TG - 2. kapitola

 Překlad: Mishacka

Jsem jedna z těch studentek, která má dobré známky, aniž by se musela nějak extra snažit. Přeju si, abych měla sklony k lenivosti, kašlala na zkoušky a užívala si, ale nemám to štěstí nebo nejsem tak vyčůraná. Po dvou hodinách učení zavřu knihu. Dívala jsem se na věci, které jsme dneska neprobrali. Je první den, takže to byly z většiny úvody pro jednotlivé přednášky. Rozhodla jsem se, že si přečtu věci dopředu na příští týden, ať jsem v obraze.

„Ahoj,“ řekne Anaya, když vejde dovnitř a odhodí batoh na podlahu. „Mám hlad.“

„Dneska jsem tě nikde nepotkala,“ řeknu a nakloním hlavu na stranu. Anaya otevře ledničku a jediné, co z ní vidím, je vršek rudé hlavy nad dveřmi.

Pohne bokem a zavře dveře, v ruce drží láhev s vodou. „Měla jsem jenom jednu hodinu, vzpomínáš? Potom jsem šla do práce.“

Do háje. Na to jsem zapomněla.

„Jaký byl tvůj den?“ zeptá se a zvědavě se na mě podívá.

„Byl v pohodě, proč?“ zeptám se.

„Jen tak. Dneska zůstanu na noc u Paula. Uvidíme se až zítra. Kdy ti začínají přednášky?“ zeptá se. Paul je aktuální přítel Anayai. Pokusím se tvářit normálně, protože tajně se raduju, že nebude večer doma. Popravdě, celý týden byla více u Paula, než doma a to se mi hodí.

Ve skutečnosti to je perfektní.

„Zítra mám jenom jednu hodinu, v deset,“ řeknu jí.

Skousne si spodní ret. „Budu doma kolem páté. Nechceš zítra něco podniknout, jako film nebo tak?“

Zaváhám a pak přikývnu.

„Fajn, tak se uvidíme zítra,“ řekne, zvedne svoji tašku a odejde pryč. Udělám si sendvič, který pak sním na večeři, k tomu ještě jablko.

Pak se převleču do práce.

*****

Druhý den ráno přijdu na přednášku pozdě. V ruce držím blok, desky si tisknu k hrudi a jdu tak rychle, jak jen dokážu. Oddechnu si, když zjistím, že přednáška ještě nezačala a sednu si. Učitel seděl za stolem a listoval si poznámkami.

„Doufám, že je vedle volno?“

Otočím hlavu. „Asi jo,“ řeknu a upírám pohled před sebe. Vypadá to, že Grayson je zase v mém prostoru a teritoriu jako doma.

Usměje se, sedne si na židli a položí si knihu na stolek. „Jak se máš?“ zeptá se, opře se dozadu a otočí se ke mně. Má na sobě modro-bílou košili, která mu šíleně sluší. Napíná se mu na širokých ramenech a rozložité hrudi.

„Dobře a jak se máš ty?“ zjistím, jak se ho ptám. Vypadá prostě tak přátelsky a upřímně. Možná, že kdyby mě doopravdy znal, tak by mě neodsoudil? Co by, kdyby. Jsou prostě věci, díky kterým vás budou vždycky odsuzovat, nezávisle na tom, co vás k tomu vedlo. Mávne na pozdrav dalším lidem ve třídě.

„Včera byla dlouhá noc?“ zeptá se Grayson a sleduje mě.

Ztuhnu. „Ne, proč?“

Pohledem sklouzne na moje rty. „Tady máš ještě trochu…“ zarazí se a zírá.

Přejedu si prstem po rtech a ještě s ním setřu zbytky červené rtěnky. „Aha, tohle,“ řeknu a otřu si zbytek pusy hřbetem ruky. Myslela jsem si, že už jsem všechno očistila, ale hádám, že jsem se spletla. Doufám, že kolem očí nemám černé šmouhy od linky a řasenky, které jsem měla včera večer.

„Nemusela jsi to otírat,“ řekne zamračeně. „Nemyslel jsem tím nic špatného…“

„Třeba jsem se prostě dneska rozhodla, že si vezmu do školy rudou rtěnku? Tvoje otázka tak mohla být nezdvořilá,“ vytknu mu.

Mračí se. „Máš pravdu, to mohla. Jen jsem předpokládal…“

„Víš přece, co se říká o tom, když někdo předpokládá.“

Přikývne. „Omlouvám se, že jsem něco řekl. Bylo to nezdvořilé, ale jsem ohledně tebe zvědavý a-“

Přeruším ho. „Včera večer jsem šla na večeři.“

Asi na deset minut zmlkne, než zase začne mluvit. „Žiješ s rodiči?“

„Proč? Plánuješ, že se vplížíš do mého domu?“ vybreptnu, že se ani nad tím nestihnu zamyslet. Podívám se na něj. Na té nádherné tváři mu pohrává ďábelský úsměv.

