RG - 24. kapitola

 Překlad: Marťa

Teta Sylvia plánovala strávit Vánoce s Maxem, s Amandou a jejím synem Austinem a já seděla v Rafově letadle, držela ho za ruku a přes polovinu cesty jsme strávili povídáním.

Byli jsme skoro v Monteře. Ukázal mi pohoří poblíž jeho domu. Venku bylo slunečno, ale všechno bylo pokryté bílou pokrývkou. Omluvil se a šel použít toaletu, než si budeme muset zapnout bezpečnostní pásy. Já vstala, abych si vzala kabelku a poslala tetě Sylvii zprávu, že jsme skoro tam.

Když jsem vzala za popruhy, jeho tašku jsem omylem vysypala na podlahu. Sklonila jsem se, abych vrátila všechny jeho věci dovnitř. Podívala jsem se na jeho pas a při pohledu na jeho fotku jsem se usmála.

Jeho peněženka. Podívala jsem se ke dveřím do koupelny. Nemohla jsem si pomoct. Zajímalo mě, co v ní měl. Byly tam mé fotky?

„Měla bych ji vrátit zpátky,“ zašeptala jsem. Ale neudělala jsem to.

V peněžence měl černé a platinové kreditní karty. Spoustu peněz v různých národních bankách. Žádné fotky. Ale mezi hotovostí něco bylo. Něco růžového.

Byl to můj dopis. Ten, který jsem mu napsala na konci show. Vytáhla jsem ho, abych se o tom ujistila. Úhledně ho složil a všude, kam šel, ho nosil sebou. Po celou dobu, kdy byl v Iowě, ho měl sebou.

Pokud jsem měla pochybnosti o jeho upřímnosti, všechny zmizely. Miloval mě. Opravdu mě miloval.

Srdce mi poskočilo šťastným vzrušením. Slyšela jsem, jak teče voda do umyvadla a rychle jsem svůj dopis vrátila zpátky tam, kde jsem ho našla a strčila tašku zpátky do ukládacího prostoru nad hlavami právě, když vycházel ven. Byl tak úžasný. Tak hezký, tak chytrý, laskavý a velkorysý. Proč jsem čekala? Na co jsem čekala? Milovala jsem ho. Naprosto a úplně jsem ho milovala. Nikdy jsem nepřestala. Jako mě nikdy nepřestal milovat on.

Odpor byl opravdu marný.

„Ahoj!“ Rozzářila jsem se na něj bez dechu, ale nadšená.

„Ahoj,“ odpověděl a podivně se na mě podíval. „Všechno v pořádku?“

„Všechno je fan-super-tastické.“ Nemohla jsem si pomoct. Chichotala jsem se. Milovala jsem Rafa. Milovala jsem ho. Ale v tu chvíli se ozvala letuška a řekla nám, že se chystáme na sestup a požádala nás, abychom si zapnuli bezpečnostní pásy.

Řeknu mu to později. Měli jsme strávit v Monteře celé čtyři dny, než se budeme muset vrátit domů.

 

***

 

V paláci byl naprostý chaos. Když jsme vešli do vstupní haly, všude byli příbuzní a svatební hosté a členové palácového personálu se je snažili nasměrovat do jejich pokojů i s jejich zavazadly. I přes lidi, kteří tam pobíhali, jako armáda zmatených mravenců, byla vstupní síň ohromující. Jako zimní říše divů. Zapůsobila na mě už při mé první návštěvě, ale teď, když byla vyzdobená na svátky a svatbu, byla prostě magická. Všude, kam jsem se podívala, byla zeleň, červené stužky a zlaté tóny. Červená a zlatá byly barvy jeho rodinného erbu stejně, jako barvy na vlajce země a při této královské svatbě se zdálo, že byla královská rodina odhodlaná pyšně tyto barvy vystavovat.

„Následuj mě,“ řekl Rafe. Vedl mě ke schodišti, které bylo zablokované, protože vedlo k osobním pokojům jeho rodiny.

„Nechal jsem ti připravit pokoj pro hosty vedle Lemon,“ řekl. Byla to stejná místnost, jakou jsem využívala i při své první návštěvě, kdy jsem se setkala s jeho rodinou kvůli natáčení pořadu. Když otevřel dveře, aby mi uložil zavazadla, ležela na mé posteli jeho sedmiletá sestra Serafina.

„Genesis!“ Řekla a hrnula se přes pokoj ke mně. Zvedla jsem ji a objala. Byla to ta nejpřátelštější holčička, jakou jsem kdy potkala. Věděla jsme, že ji zbožňují Lemon i Kat.

