RG - 22. kapitola

 Překlad: Marťa

Věci se změnily. Možná ne tak, jak chtěl nebo doufal Rafe, ale šlo o proces. Nemohla jsem to jen tak překonat. Museli jsme se zorientovat a najít společně novou cestu.

Překvapilo mě, že se mě nepokusil políbit. Byl však mužem svého slova a já ho musela nejprve požádat. Přestože jsem to chtěla, neudělala jsem to. Dospělá část mě na to chtěla přijít, aniž bych byla zmámená jeho polibky.

Hormonální pubertální stránka, považovala mé dospělé já, za idiota. Mnohem silnější než to, ale byly jeho dlouhé a hladové pohledy. Požádala jsem ho, aby zatím nikde neříkal, že se to mezi námi změnilo, ale žili jsme na malém městě. A to znamenalo, že i když vy nevíte, co děláte, všichni ostatní to věděli.

Všichni okamžitě věděli, že se situace změnila. A neúnavně mě pošťuchovali. Dokonce i Max změnil své vtípky tak, aby obsahovaly věci, které se týkaly Rafa. Jako, když hrál pólo. „Slyšela jsi, že stát Iowa musí rozpustit svůj tým vodního póla? Všichni koně se utopili.“

Teta Sylvia nemohla být šťastnější. A jestli byly ty zářivé úsměvy kvůli jejím nočním schůzkám s Maxem nebo tomu, co se stalo mezi mnou a Rafe, to jsem nevěděla.

O týden později, když odešla teta Sylvie hrát gin se svými přítelkyněmi, provedla jsem se svým společenstvím přepadení. Kapitán našeho spolku, kterého jsem znala, jako Kamru, mi poslal soukromou zprávu. Psal, že našel šamanského léčitele jménem Hatchet s mimořádně vysokou úrovní předmětů.

A Hatchet věděl, co dělá. Nemusela jsem trávit polovinu času používáním bonusů, abych vydržela naživu. Poté, co jsme jednorázově zaútočili na prvního šéfa, všichni oslavovali. Napsala jsem do společného chatu:

 

Skvělá práce, nový léčitel! To bylo šíleně snadné!

 

Hatchet odpověděl:

 

Díky, Eclipse. Víš, co se říká. Nemůžeš bojovat s měsíčním světlem.

 

„Co?“ Vykřikla jsem a praštila rukama do stolu. Co si Rafe myslel, že dělá? Myslela jsem, že jsme s těmi podvody skončili. Chtěla jsem… Nevěděla jsem, co udělám. Něco špatného. Možná mu fyzicky ublížím.

Proč mi to ještě neřekl? Musel vědět, že to zjistím, když použije frázi mé matky. Už dávno jsem mu řekla své uživatelské jméno a že hraju Dommhammer. Kdybych to věděla, měla bych pusu na zámek a byla bych opatrnější na to, co mu říkám. Seběhla jsem dolů, přes kuchyň a dvůr, abych otevřela dveře do Rafova domu.

Seděl na gauči s počítačem na klíně. „Nejsem odborník na americké právo, ale nemělo by být nezákonné, když takhle bez dovolení vpadneš do něčího domu?“

Rafe si hrál, ale já byla naštvaná. „Žádný zákon jsem neporušila. Právě jsem vešla. A mám na to právo, protože je to můj dům.“

„Ne podle nájemní smlouvy.“

Neviděl, že jsem na žertování neměla náladu? „Proč jsi to udělal?“

„Prosím, buď konkrétnější.“

„Proč jsi mi neřekl, že jsi to ty?“

Vypadal zmateně. Zavřel notebook. „Ve hře? Udělal jsem to. Právě teď. Použil jsem naši frázi.“

Nebyla to naše fráze. Bylo to něco, co mi řekla moje máma. I když mě potěšilo, že máme naši tajnou řeč.

„Netušila jsem, kdo jsi. Proč jsi mi to prostě nezašeptal nebo tak něco?“

Odložil počítač vedle sebe. „Protože hráči jsou neuvěřitelně důvtipní a nemyslím si, že je ta hra zcela bezpečná. A předtím jsem ti to neřekl, protože jsem tě chtěl překvapit. Říkala jsi, že potřebuješ léčitele. Já léčitele mám.“

Položila jsem si prsty na spánky. „O to nejde. Nemám ráda překvapení. Nemůžeš přede mnou tajit věci. Nemůžu se neustále pokoušet důvěřovat ti a pak se nechat zklamat, i když je to jen lež z opomenutí.“

„Snažíš se mi věřit?“ Vstal a přešel ke mně. V jeho slovech bylo tolik naděje, že mě to podpořilo.

