Caru byla jen jednou událostí z mnoha dalších útoků. Podle zdrojů - i když si nebyla jistá, jak důvěryhodné mohly být – se rodina Guzzi poté, co jejich dlouholetý boss zemřel, potýkala s otřesem mocenské struktury. Boss, Gianův dědeček. Vypadalo to, jako by byly nakreslené linie mezi mladší a starší generací mafiánů v rodině a rozpoutalo se prudké násilí v ulicích.

Nevypadalo to dobře.

Všechno to znělo jako špatné zprávy.

Cara se bála.

Neustále.

Byl tu každý jednotlivý důvod, proč se na prvním zatraceném místě Cara vůbec nechtěla příliš zaplést s Gianem. Život, který žil, nebyl v jejich světě tím správným. Nebyl ničím víc než výsadou, o kterou mafiáni a jejich rodiny bojovali, aby si ji udrželi.

Pozice. Moc. Respekt.

To je všechno, čím mafie kdy byla.

A zatraceně ji děsila.

Cara se snad už po milionté donutila nepopadnout svůj telefon a nevytočit Gianovo až příliš důvěrně známé číslo. Požádala ho o prostor a čas k přemýšlení, a on byl tak laskavý, že jí ho bez dohadování poskytl. Nevolal jí, neposílal jí textové zprávy ani k jejím dveřím neposílal žádného ze svých mužů, aby jí doručil nějaký dárek. Dokonce i její stín - bodyguard, který vypadal, že se dokázal vypařit do vzduchu - kdykoli se po něm podívala, se jednoduše držel zpovzdálí. Ten chlap nebyl úplně pryč, ale teď ho vídala jen zřídkakdy, jen když očima skutečně prohledávala dav lidí.

Cara už věděla, že v držení se od Giana dál nebude úspěšná, nemluvě o tom, že by skutečně skončilo to, co mezi nimi bylo, ať už to bylo cokoli. Selže v tom, protože ani ona si nechtěla držet odstup, ani ukončit jejich zatracený společný chaos.

Ale stále nevěděla, jak se vypořádat s tím, co s tím vším nevyhnutelně přicházelo.

Zprávy.

Strach.

Násilí.

Její obavy…

Cara nevěděla, jak se s čímkoli z toho vypořádat.

Gian měl pravdu - nemohl a ani nepředstíral, že je někým, kým nebyl. Byla to ona, kdo se díval jinam. Přicházel čas, kdy už Cara nedokázala otočit tvář od té stránky Giana, které se děsila, a jakmile by k tomu došlo, už by neexistoval žádný způsob, jak se znovu dívat jinam. Žádné další předstírání.

Dřív, než si Cara plně uvědomila své činy, popadla telefon a vytočila důvěrně známé číslo. Nebylo však Gianovo. Přes reproduktor poslouchala vyzvánění telefonu a čekala, až její bratr hovor zvedne. Nebyla úplně přesvědčená, že to Tommas zvedne. Mnohem častěji jí volal on, nebo mu prostě jen nechala zprávu.

Ale na čtvrté zazvonění to zvedl.

„ Ciao.“

Cara celých deset vteřin zůstávala zticha.

Najednou nevěděla, co říct.

Slyšela, jak se v reproduktoru ozvalo otrávené odfrknutí a pak Tommas zamumlal: „Caro, to jsi ty?“

„Ano,“ řekla nakonec.

„Něco se děje?“

Cara zírala na prázdnou televizní obrazovku a uvažovala, jak na tuhle otázku odpovědět. „Jak to děláš, Tommasi?“

Její bratr si odkašlal a pak uslyšela, jak se někam přemisťoval, jako by vylezl ven z postele. „Jestli chceš řádnou odpověď, budeš muset položit otázku, která bude dávat větší smysl.“

Nemohla si pomoci, ale všimla si, jak unaveně to znělo. Ne ospale unaveně, jako by byl unavený tímhle zkurveným světem. To bylo jejímu bratrovi nepodobné. Byl pohodář, cool, klidný a soustředěný. Vždy.

Cara nikdy nepoznala Tommase jinak.

„Jsi si jistá, že se nic neděje?“ zeptal se Tommas, když Cara zůstávala zticha.