„Co tady děláš?“ Zeptal se Rafe. „Neměla bys pomáhat dole mamce s hosty?“

„Je tady princ Matteo.“ Řekla tak, jako by to znamenalo: „Je tady Smrtka.“

„Kdo je princ Matteo?“ Zeptala jsem se Rafa, ale Serafina mě přerušila.

„Je to un cretino, uno sciocco, uno scemo, proprio un idiota!“

To, že přešla do italštiny, nebylo dobré. „V podstatě prevít?“

„Si. Je hrozný,“ běsnila. „Nenávidím ho.“

„Jeho matka je nejlepší přítelkyně naší matky, takže bys k němu tam dole měla být asi milejší,“ řekl Rafe.

Serafina dramaticky spadla na mou postel. „Nemohu k němu být milá!“

Vytáhl z kapsy telefon. „Jen to předstírej. A já ti dovolím použít můj telefon.“

V očích jí zářila ďábelská záře, když se prudce zvedla. „Možná bych k němu mohla být milá.“ Vzala telefon a při odchodu do něj začala hned něco ťukat.

„Ty jsi právě podplatil svou mladší sestru, abys se mnou mohl být sám?“

Položil mi ruce kolem pasu a přitáhl si mě k sobě. „Možná.“

Zachechtala jsem se, když mě políbil na čelo.

„Je tohle všechno? Mé ubohé oči!“ Do místnosti vešlo Rafovo dvojče, Dante, ruku v ruce s Lemon. Odstoupili jsme od sebe, aby se bratři mohli pozdravit. Lemon mě objala. „Jsem tak ráda, že jsi to dokázala.“

„A Rafa to stálo jen sedmnáct tisíc dolarů.“

„Musíš mi to později vyprávět,“ řekla Lemon se spikleneckým úsměvem. „Kat by přišla, ale jak si dokážeš představit, je právě dost zaneprázdněná.“

Naprosto jsem to chápala. Vzhledem k hordě lidí dole jsem nechápala, jak to všechno zvládnou.

„Víš, ničíš máti všechny plány. Měla v plánu pozvat řadu žen, které by ti představila, když jsi teď její jediný nezadaný syn.“ Dante skočil a přistál na posteli. Tato rodina se opravdu chovala jako doma kamkoliv přišla.

„To nemůžeš myslet vážně,“ odsekla Lemon. „Musí vědět, co Rafe cítí…“ Zarazila se, když se na nás dívala. Nevěděla, jak se věci změnily, a byla opatrná.

Dante nasadil zraněný výraz a položil si ruku na srdce. „Snažím se být vážný, ale někdy mi to prostě vyklouzne!“ Lemon se zasmála.

Nemohla jsem uvěřit, že jsem si kdy mohla myslet, že byli Dante a Rafe jeden člověk. Byly své naprosté protiklady. Tam, kde Dante většinu energie směřoval na flirtování, Rafe byl, jako hora v bouři – ochranitelský, stálý a spolehlivý.

A vybrali si ženy, které je vyvažovaly. Lemon způsobila, že byl Dante zodpovědnější a vážnější a připomínal jí, aby zpomalila a užívala si života. Což byl naprostý opak mě a Rafa. Já mu pomohla být šťastný a on mi dával pocit bezpečí a lásky. Někdo zaklepal na dveře. Vstoupil malý, formálně vypadající muž a lehce se uklonil. „Signorina Genesis, jsem Giacomo. Byl jsem vyrozuměný, že budete potřebovat šaty na dnešní večer a zítřejší slavnost?“

To musel zařídit Rafe. Věděl, že nemám nic, co by se hodilo na královskou svatbu.

„Cokoliv budeš potřebovat, obrať se na Giacoma. Je něco, jako pohádkový kmotr,“ řekla mi Lemon.

„Pojďme,“ řekl Dante, když vstal a vzal Lemon za ruku. „Myslím, že je na zámku ještě několik věcí, které bych ti chtěl ukázat.“

Usmála se. „Vím, přesně, co bys mi chtěl ukázat.“

„Stále mě svými poznámkami zraňuješ,“ řekl. „Máš štěstí, že tě tak moc miluji.“

Jemně ji políbil. Byl to zvláštní zážitek vidět někoho, kdo měl Rafovu tvář, líbat někoho jiného.

Řekli nám, že se večer uvidíme na zkušební večeři. Poté, co odešli, Rafe řekl: „Půjdu se podívat za rodiči, Giacomo ti zatím se vším pomůže.“ Políbil mi ruku a rozloučil se.

Cítila jsem se trochu nesvá, že jsem tam zůstala sama, ale vzpomněla jsem si, že mi Lemon řekla, že jsem v dobrých rukou.