Ano, snažím se. Tak přestaň dělat všechno, abys to pokazil.“

Položil mi ruce na ramena a jel po mých pažích dolů, dokud mě nedržel za obě ruce. „Jestli jsi mě chtěla vidět, stačilo říct.“

Rafovi stále unikala pointa, i když přesně věděl, jak ze mě udělat slintajícího zamilovaného zombíka, neovládajícího vlastní končetiny a fixovaného jen na jednu věc. Nešlo o to, že bych ho nechtěla vidět. Upřímně, to byl problém. Chtěla jsem být tam, kde on, ale sama sobě jsem to popírala. Pro dobro našeho možného vztahu.

„A v zájmu úplného odhalení a protože se ti nelíbí překvapení, za pár minut si najdu způsob, jak tě nalákat do města na tvou narozeninovou oslavu s překvapením.“

„Co? Narozeniny mám až za dva dny.“

„Tohle je ta překvapivá část.“

„Mají všichni pocit, jako bych v životě měla málo překvapení?“ Většinu svého života se mi překvapení nikdy nelíbilo, protože jsem ráda věděla, co se stane, až zahnu za roh. Velkou roli v tom hrál strach. Chtěla jsem žít každý den, jako by byl můj poslední. Aby se nestalo nic děsivého nebo jiného. Když jsem šla do té televizní reality show mé přesvědčení, že se mi překvapení nelíbila, ještě zesílilo.

Ale bylo milé, že lidé vynaložili tolik úsilí. Za to jsem musela být vděčná. Rafe došel pro své klíčky. „Jdeme. Můžeš si v autě nacvičit překvapený výraz. Dojdeš si pro kabát?“

„Nepotřebuju ho,“ řekla jsem a následovala ho ven. „Ale stejně si pro něj dojdu. Jen pro jistotu.“ Už to byl týden, co nás vánice zastihla nepřipravené a já se od té doby nedokázala pořádně zahřát. Což nevadilo, když jsem byla uvnitř, ale špatné na počasí v Iowě bylo to, že sněžilo, pak se oteplila a sníh roztál a pak zase mrzlo. Což způsobilo černý led a nebezpečí uklouznutí jak na silnicích, tak na chodníku.

„Co je s tím počasím? Když je v Monteře zima, tak je zima.“

Šli jsme do mého domu a do kuchyně, kde jsem si vzala kabát. „Tady máme čtyři roční období. Zimu, Zimu ze Hry o trůny, výstavbu silnic a šílené horko. Je to jediné místo, kde se ve stejném týdnu můžeš opálit a omrznout. Všechny naše předpovědi počasí ve zprávách jsou v podstatě naše.“

Laddie začal štěkat. Byl to šťastný štěkot, což znamenalo, že přišel někdo nový, kdo ho pohladí na břiše. „Tvá ochranka?“ Zeptala jsem se.

Zakroutil hlavou. „Gianni čeká ve městě.“ A řekli by mi, kdy tady hlídali.

Srdce mi začalo silně tlouct. Se vším, čím jsem s Rafem prošla, jsem zapomněla na pohlednici.

Možná jsem neměla.

„Myslíš si…“ Přestala jsem mluvit, když si přitiskl prst na rty. Zhasnul světla v kuchyni a vytáhl z bloku můj nejlepší porcovací nůž. Vytáhla jsem z přední kapsy klíče a položila prst na knoflík, aby se aktivoval pepřový sprej.

Vzal mě za volnou ruku a vplížili jsme se do přední místnosti. Rafe zhasl i tam. Světýlka na stromečku stále blikala. Viděla jsem, že se Laddiemu bez dozoru podařilo stáhnout z něj jeden řetěz s popcornem, aniž by stromek nějak porušil.

Vykročil k nám s vrtícím ocasem, dychtivý být součástí týmu. „Proč nemůžeš být opravdovým hlídacím psem?“ Zašeptala jsem. Než odešel do kuchyně, olízl mi tvář.

