HY - 3. kapitola 2/2

 Překlad: Lenny

Druhý den ráno otevřu oči a první, co udělám, je, že se dotknu jemné kůže kolem krku. Je to pořád jako bych tam cítila jeho prsty. Každý prst obtisknutý na mou kůži. Označujíc si mě.

Když se pomalu posadím, uvědomím si, že venku je už jasno, slunce nakouká skrz záclony. Zkontroluji telefon a zjistím, že je po deváté. Obvykle tak dlouho nespím, ale minulou noc jsem sotva spala, takže nejsem příliš překvapená. Ve skutečnosti mám pocit, že jsem nespala vůbec. Bolí mě svaly, můj žaludek není nic víc než zkroucené klubko uzlů.

Znova mám pocit úzkosti a jsem vyděšená z toho, co má přijít.

Kouknu na Alice, která tiše chrápe. Spí tvrdě, pokojně a já žárlím, protože vím, že to bude ještě dlouho, než budu zase takhle spát. Dlouhou chvíli jenom sedím na posteli a snažím se přijít na to, co mám dělat. Každá myšlenka mě vede ke slepé uličce.

Můj otec mi nedovolí opustit školu, ani když je tady Parker, který mi vyhrožuje. Prostě mi řekne, abych tady zůstala. Abych se pochlapila. Řekne, že jsem si to způsobila sama. Vím to. Ale musím něco udělat. Začnou se mi třást ruce, zmocní se mě panika a odmítá se mě pustit. Necítím se v bezpečí. Necítím nic než hněv a strach. Zhluboka se nadechnu, říkajíc si, že ho nemůžu jen tak nechat vniknout do mého pokoje a chovat se ke mně takhle. Musím něco udělat. Cokoliv.

Snažím se být potichu, abych neprobudila Alice, vyklouznu z postele a po špičkách se vydám do koupelny. Zavřu dveře a zasvítím. Když si čistím zuby, podívám se blíže do zrcadla. Vypadám hrozně, moje kůže je bledá a oči jsou jak bez života. Pod nimi jsou tmavé kruhy a jak se dívám na svůj odraz, jsem překvapená, že kolem krku nenajdu žádné modřiny. Modřiny se mi nedělají snadno, ale včera jsem si byl jistá, že zanechal stopy. Měla jsem pocit, že mě škrtí.

Při vzpomínce na něj se mi zježí chloupky na těle. Když jsme byli děti, Parker byl ke mně vždy laskavý. Zpočátku jsme kolem sebe jenom procházeli, ale jak čas plynul a stárli jsme, začala jsem ho více vídat na společenských akcích, v country klubu nebo při setkáních našich rodičů.

Snažím se nepředstavovat si ho jako hodného kluka, ale místo toho, jako kluka, který mi minulou noc vyhrožoval. Ti dva jsou velmi rozdílní lidé a není možné uvěřit, že mohou žít uvnitř téže osoby.

Vklouznu zpět do ložnice a obléknu se tak rychle, jak to jde, než se tiše vyplížím ven. Když procházím kolejemi, mé oči sondují každý kout, každý zvuk, téměř jako bych očekávala, že Parker odněkud vyskočí a zaútočí na mě. Jak to už jednou udělal.

Cesta kampusem není o moc lepší. Po celý čas mám srdce až v krku a nedokážu ze sebe setřást ustavičný strach, který číhá přímo pod mou kůží, a hrozí, že mě spolkne celou. Rozhlížím se jako šílenec. Mám pocit, že mě všichni sledují, když vejdu do bezpečnostní kanceláře kampusu.

Bože, nenávidím ho. Tak moc.

"Dobrý den, slečno, co pro vás můžeme udělat?" Pozdraví mě jeden ze dvou důstojníků, kteří sedí v kanceláři. Je to zavalitý muž středního věku se šedivými vlasy, ale má přátelský úsměv, takže mi to trochu ulehčuje.

"Zdravím, já ... chci nahlásit incident," řeknu nejistě. Až v této chvíli si uvědomím, že jim budu muset vyprávět celý příběh. Říct jim podrobně, co se stalo včera v noci. Znovu prožít celou věc.

Ve střevech se mi usadí zrnko pochybnosti a rychle se šíří jako plevel zaplavující zahradu. Jsem na to připravena? Skutečně to udělám? Znovu se mi vynoří vzpomínky na vyšetřování kolem mé sestry. Vzpomínky, na které jsem se snažila zapomenout tak dlouho. Jak mě tu noc vyslýchali. Jak jsem se cítila vystrašená a bezmocná.

"Je mi líto, že to slyším, prosím, pojďte a posaďte se," mávne na mě další důstojník. Je mladší, možná kolem 30 let. Jeho vlasy jsou ostříhané a jeho tvář je oholená, takže vypadá víc jako policajt než ten druhý.