„Nic vážného.“

„Dobře. Zeptej se mě znovu, ale tentokrát zkus, aby to dávalo větší smysl.“

„Jak ti může záležet a zároveň se dokážeš připoutat k lidem, u kterých víš, že jejich existence není ve tvém životě zaručena, která je dokonce mnohem víc časově omezena, než jsi ochotný si přiznat. Třeba hned zítra se může někdo nasrat nebo urazit a ty najednou pohřbíváš svou sestru… nebo někoho jiného, koho miluješ.“

Tommas si povzdechl. „Na někoho, kdo mi ani nepoděkoval, když jsem mu před měsícem popřál všechno nejlepší k narozeninám, je to těžká otázka.“

„Děkuji za přání k narozeninám, Tommy.“

Sám pro sebe zavrčel. „Nemyslím na to - to je to, jak se s tím vypořádávám. A chráním ty lidi, jak nejlépe můžu, dělám všechno, co musím, aby jim moje činy a rozhodnutí byť jen neúmyslně neublížily, ani mi je nesebraly pryč. “

„Hm.“

„Občas při tom selžu,“ dodal Tommas a do tónu jeho hlasu se vplížil smutek. „A to mě zabíjí, ale je to nevyhnutelné.“

„Ano ale…“

„Ale co, Caro?“

„A co lidé jako já?“

„Dělám to i pro tebe. Proč si myslíš, že jsi stále v Torontu? Ne tady v Chicagu, kdy bys stála za mým pitomým zadkem v téhle zkurvené rodině nebo tak nějak?“

„Myslela jsem, co ženy jako já - jak se s tím mám vyrovnat? Nemůžu se s tím vypořádat stejným způsobem jako ty. Já nejsem jako ty, Tommy.“

„Na to není snadná odpověď, Caro.“

„Tak to zkus. Dej mi něco.“

„Proč se vůbec na tuhle sračku ptáš?“

„Potřebuju vědět, jak se s tím vypořádat,“ řekla ostře a nabídla mu tak jen velice málo.

„Já vím jen to, co vidím kolem sebe,“ odpověděl Tommas tiše. „Nebo spíš ženy kolem mě. Manželka mého bratrance nebo ženy v mé rodině. Manželky mých přátel nebo dcery famiglia, které pohřbívají své rodiče, přitom mají suché tváře a třesou se jim ruce. Jsou silné, Caro. Všude kolem mě jsou obrazem a ztělesnění síly. Své sračky zvládají mnohem lépe, než by dokázal kdokoliv z nás. Vaří večeři, otírají dětem tváře, dělají, co musí dělat a tváří v tvář svým obavám se usmívají. Nevím, jak to dělají, protože jsem až příliš zaneprázdněn tím, abych se jim snažil ponechat možnost vařit ty večeře, milovat jejich děti s ušmudlanou tváří, a celou dobu při tom nemít žádné obavy. Rozumíš mi?“

„Ale ty jsi tím důvodem, proč jsou v takovém druhu života, Tommasi.“

„A my všichni mafiáni děláme to nejlepší, co umíme, Caro. Nic víc, nic míň.“

Se vstřebáním slov svého bratra si dávala načas.

Koneckonců, Tommas šel vždycky přímo k věci.

Neříkal jen nějaké milé sračky.

„Ach, je tu ještě něco dalšího, co musíš vědět,“ řekl Tommas unaveně.

„Co to je?“

„Dneska ráno našla uklízečka Serenino tělo. Vypadá to na sebevraždu.“

Cara si přála, aby byla novinkami ohledně matčiny smrti překvapená. Nebyla.

Bylo to něco dalšího, co bylo… nevyhnutelné.

„Je mi to líto,“ řekla Cara tiše.

„Ano?“

„Kvůli tobě, Tommy. Je mi to líto. Vypořádával ses s ní celý život mnohem déle, než bych toho byla schopna já. Ty jsi to dělal - a pokračoval v tom dál - protože někde uvnitř jsi k ní cítil náklonnost.“

„Už ne,“ zamumlal Tommas. „Můžu ti dát vědět, kdy bude pohřeb.“

„Raději bych, kdyby ne.“

„To je to, co jsem si myslel.“

„Pohřbi ji, prosím, vedle táty, ne po boku Ley.“

Tommas rychle zamumlal na souhlas.

„Caro?“

„Ano?“ Zeptala se.

„Nevím, co se děje, nebo co tě dneska večer přimělo zvednout telefon, aby ses mě na tohle všechno zeptala, ale v tomto životě je ve skutečnosti jen jedna věc, na které záleží.“

„A to je co, Tommasi?“

„Dělej to, co tě dělá šťastnou. Buď tam nebo s tím, nebo dělej cokoliv, jediné co musíš, abys byla šťastná. Vezmi na sebe to riziko - stojí to za to. Protože tenhle život je pomíjivý a zítřek může být tím posledním dnem, kdy se usměješ, takže je lepší strávit dnešek tak, že budeš šťastná.“