„Flirtuješ se mnou?“ zeptá se zpříma a několikrát pomalu zamrká. Nemůžu si pomoci, začnu se smát, až se na mě okolní studenti zamračí.

„Ne, neflirtuju. A odpověď na tvoji druhou otázku. Ne, nežiju s rodiči.“ Protože žádné nemám.

„Kde žijí?“ zeptá se a opře si bradu o ruku. Netlačí nějak moc na pilu?

„Zemřeli,“ řeknu a odvrátím pohled.

„Tak to mě mrzí,“ řekne tiše. Natáhne se dopředu a položí mi ruku na rameno, aby mě podpořil. Odkašlu si a zavrtím se.

„Už je to dlouho. Bydlím s kamarádkou,“ řeknu.

„Dovolí mi, abych se vplížil dovnitř?“ škádlí mě, aby mi zvednul náladu.

„Graysone, myslím si, že musíš dobýt nejdříve mě,“ řeknu a mrknu na něj. Na to se rozesměje, má hluboký smích a já si nemůžu pomoc, protože z něj nedokážu spustit oči, když se směje.

„Máš pravdu. Dáš mi svoje číslo?“ zeptá se.

„Ne,“ odpovím, usměju se na něj a pak se otočím dopředu. Cítím, jak se na mě dívá, ale předstírám, že o tom nevím.

Nesmí mě zajímat, že je Grayson kvůli mému odmítnutí uražený. Protože teď není ta pravá chvíle, abych se s kýmkoliv zapletla.

*****

„Paris!“

Když uslyším Graysonův hlas, tak se otočím. Jde za mnou a v jedné ruce drží helmu. Ve třídě jsem si nevšimla, že má na sobě těsně obtažené džíny. Vím, že pod tím oblečením je perfektně vyrýsované tělo, protože to vidím i odsud. Když přednáška skončila, tak jsem vyběhla z učebny jako první a ani jsem se neohlédla. Myslela jsem si, že do zítra ho neuvidím.

„Kde máš auto?“ zeptá se a rozhlédne se kolem.

„Přišla jsem pěšky,“ řeknu mu. Nemám auto. Jenom procházím přes parkoviště.

„Můžu tě hodit domů?“ zeptá se nadějně. Nespouští ze mě své tmavé oči.

Chci to, opravdu. Ale nemůžu. „Děkuji, ale bydlím kousek odsud. Kromě toho, se ráda procházím.“

Kousne se do rtu. „Je ti jasné, že se tě ptám, protože bych s tebou strávil více času, že jo?“

Zasměju se. „Já vím. Ale víš jak, dej si bacha před cizinci,“ vtipkuju. Anebo aspoň zkouším žertovat.

Jeho výraz trochu poklesne a já chci změnit názor a říct ano, ale nemůžu. Místo toho se usměju a řeknu, „Uvidíme se zítra.“

„Na zbytek dne už něco máš?“ zeptá se a svraští obočí. Přesune si helmu. Teď ji drží oběma rukama.

„Jo, mám několik věcí, které musím vyřídit.“ Jako si umýt vlasy.

„Budeš mi to hodně ztěžovat, co?“ řekne a usměje se tak, až se objeví oba dolíčky.

Zhoupnu se na nohách a podívám se směrem ke svému bytu. „Nezkouším to ztěžovat nikomu.“

„Hele,“ řekne a přistoupí ke mně blíž, pak mě pohladí jednou rukou po tváři. Pak mi lehce otočí hlavou k sobě. „Dovolíš mi někdy, abych tě vzal ven? Na rande?“

Vykulím oči. „Rande?“

Usměje se na mě hollywoodským úsměvem a mě spadne brada.

„Jo, rande,“ řekne a prstem mi přejede po rtu, než ruku stáhne.

„Jsi docela… drzý,“ zamumlám si pod nosem a cítím se trochu provinile. Přejíždím pohledem všude možně kolem, než se vrátím k jeho tváři.

Kouše se do rtu a oči mu pobaveně jiskří. Ty oči. Už jsem několikrát říkala ´směje se očima´, ale až do teď jsem to doopravdy u nikoho neviděla. To, jak se na mě dívá… Kousnu se do tváře.

„Když něco chci, tak si jdu tvrdě za tím,“ řekne a trpělivě čeká na mojí odpověď.

Samozřejmě, že ano. „Podívej, Graysone-“ začnu, ale přeruší mě.

„Nemusíš odpovídat hned,“ řekne a usmívá se na mě. Nakloní se ke mně a tiše řekne, „Jsem velmi trpělivý chlap.“

S tím se otočí a zamíří ke své motorce. Nedívám se, jak odjíždí. Místo toho se otočím a kráčím domů, v hlavě se mi přehrávají jeho slova, pořád dokola.