HY - 4. kapitola

 Překlad: Lenny

PARKER

Vejdu na hodinu pokročilé americké literatury a očima prolítnu místnost, abych zjistil, jestli tady uvidím známou tvář. Vše, co najdu jsou, ale jen nějaké dívky, které vypadají nejasně povědomě. Mrkají na mě řasy a já se na ně automaticky usměju. Tam já nejdu.

Zavrčím, rukou si prohrábnu vlasy a posadím se do zadní části místnosti v naději, že se žádná z těch kuřátek nerozhodne postavit a následovat mě. Jediné, co dokážou, je lézt na nervy a prodloužit tak tuto už i tak dlouhou hodinu.

V průběhu několika minut se místnost začne zaplňovat, stále více studentů Blackthorn vchází dovnitř. Než to vím, jediné volné místo je to vedle mě. Když profesor konečně začne mluvit, díky kurva, sedadlo vedle mě pořád zůstává prázdné.

Otevřu sešit, popadnu pero a připravuji se na devadesátiminutovou přednášku.

"Všichni otevřou své knihy a podívají se na druhou kapitolu, abychom mohli ..." Profesor je přerušen, když dveře zavržou. Všechny hlavy se zvednou, včetně mé, aby zjistily, kdo do pekla přichází do třídy pozdě.

"Je mi to líto, nemohla jsem tu budovu najít," omlouvá se Willow a překročí práh třídy. I přes celou místnost ji cítím. Vliv, který na mě má. Je to magnetické a děsivé. Být blízko ní je jako strčit prst do zásuvky. Uchvacuje mě to a vzrušuje, ale zároveň je to nebezpečné.

Nebyl jsem si jistý, jestli odešla poté, co jsem ji vyhrožoval. Část mě doufala, že ano, ale druhá část ... mnohem větší část doufala, že bude pořád tady.

"Dneska Vám to prominu, ale ať se to víc neopakuje," varuje profesor Wade. Willow přikývne a vzhlédne do davu. Její oči prohledávají učebnu a přistávají na mě o půl sekundy později. I přes celou místnost ji mohu vidět, jak silně polkne, nemůžu si pomoct, ale zakřením se, pobavený tím, jak ji to stěžuji. Dobře, boj se mě. Je to lepší varianta.

Na tváři se ji objeví dva karmínové skvrny a já se ptám, jestli je to proto, že je v rozpacích nebo je to proto, že si uvědomila, že nemá jinou možnost než si sednout vedle mě. Je vyděšená? Zvědavá? Napůl očekávám, že se otočí a uteče, ale k mému překvapení udělá pravý opak. Vykročí směrem ke mně s hlavou zvednutou, přes tvář ji sklouzává maska.

Och, takže chce hrát tuhle hru? Nemůžu si pomoct, ale usměju se, v břiše ucítím patrné chvění, to, které jsem zvykl mívat, když jsem se na ni díval a přemýšlel o tom, jak ji líbám a beru si její panenství. Byla mou posedlostí a teď se stala mou odplatou.

Ani na mě nekoukne a posadí se vedle mě, vytáhne učebnici ze své značkové tašky a otevře ji. Moje čelist cuká, jak vteřiny ubíhají a teplota v místnosti prudce stoupá. Ježíši, není tady najednou nějaké horko, kurva? Cítím teplo jejího těla, jak proniká do mě, a to se ani nedotýkáme.

Její sladká vůně naplňuje mé nosní dírky, když nasávám vzduch do plic. Nevoní jako všechny ostatní dívky. Jako vysoce kvalitní parfém, který přilne ke každému póru na těle. Ne, Willow voní božsky jako jasmín a vanilka. Čistě. Naivně. A najednou zjistím, že můj pták mezi nohama roste potřebou po jediném člověku, kterého bych neměl chtít. Zaskřípu zuby, svírajíc v ruce pero dost tvrdě na to, abych ho zlomil.

Proč ona? Proč jsem k ní přitahován? Proč ji chci? Nenávidím ji tak moc, jak moc ji chci, a nechápu proč. Je to lhářka, zasraná lhářka a stála mého bratra všechno, protože otevřela ústa a rozšířila lži. Zakousnu zavrčení a zamaskují ho kašlem. Profesor Wade pokračuje v přednášce, ale neslyším ani slovo, které říká. Nemohu myslet, soustředit se a ani dýchat s prolhanou svůdkyni vedle mě.