„Proč mi neukážete, co jste si sebou přivezla, a pak půjdeme dolů a vybereme, co vám chybí?“ Giacomo vytáhl tablet, připravený projít mé věci. Byla jsem si jistá, že tento stylový muž shledá většinu mého šatstva nedostatečným.

„Co tím myslíte?“ Zeptala jsem se. Měli snad v paláci obchod?

„Do paláce přišlo několik monterranských návrhářů, kteří přivezli večerní šaty, boty a doplňky pro případ, že by došlo ke ztrátě zavazadla hosta s jejich šaty. Nebo…“ naklonil se, jako by se se mnou chtěl podělit o tajemství – „pokud byste si chtěli půjčit něco, čím by vyzdvihli své šperky.“

Přikývla jsem a zmínka o špercích mě nutila vzpomenout si na poslední okamžiky, kdy jsem byla v paláci, kam mě poslali ze show kvůli setkání s Rafovou rodinou. Vzal mě nakupovat do města, do malých perníkových obchodů, které lemovalo bílé mřížoví. Bylo to, jako vejít do pohádky.

Obdivovala jsem diamantový náhrdelník v klenotnictví a on byl připravený vejít dovnitř a koupit mi ho. Řekla jsem mu, aby to nedělal, protože byl příliš drahý. „Ale vypadala bys s ním moc krásně!“

Zhrozila jsem se a on si toho všiml. „Proč to děláš pokaždé, když řeknu, že jsi krásná?“

S jistotou, že jsme se už dost znali, jsem vypnula mikrofon a on udělal to samé. „John-Paul mi vždy říkal, že jsem hezká. Proto mě chtěl. Po dlouhou dobu jsem se držela daleko od všeho, co by ho mohlo udržet při názoru, že jsem hezká a prostě se zaměřil na někoho jiného. Jak jsem dospívala, chtěla jsem to změnit, ale bylo pozdě. Nevěděla jsem, jak si upravit vlasy nebo se nalíčit a cítila jsem se hloupě ptát se na to. Pak přestaneš věřit, že by bylo byť i jen možné, že by tě někdo mohl chtít.“

Během svého přiznání jsem od něj odvrátila hlavu. Položil mi prsty na bradu a přinutil mě, abych se na něj podívala. „Nemyslím, si, že jsi hezká.“

Díky tomu jsem měla pocit, jako by mi do srdce bodal nožem.

„Jsi neuvěřitelně krásná. A já tě chci.“

Pak mě políbil uprostřed náměstí, aby mi to dokázal a bylo mu jedno, jestli nás někdo viděl nebo zda to natáčely kamery. To byla jedna z mých oblíbených vzpomínek s Rafem.

Myslel si, že jsem neuvěřitelně krásná. To jsem si musela pamatovat. Usmála jsem se na Giacoma. „Pojďme se podívat po něčem ohromujícím.“

 

***

 

Giacomo nezklamal. Na večeři mi našel mi koktejlky v barvě královské modři a krásné dlouhé smaragdové šaty na svatbu. Dokonce mi poslal vizážistku, aby mě na večeři nalíčila, s čímž jsem neměla problém, vzhledem k tomu, co za lidi bude v jídelně. Skutečná šlechtická smetánka z celého světa.

Hlavy států.

Rafe.

Přišel, zaklepal na mé dveře a v tom smokingu ušitém na míru vypadal úžasně. Vidět Rafa ve smokingu bylo, jako se dívat přímo do slunce. Bolestě mě oslepoval a teď jsem měla na okrajích zorného vidění malé skvrnky.

„Snažím se vymyslet, jak ti říct, že jsi krásná,“ připustil. „Nemyslím si, že by na to bylo v angličtině dost slov.“

V žaludku mi ožilo milión motýlů, díky čemuž se celé mé tělo cítilo lehčí. Jako bych se mohla vznášet. Usmála jsem se na něj.

Natáhl ruku. „Bylo by mi velkou ctí doprovodit tě na večeři.“

„A mě by bylo velkou ctí jít s tebou.“

„Nemohli byste si vy dva zalézt do pokoje? Máme jich doslova stovky,“ řekl Dante, když kolem nás prošel, aby zaklepal na Lemoniny dveře.

„Ignoruj ho,“ zašeptal Rafe. „Jen žárlí, že mi to ve smokingu slučí mnohem víc, než jemu.“

„Já to slyšel! A není to pravda!“

Když jsme sešli dolů, zachichotala jsem se. Dvojité dveře do jídelny nám otevřeli dva sluhové. Byla jsem v téhle místnosti už předtím, ale tehdy vypadala mnohem menší. Nyní tam stálo několik dlouhých jídelních stolů, aby se tam vešli všichni pozvaní hosté. Nevěděla jsem, jak se rozhodovali, co si vezmou na sebe, ale byla jsem oslněná elegantními šaty a třpytivými šperky.