Rafe stál u předního okna za závěsem. „Určitě tam někdo je. Víc, než jeden. Pošlu zprávu svým mužům.“

Zhluboka jsem se nadechla. Jeho týmu bude trvat příliš dlouho, než se sem dostane. Ale mohli bychom se tady zabarikádovat. Kdyby tam byl John-Paul, nenašel by tady snadnou kořist.

Hlasité zaklepání na dveře nás přimělo nadskočit. „Zůstaň tam,“ řekl mi. Pro jednou jsem se nehádala.

Otevřel dveře a nůž schoval za zády. Kdyby někoho musel bodnout… při tom pomyšlení se mi protočil žaludek. To jsem mu nemohla dovolit. I pro mě.

Výrazný a nezapomenutelný hlas řekl: „Zdravím, princi Rafaeli. Nečekala jsem, že vás tady najdu. Je Genesis doma?“

Rafe ustoupil a ukázal mi, že na mém prahu stál Taylor Hodgesovou. Možná bych měla svou politiku nebodání přehodnotit.

Vstoupila bez pozvání dovnitř a kabát hodila na gauč. „Nevadí, že se mnou přijel štáb?“

„Vadí. A taky mi vadí, že jsi sem přijela.“ Byla příčinou tolika bolestí. Nejen mé a Rafovy, ale také Danta a Lemon.

Ale ona se posadila na židli, jako bych nic neřekl. „Máš něco s elektřinou? Nefungují ti světla?“

Rafe znovu rozsvítil a zeptal se mě očima, jestli jsem v pořádku. Přikývla jsem, když zavřel přední dveře a zatáhl závěsy, aby zabránil štábu dostat nás do záběru.

„Neodpovídáš mi na zprávy a volání,“ řekla a zavrtěla na mě prstem.

Založila jsem si ruce. „To proto, že s tebou nechci mluvit. Nebo vidět. Nebo s tebou mít cokoliv společného.“

Zasmála se a naklonila se dopředu. Já ucouvla. „No tak, jsme přátelé. A já mám pro tebe nabídku! Vím, že potřebuješ peníze. Producenti rozhodli, že pro Začarovaný ráj budeš perfektní.“

Začarovaný ráj byla sesterská show Vezmi si mě. Ztracení soutěžící byli pozváni na nějaké exotické místo s dalšími soutěžícími z jiných ročních období v naději, že se zamilují. Show měla několik úspěšných příběhů, ale mě to ani v nejmenším nezajímalo. Už nikdy se v televizní reality show neobjevím.

„Ne, díky. A pokud je to všechno, dobrou noc.“ Otevřela jsem dveře. Do místnosti vešel Laddie, prohlédl si Taylor, zívl a odešel. Dokonce i můj pes, který všechny miloval, poznal, že to byla mrcha.

Nepohnula se, aniž by k nám nenamířila levé rameno. „Takže, o co tady jde? Jste zase spolu? Měli bychom o vás něco vědět? Celá Amerika touží po tom, abyste se usmířili!“

Slyšela jsem přijíždět po sněhu auto. Bezpečnostní tým. Mohl ji popadnout a odvézt. Nemohla vážit moc. Ďábel ji zjevně udržoval vychrtlou.

„Natáčíte to?“ Zeptal se Rafe.

Zarazila se. „Vždycky.“

Rafe vyšel na verandu. „Všichni tito lidé vnikli na soukromý pozemek a natáčí bez povolení.“ Otočil se zpátky k Taylor. „Všechny dohody, které jsme podepsali, už dávno propadly.“

Jeho muži vyrazili do akce, zabavili kamery a odstranily veškerý záznam, který získali. Kameramani protestovali, ale žádný z nich se nebránil. Marco vstoupil dovnitř a požadoval špionážní kameru. Taylor přitiskla ruku na levou část její hrudi, čímž schovala brož, ve které byla ukrytá. Bouchla ho přes ruku a zírala na nás. Možná nebylo špatné mít kolem sebe bodyguardy.