Když sebou zavrtí na židli, začínám se ptát, jestli je ji tak nepohodlně jako mě? Tik tak, tik tak. Moje vzrušení se vzájemně proplétá s nenávistí, kterou k ní chovám. Je to toxická směs. Hořím vzteky, a čím déle jsem s ní nucen zůstat, tím jsem vzrušenější a tím víc ve mě pulzuje nenávist.

Wade nás propustí po tom, co vypadá jako věčnost v pekle. Po celou tu dobu, co jsem tady seděl, jsem si myslel, že se nemohu dostat dost rychle pryč, ale teď, když třída skončila, nechci odejít. Chci ji znovu vyděsit, ovinout jí prsty kolem krku a cítit její puls pod mým dotykem. Chci jí ublížit.

"Myslel jsem, že už budeš pryč," řeknu jí. "Myslel jsem, že jsem dal jasně najevo, co by se stalo, kdybys ses rozhodla zůstat."

"Nevyděsíš mě, Parkere," vyštěkne, zatímco si shromažďuje své věci a nacpává je do tašky.

"Možná ne v tuhle chvíli, ale tuhle v noci jsi vyděšená byla. Třásla si se, až sis skoro načůrala do kalhotek,“ vysmívám se ji a chci ji vlákat do temnoty. Zírám na ni, na její hrdlo, můj pohled klesne na její prsa, které ji vykukují zpod košile. Jsou velké, pevné a říkám si, jakou barvu asi mají její bradavky, tmavě růžovou jako její tváře před chvílí?

Sevřu ruce v pěst, abych se zastavil a nenatáhnul se k ní, abych si ji označil.

"Víš, nahlásila jsem tě univerzitní policii," vyhrkne a já si nemůžu pomoct, ale usměji se.

"Nahlásila? Jsem si jistý, že to šlo dobře,“ uchechtnu se a zavrtím hlavou. Taková hloupá holka. Hloupá, krásná holka. Neví, že můj otec v podstatě vlastní tuhle školu?

Přehodí si tašku přes rameno a otočí se ke mně. Její oči s ohněm blikajícím hluboko v nich se semknou s mými a vše, co chci udělat, je udupat ten oheň.

"Řekli mi, že na tom nezáleží. Že mi nemůžou pomoct.“ Její hrdlo poskočí, když polkne. Neboj se, můj hlupáčku. "Co je to za důstojníka, který nemůže pomoci ženě, která byla napadena?" Její tmavě zelené oči proniknou do mého srdce a na jednu vteřinu v ní vidím dívku, kterou byla, než mě zradila. Než mě zničila.

Opřu se o stůl a pokrčím rameny: „Osobně bych řekl, že chytrý. Ten, který nechce přijít o práci. A napadená? Vážně? Ani jsem ti neublížil.“ Ne jako že bych to chtěl vůbec udělat.

Willow zatne zuby a udělá krok ke mně. Pokud se mě snaží zastrašit, nefunguje to. "Ano. Ublížil. Toto místo nevlastníš a mě rozhodně taký ne. Nemůžeš si prostě jen tak přijít do mého pokoje. Nemůžeš mi vyhrožovat, ani snažit se mi ublížit. Je to nezákonné, existují zákony, které mě chrání.“

Ta holka má teda koule. Je na čase srazit ji hřebínek. Zvednu ruku a poklepu ji na nos, „Ale můžu a udělal jsem to. A nikdo tady se mi neodváží překřížit cestu. Nebo mojí rodině. Takže, dopředu ti říkám, že není nic, co by se s tím dalo dělat.“ Nakloním se o něco blíž a snažím se ji zastrašit, „Proč nám oběma neuděláš laskavost a nevyužiješ ty své prolhané ústa na něco jiného než jen na mluvení.“

Porozhlédnu se po místnosti a uvědomím si, že jsme mluvili dost dlouho a nevšimli si, že se místnost mezitím vyprázdnila. Jsme jediní dva lidé, kteří tady zbyli. Sleduje můj pohled a uvědomuje si totéž.

Ušklíbnu se, zmáčknu knoflík na džínách, čekajíc, až začne křičet, ale místo toho zjišťuji, že tu stále stojí, s odhodlaným výrazem ve tváři.

"Nelhala jsem," zuřivě zavrčí, a kurva, ať se propadnu, jestli můj pták ještě víc neztvrdne. Zajímalo by mě, jestli už někdy kouřila ptáka, sakra, zajímalo by mě, jestli se nad to dokážu povznést. Myslím, že to o chvilku zjistíme. Její hněv se mísí s mým vlastním a je to, jako by se ve mně odehrávala jaderná bitva. Ubližovat ji bude mou nejoblíbenější zábavou.