Seděli jsme u hlavního stolu s Rafovou rodinou. Jeho dvě mladší sestry na mě kývly, když mi Rafe odtáhl židli. Usmála jsem se na ně, když jsem se posadila a on mi pomohl přistrčit židli. Posadil se naproti mně. Lemon seděla vedle mě a Dante vedle Rafa. Všichni vstali, když do místnosti vešli Nico a Kat. Jako pár byli naprosto ohromující. Oba byli vysocí a tmavovlasí. A dívali se na sebe s takovou láskou, takovým zbožňujícím pohledem, až jsem si chtěla povzdechnout. Posadili se doprostřed stolu vedle krále Dominika a královny Arie.

Když se posadili oni, tak i všichni ostatní. Sluhové začali roznášet první chod. Rafe loktem nabral bratra a řekl: „To jsou moje nohy.“

Dante ho odstrčil a zasmál se. „Tak je dej pryč! Snažím se flirtovat se svou snoubenkou!“

„Jen abys věděla,“ řekla Lemon, když se naklonila ke mně, aby jí mohli naservírovat polévku, „tohle je nikdy nepřejde. Vždycky jsou takoví. Jako dvě prasata ztracená v kukuřičném poli.“

Líbilo se mi to. Bavilo mě vidět takového Rafa. Uvolněného. Obklopeného rodinou. A měla pravdu. Zbytek večera se pošťuchovali a já s Lemon jsme se smály.

Během druhého chodu se ke mně otočila žena sedící po mé pravici se silným italským přízvukem a představila se, jako královnina sestra. Když jsem jí řekla své jméno, řekla: „Musíš mi odpustit, ale máš ty nejkrásnější zrzavé vlasy, jaké jsem viděla.“

Lemon se přese mě nahnula a řekla: A můžeš mi věřit, že jsou přirozené.“

„Pamatuji si, že jsem jednou četla článek, kde se říkalo, že při pohledu na červenou barvu se ti zvedne srdeční tep a zrychlí dýchání,“ řekla Rafova teta.

„To mohu dosvědčit,“ podotkl Rafe a přiměl mě se začervenat. Řekla mu něco italsky a on odpověděl. Nemohla jsem se jich zeptat, o čem mluvili. Ne, pokud jsem nechtěla zrudnout ještě víc. Zdálo se, že zbytek večeře utekl opravdu rychle. Snažila jsem se představit si, že by byl můj život takový pořád. Tak elegantní a okouzlující. Cítila jsem, že tam patřím.

Ale když se na mě Rafe usmál, ten pocit zmizel.

„Moje rodina oslaví Vánoce dříve,“ řekl a odvedl mě z místnosti. „Protože je svatba už zítra.“

„Aha.“ To bylo trapné. „Nemůžu slavit Vánoce s tvojí rodinou.“ Nechtěla jsem obtěžovat. Neplánovali, že sem přijedu.

„Můžeš,“ trval na svém.

„Nemám pro nikoho žádné dárky.“

„To nevadí.“

„Záleží na tom, jestli dostanu nějaký dárek a nebudu mít, jak to oplatit.“ Nemohla jsem mu vysvětlit, jak to působilo na mou hrdost. Zdálo se však, že instinktivně rozuměl.

„To nebude problém,“ ujistil mě. Vytáhl telefon, něco napsal a schoval ho zpátky do kapsy.

„Nepřevlečeme nejdříve?“

„Vánoce jsou zábavnější ve formálním oblečení.“ Vzal mě do svých soukromých pokojů. Přímo do velkého pohodlného, rodinného pokoje, kterému dominoval velký vánoční stromeček. Tam plápolal oheň v krbu. „Podívej se,“ poznamenal. „Žádný kouř.“

Jízlivě se na mě usmál a usadil mě na jednu z pohovek. Zbytek rodiny se k nám připojil krátce poté – král na vozíku s královnou, která kráčela vedle něj. Následovaly je princezny a Nico s Kat a Lemon s Dantem dorazili o minutu později.

Serafina se posadila vedle mě. „O Vánocích prosím La Befanu o další sestru.“

Byla jsem si docela jistá, že pod stromečkem žádná nebyla. „Bude mít tvoje matka další dítě?“

„Eh. Ne. Je stará. Až si tě Rafe vezme, budeš jí ty.“

Jak mě tak jednoduché prohlášení mohlo vzrušit i vyděsit? „Nevezme,“ řekla jsem jí. Nechtěla jsem, aby si dělala plané naděje. Zatím jsme se jen sbližovali.