„Pokud budete i nadále obtěžovat slečnu Kellerovou a Jeho královskou výsost,“ řekl Marco, „vykonáme právní kroky k tomu, abychom vám co nejvíce znepříjemnili život.“

Taylor strčila ruce do kabátu a při odchodu si mumlala něco o nevděčných lidech. Rafe mi nabídl rámě. „Na oslavu?“

Položila jsem ruku do jeho. Když jsme odjížděli, viděli jsme ji a její posádku uvězněnou v jejich autech. Líbilo se mi to mnohem víc, než by mělo. Dokonce jsem jí i zamávala.

Moje dřívější vyšilování bylo pro nic za nic. Už žádný John-Paul. Žádní členové kultu. Jen sociopatická producentka a její pěnovití kameramani.

Stáhla jsem stínítko, abych se podívala do zrcátka a připravila si překvapenou tvář. Ta skutečně překvapená mi naskočila, když SUV uklouzlo po černém ledu. Zadní část vozu začala plavat, ale Rafe ho rychle získal pod kontrolu a srovnal. Stalo se to tak rychle, že jsem měla sotva čas začít se bát. „To bylo působivé.

Zamával na mě prsty. „To díky všemu tomu hraní. Mám kočičí reflexy a vynikající manuální obratnost.“

Věděla jsem, jak obratný dokázal být, což mi do tváří vehnalo růžovou barvu.

„To vlastně není vždycky pravda,“ dodal. „Přede dvěma dny jsem málem srazil jelena. Vystoupil jsem, abych se po něm podíval, ale nenašel jsem ho.“

Byla jsem ráda, že se na mě nepodíval a nepoznal, že jsem se červenala díky tomu, co dokázal svýma rukama, a odkašlala jsem si.

„Každý, koho znám, tady srazil jelena. I více, než jednou. Dokážou utéct i po tom, co je srazíš.“

Vjeli jsme na parkoviště restaurace. „Jsme tady,“ řekl. „Ukaž mi svou překvapenou tvář.“

Snažila jsem se předvést svůj nejlepší výraz, jaký jsem uměla. „To je ono. Jdeme.“

Světla byla zhasnutá, což bylo moje první vodítko, protože se ani v nejmenším neblížila zavírací doba.

Vešli jsme dovnitř a místnost propukla v hlasité sborové „Překvapení!“ Nemusela jsem nic předstírat, protože mě opravdu šokovalo to, že jsem tam uviděla polovinu města. Nejprve jsem objala tetu Sylvii a potom jsem prošla celou řadou lidí, kteří mě chtěli obejmout a popřát mi všechno nejlepší k narozeninám. Kdybychom tady měli šéfa hasičů, uzavřel by to tady. Meredith mě objala kolem nohou a zašklebila se. „Byla jsi překvapená, Jen-sis?“

„Velmi!“ Řekla jsem jí a prohrábla jí vlasy. Beau zavrčel na Rafa a vycenil zuby.

„Co jsem tomu klukovi udělal, že mě nemá rád?“ Zašeptal mi Rafe a jeho horký dech mi ovanul kůži.

„Pravděpodobně cítí, že jsi zabiják jelenů.“

„Údajný zabiják jelenů,“ opravil mě. Přidřepl si. „Podívej se na ty ostré zuby. Je jako dinosaurus.“

„Nejsem dinosaurus,“ odpověděl Beau vztekle. „Já jsem kluk!“ Vyskočil a připojil se ke Gracie, která seděla pod jedním ze stolů a jeden po druhém rozbalovala mé narozeninové dárky. Vypadala tak roztomile, že jsem se na ni ani nemohla zlobit.

Několik nových zaměstnanců Rafa s ním chtělo mluvit a Whitney využila příležitosti, aby se mnou byla o samotě. Minulý týden jsem jí každý večer volala, ale poklábosit si naživo bylo vždy nejlepší.

Řekla jsem jí o situaci s Taylor a ona mi vyprávěla o tom, jak Gracie vzala z ledničky vaničku másla a pomazala jím celou kuchyňskou podlahu, zatímco ona byla v koupelně.

„Ale dost o dětech. A co tvůj princ? Už jsi zasnoubená? Diamantový prsten je k narozeninám vynikající dárek.“ Popadla mě za levou ruku, aby se podívala. Jako kdyby to nebyla ta první věc, kterou bych jí řekla. „Všichni mluví o tom, jak se vy dva vezmete.“

„Vážně?“ Řekla jsem překvapeně.