"Ano, lhala jsi a teď za to můj bratr platí." Mluvím skrz zuby: "Život nevinného člověka je zničený, a to vše kvůli tobě. Legrační, jak jedna lež může změnit člověku celý svět.“

Natáhnu se do kalhot a vytáhnu svého ptáka. Nebojím se, že by někdo vešel. Otočí se a odejde, když uvidí, co se děje, a pokud ne, pak mu dám show.

Willowiny zelené oči se rozšíří a její růžové rty se oddělí při pohledu na mého ptáka. Zalapá po dechu, ten zvuk zaplní celou místnost a skutečnost, že pochází od ní, mě přivádí k otázce, jestli je to poprvé, co vidí nějakého ptáka. Výraz na její tváři téměř potvrzuje můj předpoklad. Nemůžu si pomoct, ale mé rty se stočí do zlověstného úsměvu.

Zničím ji. Vezmu si všechny její poprvé. Zničím každou její budoucnost, v jakou kdy doufala.

Skončil jsem s mluvením, nic, co řekne, nezmění to, co se stalo.

"Už si někdy kouřila ptáka?" Jednou rukou se natáhnu k její bradě a zmačknu ji, zatím co si druhou rukou přejíždím po ptákovi.

Zamrká, její ústa v šoku otevřená a na okamžik na mě jen zírá. Ty její velké smaragdové oči prosakují do mých. Čas se na chvíli zastaví a připadá mi to, jako bych nakouknul do její duše.

Pak, jako by se vzpamatovala, zavře ústa a narovná páteř. Šok a strach v jejích očích se změní v něco jiného.

Odhodlání? Chtíč? Je tohle to, co ji vzrušuje?

Moje podezření je potvrzeno, když se vytrhne z mého sevření, přistoupí ke mně blíž a uzavře vzdálenost mezi námi. Zvedne ruku a položí ji na mou hruď. Její dotek způsobí, že mě i přes košili začne pálit kůže. Snažím se co nejlépe udržet tvář bez výrazu, neprojevit žádné emoce, ale uvnitř jsem zkurvené tornádo, které nadělává spoušť.

"Kuřba, hmmm? To je to, co chceš?“ Svými prsty sjíždí dolů po mé hrudi a já se ptám, jestli cítí, jak rychle mi tluče srdce. Nemůžu uvěřit, že s tím kurva souhlasí. Jsem šokován a ohromen. Myslel jsem, že poběží opačným směrem, jak nejrychleji to dokáže. Teď, když po mě vyjíždí, mám pocit, že se strany otočily.

Já jsem kořist a ona je dravec.

"Dovolíš mi zůstat na této škole, když ti ho vykouřím?"

"Byl by to začátek," pokrčím rameny, zatímco její ruka sjíždí niž a niž, a když se na mě podívá s těma očima „ošukej mě“, přísahám, že jsem téměř blízko k tomu, abych se stal šíleným.

"Dobře ..." zašeptá, svými prsty pohladí mého ptáka, kterého špičku už pokrývají kapičky preejakulátu. Na zlomek vteřiny zavřu oči, poddávám se vzrušení a touze. Chtěl jsem to tak dlouho. U každé holky, kterou jsem kdy šukal, jsem si představoval ji, a teď, když se to děje, je to skoro jako by to byl sen.

Když jsou moje obranné zdi spuštěné, Willow využije tu chvíli, aby odtáhla ruku, a než budu moci otevřít oči, abych se jí zeptal, jestli změnila názor, vrazí mi kolenem do koulí. Síla úderu mě okamžitě pošle na kolena. Zatmí se mi před očima a žaludek se zvedne.

Vztek tak žhavý jako zasrané slunce vibruje mými žilami, zaskřípu zuby a zkouším všechno, abych potlačil bolest.

"Už mi nikdy nevyhrožuj, kreténe. Nejsem jako všichni ostatní, nebudu dělat to, co chceš, jen proto, že to řekneš. Ubližuj mi, jak chceš, ale slibuji ti, že se snadno nedám“ křičí, a předtím, než jsem schopen přimět můj jazyk, aby promluvil a zrak, aby se soustředil, uslyším, jak vyběhne z místnosti.

"Ty děvko!" Udeřím pěstmi do země a zuřím do prázdné místnosti, doufajíc, že mě uslyší. Kurva. Za to zaplatí. Skončil jsem. Už ji víc nemám v plánu děsit. Stanu se její noční můrou, kterou kurva ví, že můžu být.

Utíkej, Willow, utíkej jako o život ...