„Vezme.“

„Nevsázela bych si proti ní,“ řekla Kat, když procházela kolem a zpomalila na tak dlouho, aby se mnou promluvila. „Teď má dvě a dvě.“

„Měla jsem jen dvě sestry, ale teď jich mám pět.“

„Téměř čtyři,“ opravila jsem ji.

„Pět,“ řekla tvrdohlavě a hleděla na mě.

Všichni se usadili a začali si vyměňovat dárky, většinou maličkosti, kterým se všichni smáli. Lemon podala Kat krabici na oblečení. Když ji Kat otevřela, uvnitř našla velmi odvážné spodní prádlo v červené barvě. Při pohledu na něj se Nico usmíval a Lemon zahýkala nadšením.

Jak mi bylo slíbeno, já žádné dárky nedostala a díky tomu jsem se cítila uvolněná. Nebylo tam tolik dárků, kolik jsem čekala a Rafe mi vysvětlil, že většina dárků se rozdává později, začátkem ledna.

„No, moji rodiče přiletí brzy ráno, takže vám přejeme dobrou noc.“ Lemon políbila krále a královnu na obě tváře a Dante udělal totéž. Zdálo se, že se všichni rychle zvedli a rychle pokoj vyklidili.

Rafe se nabídl, že uloží Serafinu, ale Nico trval na tom, že to bude on. „Protože jestli půjdu se svou brzy-nevěstou ke dveřím její ložnice, nebude si moci vzít zítra bílou.“

Kat si založila ruce v bok a v posměšném hněvu řekla: „Já se umím ovládat dokonale…“

Přerušil ji. „Jen do zítřka, cuore mio.“ A když ji vášnivě a intenzivně políbil, raději jsem zkoumala tapetu za nimi. Jako by si vzpomněli, že jsme tam, zadýchaná Kat ho přinutila, aby ji pustil a každý vyšel z místnosti jiným směrem, i když se jim nechtělo.

Tak jsem tam já a Rafe zůstali samotní. Vždycky jsem si představovala, že jsem příliš mladá na to, abych se vdala, ale chtěla jsem to, co měli Nico a Kat. Líbila se mi myšlenka trvalého vztahu. Postavit se před všechny, které jsem znala a říct jim, že Rafa miluju a zbytek života strávím s ním.

Teď jsem ale nebyla tam, kde jsem byla myšlenkami. Skopla jsem boty z nohou a masírovala si nohy. „Cítím se špatně, že jsem zmeškala tu talentovou show.“

„Nicole to pro tebe celé natočila. Dokonce řekla, že bude Henryho pomocnicí.“

Právě vzpomínka na tu bednu mě přinutila se otřást. Chvíli jsme byli potichu, než jsem se zeptala: „Měli pro mě dárky, že?“

Potlačil zívnutí. „Ano.“

„A ty jsi je nechal odnést?“

„Ano. Zařídím, aby je později někdo poslal k nám domů.“

Kromě toho, že mě potěšilo, že chtěl, abych se cítila dobře, mi srdce poskočilo, když nazval Iowu domovem.

Domov jsou lidé, které milujete.

Jednou jsem to někde viděla napsané a už jsem na to nezapomněla. Domov jsou lidé, které milujete. Vsunula jsem ruku do jeho. Objal mě paží a přitáhl si mě k sobě. Zavřel oči a opřel si hlavu o gauč. Nemohla jsem uvěřit, jak moc jsem ho milovala.                                                                Jak se všechno změnilo. „Hej. Chtěla bych ti dát něco k Vánocům.“

Otevřel jedno oko a podíval se na mě. „Ano?“

Klekla jsem si na kolena a opřela se rukama o jeho hrudník. Teď měl otevřené obě oči a sledoval mě. Velmi pomalu, záměrně pomalu, jsem se naklonila dopředu a přitiskla rty na jeho.

Zacukal mu koutek oka. „To byl tvůj způsob, jak mě požádat, abych tě políbil? Protože to nebyla žádost.“

„Chceš říct, že mě nechceš políbit?“

Chytil mé ruce do svých a stáhl si mě do klína. „Možná ne.“

„Lháři,“ řekla jsem a přitáhla si ho k sobě za rozvázaného motýlka.

Usmál se a pak mě velmi příjemně a velmi dlouho líbal.

Když jsme se museli nadechnout, opřel si čelo o mé. „To byl ten nejlepší dárek co na světě.“

Naprosto jsem souhlasila.