„No, většinou to říkám jen já, ale kdykoliv to nadhodím, všichni přikyvují.“

Zasmála jsem se. „Na to je příliš brzy. Ještě jsem mu neřekla, že ho miluju.“

„Vážně? Miluješ ho?“ Posadila se na barovou stoličku. „Proč se na to vůbec ptám? Samozřejmě, že ano. Proč jsi mu to neřekla?“

Sedla jsem si vedle ní. „Je to hloupé.“

„Ach zlato, jsi zamilovaná. Hloupost s tím souvisí.“

„Chci si být jistá. Jsem si jistá na devadesát procent, ale chci se dostat až na sto, než se do něčeho takového pustím. A on se mnou má vážně velkou trpělivost.“

Rafe vytáhl Gracie zpod stolu, vrátil dárky zpátky a snažil se je spravit nejlépe, jak dokázal. Bylo to milé.

„Podívej se na sebe, jak se na něj usmíváš. Nevím, jak ti to říct, Genesis, ale už jsi na sto procentech.“

Chtěla jsem jí říct, že se mýlila, ale zjistila jsem, že nemohu. „Takže, když ti nedal diamant, co ti dal?“

Kromě toho, že mě zachránil před Taylořinými spáry a pomohl mi ve Warcraftu? „Zatím nic.“

Whitney si konečně uvědomila, co Gracie udělala a šla pomoci uklidit nepořádek, který její dcera nadělala.

Rafův dárek bude pravděpodobně něco extravagantního, co ho budu muset přinutit vrátit. Nové auto? Dům na pláži? Můj vlastní raketoplán? Soukromý ostrov?

Rafe se postavil za mě a položil mi ruku na záda. „Na co myslíš?“

„Jaký mi dáš dárek.“

„Kdo říká, že ti dám dárek,“ škádlil mě.

Od doby, co vtrhl do města, nedělal nic jiného, než že mi dával dárky. Neexistovala možnost, že by mi ho teď nedal. Takže jsem se na něj zostra podívala, což ho rozesmálo.

„Máš pravdu. Něco ti dám. Ale protože jsi mi řekla, že nenávidíš překvapení, snažím se rozhodnout, jestli bych ti měl říct, co to je nebo počkat. Technicky je každý dárek tady překvapením.“

„Každý ne. Gracie jich dobrou polovinu otevřela.“

„Pravda.“ Sevřel rty. „Ale myslím, že bych raději viděl tvůj výraz. Dárek by nebyl dárkem, kdyby to nebylo překvapení.“

Whit se vrátila a řekla, že musí jet domů, aby mohla dát děti do postele, tak nechala přinést dort. Byl to ten největší listový dort, jaký jsem kdy viděla, pokrytý zelenými růžemi. Moje oblíbená barva. Doufala jsem, že těch dvacet čtyři svíček nespustí požární systém. Všichni zpívali „hodně štěstí, zdraví“ a zdálo se, že Rafe zpíval nejhlasitěji.

„Přej si něco!“ Řekla mi Sylvia, když skončili, přestože některé děti ještě zpívaly a vypadaly přitom, jako opičky. Usmála jsem se a v duchu si vybrala jednu svíčku, která mi přání splní. Zavřela jsem oči.

Přála bych si přijít na způsob, jak by nám to s Rafem mohlo klapat. A dokázala bych zachránit farmu. A to, aby se Sylvia cítila lépe.

To byla tři přání, ale byla jsem jediná, kdo to věděl. Otevřela jsem oči, sfoukla všechny svíčky a všichni zatleskali. Teta Sylvia nechala Whitney rozkrájet dort a Amanda jí pomohla kousky rozdávat a já dostala první kousek.

Natáhla jsem se pro dort a vytáhla svíčku, které jsem směřovala své přání. Olízla jsem šlehačku z okraje a přistihla Rafa, jak na mě vrhal hladový pohled. Musela jsem se otočit a schovat svíčku do přední kapsy.

„Co děláš?“ Zeptal se.

„Je to tradice. Moje máma a teta to dělaly, jako dívky a teď to dělám já. Schovám si svíčku, které jsem sdělila své přání.“

Jeden koutek úst se mu zachvěl. „Takže máš někde schovanou krabici narozeninových svíček?“

Přikývla jsem.