Když vejdu dál do místnosti, sednu si k pracovnímu stolu. Oba důstojníci si sednou naproti mně. Dívám se dolů na své chvějící se ruce, které si přejí, aby se zastavily.

„Jsem důstojník Walden," představí se starší muž, "a tohle je můj partner, důstojník Healy," ukáže na mladšího chlapa.

"Já jsem Willow. Willow Bradfordová, “představím se.

"Slečno Bradfordová, můžete nám přesně říct, co se stalo? Začněte od začátku.“

Otevře laptop, kterého jsem si předtím nevšimla, a začne psát, i když jeho oči mě nikdy neopustí. Zároveň důstojník Healy vytáhne poznámkový blok a tužku a něco napíše.

Začnu od začátku a nevynechávám žádný detail. Důstojníci přikyvují a když mluvím, všechno si zapisují. Když mluvím o incidentu uvnitř ložnice, jeden z důstojníků mě přeruší.

"Znáte toho člověka? Muže, který na vás zaútočil? “

Přikývnu, hrdlo se mi sevře. Hluboko uvnitř si nejsem jistá, jestli se musím v případě Parkera něčeho bát. Ano, je zlý a včera v noci mě vyděsil, ale nebylo to nic víc než šikana. Vyhrožoval, ale ve skutečnosti mi neublížil. Ne tolik jako by mohl. Ne tak jak vím, že chtěl.

"Kdo je to?"

Rty se mi třesou: „Parker Rothschild.“

Jakmile jeho jméno vypadne z mých rtů, oba důstojníci zamrznou. Důstojník Healy přestane psát uprostřed slova a položí tužku na stůl. Důstojník Walden taky přestane psát, prsty se vznáší nad klávesnicí a nepohybují se. Oba se na sebe podívají, proběhne mezi nimi tichá konverzace, než Healy vrátí svou pozornost zpět ke mně.

"Jste si jistá, že je to on, koho jste viděli? Říkala jste, že byla tma.“

"Ano, jsem si jistá. Znám Parkera, znám ho i jeho rodinu roky. Byl to on. Vím, že to byl on.“

"Mhm ..." Walden si promne bradu, jako by přemýšlel o tom, jak se mě zbavit, zatímco jeho kolega začne trhat papír, na který si psal poznámky.

Co to k čertu?

"Nemyslím si, že Vám s tím pomůžeme, slečno Bradfordová. Řekla jste to sama, byla tma a nikdo jiný tam nebyl. Kdo má vědět, jestli jste si celou věc prostě nevymyslela? Nemáte ani modřiny.“

S otevřenými ústy tam sedím, zírajíc na ně a jsem v šoku. Děje se to, nebo je to jen další část noční můry? Možná ještě spím, neschopná se probudit.

"Myslím, že je ve Vašem nejlepším zájmu, abyste na tu věc prostě zapomněla."

Trhnu sebou jako by mi dal facku. "V mém nejlepším zájmu?"

"V zájmu všech, včetně Vás. Nedělejte si to těžší. Prostě to nechte být."

 Nechat být? Co je to s těmi lidmi? Právě jsem jim řekla, že jsem byla ve svém pokoji napadena, a oni mi říkají, ať to nechám být?

"Teď, kdybyste nás omluvila, musíme dokončit nějakou práci," propustí mě, jako bych nebyla nic víc než ztráta jejich času.

Chci plakat. Hodně, ale nebudu, ne tady. Otřu si koutky očí, abych zakryla slzy, a podívám se na oba muže.

"Musíte mi pomoct. Někdo to musí udělat. Jak mám být na kolejích v bezpečí? Jak mám v noci spát s vědomím, že může vejít, kdykoli chce? To je špatné a oba to víte.“ Můj hlas se zlomí a mám pocit, že taky i něco uvnitř mě.

"Nemůžeme Vám pomoci. Teď, prosím, odejděte, slečno Bradfordová, “přikáže důstojník Healy, a na chvíli vše, co mohu udělat, je sedět tam a beznadějně hledět na dva důstojníky. Jak je tohle možné? Jak mu to může projít? On není bůh, nevlastní tuhle školu, ale důstojníci se chovají, jakože ano.

Bez dalšího slova vstanu a vyšourám se z kanceláře, šoupajíc nohama po podlaze.

Usídli se ve mě strach a zklamání, ale stejně taky hněv. Hoří ve mně, zatnu pěsti a vykročím zpět na kolej. Držím se toho hněvu a nechám ho, aby mě řídil. Pokud mi policisté nemohou nebo nebudou moci pomoct, pak si budu muset najít způsob, jak si pomoci sama. Nejsem moje sestra. Nejsem slaboch.

Pokud Parker chce, abych odešla, bude muset udělat víc než mě vyděsit.