„Myslíš, že se ti letošní přání splní?“

Pohled mi upřel na ústa. Přemýšlela jsem, jestli na nich nemám polevu. Přejela jsem si přes ně prsty, abych se ujistila. „Myslím, že by mohlo.“

Pak se opravdově usmál. „Také myslím, že by mohlo.“

Otevírala jsem dárky od lidí, kteří museli odejít nejdříve. Byly tam dárkové karty a svíčky a tak velká hromada čokoládových tyčinek, že bych si mohla otevřít vlastní cukrárnu.

„Jen jich nesněz moc,“ varovala mě Whitney. „Čím jsi starší, tím těžší je zhubnout, protože tuk je se svaly moc velký kamarád.“

Vždycky mě rozesmála.

Rodiny s malými dětmi se začaly loučit a já jim poděkovala, že přišli. Rafe a jeho strážci si vzali na starost odnést všechny mé dárky dozadu do auta.

Ale od něj tam žádný dar nebyl. Neotevřela jsem všechny karty, protože lidé obecně ztratili zájem o to, aby mě sledovali otevírat dárky a mluvili na sebe jeden přes druhého. Možná tam někde byla i karta od něj? Neměla jsem moc možností se podívat, protože byli chlapi příliš efektivní v tom, aby všechno pobalili.

Rafe mi řekl, že musíme jít. Stále mi potřeboval dát svůj dárek. Cítila jsem se špatně, že jsem opouštěla vlastní párty, ale musela jsem uznat, že jsem byla zvědavá. Co mi chtěl dát, aby to neviděli i ostatní? Když jsme se vrátili na statek, zvedl šátek. „Co si myslíš, že s tím uděláš?“

„Věř mi,“ řekl a zakryl mi oči.

„Dobře, ale jestli to skončí divně, budeš mít potíže.“

Pomohl mi z auta, a jakmile jsem ucítila pod nohama sníh, vzal mě do náruče. Chytila jsem se ho rukama a těšila se nejen z toho, že byl dost silný na to, aby nesl tak vysokého, jako jsem byla já, ale že se zdálo, jako by ho naše blízkost nevyvedla z míry. Položila jsem mu hlavu na rameno. Pokud byl tohle ten dárek, už teď to bylo moc dobré.

Postavil mě. „Připravená?“

„Ano.“ Nervozita mi proudila tělem a zahnala mé vzrušení.

Sundal mi šátek z očí.

Přede mnou, stála ve svém stání, Marigold.

Několikrát jsem zamrkala, protože jsem si nebyla jistá, jestli je to skutečné. Byl to můj kůň. Můj nádherný, krásný, líný kůň. Když jsem přešla k přední části stání, natočila uši dopředu a dívala se na mě těma zářivýma a velkýma očima, když na mě zařehtala.

Když jsem se dotkla její měkké srsti, začala jsem plakat. Marigold do mě strčila nosem a já ji objala kolem krku a vzlykala do něj.

Když se mé slzy zpomalily, otočila jsem se k němu. „Jak jsi… kde jsi… Nerozumím…“

Rafe měl na tváři ten největší úsměv na světě. „Nechceš, abych ji poslal zpátky, že ne?“

Sevřela jsem ji těsněji. „Nemůžu si dovolit mít ji tady.“

„To nebude problém. Už jsem se o to postaral.“

Tentokrát se s ním hádat nebudu. Nebudu bojovat ani mu neřeknu, aby ji odvezl. Nezajímalo mě, že to bylo příliš extravagantní a drahé. Přijmu jeho dar bez námitek. Na to jsem ji moc milovala.

Marigold odtáhla hlavu a zamířila zpátky ke svému žlabu. Na jeden večer měla vítání až dost.

Tak jsem šla k Rafovi a pevně ho objala. „Děkuju. Děkuju. Děkuju. Děkuju.“

„Nemáš zač,“ zamumlal mi do vlasů, když mě jeho paže pevně přitiskly k sobě. Milovala jsem to. Milovala jsem ten pocit, když mě držel. Dokonce i v minulosti, když jsem byla naštvaná, jsem stále po jeho doteku toužila. To muselo něco znamenat.

Možná měla Whitney pravdu. Možná už jsem si byla jistá na sto procent.